Rubrika: Blog

Nedlouho před naším objezdem Hracholusek jsme vzali rodinky na lodičky a sjeli spolu část Ohře. Večer u ohně na břehu vládla poklidná atmosféra, jež nám umožnila drobný a nenápedný nátlak ve smyslu: od zimy si mluvíme o delších jízdách na kole a nikdy na ně není čas nebo povolení.
“Vždyť si jeďte! Jasně! Vyražte, budeme rádi!”, lehkovážně povzbudila v dobrém rozmaru, podpořeném lahví kvalitního ležáku z vyhlášeného žateckého chmele, děvčata.
Ihned jsem věděl, že vyřčená slova nebudou znamenat to samé už ráno, natož za pár týdnů, kdy jim již paměť bude selhávat nebo bude přinejmenším diskutabilní. Rozhodl jsem se toto povolení projistotu nejitřit připomínáním a takticky vyčkávat, dokud opravdu nebudeme před odjezdem.
Vyměnili jsme si s Tomem spokojený pohled a usrkli piva. V zásadě myslel na to samé.

O dva týdny později.

“Nezapomeň, že v sobotu a neděli jsem s Tomem na kole.”
“Ajo vlastně, hmm, no – radši mi to napiš do kalendáře.”
“Když ti to nasdílím do kalendáře, vyčteš mi, že jsem ti to nepřipomněl, protože přece vím, že takhle ty telefony nepoužíváš. Když ti připomenu, aby sis to poznamenala do papírovýho kalendáře, nebudeš mít zrovna čas si něco zapisovat, protože nejsem telefonní číslo prodávající boty, který jsi vždycky chtěla a hlavně nutně potřebuješ. Když se zápis do toho kalendáře přesto někudy dostane, zapomeneš se kouknout, protože jestli si myslím-já, že nemáš na práci nic jinýho, než koukat do kalendáře na tvý vejleti – tři tečky.
Zkrátka, co si zapamatovat nechceš, si nezapamatuješ, ani navzdory lístečku-diáři-kalendáři-buzerující apce v telefonu, takže ti to říkám teď a zkus na to myslet, miláčku.”, podotkl jsem líbezně, ovšem se stopou vkrádajícího se sarkasmu.
S mírným zareptáním to prošlo.

Příprava.

Už pár sezón se s Tomem nehrkáme trailem dolů, štěrkovkou nahoru. Chvilku trvalo, než jsme se vyrvali ze spárů enduro/trailové sevřené pohodlnosti. Touha jezdit a objevovat byla silnější a nic nezměnila na nadšení ze sjezdování. Tom to zformuloval dokonale – musí to bejt krajina, cos neviděl.
Vůbec tím nemyslíme ježdění na těžko, naopak. Aby nám zůstala obratnost pro řádění ve sjezdech, svižnost ve výjezdech. Stále chceme věřit, že potřebujeme jen to, co potřebujeme a ne, to co současnost žádá, abychom potřebovat nutně měli. A že těch lákadel je. Vtipné, jak spojení “jezdit na horském kole” potřebuje pracně vysvětlit, zatímco “enduro” “gravel” “bikepacking” ne. To už za nás udělali judlové pod zářivkama v marketingových oddělení zainteresovaných firem.
Takové ježdění daleko a nalehko obnáší se toho hodně naučit, tedy nasbírat zkušenosti.
Každá cesta napoví před další. Jaký spacák? Kam? Jaká karimatka? Tam? Jaký batoh? Proč? Jak se světlem? Co s sebou ano a co ne? Balit logikou co se může hodit, co budu potřebovat nebo riskantní co nemám-nepotřebuju? Je potřeba to vybalancovat, aby se předešlo zmatenému odezdikezdizmu.
Navzdory tomu, co jsme si mysleli doma, se cestou ukázalo, že batoh byl zabalen blbě a vezli jsme hodně věcí.
Nicméně se nám i přesto podařilo jet nalehko a jízda zůstala jízdou a ne udržováním bágly ověšenýho kola v dopředném pohybu. Příště budeme určitě chytřejší a lehčí.

Odjezd.

Jsou přinejmenším dvě pravidla, která samovolně prověří připravenost a odhodlání. Prvním je balení. To jsem potvrdil přibližně hodinu před odjezdem. Přes jistotu, že mám vše a správně v batohu, jsem znovu pro onu jistotu batoh opět přebalil. Tím jsem o ní přišel definitivně.
Druhé pravidlo se týká všehože, co se normálně (nebo vůbec) neděje. Stane se.
Zaseklé ramínko přehazovačky asi 600m od baráku se postaralo o pozoruhodný strečink, dřív než jsem zjistil, co se stalo. Během asi vteřiny a půl jsem se ze vzorové pozice kohosi, kdo na kole působí jako že ví, co dělá, ocitl v pozici nešťastníka, jež divokým pádem z lešení dopadl na shodou okolností prázdné projíždějící kolo pod ním. Ono zaseklé ramínko zapříčinilo, že jsem protočil nohy naprázdno. To dramaticky změnilo uspořádání sil a rovnováhy mého těla nad kolem. Bezpečtnostní systém Shimano Pedaling Dynamics neboli eS Pé Dé, zareagoval stejně zmateně. Vypnul, až když jsem si nohy nasál pod pedály a ocitl se v poněkud nepohodlné jogínské poloze. Nohy byly přes lýtka zajištěný nárty k zemi, kulky na štangli, s hubou na řidítkách, to vše v předpisovém kliku a ani hovno jsem neměl šanci se z tohoto dokonalého zámku dostat. Dokud jsem nenahmátl brzdy a neovladatelné šněrování zvláštně chrčícího balíku na kole neukončil zastavením.
Naštěstí mě nikdo neviděl.

U bankomatu jsem si uvědomil, že nemám roušku. Nejde o to, že by se při své zanedbatelné hmotnosti, tloučce sotva dvou milimetrů a poměrně jednoduché skladnosti do něj už nevešla. Zapomněl jsem na ní. O bankomat nejde, ale o to všechno, kam nás zavede cesta. Třeba za deset minut do vlaku.
SMS Tomovi. “Máš roušku navíc?”
SMS mně: “Asi. Možná.”
Naskočil mi obraz sebejistého politika, který na kdejakou otázku odpovídá formulací “umím si to představit”, jež mi vypovídá dost o jeho představivosti, ale nic o tom, nač byl tázán.

Na perónu mi strčil do ruky chirurgickou se slovy, že když se s ní operuje, ve vlaku by mohla obstát taky.
Tomovi se podařilo vtlačil do báglu plechovku piva, prý na večer. Je etiketový labužník. Tentokrát někde sehnal piva Elektrolyt a Baterka. Obě se mu do batohu už nevešla, tak se večer prej podělíme o Baterku. Koneckonců to možná nebude tak od věci.
Po hodině a něco jsme byli v Mariánkách na nádraží, odkud fakticky začínala trasa. Slunce už hřálo, po oparu ani památky.
Vydali jsme se najít sámošku a pokoupit něco na prvních pár hodin jízdy.
Tady se začala rodit chybka, která se naplno projevila o 60km později. Nastavil jsem si v hlavě první záchytný bod Stříbro a kapánek si to zkreslil, jakože to je z kopce a budeme tam cobydup. Spletl jsem se.




Sámoška s mně nepříjemným názvem “Dyleň”, byla tím, čím sliboval její modrožlutý kabát s velkoplošnými, leč plochými a bolavě barevnými fotografiemi pochutin, které sliboval vnitřek.
Temnotu uvnitř zuby nehty rozhánělo několik zářivek. Sortiment v ragálech byl rozřazen v košících z plastiku. Celé délce každého regálu a jeho jednotlivého patra vévodily velkoryse dimenzované růžové cedulky se slevou. Téměř neexistoval produkt bez slevy. Pokud ano, tak jen tam, kam se cedulka už nevešla. Up-pricing musel vzniknout tady. Tchýně, babičky, maminky, strejci, tatíci, lačnící po slevách, kterým nikdy nedojde, že to sleva není, tu nikdy nemohli být, jinak bych furt neposlouchal, kde mají jaký slevy a jak výhodně nakoupili.
Sortiment se skládal z úplně všeho, co obyvatel sídliště může potřebovat. Od kalkulačky přes vyšívání, křížovky, kružítka, upomínkové předměty, pantofle a různé cetky, po potraviny. Z repráčků kdesi pod stropem zněl Sagvan Tofi ve svých lepších letech, čímž situaci příliš nevylepšil, spíš konzervoval.
Vzal jsem pepsi, sušenky a po delším hledání objevivší paštiku, kterou si Tom vyžádal. Moc se mi nezdál obal, ale rozkaz zněl jasně. Tom je gastro testér a spase nevídaný věci, takže jsem pustil z hlavy, co si o tý věci, jež právě pípla pokladní pod rukou, myslím.
Už o pár chvil později na parkovišti jsem věděl, že obraz této samošky mi v hlavě zůstane dlouho. Ani ne tak pochmurnou atmosférou první poloviny devadesátých let, ale spíš výjevem, který se mi naskytl, když jsem dosedl na obrubník parkoviště.
Vyrázovala nasupěná paní neurčitého věku kdekoliv mezi 25-45 roky, s dvěmi dětmi, které tak tak doskakovali její rázovité kroky. Tašky v jedné ruce, v druhé ručku prcka, který za ní vlál jako by se držel zábradlí posledního vagónu, který nestihl. Jediná vztekle vyprsknutá věta paní, kterou jsem pochytil – di do píči, já du! – nedávala mnoho nadějí, že se to tu v nejbližší době bude dramaticky měnit.



Červená.

Tomáš dožvejkal ranní chleba s paštikou z plastiku a přišel čas vyrazit na cestu. Plní sil a odhodlání, živení svobodou bez obojků, se nám projednou zase zdál svět velkej jak malým dětem. Bez šipečky na hodinkách, bez mluvení z telefonu. Po červený s profilem na zmuchlaným papírku, abychom věděli, co nás čeká. První přehlédnutí rozcestníku ještě ve městě, druhý hned za okrajovou zahradní kolonií. Ještě jsme netušili, kolikrát a jak budeme bloudit, furt jsme měli nastaveno, že sledovat značku je primitivní na to, abychom se furt vraceli. Jenže otázka “kdys naposled viděl barvu?” většinou znamenalo to samé a postupně jsme nechtíc přistoupili, že to znamená jet zpět a hledat. Jak často se nám nechtělo? Nepočítaně. Jak často jsme si říkali, že teď už to budem hlídat?! Nepočítaně. Prd platný, furt stejný.
Když si tak promítám první metry červený za městem, možná to bylo znamení. Čeho? Toho, že jsme věděli, že to bude turistický, respektive žádný flow pro jízdu na kole. Jenže pod tím myslíš asfalt, sklon nebo drncáky, ale ne to, kolik času projezdíš kompostem s hubou ošlehanou od kopřiv. Hodně. A nic nezbejvá, takže jedeš a necháš se šlehat. když jsme se neprodírali křovím, žasli jsme nad kráskou udolí Mže, které jsme sdíleli s chatkami u břehu a klikatící se železnicí do Plzně. Takhle odspodu jsme si uvědomili kolik kubíků železobetonu a majzlíků do skal tahle dráha musela spolknout. Po prvním brodu, který byl OK se k nám odzadu přidal spolujezdec, který se nám shodou okolností v zorném poli mihnul v Chodový Planý. Poznal jsem ho podle červené bundy přigumicuknutý na rodlech. Přebrodili jsme a zjistili, že to byla jen skoba řeky a budeme brodit zpět o 200m dál. Dojel nás s čvachtajícíma botama právě v této skobě. Od druhého brodu jsme čvachtali všichni a chvilku pokračovali ve třech. Z řečí vyplynulo, že se nechal odvézt vlakem do Chodový Planý a přes Hracholusky mířil domů do Plzně. My taky mířili na Hracholusky, kde jsme se kolem hráze měli stočit na Úterý a Toužim, ale celou cestu spolu nepojedem. My sveřepě chtěli držet barvu, ač jsme tentokrát nemuseli a on věděl něco, co my ne, ohledně kousku červený před Stříbrem.


Prokázalo se to ve Svojšíně, kde nám zamával. Červená se začala klikatit a jednoduché věci promotávala – řekněme – důvtipně. Zanedlouho jsme zase z jednoho křoví vyjeli u maringotky, aby nám zde sedící tety u buchty a hrnku rozpustnýho kafe řekli, že červená vede o vrstevnici vejš. Pokolikátý jsme prokleli kyblíkáře s pestrou barvou?! Že si to kreslí jak někdo, kdo nemá nadání na abstrakci,ovšem je přesvědčen o opaku a protože tomu nikdo kolem nerozumí, tak mu to z podstaty věci nikdo nemůže vyvrátit. Vytlačili jsme o kus vejš, mávli na tety a pustili se do poměrně kostrbaté vrstevnice. Když už můj šaltr i pedály řvaly, že budou hodní, jen když je nebudu dál otloukat o všechno v cestě, vjeli jsme na břehu do dalšího kompostu. Neberte to doslova, ale Mže je řeka, konec srpna je stále ještě léto a vegetace v místech, kam člověk neleze vládne. Pěšina na zemi, křoví zavřené u kolen, vejš neprostupno. Je to takový nepříjemný. Kopřivy v ksichtu, dojem veškerý tý havěti, co vás kousne nebo se do vás zakousne a semtam rána od řidítek nebo od pedálů.
Dostali jsme se na silnici, kde cedule ukazovala Stříbro 5km, ale červená (krucinál) zase vedla do křoví za svodidlem. A já tam tušil zase řeku. A má předtucha byla správná. Tady mě doběhla chyba ze začátku, kde jsem si v hlavě nastavil Stříbro jako první, lehce dostupný bod. Bolestně mi došlo, že ani teď po více jak čtyřech hodinách z kopce, lehkou krajinou plnou krás a s doprdele vůbec žádným křovím, skálou, brodem a tak dále, tam nejsme. Místo jistých pěti kilometrů po asfaltu, jsem bojoval s nejistým terénem. Stále jsme jeli a prali se s turistickou náročností změti kořenů, skal, skalek, kamenných schodů, sklonu a flow, proti které je nejdecký Wolf skluzavka pro holý zadeček rozesmátého děťátka na koupališti. Když mě v těchto místech podruhé předešel bloudící turista, jednou se zeptal, kde je a podruhé mě povzbudil, má tou dobou už mimořádně křehká psychika kapitulovala. Cosi ve mě křuplo. Odsud, až do Stříbra jsem nebyl Tomovi zrovna vzorným parťákem. Remcal jsem. Prostě jsem už jen chtěl být ve Stříbře, odpočinout si a něco sníst. Došlo to tak daleko, že mě Tom musel okřiknout. Nejednalo se o okřiknutí v pravém slova smyslu. Šlo o hlášku, kde slova a slovosled nebyly tak důležité, jako sdělení, které nesla.
“Ale vždyť jsme si řekli se vším všudy, ne?” znamenající něco jako “Drž hubu a koukej šlapat nebo tě zkopnu do řeky, blbečku.”
Došlo mi, že jsem v hluboké krizi, stahuju s sebou i Toma a není chytrý pokoušet jeho schopnost a vůli odpouštět. Zmlkl jsem a začal šlapat.
Příště budu chytřejší.




Stříbro

První a vlastně jedinou zahrádku s cinkajícími příbory jsme zavrhli. Nechtěli jsme hostům kazit gastro zážitek. Nutně jsme si potřebovali sundat boty, fusakle, triko. Smrděli jsme jako po cestě z Mariánek do Stříbra podél břehu řeky. Opodál stál nejošklivější barák na náměstí na němž byl vyveden nápis kebab a pizza. Rozhodnutí padlo. Uvnitř jsem udělal další chybu. Nechat nakupovat břicho a oči.
Pokud se paní snažila skrýt, že jí dva zákazníci překvapili a stejně tak, že jí tito dva ruší v soustředěném civění do telefonu, tak se jí to nepodařilo.
Nechala si zopakovat, jestli opravdu chci čtyři kusy pizzy, pivo a kolu – ovšem – a cinkla mikrovlnka.
Tom pochopil kombinaci pizzy a mikrovlnky a rozhodl se pro opodál líně se otáčející kebab, pivo, kolu a salát s plastovou vidličkou.
Odešel jsem z krámu, než si Tom objednal, dohlédnout na kola.
Prohlédl jsem si náměstí. Na první pohled krásné, čisté, ale čímsi mi nehrálo dohromady. Chyběli lidi a ti dva pobudové opření o kolena před vedlejší sajgonskou zapomněnkou to nezachránili. Moderní dezajnové lampy, ani hranaté zelené ostrůvky s richtig šedýma lavičkama jaksi neštymovaly s restaurovanýma barákama, impozantní radnicí a chrámovým tichem. Přejel jsem očima ty zelený ostrůvky, jež jediné poskytovaly trochu stínu, který jsem nyní nutně potřeboval. Jeden byl ideálně pár kroků od kašny. Jenže k němu mířili nesourodá skupinka asi babičky a dvou vnoučat. Rozhodl jsem se, že tam budu první a místo zaberu. Nedělám si iluze, že jsem vypadal nenápadně a nenuceně, ale tady šlo o lavičku ve stínu vedle kašny. Dosedl jsem o pár vteřin dřív, než dorazila skupinka. Dětem jsem byl fuk, ale rozložitá a značně prostořeká stařena se ani nesnažila překrýt, že jí to tak trochu mrzí. Doporučila dětem, ať se ke mě nepřibližují, že podle všeho smrdím a jsem špinavý.
Nemýlila se a bylo mi to jedno.
Mířil ke mě Tom s jídlem a to bylo to, co mě zajímalo. Zabrali jsme dvě lavičky a na slunce opodál jsme rozložili věci na sušení sestávající se z dvou párů hodně odpudivých fusaklí a dvou kusů durch propoceného a spařeného trika. Ono dvakrát přebrodit Mži suchou nohou je problém. Ani já ani Tomáš nejsme natolik úctyhodní občané, aby se před námi rozestoupila, byť relativně mělká Mže, jako to zvládlo Rudé moře před Mojžíšem.

Jídlo za moc nestálo. Plně korespondovalo s nepříjemnou paní, kterou jsme vyrušili od rolování tajmlajny v telefonu a vlastně i s jediným neopraveným barákem na náměstí. Nestálo za nic a mě místo hladu trochu rozbolelo břicho.
Nemohl jsem se zbavit dojmu, že v sobě dnes ne a ne najít jakousi vnitřní flow, ale usoudil jsem, že takové a určitě i mnohem horší mentální pochody i rozpoložení k tomu patří. Nemá smysl si nalhávat, že je všechno sluníčkový jak ulhaný posty na Instagramu.
Upil jsem koly.
Ještě jednou jsem přehlédl divně prázdné náměstí, konstatoval, že hromotluk před zapoměnkou přemýšlí v hlubokém předklonu opřen lokty o kolena, jeho 40kg komplic v seprané kšiltovce Gambrinus, jež byla tak malá, že sotva držela na vrcholku hlavy s mastnými vlasy neurčité barvy, byl ukázkově zakloněný jak u zubaře a chrápal taky.
Siesta.
Na tomhle zvláštním náměstí jsme zahnali následky stop, které jsme do země obtiskly a začali se opět těšit na ty, které tam teprve obtiskneme.
Čas nasadit fusakle a vyrazit dál.


Turistický ruch v “podhradí” Stříbra a návazných zpevněných cestách rychle utichl a my se vnořili do dalšího “břehovýho” singlu vydupanýho lidmi, zvířaty, ale nikoliv moc vyježděného koly. Občasné zahoukání parníku na senzačně zářivě zelené hladině Hracholusek. Tato barva hladiny na konci srpna, měla podle všeho na svědomí, že byl na břehu klid, chatky prázdné a lidí plus mínus nula. Přetrhl jsem řetěz. Chvilku jsem se s ním pral, než jsem vyměnil rychlospojku. Tomáš utrousil, že by si asi taky měl pořídit rychlospojku.
“TY nemáš?”
Dvojité “e-e” potvrdilo, že dnes a zítra už bychom pro jistotu další řetěz přetrhnout neměli.
Obkroužili jsme spodek Hracholusek a před sjezdem k hrázi se rozhodli pro ještě jedno pivo v putice, kterou jsme zrovna míjeli. Buhví, kdy pak bude šance (prorocká myšlenka).
Pivo bylo otřesné. Přechlazené, nedomrdlé, zvláštní. A přesně taková byla (opět) obsluha, která nám ho donesla a která nás za něj i zkasírovala. Tohle se nepovedlo. Rychle pryč. Co se to dneska děje?
Na minulé cestě jsme zastavili jednou, kromě pump a bylo to skvělé. Na této cestě jsme zastavili podruhé a podruhé to bylo mizerné. Samoobsluhu Dyleň ráno nepočítám, ta byla pouze divná.



Vnitrozemí.

Stočili jsme se severozápadně na Úterý a Toužim, začali bojovat s údolími, jež se nám propadala před koly a vždy byly příslibem krátké, ovšem adrenalinové sjezdodivočiny i výstupovýšlapu. Byly zařízlé v rovině okolního vnitrozemí. Nevlnily se jako kopce, propadaly se. Slunce se naklonilo a nám pomalu začalo být jasné, že jsme několik hodin za plánem a krajinou prostupujeme o dost pomaleji, než jsme si naplánovali. Docházela voda, síly, jídlo. Konfrontace okolí a mapyčky v telefonu začala naznačovat cosi o absenci všeho. Úplně všeho. Pár vesnic, pár stavení, jinak nic. V jedné jsme zastavili u plotu, poprosili o vodu a zeptali se na hospodu. S vodou nás potěšila, s informací o nehospodě už méně. Za vesnicí jsme nasadili světla a pokračovali do další.



Tomáš ukázal na nádherně, posledními paprsky slunce nasvětlený pahorek uprostřed polí po naší pravé ruce.
“Tam by se skvěle spalo i vstávalo, co?”
Měl pravdu, bylo to dokonalé místo.
Vjeli jsme do liduprázdné vesnice pod tím pahorkem a začali se rozhlížet po lidech.
Nic.
Přijelo auto a z něj pomalu vystoupil odhadem třicetiletý mládenec. Hubený jak vyžle, v maskáčích, v sepraným triku, kšiltovce a s knírkem, který neměl mnoho společného s momentální módou.
“Brej, je tady někde hospoda nebo tak něco?”
Chvilku na mě koukal, jako bych se zeptal, kdy tudy projede další metro.
“Tady? Tady opravdu není. Zkuste to asi tři kiláky támdle.” mávl levou rukou přes střechu jeho Seata.
Tím padl plán na přespání na líbezným pahorku. To zamrzelo.
Další vesnice nepřinesla žádnou změnu. Trochu nám začala docházet trpělivost. Další paní za dalším plotem nás nasměřovala za roh, že tam je prej klubovna.
Jak řekla, tak bylo.
Pod chatrným přístřeškem sedělo několik zachmuřených chlapů v monterkách, kteří si nás obezřetně prohlíželi. Na dotaz jestli maj pivo a párek nám řekli, že trochu jejich piva mají.
Tón a slovosled mi pomohl pochopit význam sousloví “klubovna” a “jejich”.
Drží si kasu na pivo a pak o víkendu tam sedí, aby nemuseli sedět pod tikajícíma hodinama s manželkama. Srkaj ho za řídké konverzace seskládající se povětšinou ze zamručení a zamručení v odpovědi. Každý upřen s očima na silnici a ponořen do vlastních myšlenech nebo prázdna.
Ne, celý tenhle výjev nemohl být pravda, ten musel vymyslet Hrabal.
Docházela nám trpělivost.
Kolem projel traktor, zamával na skupinku pod přísteškem a zahulákal, že za chvíli je tam.
Mluvčí kroužku nás nasměrovali o další tři kilometry dál přes pole.

Když jsme tam dojeli, naše exkurze prázdnem pokračovala.
V této vesnici probíhal fotbalový zápas. Dvě party na sebe pokřikujících a vztekle gestikulujících lidí, sledovali o zábradlí opření rodiče, kamarádi, spolupracovnící. Další ve dvojičkách s půllitry v ruce rozebírali strategii a neschopnost hrajících. Manželky a partnerky byly sice přítomné také, ovšem pramálo se starali o výkony jejich sprintujících Ronaldů. Štěbetali stranou s mechanicky hupanými kočárky popojíždějící na vzdálenost ruky tam a zpět.
Zbytek osady byl, jak jsme očekávali – prázdný. Všichni byli na místním přeboru na hřišti.
Zamlkle jsme pokračovali.
Další vesnice těsně po setmění. První dotaz u plotu a prej támdle ve školce maj otevřeno.
Po chvilce hledání jsme vytipovali dům, který by mohl být “školkou”. A opravdu – nápis Školka.
Obešli jsme ho a našli k naší úlevě několik lavic a židlí se stoly. Seděli u nich tři lidi, kteří ztichli a otočili k nám hlavy.
Hrdlo se mi sevřelo obavou, aby nás nevypoklonkovali, že už maj zavřeno.
Neměli.
Uvnitř to vypadalo, jak jsem čekal. Pár stolů, pípa, těžký sladký zápach prokouřených roků, pár plakátů fotbalistů, pár holčin na hraně korektnosti, mrazák Algida, terč na šipky a tenkej chlapík s ještě tenčím hláskem.
Měl pivo i jídlo i pepsi. Pocit naprostého štěstí. Nalil nám pivo, podal pepsi, zašmátral ve sklenici s utopencema, zašmátral v druhé slenici s papričkama, ukrojil chleba a podal nám vytouženou večeři.
Jestli tu má pípnikartou terminál, nás ani nenapadlo se zeptat a vyštrachali jsme poslední zbytky hotovosti.
Odnesli jsme si to za barák do tmy k dětskýmu hřišťátku a s linkou červeného horizontu pohasínajícího nám za zády se pustili do znamenité večeře.

Ve Školce se nacházel i záchod a umyvadlo, kde jsme si umyly všechno, co si šlo v umyvadle umýt – ruce, obličej, hlavu.
Pod dozorem zkoumavých pohledů třech u stolu sedících, kteří to celé přes otevřené dveře do chodby chladnokrevně sledovali, aniž je napadlo uhnout pohledem a dát nám trochu soukromí.
Už už jsem se chystal navrhnout Tomovi, že bychom si mohli rozložit spaní tady na dětským hřišťátku a vydržet do rána, ale Tom mě předehnal. Vůvec takhle nepřemýšlel.
Při čersvé paměti svého selhání před Stříbrem, jsem mu přitakal a začal se poslušně sápat na kolo.
Tma.
Proužek horizontu změnil barvu na temnou modrou.
Teplo.
Nálada zničehonic skvělá. Už ne pruda, znovu dobrodružství.
Ihned za vesnicí hledáme rybníček, který ukazuje mapka. Nemáme tucha, jak vypadá a kudy k němu. Podle umístění to oba tušíme na klasickej mezipolní žabinec v neprostupným křoví. Jenže třeba bude někde v přítoku díra a my jí využijem k naší věci a vykoupeme ještě zbytek těl.
Nenašli jsme nic. Vodu jsme slyšeli, ale neměli šanci jí zahlédnout. Rybník byl vypuštěn a ta trocha smrdícího bláta na dně nás nelákala.
Rozhodli jsme se, že pojedeme, dokud pojedeme a když na něco narazíme, tak se vykoupeme.
Romantická představa při plánování je jedna věc a realita věc druhá. Asi takhle. Jestliže jsem plánoval podvečerní koupání u dokonalého rybníčku v nezapomenutelném světle, není divu, že vycachtat se v korýtku potoka uprostřed Úterý pod mostem, jsem si moc neužíval.

Takové tedy bylo koupání. I v případě místa na spaní jsme museli ubrat z naivních představ. Proběhl jako přistání podle přístrojů. Zcela pragmaticky jsme rozsvítili telefony a pokusili se místo vytipovat podle terénu, vrstevnic a pocitu.
Na čelovkách jsme rozložili spaní v místě, které jsme obhlídli jen v kuželu světel a dál se nestarali.
Ani nevím kolik bylo hodin, když jsme se zapnuli do raket. O několik hodin za plánem, po těžkým dni, který postrádal ty hezký body, jež jsme jaksi samozřejmně předpokládali, že by měl mít. Poetické zastávky, hezké jídlo, žádné problémy. Místo toho strašná dřina, krásná místa, mizerná jídla a absolutní nesoulad míst a hladu nebo žízně. I tak jsme byli vděční. Teda já určitě. Usínat po proježďěném dni krajinou cos’ neviděl, pod hvězdama byl pro mě vždycky dar a teď jich nade mnou bylo tolik! Byl jsem vděčný.




Ráno nám ukázalo, že jsme si nevybrali špatné místo. Ani víkend, protože obloha byla opět vymetená. V údolích se povalovala mlha, ale tady nahoře bylo krásně a teplo. Klidná snídaně, voňavý kafe a přijít na to, jak ty věci narolovat do batohu, aby byl stejně velkej jako včera.
Vzhledem k časové sekeře a faktu, že dnes bysme se měli dostat až domů, padlo rozhodnutí do Toužimi jet po silnici. To znamenalo asi 80% asfaltu a značně neuspokojivý profil slibující utrpení. Nebyl tam snad ani metr roviny. Kopce tam nejsou dlouhé, ale všechny vidíte a kam až musíte vyjet a co víc – mnohdy vidíte i ten další, kam musíte také vyjet. Pochopitelně jsou všechny strmé a většina na větru.
Pumpa v Toužimi je jedna z těch pump, kde dělají Burgr jak kráva. Pobyli jsme tam odhadem tři čtvrtě hodiny, než jsme vyrazili vstříct Slavkovskému lesu.


Po necelé hodince vlnění, se cesta zvedla a k nelibosti nohou stále traumatizovaných brdkama pod Toužimí, nepolevila, dokud jsme se neocitli nahoře. Chvilku jsme se houpali nahoře, než nás cesty začaly postupně shazovat dolů do údolí k Bečovu. Nejdříve perfektní asfalt LČR, určených gazikům, kládařským volvům, svážečkám a ostatní lesnické těžké technice a který by mohly závidět stovky a stovky kilometrů silnic a dálnic RSD, následoval plynulý singlový sjezd s policí, na které byl líbezný rybníček. Tento pozvolný sjezd se začal utahovat víc a víc. Závěrečná minuta a něco byla fantastická, technická záležitost mezi skalisky a balvany, kde bylo pokaždé několik možností. Jízda na oči s batohem, který v těch schodech rozverně šťouchal zezadu do helmy a poupravoval rozložení těžiště to mile kořenila. Sám jsem vybral asi třikrát stopu, ze které mi zatrnulo, ale vždy se to ňák poskákalo. Dole jsme nevěřili, jak krásnej tenhle sjezd byl. Nebyl o vulgární rychlosti, ale hravosti a dovednosti a přesně tak to my z Kraslau máme od nepaměti rádi. Úžasný!
Pumpa v Bečově. Věděli jsme, že odsud už to bude s vjezdem do Krušek těžký a proto jsme zastavili ještě jednou. Doplnit zásoby v sobě, v batohu i v rámu. Jako už tolikrát, nepochybuji, že by tyto kdejaký učenec nazval zvěrstvem, ale na tyhle hlouposti za dané situaci sereme.





Na krásenskou rozhlednu jsme tlačili asi z poloviny údolí napřímo nahoru. Třebaže nám tento výšlap už moc nechutnal, nebyl tím, co nás rozladilo. Tím se stal těžař zanedlouho. Vzhledem ke svým dosavadním zkušenostem s pilařema jsem usoudil, že buď mám na primitivy s pilou a traktorem pech nebo je jich hodně. Po přezkoumání této domněnky jsem ovšem uznal, že znám většinu chlapíků s pilou jakožto dobrý chlapíky. Takže jsem měl holt zase smůlu. Tenhle imbecil byl král imbecilů a kdyby byl kartou, je imbecilním pikovým esem. Situace se vyhrotila zcela nečekaně a to, co následovalo, bylo velkolepé. Po tom, co jsme jen taktak uskočili před rozjetým traktorem, což bylo úmyslné gesto s očním kontaktem, jsme zcela logicky rukama zamávali, co že tohle doprdele mělo znamenat. Následoval světový rekord ve vystoupení a oběhnutí traktoru chlapíkem v metalovém tričku, který nám poměrně polopaticky vysvětlil, že na téhle značené cyklostezce, v tomhle lese, je jediným pánem, vládcem, diktátorem, právem i soudcem současně. Na detail, že se jedná pouze o jeho názor, nebyl podle všeho brán zřetel. Tónem, stupněm vzteku, gestikulací, hlasitostí a postojem připomínal modelovou předlohu esesmana. Nechtěl jsem se srovnat s představou, že veškeré mé dny a úsilí mířilo sem na toto místo a v tomto dni. Jenže na to taky nebyl brán zřetel a začalo se zdát, že pusa tu nadále už nebude k mluvení, ale k plivání zubů. Zkrátka přišel čas vztyčit prostředníček, tiše se pomodlit ke spojce na řetězu a ujet.
Je neuvěřitelný, jak konflikt s primitivem naruší vnitřní rovnováhu. Mně i Tomovi to na chvíli vzalo náladu. Takovej divnej hnis nad žaludkem, kterej jsem v sobě rozhodně nechtěl mít, jenže chtě nechtě měl. Psychika je mocná čarodějka.


Přijeli jsme do Sokolova a sil už v nás bylo jako šafránu. Stejně tak děr mezi mraky. Podle všech předpovědí, který jsme porovnali se zdálo, že domů přijedeme klasicky zasraný. Kolem Svatavy po modrý je to nádhera, i když už jízda není přespříliš svižná. Výjezd na Cibulku už byl utrpení. Na Studenci jsme prohráli honěnou s počasním a narychlo lovili v batozích oblečení. Průtrž, duha, průtrž vítr, teplota mínus. V Dolní Rotau jsme byli tak, jak tu jezdíme imrvére – mokří, špinaví, zablácení.




Závěrečných pár kilometrů údolím do města po asfaltu a do Alberta na dojezdový pivo. Ihned s ťuknutím se začali vypínat všechny těžký nebo nehezký vzpomínci a zážitci a naopak dramaticky začalo přibývat spokojenosti a přesvědčení, že musíme zase znova a to co nejdřív.

ha ha ha, Rob

“Co myslíš, dalo by se za den ujet 400km?”

Tahle otázka padla poměrně brzy po vyjetí do naší 300km jízdy.
Dokud se jede ve třech, z kopců dolů k řece, není potřeba přehnaného úsilí, sil je na rozdávání, takže i spousta času probrat politiku, kovid, kola i to, jací jsme byli a jak bylo. Někde mezi touto bezbřehou eufórií, nostalgií a spokojeností se lehce vyřkne otázka na kterou zní odpověď ráno zcela jinak, než-li večer.



Mlha líně se převalující v krajině se ještě nerozhodla prozradit, jaký den nás čeká, auta zatím nevyrazila terorizovat na silnice nešťastníky, jež se po nich pohybují bez karoserie. Příjemná teplota dokreslila jakousi lehkost všeho. Zřejmě nikdy jsem neměl pocit, že jsem v Chebu tak rychle. Náměstí prázdné, uličky prázdné, ticho. Stále vše zahaleno mlhou a klidem.
Tou dobou již Patyho brýle s téměř čirými zorníky, které se pokusil odrosit asi na dvacátém kilometru disponovaly nejčirejšími zorníky na trhu – totiž žádnými. Během zmiňovaného odmlžování původní vyklepal a všiml si toho, až když mu bylo divné, že slzí. Návrat na místo, které jsme si pamatovali jen zhruba dopadl podle očekávání. Zorníky mínus.


Hájis byl toho dne v obdivuhodné kondici a vytahoval jednu historku za druhou, díky čemuž jsem brzy rezignoval na snahu si jich co nejvíc zapamatovat, včetně podání a kontextu. Jednoduše jsem na to neměl kapacitu. Když jsme projížděli kolem Nebanic, upoutali jeho pozornost koně rozverně cválající výběhem vedle cyklostezky a vzpomněl si, že onehdá jel taky kolem koní se svou holkou a neuváženě poznamenal, že by nikdy nevlezl na nic, co samo myslí.
Přítelkyni postihla dočasná ztráta smyslu pro humor a věnovala mu pronikavý pohled, který mířil skrz Hájise kamsi do neurčité dálky za něj.

U Poříčí jsme si prozměnu museli vyslechnout, jak se Hájisův táta dostal do mezní situace. Musel kadit a to okamžitě. Byl víkend, stezka plná víkendových sportovců, sluníčko svítilo, lomoz jak na Václaváku. Když vykonal nejnutnější, rozhlédl se na bobku a neochotně konstatoval, že všude, kam až oko v tom křáku dohlédlo, byly téměř výlučně suché klacky. Travnatý břeh je několik kroků od něj. Ležel na druhé straně pulzující cyklostezky, což vyvolalo spíše hořkosladký, než-li blahodárný pocit.

Asfalt vystřídala mokrá hlína břehů Ohře. Povrch byl po dešti předešlého dne rozblácený a plně korespondoval s blátivě hnědou barvou řeky. Podle všeho tímto marastem pojedeme až do Varů. Nechtělo se nám tam zdržovat opatrnou jízdou a zvolili jsme cyklokrosový styl. Když jsme udýchaně pod Svatoškama obhlíželi škody, už tou dobou stály za řeč. Za Varama směrem na Kyselku tempo nepolevilo, naopak jsme ho ještě vyšroubovali. Stále svěží, čerstvě rozjeté nohy, svažující se profil, asfalt a sluníčko se postaralo o akutní ztrátu soudnosti a začali jsme hrát silničářskou hru na pokerface při odstřídávání a na toho, kdo první neodstřídá. Zhruba v polovině této divnosti, jsem si uvědomil, že jedeme jako utržený ze řetězu a nikdo se nemá ke kapitulaci. A že za to nevyhnutelně brzy zaplatíme. Ovšem hra je hra, tady jde rozum stranou. Natáhl jsem hochům špic a lehce překalibroval rychlost směrem nahoru.
Před výjezdem z Varskýho okresu nás čekala Andy se svačinou a doplněním zásob, čímž zaplaťpámbu ukončila tuhle zhovadilost třech amatérských odborníků na bolest.





Dohnal nás déšť. Po určitou dobu jsme mu odolávali, ale pak už byl natolik silný, že jsme se zašili pod mohutnými listnatými stromy lemující silnici kolem Okounova. Tam na nás padalo nepatrně méně kapek, zato mnohem větších.
Do Kadaně jsme se dopotáceli uplně durch se skřípajícími koly, drhnoucími brzdami a varhánky na rukou i nohách. Zde na nás čekala Hájisovo Ája s dalšími zásobami a kuskusem. Tou dobou už jsme nepůsobili bezstarostně a ani náhodou jako někdo, kdo má v plánu dnes ještě ujet 140km v kopcích.
Spíš jsme připomínaly objekty zájmu mezinárodních humanitárních organizací.
Když se zastávka nachýlila zeptala se Ája Hájise.
“Miláčku, co budeš chtít připravit k večeři?”
“Já nevím Bobyku. Něco, dobrýho. Co tě napadne. Mně je to jedno.”
“Takže si klidně namažeš chleba se šunkou?”
Protentokrát věnoval pronikavý pohled Hájis Áje.
Až pak se nejistě rozesmál.






Něco jsme zbaštili, namazali řetězy a pokračovali. Jak jsem již zmínil, nadšení začalo uvadat a tento trend se zrychloval s bezútěšností zdejší post-těžební krajiny. Foukalo a ochladilo se. Nohy těžkly. Ocelově temné mraky tak tak držely další vodu nahoře. Vtipy už nezněly. Komunikace se osekala na nejnutnější minimum: “Doleva? – Ne doprava. – Tady? – Asi.”.
Mně se tu taky nejelo dobře a zbytečně často jsem začal pokoukávat na Suunta se zabudovaným snímačem globálního polohového systému.
Příliš brzy, napadlo mě.
Prokličkovali jsme zdejšími fabrikami, divnou rekultivovanou krajinou a vyhledali pumpu kousek před Komotau. Mnoho kafí, mnoho sušenek, pár cigaret a ňáká ta pepsi nám slibovaly dočasný návrat do hry.
Jako tolikrát, když někam jedeme s Hájisem, jsem si uvědomil, že by se při pohledu na nás, kdejakýmu modernímu progresivnímu post-studentovi se sbírkou potvrzení o dosaženém vzdělání, ale na prahu sběru zkušeností, s anticky vytesaným tělem, bezbřehým nutričním přehledem, ovšem nic netušícím o metabolického průseru čtyřicátníků, rozklepal spodní ret.


Prokličkovali jsme Komotau a trefili ústí Bezručáku. Opět začalo pršet. V posledním městském podjezdu zastavujeme, abychom přečkali nejhorší. Paty si tou dobou prožíval hlubokou krizi. Bylo zřejmé, že za výrazem popletené beznaděje zvažuje několik alternativ. Zhroucení, pláč, vlak, spánek. I když s první a třetí alternativou jsem si nebyl jist. Paty by si zřejmě nedovolil v mojí a Hájisově přítomnosti cokoliv vzdát. I v tomto stavu mu muselo být jasné, že cosi takového by se rovnalo situaci, kdy nebožák žák nepozdraví Igora Hnízda v opuštěné chodbě. Nicméně hypoteticky to zvažovat mohl.
Hájis se povzbudivě usmál, zašustil s blistrem neurčitého tvaru, stáří i zmuchlanosti a vymáčknul mu do klepající se ruky bílou tabletku, která mu dle jeho názoru měla pomoci uspořádat myšlenky.
“Na, to tě postaví na nohy a na Robáku, ať se ti s náma taky jede dobře.” vymáčkl cosi i mě.
“Co to je?” zeptal jsem se nedůvěřivě.
Nevěřím, že by mi podal něco nekalého, ostatně Anežčin cukr, jak To-Cosi sám přejmenoval a který nám podával během cesty z Rujány, za nás tehdy ujel zcela bez diskuze solidní porci kilometrů. Na druhou stranu Hájis vyrůstal na přelomu tisíciletí ve Falkenau, což nebylo zrovna prostředí chlapců z pěveckého sboru.
“Kofein, Robáku, kofein.”
Chutnal hnusně a téměř okamžitě jsem začal roztěkaně vtipkovat a chovat se jako ventil přetlakovaného potrubí těsně před kolapsem.

Vjíždíme do Bezručáku. Jede se mi tuze dobře. Stíhám fotit, kochat se, zastavovat, brebentit a celkově se nedokážu ubrzdit. Když si uvědomím, že kluci mají mojí agresivní pozitivity i přítomnosti po krk, jedu napřed vyjet přebytek energie. Bezručák letím jak zamlada. Se sebezničujícím nasazením, pocitem hmotnosti dávné minulosti, nezměrnou vyježděností i sebetríznitelským talentem, který se dnes dá s určitou dávkou fantazie připsat jen pošahaným KOMatikům. Znovu jsem si vzpomněl, že Ampler nastoupil nad Podstrání na velkou, znovu jsem si říkal, že to musím taky, zároveň se chlácholim, že se hlídám natolik, aby mě neklepla pepka. Na Šebíku jsme všichni zase v richtigu, máme za sebou krásné údolí, jež nás s elegantním sklonem vyvedlo na vrcholky hor a před sebou posledních přibližně 105km. A dočista před námi Šelku.




S vědomím prázdnoty vrchu Krušek se naládujeme spoustou dobrot, než se vydáváme podél kolejí směr Měděnec. Už jsme ve fázi, kdy jedeme od zastávky k zastávce.



Pod Měděncem zavzpomínáme, jak jsme si tu museli před pár roky s Hájisem vypomáhat, když se nám střídavě vypínaly nohy cestou z Teplau. V Měděnci je přesvědčuju, že bychom měli opět něco sníst, protože už jsme v temných vodách a tady se tělo chová jakkoliv, jen ne předvídatelně. Jedna – spíš jediná – zahrádka je otevřená. Slézáme z kol a usedáme.
Vyprávění přehnaných historek od vedlejšího stolu, jež hlasitě a se slitou artikulací vedl mladík s otočenou kšiltovkou neurčité barvy i stáří, podkreslovalo naši objednávku. Nutno podotknout, že ta již byla značně osekána na tři alternativy, krčící se vespod nápojového lístku: sýr, utopenec a pica. Třebaže jsme riskovali hněv kuchaře, vybrali jsme si každý jiné jídlo. Paty sejra, labužník Hájis, jenž pokud zrovna není na 220tém kilometru, z hloubi duše nesnáší odfláklá jídla, zvolil utopence a já s potřebou teplého do bříška, objednal picu. Hladem vymodelovanou představu pici mi rozfoukalo cinknutí mikrovlnky z kuchyně.
My dávno uždibovali takových těch věcí, co ležely na talířích a Hájis stále seděl s nepřítomným výrazem nad utopencem s kouskem chleba.
“Co je?”, zajímali jsme se.
“Teď mi došlo, co mi řeklo to moje děvče – miláčku, tak si namaž chleba se šunkou.” zabrblal aniž změnil přiblblý výraz.
“To přece nemohla myslet vážně…”, dodal.

Sedáme na kola a vydáváme se urazit dnes asi předposlední úsek – na božídarskou pumpu. Poté bychom to teoreticky měli domotat na jeden zátah domů. Nohy, tělo ani hlava dávno nejsou v kondici. Už dlouho přemýšlím, kdy mě začnou zužovat náznaky křečí, ale kupodivu se drží, takže stále ještě mohu nakládat s úsilím i měnit polohy na kole. Možná jsem dnes nasekal méně chyb, než-li jindy. Jisté zakolísání na cyklostezce před Varama intelektem nehýřilo a během kolotoče za Varama, měli na Sorbonně taky zavřeno, ale jinak jsem držel disciplínu. Jedl jsem jak jsem si naplánoval, pil jsem jak ruský auto a celkově se snažil nikde ani chvíli nejet “na sekeru”. Zdá se, že mi to dnes vychází. Kluci už si protočili krize a nyní pod Loučnou obličují křeče Hájise. Nemám cestu z Měděnce na Klínovec rád. Nudí mě.

Respektive její část za Halží, kolem Meluzíny. Jsou to nezáživný vyasfaltovaný signálky bez zatáček a sevřený hustými smrky. Nevidíš kam jedeš a sklon je přesně ten prevít, že zub těžkej, druhej lehkej, ale rozhodně se tam nechceš crcmat dlouho, takže musíš furt tlačit na pilu. Doplním-li to dávno nezdravě zahuštěným provozem a alarmujícím procentem empatických intelektuálů za volanty prestižních vozů, dává mi to dosti znepokojivý výsledek i bez přispění osobní averze. Kopec z Loučný nahoru mi taky nikdy moc nechutnal. Nejde o sklon, délku, pravidelnost. Ty jsou jaké jsou, ale prostě některé kopce se mi nelíbí. A to, že jednoduše postrádají moje sympatie, má za následek, že je nerad jezdím a proto se mi i špatně jezdí. Z Loučný na Klínovec je jeden z nich. Taky si uvědomím, že je to asi poslední výraznější překážka. Když tam něco zmentosim a napadnou mě křeče, tak jsem dnes skončil. Kupodivu, ale funguju. Samotnýho mě to příjemně překvapuje. Jsme nahoře. Teď sjet na pumpu a dopřát si dnes poslední pauzu. Slunce se dostalo na obzor a my se po nákupu nezbytných propriet zhroutili na chodník za rohem pumpy. Čekalo nás posledních 65km.

Matoucí zvláštnost posledních sta kilometrů spočívá v tom, že je to právě těch posledních 100km. Těch sto kilometrů, které při třistakilometrové jízdě ukážou, že o předešlých 200km vlastně nešlo – jen bylo nutné je urazit, aby součet dal 300. Stejně jako s přibývajícími roky získáváte nadhed na již prožité, tak to platí i zde. Pocit “kousku” protože se přeci jedná o posledních sto kilometrů je kriticky zavádějící. I těch posledních 100km zkrátka obsahuje oněch 100km. Proto pocit, že už to je coby kamenem dohodil, zajišťuje, že se bude jednat o bezpečně nejnekonečnější a nejnáročnější kilometry celé trasy.
Až v poslední stovce se jede o tříkilo, všechno před tím je nutná předehra.
A hlava v oné poslední třetině hraje přinejmenším stejnou roli, jako celková fyzická únava a doposavaď utrpěná svalová devastace.




“Robáku, ohledně tý čtyřstovky, ti teď nemůžu nic slibovat.” poznamenal Paty, s heknutím žuchnul na zámkovou dlažbu vedle jeho letitého FauVé T4 model ambulance z dob komisaře Šimanského a nemotorně se pokoušel přelstít zátku piva, které si tu ráno schoval.

Toho dne jsme ujeli přes 300km.

Bylo nebylo, ale spíš bylo, v dobách, kdy dvojka s jedničkou ještě tvořily dvanáctku na konci letopočtu, jsme si na konci října s Tomem a Štefanem s odcházející suchou sezónou nakreslili dlouhý okruh. Nešlo o trailové vylomeniny našeho WSR zavíráku a obsahoval onen žádoucí pocit dobrodružství i ztrácení se.

Okruh měl přes 70km, vrátili jsme se za tmy a stal se nezapomenutým. Tomáš cestou našel gumovýho pískacího křížence T-Rexe s krokoušem, kterého jsme impulzivně přejmenovali na Tondu a od té doby tomu říkali “Tonda okruh”, aniž tím odkazoval na konkrétní trasu.
Už jsme navzdory řečem nic podobného neudělali. Roky plynuly a my se čas od času bavili o tom, že bychom to měli zopakovat, ale skutek z jakéhokoliv důvodu vždy utekl.
Letos (vlastně vloni > 2021) se nám nechtěně povedlo navázat. Nechtěně proto, že jsme to neplánovali.

Ráno -3⁰C. Podle předpovědi nás čekal první mrazivý a jasný den této zimy, která toho dne vlastně začala.
Jasná obloha, křupající země jakožto důsledek dlouhých dešťů posledních dnů.
Ranní sraz v osm na semaforu nevyšel, ale v půl devátý už jo.
Klendra jak na motorce.
Zima ani léto nepřichází postupně, jen nevyhnutelně.

U pumpy za městem stála nastartovaná Škoda Yeti. Další známka, že zima je opravdu tu.
Ledničku s pepsinama protentokrát ignoruju a pozornost zaměřuji na regál s nepalmáčovejma sušenkama Mila, Lina, Milena, Miňonky, Tatranka, Horalka, už du.
“Není trochu zima na ježdění na kole?”, pronesla shrbená záda pod objemnou bundou, jež si mlčky míchala řídký ranní kafe.
Podle všeho se jednalo o záda majitele nastartované Yetiny.
“Uvidíme za pět, šest hodin, zatím to jde.”
Záda si přestala míchat kafe.
Obsluha – “Kartou?”.
“Ano prosím.”
“Vy budete na kole šest hodin?”, navázala záda.
“Jo – když to půjde dobře.” odpověděl jsem od dveří, než se za mnou neslyšně zavřely.
Před pumpu jsem jednu sušenku neprodleně vdechl, navzdory všemutomu, kterak tenhle nebo tamten výrobek, pokud nasypeš, rozmícháš a vypiješ, tak budeš vypadat jak ten fit týpek s výrazem „myslím to s tebou dobře“, co o něm na jutubu vypráví. Sichr je sichr. Odskákala to tuším Mila, zbytek putoval do chlebníku.

Mrazivý vzduch byl křišťálově průzračný, díky čemuž byly výhledy nádherné a v ničem nepřipomínaly svět plný problémů. Často jsem si musel připomínat, že všechno fotit nemusím, nechci (to jsem si lhal) a ani nemůžu. Za A jsme na vejleti a měli bysme ho taky prožívat, ne jen dokumentovat. Za B mám dva filmy, přibližně 70 cvaknutí. Bod B je v tomto případě výraznou podporou bodu A. Internet se bez další haldy epik fotek hravě obejde.

Úvodní výšlap je peklo. Vždycky byl, jedno jestli na jaře, v létě nebo v zimě. Kládaři ho navíc během posledních propršených týdnů značně vylepšili. Proto jsme trochu kalkulovali, že mráz by mohl být na naší straně. Jenže lesáci už ho nechali stáhnout radlicí mezi kolama dlouhýho traktora a tak mráz uplácaný nugetě pomohl jen z části – nafouknul a zkřehnul. Zkrátka kopec sotva začal a už riskoval, že bude značně nepopulární. Mlčky jsme se snažili otáčet pedály a neslézt, aby náš již tak těžce zkoušený prestiž neutrpěl knokaut.
Ostatně nejde jen o ten úvodní krpál, spíše sérii tří, který se starají o intenzivní zážitek. 2,5h na 25km bez zbytečnýho bloumání má ohledně náročnosti této stezky vypovídající hodnotu. Je to kombinace kořenů, břehu, někdy vody a sklonu všemi směry. Žádná moderní hladká flow pro současná vychytaná kola z kosmických materiálů, nabušená technologiemi, wifinami, kabely, baterkami, senzorikou, tmely, čudliky, gombiky, heboučkým odpružením a čert ví jakým dalším bazmekem. Spíš stará škola hranatých terénů z dob kol neodpružených s nebezpečně dlouhými představci.

Nespěchali jsme, abychom se opotili jen tolik, kolik bezpodmínečně musíme, ovšem i to bylo dost. Před posledním kopcem se Tom chytil do pasti naoko zamrzlé vody a nechal kolo píchlý v blátě. Jen tak tak odskočil s minimem škod, ovšem jedna bota se potopila. Následovalo koukání na kolo v poněkud zvláštní pozici, jež nedělalo dvě věci – nejelo, protože na něm nikdo nebyl a nepadalo na bok, přestože na něm nikdo nebyl. Další analýza možností potvrdila následující zřejmý krok – půjde o krok, jakože krok – konkrétní pohyb, nikoliv strategické rozhodnutí, takže bez dalších škod se to neobejde.

Na konci pěšiny, přibližně po další půl hodince přišla vhod pauza na jídlo a nahřátí se v paprscích. Navzdory řečem marketingových oddělení firem vyrábějící sportovní oblečení, že v jejich oblečení už není nutno přemýšlet, přišla ke slovu obyčejná, tiše promlouvající pravda – musíš. Dalších pár km budeme mrznout, než se voda na kůži znovu ohřeje.
Mrzly mi ruce i nohy a bylo to déle, než jen pár km.

O důležitosti samotného cíle není pochyb. Jedno jak impozantní nebo pitomoučkej je. Má na svědomí radost z dosažení. Já měl tento viadukt v merku od jara, kdy jsem ho náhodou identifikoval v mapách a uvědomil si, že k němu vede jednoduchá cesta, ale i hodně těžká – a ta nás zajímala.

Bonusem bylo, že ten most byl opravdu hezkej. Sice ho na druhé straně vylepšili stožárem převaděče mobilního signálu, ale mít všechno nejde, takže byl hezkej. Fakt, že se nám to navzdory “mluvení o tom” nakonec podařilo objet ještě před sněhem, tomu všemu dodával punc zasloužené odměny. Opodál stála rozpadající se budka, kterou kdysi využívali asi péesáci a docela v součastnosti podle všeho občasní trempíci a bezdomovci. Rozdělali jsme vedle ní oheň, abychom se nahřáli a usušili si propocené hadry.



Na to, že jsme měli jen křesadlo, nožík a plán, to dopadlo dobře.



Oheň zahřál na těle i na duši a před námi byla cesta domů, která se díky našemu orientačnímu ne-talentu dosti natáhla, ale večer jsme byli doma. Nakonec to tedy trvalo 7h a záda z pumpy dávno zapomněla, že se o ježdění na kole v zimě ráno s někým bavila. Kdyby nás teď viděla a propojila si to, dost možná by jim zaskočilo i to večerní kafe.

Rob
//

Toho rána jsem vstal z postele a hryzla mě křeč do lejtka.
Zaúpěl jsem, prudce se předklonil, abych se oběma rukama chytit za lejtko, praštil se hlavou o dřevěný madlo křesla vedle postele, zaklonil se, chytl se za čelo, zachrčel s vyvalenýma očima do stropu cosi jako “choprele”, ztratil rovnováhu a svalil se naznak zpět na postel, kde se mi pod silou křeče znovu zatmělo před očima.
Tolik ke vstávání.

Předešlého večera, nedlouho po setmění jsme se s Tomem vrátili ze čtvrteční vyjížďky, vyšlo nám volno a tak jsem naslinil prst, nalistoval v notýsku stránku se seznamem jízd a uchopil telefon.

Wacapka:
“Žlutou do KV?”
“Jo!”
“Jak zpět?”
“Nevim, to se ňák poskáče.”
“OK, tak zejtra v devět od semaforu?”
“Jasná!”

Druhého dne jsme se v jedenáct opravdu sjeli u semaforu a pustili se po žlutý z Kraslau. Málem nás zabila po prvním kilometru. Stěna z náměstí je vskutku turistická.

V Nejdku kupujeme pepsi a jdem se usadit k potoku. Ukusuju chleba tak trochu s avokádem. Svině kluzká mi z půlky vyjela na zem, hned jak jsem to rozbalil. Proto “tak trochu”.
Fotíme 200kládovi motivační foto zašpiněných kol u něj v nejbru.
Wacapka nám obratem sděluje, že “tomu říká veget a asi se měla lépe učit.”
S Tomem konstatujeme, že v případě 200klády to mělo bejt spíš naopak.
Pípnuvší doplňující dotaz “jaký traily jste jeli” zodpovíme stroze, že “žádný, protože už jsme jen ŠKČT (šťastný klub českých turistů).
Aby se konverzace nerozjela nešťastným směrem, vypínám data a schovávám telefon.




Po další části cesty zastavujeme na Velkým Rybníku na zahrádce “U Páji”.
Na ceduli před vstupem stálo “mějte rozum při dodržování kovid opatření”, což jsme si přeložili, jako “myslete – chovejte se jako mezi lidmi s chřipkou, kterou nechcete chytit”. Přišlo nám to sympatický a tak jsem zkontrolovali nabídku piv a zaparkovali kola.
Paní vzhlédla od pípy aniž přestala čepovat a konstatovala, že smrdíme a jsme špinaví, jak prasata.
“Víme, berete karty?”
“Ne.”
“Máme trochu peněz a kdyby to nestačilo, zdrhneme, kola máme před zahrádkou.”
“Dejte si je do zahrádky.”
Když jsme se poslušně vrátili, zeptala se, co si dáme.
“Pivo a burgr.”
“Jakej burgr?”
V nabídce byly tři.
Vybrali jsme si double burger u kterého ve složení bylo napsáno “prostě jenom dvojtej burgr” a šli si sednout.
Na zahrádku zrovna přijel někdo na naleštěný, barevný a asi krásným kole Orbea. Byl čistej jako figurína z cyklovýlohy.
“Ee – odkud jedete, tady tejden nepršelo!” zarazil se.
Tomáš mávnul někam mezi obzor a mraky, že tamodsud.
Ťukli jsme si a než paní přinesla burgera se slovy “tak tady to máte špindírové” jsme byli namotaný jak cívky. Nejdřív jídlo, potom pivo je léty osvědčená pravda, kterou jsme zase nedodrželi.
Bylo jasný, že chceme-li pokračovat, budeme tu věc, co nám točí s hlavama vysedět.
Pokusili jsme se naplánovat cestu z KV domů, ale ani jeden jsme se v tom šišlání nevyznali, tak to Tom uzavřel, že na tohle plánování ještě máme dost času a znovu jsme si ťukli.




Nedlouho po masivním burgru se nepřehledná situace v našich hlavách stabilizovala a my mohli vyrazit na další cestu.
Tom sedl na kolo a vyrazil odkud přijel.
“Tome tam ne!”
“Žlutá!” zahulákal a pokusil se zamávat.
Jo, to jo, ale tam udsud jsme přijeli, musíme po týhle žlutý,” ukazuju naslepo palcem přes svoje rameno.”
“Jako tam?”
“Jo. Tam.”
“Novidiš.”
Zachvíli to bylo v normálu, vím, že jsme se mezi kořenama za vesnicí dost nasmáli, ale už nevím čemu, ale máme tam odsud fotky, jak u šutrů pohopsáváme, takže jsme tam evidentně byli.

V KV jsme našli konec žluté, abychom dostáli svému a šli se zašít na OMV. Stále ještě zbývá kus domů. Vyhodnotili jsme, že nebude mít smysl se přehnaně předvádět a zvolili cyklostezku do Loktau, odkud přes les do Falkenau a z Falkenau uvidíme, jak na tom budeme. Tam odsud domů je to vždy asfalt nebo komplikace.




Cyklostezku jsme proklábosili o mých vzpomínkách na tříkilo, který jsem tudy nedávno jel, jen obráceně. Z Lokte to bylo lesem a zčásti místním trailem. Ani nevím, kdy jsem si naposledy zaskákal na osmdesátým kilometru. Možná nikdy, na osumdesátým většinou hledám po kapsách brufen a ne skoky v cestě. Do Falkenau jsme kopírovali zábavnou linku trasy místní 24hodinovky a čekalo nás dostat se domů. Zvolili jsme koleje, ale záhy nám došlo, že to se světlem nevyjde a na posledním možném místě jsme se stočili k silnici. Tom neměl světlo a já zanedlouho měl zjistit, že ho sice mám, ale nefunguje. Takže nám zbyla jedna blikačka- moje a Tomova čtvrtblikačka, která nemůže být vidět z víc jak dvou metrů, pokud se sledující pekelně nesoustředí. Dále unavené nohy, vidina 40ti minut asfaltu a neblahý dojem, že nebudeme vidět pro esemeskující řidiče s defaultním kilem na tacháči. Pauza na malý pumpě kolem našeho stého kilometru. Dr.Pepper nás na nohy nepostavil, ale poplácal po zádech, abychom to do Kraslau domotali se vztyčenou hlavou. Takže za světla jsme to nestihli, ale nic nás nesrazilo. Spokojeně jsme konstatovali, že „to teda máme bajky“ a s tyhletama kolama je v technice vážně sranda, ale přitom na rozumných gumách jedou – dle Dlouhánovi stupnice rychlosti – “jako píchlý svině”.
Je vysoce pravděpodobné, že onen frenetický závěr předešlého večera má lví podíl na této ranní křeči.

Doprčic.
Začínám se nesnášet, že počasí tohodle jara jakkoliv řeším. Vždycky tu takhle bylo, procházím fotoarchiv a koukám – bylo i hůř. Jenže letos, jak to je bez těch ostrůvků falešnýho sluníčka, tak začínám měknout a brblat na počasí jako všichni kolem mě. Největší nesmysl, co je. Na počasí. Dyť tady beztak chcalo furt.

Vybavuju si první letošní štěroletí vyjížďku, kdy únor dal vydechnout a přichystal krásnej den se suchým asfaltem mezi zbytky sněhu. To ještě bylo jako každý rok. Taková milá zpráva o tom, že je jaro za rohem. Nic nenasvědčovalo tomu, že to letos po několika tropických rocích bude podle jinejch pravidel. Byl to krásný den, plný jarního nadrbanonadrženonadšení, které se jako obyčejně postaralo, že prvních 20km jsem jel o smlouvu ve WorldTour a zbylých 20km o rovnováhu vyčerpáním. Suchej asfalt střídal místa v údolích, kde tající sníh silnice měnil v kluziště – tam jsem jel o rovnováhu doslova. MTB pravidlo zdejších mokrých lesů “drž horní stopu” neodiskutovatelně platí i na místních zapomenutých jezeďáckých komunikacích. Ty jsou jedině do hrbu nebo nakloněný k potoku. A tak si v nich často cedím skrz zablokovaný zuby ‚horní stopu tytele, HORNÍ(!)‘ a elegantně sklouzávám do protisměru zmrzlý silničky, doufaje, že naproti nevylítne olítaná dáčie místního lepiče optiky internetu, co jezdí jen na čtyřku, protože to tam zná a dokud nešlápne na prostřední pedál, je to děsnej “ten dobrej” adroš.

Takže první únorová vlašťovka vylítla, jenže o dva měsíce pozdějc se zas tak moc nezměnilo. Stihli jsme jednu jízdu, kdy Tom vyrazil krátký/krátký, ale já si to ještě netroufl. To bylo na apríla, den před tím, než přišla ze severu fronta. Předpokládal jsem, že za tejden odejde.
Neodešla.

Nepředpokládal jsem, že notýsek trasovníček úkolníček Kam Jet, bude v květnu dramaticky proškrtanější, ale ani jsem nepředpokládal, že každá vyjížďka bude vyžadovat tak precizní cílení. Jako by nestačilo, že je potřeba to trefovat například mezi práci, barák a v neposlední řadě je nutno zohlednit i představy našeho náměstka s dudlikem ohledně sebestředně alarmujícím způsobem zneužívaného volného času.

Abych nekecal, vlastně se mi to už jednou poštěstilo vyjet do krásného jara na celý den, ale to jsem jel sám – viz. předešlý blog o tom, kdy jsem spolkl první mouchu.

S každou další jízdou jsme chytřejší a získáváme víc zkušeností, jak ty plány nových cest v notýsku číst a překládat. Už víme, že na 60km je potřeba klidně 7h, bez toho, abychom to někde flákali. Musí to bejt krajina, cos neviděl a terén, cos ještě neprojel. Šestidenní, Romaniacs.
Trasy se zdají, že se začínají samovolně rozdělovat do vrstev.
Dálkový, barevný, turistický. U nich se předpokládá plný rozsah. Od asfaltu po pěší turistiku, zážitkovej vejleti.
Krátký kolem baráku, kdy se v tichosti vypařím, aby si toho nevšim komp nebo někdo doma. Rychlovky hotovky.
A pak ty “středně dlouhý”, jež se začínají jevit jako gró. Kilometry v nich nehrají roli, ale hodiny, síly a kuráž žerou jak o závod. Totálky.

Stačily tři totálky a jsme moudřejší. Ani jednu jsme neplánovali jako velkou jízdu. Jenže první jsme ani neobjeli celou, protože se setmělo, druhou jsme objeli, ale zabralo nám to asi o tři a půl hodiny víc, než jsme kalkulovali. Ani třetí jsme neplánovali jako velkou, ale už jsme si jí nepředstavovali jak hurvínek válku. Alespoň ne tak moc.

Kolem 10.května v předpovědi objevil mikroslot s letním počasím, který vypadal asi takhle: jeden den zima, sníh zboku, déšť s hnusem a beznaděj. Následující den jasno, ale chladno. Den D 25°C, jasno, pučící stromy a léto v plný síle.
To byl náš den! Byl s předstihem zakroužkován “na kolo” a nervózně jsme sledovali, jestli se předpověď nezmění.
Původní plán, že pondělí je komplet naše, se musel zredigovat asi o půlku. Ranní neodkladnosti a odpolední vyzvednutí děcek ze školky nám dosti neomaleně přivřely časový okno. Zvolený okruh byl kompromisní. Ani pro jednoho neměl wau efekt, ale pasoval na to, jak zažít co nejvíc a stihnout vyzvednou caparty ze školek.

Po dvou hodinách počátečního nadšenýho kličkování lesem a rozjařenýho plejtvání sílama, jsme se dostali na první vrcholky kopců. Oba durch a oválený. X míst bylo nutné protlačit hlubokým sněhem, X krát jsme si odšlápli v louži do půlky holení nebo projížděli 10min potokem, co měla být (a asi někde pod hladinou i byla) cesta. Na třetí hodině jsme se ocitli v místech, kde jsme nikdy nebyli a hodinky mě hnaly do pěšiny, co vypadala, že by se hodila na hůlkování. Neuhejbáme.

Zanedlouho městečko a jediná pumpa, která byla současně i strategickým bodem. Tam jsme museli uhnout, doplnit zásoby buržoázní energie.
Byla depresivně vybrakovaná. Na otázku jestli nemají tohleto, odpověděla o ruku opřená hlava neurčitého věku a pohlaví, že jen co tam je.
Aha.
Polorozpadlá čtyřkolka u vchodu mohla být nápovědou, že to tady bude ostrý.
Bereme co je.
Hned následující výjezd je bolestnej, danej přestávkou na pumpě i tím, že jsem asi během čmárání do mapy nevěnoval pozornost vrstevnicím.
“Doprdele! Kdyby nebylo aspoň to POSRANÝ vedro!” vykřikl Tom a slovo POSRANÝ doslova zařval. Jaká ironie. Vedro!
“To mě poser – neslezu!”, vydechl záhy, ale že bych v tom cítil sebejistotu, to jsem necítil.
Neslezl ani on ani já. Ale bylo to o fous.

Pod vrcholem jsme už jsme začali být dobrý. Což stačilo, abychom se rozčílili nad další skvostnou stavbičkou měšťana v horách. S ostrými rysy, fanatastickým tvarem, pečlivě vybranou barvou, ušlechtilými materiály. Ten kdo tyhle baráky, co vypadaj jak Muskův cybertruck v lese schvaluje, musí fetovat nebo ty naše kopce nenávidět. Opodál stojící sudeťáckej barák, u kterýho si chlápek ve svetru sekal dřevo ani nemohl bejt větším kontrastem týhle dezajnový zrůdě s eMkovým X bajeryš motorwerke u plotu.
Trocha TNT by těm našim kopcům dost ulevila, zdá se.
Když už jsme byli v tom rozrušení, vzpoměli jsme si na čerstvě zvěsti, že Klínovecký zvěrstvo “skywalk” prošlo. Doprdele, cože?! Lešení na Klínovci pro lidi, co na to koukat nemusí?! Tleskám! Řekl bych, že jestli je to pravda, tak jsme se už vážně pomátli a je to vodítkem, jak to dopadne na pláních opodál s nápadem satelitní osady plnou dřevo-kamenno-srubo-roubenko krabiček. Sladký slova o životě v klidu hor, něžně vepsanná do webů, bannerů a billboardů, nakreslených ťuňťama prestižních agentur, co zvládají nanejvíš sledovat trendy, z nichž ti nejnadanější chtějí ve městě žít a na horách mít duši. Proč se rozčilujeme nad tím, že nic než peníze nemá šanci? Nad domy pro lidi, co chtějí v kopcích žít bez zimy, ošklivých dnů, větru a bez nečasu? Kteří si neumí sednout a cítit vděk za to co vidí a slyší? Jejich nejhlubčí prožitek spočívá ve vyfocení si výhledu na ajfona.
A pak přemýšlení, jak to krásný místo vytěžit.
Neuvěřitelně dojí!
Chce se mi blejt. Možná proto se rozčilujeme. Protože to blití alespoň mě bolí.

“Budeme to muset zkrátit”, přetrhnul jsem nit společný developerský nenávisti.
“Proč?”
“Nestihnem vyzvednout děcka.”
“Tyve, to už jedeme tak dlouho?!”
Lovíme mobily a voláme s omluvama, že to nezvládneme.
Nečekali jsme, že to zase zabere tolik času.
Prošlo to, plány Bé jsou spuštěny, ale i tak se rozhodujeme pro návrat po standardkách, což by nám aspoň hodinu mělo ubrat.

Koneckonců jsme ho i přes zkratku na konci projezdili komplet a večer ještě stihli udělat s capartama oheň. Jeden jarní den. Většina května zase asi bude dost hnusná a studená, takže by nebylo od věci si to v hlavě zase přepnout a nebejt holšiška. Přijmout to, zvyknout si, posunout si komfortku. Tak, jak to tu bylo vždycky.
Tom to shrnul v jedné textovce, kde jsme se navzájem informovali, že pojedeme zase ve sračkách vcelku jasně:
“Jo, počasí co koukám, má být čím dál tím stejný. Asi to nezměníme. Beztak je buď vedro a zasraný slunce nebo fouká a leje. Takže jedem.”

Spolkl jsem první mouchu. Dávno jsem vysledoval, že nic nepřichází postupně. Zima z úterka na středu, jaro ze čtvrtka na pátek. Proto mě vlastně ani nepřekvapilo, že o dva dny nazpět jsem vymrzl při 20km jízdě, ze který si vybavím jen sníh, vodu, mokro a strašnou zimu. Ovšem tohoto dne jsem ujel 70 km pod krásně modrou oblohou, kdy jsem byl permanentně zpocenej jak dveře od chlíva. A sněžit zase za pár dnů nevyhnutelně bude.

První letošní delší musí to bejt krajina, cos neviděl, bylo 30/3, což je i v dnešním chaosu prakticky 30. březen. Tom se mnou nemohl a tak jsem na rally vyrazil sám. Zní to asi blbě, jakože ‚no tak teda co mi zbejvá‘, ale je to trochu jinak. Málem jsem nedospal. Počasí přišlo, nálada taky, doma jsem opušťák i odvoz na bod ‚A‘ dostal a nic nebránilo vydat se po čárce v hodinkách k domovu. Přibližně 70km mně neznámým terénem. Semtam cesta, semtam asi výhledy, ale jinak přes horydoly na surovo. Tak jak jsem si to načrtnul do mapy. Místy, kudy by měla nebo mohla být cesta a kdyby ne, tak to tam ňák poskáču a uvidím.

Než jsem se rozjel, sedl jsem si na kolo a nasál vzduch a vnímal všemi smysly všechno kolem i ve mě. To, že nechci spěchat, jsem daleko, sám, pojedu, kde to neznám, a že je to, tak jak chci. Pár minut klidu, kdy ve mně nebyl jedinej uzlík nervů. Spokojenost.

Pak jsem roztočil nohy. První hodina dvě bývá a byla i tentokrát plná euforie. Udržel jsem se na uzdě, na výkon se snažil nemyslet, jen na prožitek. Vidět, nebát se zastavit, sednout si, brblat si, bavit se, nespěchat. A taky vzhledem k tomu, co bych letos všechno rád projel, tak odzkoušet, co jak sedí nebo nesedí. První budu měnit sedlo – když píšu tyhle řádky, už je vyměněný. Na trejlovým ježdění jsem neměl potřebu to řešit, při tom občasným sezení cestou na kopec. Ovšem na dlouhé jízdy to není a já už jsem starej na to, abych si to nedělal hezký. Další budou boty – stejnej problém, stejný zjištění. Taky jsem ladil posed, abych na konci nepotřeboval asistenci při slejzání. A dále kravinky jako usadit batoh, vyměnit helmu (kdo by to byl řekl), umístit správně foťák, vyladit odpružení. Drobnosti, který ve výsledku mění pravidla hry.

Stejně jako “čím jsem starší, tím je moje mamka chytřejší”, tak ke mně začínají doplouvat Lopesovo rady. Všechno takňák musí uzrát. On neváhal ani otočit představec uprostřed dlouhého trailu. Jedna z jeho nejjednodušších rad, se mi momentálně jeví jako nejsložitější. “Robe, musíš bejt furt na správným převodu – furt, chápeš?”. Myslel jsem, že chápu, ale už vím, že nechápu, hehe. Srát to tam pod tahem jako endurista není to, co myslel. Ani slow-mo roztáčení nohou s rovnými zády, zadrženým dechem a vykulenýma očima. A ano – vím, že na XC pěšině je to jednoduchý, ale při rally stylu už míň. Proč se pokaždý musím vracet na začátek, když chci udělat krok dopředu? Asi to tak má být.

Km naskakujou, hóhemeters taky a nohy se začínají tahat z medu. Je jaro, počítal jsem s tím, že se mi nebudou točit jako vrtule Antonova. Nicméně furt mám obzor poměrně širokej a vnímám místa, který projíždím i navzdory tomu, že tam kde by mohla nebo měla bejt cesta, zas tak často neplatilo a síly mizely rychleji. Některý sesedlosti byly vážně půvabný. Nádherný místa, kde úterní dopoledne pod modrou oblohou dokonale vystihuje ‚líně se vleče čas‘. Nebyly zmentosený plasťákama ani trampolínama. Prostě jak říkám, někdy citlivě udržovaná původní bída je MNOHEM lepší, než naleštěná bída těch co chtějí, ale nemohou a ještě o výrazný kus lepší těch co mohou, ale neví coby, ale rozhodně chtějí všechno. To jsou pak výkladní skříně trendově-dezajnových studií a jsou veskrze originální, až oči přecházej. Vepředu srub, vzadu skleněná krychle, na tom rakouská střecha, serepetičky na trávě z Jysku, tůje z Baumaxu a sezení s Ikeou. Vše na dálkový ovládání. Gargamelov.

Med tuhne, nohy se mění v želé. Nejdřív se mi zúžil obzor jen na ten přede mnou. Dostal jsem se do malýho údolíčka s potokem tak malým, že přesně nešel hopsnout, ani přejet suchou tretrou ani přeskočit na nohách s kolem v teplejch. Všechno o fous nevycházelo. Ale byla i cesta na druhý straně. Někde tu musí bejt kláda. Našel jsem! Po pár minutách jsem odhalil tři klády spojený kramlema a něco, co mělo bejt zábradlí, ale spíš to bylo to poslední co praskne, až to praskne pod nohama a ruka impulzivně sevře poslední klacek, co je po ruce. Dobrodružství údolíčka pokračovalo. Souběžná pěšina doslova jemně popsáno-rozmrdaná od čtyřkolek nebyla nic moc. Evidentně se jim kdosi snažil v tom bránit balvanama uprostřed, ale nevyšlo to. Byl to velký kontrast v tak malebném prostředí. Čtyřkolky jsou mor a jak říká 200Kláda-kdokoliv na tom jezdí a není myslivec nebo záchranář nebo to nepotřebuje k práci, je kokot, se bohužel vykresluje jako mimořádně trefný pravidlo.

A to jsem ještě netušil, že na konci údolíčka na mě houkne křoví:

„Odkud jedeš?“

„Tam!“ hekl jsem leknutím, ani se nepodíval komu a kam to moje Já odpovědělo.

Byl to chlápek s kozama a mačetou.

„Byla tam pěkná pěšina, chodil jsem tam běhat, sám jsem si jí na jaře vždycky prosekal.“ mávl mačetou proti proudu.

„A teď tam jezdí na 4kolkách, z cesty je blátivej tankodrom a v lese už nikdy nebude klid.“

Zvažoval jsem, jestli to myslí proti mně nebo se chce jen vypovídat.

„Znám to. Nemáme šanci.“

„Jo, nemáme. Bohatneme. Blbneme.“ odtušil.

Pokynul, že konverzace je u konce a zmizel se svejma kozama a mačetou zase v křoví.

Obzor předemnou se zužil na cestu pod kolem.

Dalším témátkem, abych nevyšel ze cviku v remcání, bylo při průjezdu kolem Medardu. Tam jsou takový ty cesty, aby lidi z města alespoň na chvilku zvedli zadky a vyšli na vzduch. Nemají převýšení ani terén a jsou široký, aby tam mohla zácharnka pro vožraly. Potkal jsem pár pubertálních partiček s dunícimi repráčky. Někteří vypadali jako gengstři z předměstí Bogoty, jiní jako želvy Ninja, ale to k tomuhle věku patří. To co mě zarazilo bylo, kolik tatínků na elektrokolech jsem potkal s dětma na elektrokolech. Dě-ti-na-e-le-ktro-ko-lech?! Prosím?! Vloni jsem si toho všiml už na pražský Šumavě, ale snažil jsem si říkat, že třeba mají děti vrozenou skrytou vadu, slabý srdíčko, jednu plíci nebo jinýho cojávimjakýho prevíta. Tak snad jsem se nepletl.

Pak už se mi beztak extrémně hubený výsek obzoru rozostřil a já musel najít pumpu s fantastickým sortimentem, který jsem zrovna nutně potřeboval: čoko-čoko-kola-kola-čips-kitkat-kola-grg, vše samože bez palmáče (bez obav, lidi). Po strávení a nahození obrazu jsem s mírně optimistickým pocitem, že jsem na 50tým – skoro doma, vjel do Krušek.

Tedy nejprv se promotal městským lesíkem, kam dojdou lidi v bílejch botech a s trhlýma kalhotama na kolenou. Je to samej Lays, Tiger, rouška, podprda, Durex a smrad z léčivých bilin kolem dvojiček, co dělaj, že tam nejsou, když je míjím.

Hned jak jsem se vymotal z tohodle okoloměstskýho slumu, mi Krušky připoměly, že to je takovej svéráznej druh euforie. Jako když brečíš hrdostí. Všechno co doteď byl složitej terén je ihned zapomenuto a utopeno v blátě neprůjezdných cest, pěšin co nikam nevedou a lesích který nemají konce. Na výhledy zapomeň, na to, že by to odsejpalo taky. I na to, “že to někudy objedeš”. Je to jak to je. Ale jak jsem psal – jsem na to vděčnej, že můžu jezdit zrovna tady. Jestli ještě někdo nevím, ale já jo.

Takže všechno těžký doteď se nepočítá a nyní jde o to, dostat se domů před setměním.
Tam jsem dojel přesně když se slunce dotklo kopce a já spadl z kola na zahradu. Andrejka mi s dojemnou starostlivostí donesla pivo a s obratností dětských ručiček mi ho vyklouzla zavřený na hlavu, bengggg.

Víte o jak příjemným pocitu bych teď zkoušel psát, kdybych se měl pustit do závěru? Ti co ví, ví, ti co neví, ti se to beztak nedozví a já zatím neumím psát tak, abych to popsal. Ještě k tomu je jasný, že lidi už nečtou, takže by to stejně neokusili ani z těch řádků.

Povznášející, krásný, kurvadobrýjo!