Rubrika: Blog

“Našponovanej chlup?”

“Přesně tak! Jako když máš našponovanej chlup, jenže podrbal jsem se a ona kýla! Doktor říkal, že jestli prdne, tak se poseru. I ty by ses’prej posral.”

Dolehlo na mě, že se ze škaredého stínu posledního roku jen tak nedostanu. 

Můj zdánlivě stabilní život ještě nedávno poklidně plynul na autopilota, byl jednoduchý a jevil se slibně. Nevšiml jsem si, jak pevně se důvěra drží za ruku se zranitelností. Nepřemítal o důsledcích zrady, kterou nechci chápat, ani nic netušil o zběsilosti vnitřní tiché války. Nebyl jsem připraven na parodii, ve kterou se život může v mžiku proměnit.
Ježdění mi pomáhá udržovat jakýs takýs balanc a tyhle naše společné výlety mi pomaloučku zašívají jizvy. Měli jsme krátce po skvělém objezdu Durynského lesa a já se upínal k dalším plánům, z našeho notýsku. Jenže ty byly v budoucnosti a Tomova kýla mi znovu připomněla, že ta je jen čmoudem ve větru. Nezbylo mi, než čekat, až mu povolí ten našponovanej chlup. 

Třebaže Tomáš koncem srpna začínal vypadal použitelněji, stále to ještě nebylo ono. Trochu kulhal, nechtělo se mu moc smát a před kašláním se tvářil jako před popravou. Přesto se dalo odhadnout, že na přelomu září a října, by nám mohl vyjít další výlet. Jen bude potřeba vymyslet kam a kudy. Plány z notýsku se na podzimní ježdění moc nehodily. Potřebovali jsme nápad. 

---

Nápad

V září jsem sólo zamířil přes kopce na Auesberg a tato vyjížďka se pro “Kammweg” ukázala být zásadní. 

Roztroušené chomáče temných mraků se ve studeném větru honily oblohou. Hlína sice nebyla kaše, ale s prachem včerejšího léta měla pramálo společného. Oblékl jsem se ledabyle a pro chladnější večer si naivně na řidítka přikurtoval svou nejlehčí větrovku. Jenže tu jsem si navlékl, už ve výjezdu na Přebuz, kde jsem se plánoval potit. Musel jsem tak celou cestu jet svižně, abych se zahřát. Při návratu jsem zburácel do Carlsfeldu oslizlou kořenovkou. Strašně to klouzalo a já se kola držel jako někdo, kdo se shodou nevysvětlitelných náhod posadil na býka při rodeu. Nadchlo mě, že jsem zůstal na kole a také mi spadl kámen ze srdce, že mi ten úsek nezkrátil předpokládanou dobu dožití. Překvapilo mě, že se podle značek jednalo o Kammweg, který mám zafixovaný jako nudnou, širokou štěrkovku. Při následném výjezdu na lanovku jsem si už nutně potřeboval z tempa, které mě mělo hřát, vystoupit a odpočinout si. Sedl jsem na lavičku s výhledem vedle jakési cedule. Hleděl jsem se do údolí a přemítal, kdy se dny zkrátily. Ještě včera bylo léto a dnes tu je podzim. Tráva ve stínu už nevyschne a navíc je ten stín nezvykle dlouhý. Byl takový i včera? Myšlenky mi samovolně zabloudily k tomu zábavnému sjezdu před chvílí a oči jsem nechal nazdařbůh klouzat po výhledech, až doklouzaly k ceduli vedle lavičky. Byla na ní shrnutá historie Kammwegu, doplněná mapou a profilem. Čímsi mě zaujala. Nepatrné pípnutí kdesi v hlavě. 
Prohlédl jsem si jí celou znovu a hledal, co mě zaujalo. Co bylo tím nepatrným impulzem, který se dotkl čehosi uloženého hluboko v podvědomí? Turistická cedule, Kammweg, kilometry, výškové metry, text, někde to tam bylo, ale kde? Až mi to došlo – byl to Kammweg sám! Všechno bylo na té ceduli přímo přede mnou! My s Tomem přece ještě nevíme, kam chceme jet! O dva kroky jsem odstoupil, ještě jednou si jí prohlédl, souhlasně jsem kývnul hlavou, vytáhl telefon a naklepal Tomovi stručnou zprávu: “Mám to!” vyfotil jsem ceduli a fotku připojil ke zprávě. 

Odeslat.

---

Plán

Z nápadu vznikl plán a z něj vyplynulo, že pojedeme v kratších dnech říjnově nestabilního počasí. Hlavní obavy se, pochopitelně, soustředily na chlad a déšť. Bytostně neradi se taháme se zbytečným harampádím, protože zatěžuje a překáží v náročném terénu.
Po vyskládání hromádek věcí, které by měly problémy říjnového počasí zmírnit, vykazovala výsledek jistý potenciál, ale ještě ho bohužel nedokázal plně využít. Bylo nutné mu vnutit větší kompaktnost. Co se „může hodit“ je něco jiného, než „co potřebujeme“ a co „potřebujeme“ není to samé jako co „chceme“. Z rovnice jsme tedy škrtli co se může hodit, potom to co chceme a zbylo nám, co potřebujeme. Rozhodli jsme se, že se nebudeme převlékat. Zabalili jsme si jen suché na spaní, jednu těžší větrovku proti dešti. Spacák jsem vzal letní, protože s lehkou péřovkou na spaní vážil méně, než těžký spacák. Budu-li spát ve všech vrstvách, měl bych to zvládnout. Nad značně prořídlým výsledkem, jsme si už spokojeně mlaskli.

Druhým problémem byla krušnohorská liduprázdnost a nutnost vést více jídla, protože krmítka tu zkrátka nejsou.

Třetí problém byla energie. Powerbanku nevozíme rádi – je těžká. Radši volíme vypnutý telefon, což je lehčí. Za normálních okolností fotím tak, aby mi to vyšlo na dva akumulátory a co se nevejde na kartu zůstane v hlavě. Jenže nyní bude ještě zima a tma. Bude potřeba svítit a tak jsem tu otravnou věc musel přibalit jako pojistku k případné absenci zásuvek v lese.

Pršet podle dlouhodobější předpovědi nemá, možná jen hodinu lehce první den. To bylo bezva, protože nebudeme mokří a zimu se pokusíme udolat akurátním tempem, které snad trefíme přesně mezi pot a teplotvorbu. 

Tolik k plánu teoretických myslitelů.

---

Odjezd

„Takže jestli to chápu správně-“ odmlčel jsem se, abych dal vyniknout důležitosti otázky, „-problém je v tom, že kola sice zaplacená MÁ-ME-SPRÁV-NĚ…“
(Nechtěl jsem přejít do hláskování, ale nepovedlo se mi to. Ironii měl průvodčí sice zaznamenat, ale její neurčitost mu měla dát možnost důstojného ústupu. Zpětně si říkám, jestli to v jeho vlaku nebyla chyba.)
„…jenže TY KO LA nemají místenku?“, načež jsem se teatrálně rozhlédl po prázdném vagónu prvního ranního rychlíku a dal si záležet s výrazem kohosi, kdo hledá prázdné místo.
Průvodčí se na mě podíval, jako na zjevně komplikované téma k hovoru.
„Ano, chápete to správně. Pokud nemají místenku, pokuta je…moment (zahleděl se do terminálu)…250,- za kolo“.
Tím mě stručně informoval, že jsem si měl nejdřív přečíst příbalový leták a ne se jako obvykle pouštět do boje tam, kde mám spíš už jen mlčet. Musím uznat, že jeho poznámka o mém chápání  štípla.
Jenže tady se vyrýsoval problém jako nečekané bouřkové mraky na čistém obzoru. Vzhledem ke svému hluboce zakořeněnému odporu k direktivnímu či povýšeneckému stylu komunikace, jsem mu pohledem vyslal signál, že to posral – právě jsme se do sebe zaklesli a je mi úplně jedno, že mě z vlaku vyhodí v Chodově. Už už jsem se nadechoval přesně k té větě, které bych během několika následujících vteřin litoval, když do toho vstoupil Tomáš.

„Můžu to zaplatit kartou?“ štrachal v batohu a mě nenápadně naznačil, že jestli TEĎ promluvím, tak riskuji jako s kelímkem limonády na koncertě Pantery.
Pro jistotu jsem si sevřel pevně sepnuté ruce mezi koleny a zarputile se zadíval na špičky bot.
„No vidíš.“ pronesl Tomáš, když bylo po všem a natáhl se přes volné sedačky.

Zmateně jsem koukal střídavě na Toma a na odcházejícího průvodčího. Moje ego se chtělo rozeběhnout za průvodčím a šlohnout mu čepici. To cosi druhé, kdesi hlouběji ve mně zkoušelo potichu přehlušit ego a šeptalo, že diamanty vznikají pod tlakem.
Rychlík uháněl tmou.

Tom usnul a mé podráždění se velmi zvolna rozpouštělo. Bohužel to trvalo jen do Mostu. Podle ČD měl mít vlak za Mostem výluku, jakmile jsme vystoupili, vlak se rozjel dál. Vzhledem k tomu, že spoje jsem měl na starosti já, se na mě Tomáš zadíval s výrazem, ve kterém jsem nečetl, že by mě považoval za oslnivého génia. Asi jsem přehlédl něco v datumech nebo tak něco. Rozpačitě jsem pokrčil rameny a podíval se mu přes rameno za mizejícími červenými světly. Věděl jsem, že ten průvodčí za nic nemůže, ale nutně jsem potřeboval najít zástupného viníka. V duchu jsem mu adresoval stručnou větu: Jedna rána a spíš jak vrána! 
Světla zmizela za zatáčkou. Přeostřil jsem zpět do Tomášovo očí.

Na nádraží na nás čekal teplickej Mates, kterého jsem včera přemluvil, aby nás takhle brzy ráno vyzvedl kvůli výluce v Mostě namísto v Teplicích. Nadšený z toho nebyl, ale podvolil se. Pravděpodobně viděl, jak se rychlík rozjíždí dál na Teplice, takže když jsme se blížili k jeho autu, šoural jsem se schlíplé dva kroky za Tomem a pozdravil ho velice opatrně. Naštěstí byl milosrdně rozespalý a nevykazoval odhodlání mě zfackovat. Odvezl nás přes Cimvald do Altenbergu, kde jsme se rozloučili a my s Tomem začali pátrat po startovní modré značce Kammwegu.

---

Start

Předpověď nás varovala, že počasí dnes bude hodinku dvě zlobit, což lezavé ráno jen potvrzovalo, ovšem už nás nevarovala, že se fatálně plete.

Zakousli jsme se do prvního kopce této stařičké hřebenovky a naše putování, které se záhy promění v boj, započalo. První vrchol byl ještě v mraku , ale druhý byl na horním okraji inverze, kterou  jemně prosvítalo slunce a vykouzlilo půvabnou podívanou. Slibný vývoj počasí, šel podle plánu. Průser měl teprve přijít. V dalším městečku, slunce vysoko na modré obloze určitě zůstalo, jenže mezi ním a námi byla šedá deka, která naopak ležela nevysoko nad našimi hlavami a bránila nám to zjistit.

Poměrně brzy jsme dojeli na Moldavu. V takto šedém, větrném dni by mohla být Moldava příjemně inspirativním místem pro pana Orwella při psaní „1984“, ale pro zbytek lidí na světě, rozhodně postrádala jistý optimistický nádech. Dalo mi dost práce vzdorovat tísni, která mě tam sevřela. Zastavili jsme u pumpy, kterou jsme měli vytipovanou pro doplnění zásob a odpočinek. Pumpařka s velmi silným východním přízvukem, nefunkční automat na kávu a divné vozítko u jednoho ze stojanů, už jen podtrhly absurditu tohoto surrealistického zážitku. Tady měla být pumpa, kde jsme měli nabrat sílu a zásoby – ne místo, které zaútočí na strukturální celistvost naší psychiky.

Následný úsek Kammwegu vedl po bývalých kolejích, které už tam nebyly, protože jednoho dne na Moldavě skončily. Ovšem drážní artefakty – přejezdy, návěstidla i nádraží, tam zachovány byly. Zvedl se vítr a začalo pršet z boku. Zastavili jsme pod jedním mostem a zkusili počkat, ale ať jsme si zblízka prohlíželi mraky sebevíc, nezjistili jsme, nač vlastně čekáme. Z informace o hodinové ranní přepršce se vyklubal plnotučný déšť se silným větrem. 

Ve městě Neuhausen jsme si naplánovali přestávku se svačinou a hrnek něčeho teplého. Bohužel nás městečko překvapilo tím, že nás vlastně vůbec nepřekvapilo – bez hotovosti si tam nic nekoupíme. Určitě tam bylo více faxů, než platebních terminálů. Ostatně jako ve zbytku bývalého NDR. Při filtrování vody z městského potoka jsem se cítil nesvůj – vodu, kterou nechcete pít, zkrátka poznáte. Navíc filtr, který na našich cestách, už zvládl hodně, zde nakročil do své cílové rovinky. Krušky ho se svojí všudypřítomnou mahagonovou vodou za pár hodin popraví. Uvařili jsme si čaj a ujedli trochu zásob z batohů. Za městem se modrá značka kousla do tak strmého kopce, že by i gravitaci překvapil a tak jsme poprvé poslušně tlačili. Nepříjemný déšť přešel v normální déšť, který už tolik nevadil. Nepěkné počasí a dvě předešlé zastávky, kde jsme plánovali nabrat sílu i energii, a které dokázaly naopak opak, mohly za to, že jsem se nezdravě začal upínat k další vytipované pumpě, ležící v mapě před námi.

Když pumpa i s městečkem Grunthal (to ú je přehlasované, ale nevím, kde to je na klávesnici) objevily před námi, zrovna zasvítilo sluníčko, což nám navodilo blahodárné účinky předčasného optimismu. Odhadl jsem to k pumpě na 1,5km z mírného kopce. Tento odhad mi ihned zničujícím způsobem připomněl, že bych už nikdy neměl zaujímat předčasná stanoviska. Takže ještě jedno “předčasné něco-cokoliv” a klepla by mě pepka. Kammweg je dálková turistická trasa -> turistické trasy jsou i pro obyvatele z měst, které protíná, takže téměř vždy pendlují po okolí (proto jsou turistické). A tak se modrá Kammwegu zařízla do všech žeber okolních kopců a to co se jevilo jako  ”1,5km z kopce”, nám zabralo mučivých  30minut. Bolely mě nohy, zadek, měl jsem hlad a chtěl jsem si – krucifix – jen na chvilku odpočinout. Naše pevné odhodlání držet striktně modrou Kammwegu v této exkurzi, prošlo tvrdou zkouškou. Přestože jsme o fous obstáli, tak naše mentální rozpoložení v Grunthalu, by dokázal zformulovat asi jen Bukowski a ten se nevyznačoval psaním plochých motivačních citátů pro masy.

V Grunthalu jsme ještě nebyli ani na konci prvního dne, a už jsme mohli s uspokojením konstatovat, že jsme okopaní jako po koncertě  Bad Religion při Vans Warped Tour 1998 a nacházíme se zanedbatelných 20km za plánem. Řekl bych, že tam někde jsme si prvně začali uvědomovat, že jet z A do B není to samé, jako jet z A říjnovým Kammwegem do B.

Z Olbernhau se táhlo další dlouhé stoupání, naštěstí bylo pravidelné a se životem slučitelným sklonem. Náš výkon v tomto kopci byl naprosto podprůměrný a nechci o něm ani psát ani mluvit.
Bod prvního bivaku se nám při plánování zdál příliš blízko startu a zanesli jsme ho do mapy jen pro vlastní pocit, že jsme nic neponechali náhodě. Nepochybovali jsme, že ho mineme a dojedeme na jeden z dalších dvou míst, která byla pro bivak očekávatelná.
Pokořující pravdou bylo, že jsme museli vynaložit dost úsilí, abychom dojeli alespoň na ten první.

Celí tumpachoví z toho, jak jsme přes den museli bojovat, jsme se omyli v rašelinové vodě, rozbalili spaní a s neurčitou nadějí, že snad trochu proschnou, rozvěsili věci. Při večeři v suchém oblečení a s vypnutými motory, se nás opět zmocnil ten opojný pocit svobody a klidu. Nad hladinou jezírka prosvítalo mezi temnými mraky indigo temné oblohy a my nechtěli ani nepotřebovali víc – byli jsme volní. Potom už byla tma jako v pytli a tak jsme zalezli do raket.

---

Druhý den

Když kapky kapou na jedno místo příliš dlouho a je jich hodně, mají charakteristický neměnný zvuk. Mžoural jsem do místa, kam se strojovou pravidelností dopadaly. Občas jsem lehce vzhlédl, přeostřil na oponu těch vzadu, kterým cestu k zemi nerozbil okraj přístřešku a zkoumal jejich rychlost, hustotu i náklon. Byl to ten druh déště, do kterého nechce vyjet nikdo a když k tomu připočtu všudypřítomnou lezavou zimu, tak ani ten druhej nikdo. Oba máme v těchto situacích jiné návyky. Tomáš většinou hledá zázrak na telefonu v Aladinovi a já bloumám černobylsky opuštěnou mozkovnou, kde neblikne ani poslední skomírající zářivka, která by mohla představovat myšlenku. 
Ještě hodinu poté jsme byli v budce, oblečení do všeho, co jsme měli a zalezlí ve spacácích. Už tak nezanedbatelné zpoždění ze včera, neúprosně narůstalo a my se potáceli mezi odhodláním vyrazit a hledáním odhodlání se k tomu odhodlat.

Zavřel jsem oči, vydechl, napočítal do tří, otevřel oči a rozepnul jsem zip spacáku. Za ním se nacházela hnusná, nechutná, brutální, vlhká a šedá zima. Tomášův spacák se pootočil a pronikavě se na mě zadíval. Zazmatkoval  jsem, vychrlil něco ve smyslu, že nedostatek kuráže jen snižuje kvalitu utrpení a spustil předstartovní přípravy. Je to hnus, ale musíme popojet. Z Tomova spacáku na mě zírali oči štvaného zvířete.
Vyrazili jsme.

Dopoledne jsme minuli budku, kde jsme měli strávit první noc, tam nám hodinky ukázaly 200km do cíle. Jsem spíše přes fantazii, proto má moje matematika jisté limity. Mnohokrát jsem zkoušel vypočítat podle čeho Danny Carey bubnuje skladbu Pneuma, která MUSÍ být jen matematikou – nevypočítal jsem to. Nicméně na propočet našich šancí stihnout Kammweg do neděle mi moje matematictví stačilo. Nestihneme to. Někdo z nás dvou to bude muset říct nahlas, jenže ani jeden se nevzdáváme první ani lehko, takže jsme prozatím zarputile mlčeli. Co se neřeklo, ještě není.

Paní za kasou FreeShopu na Šebíku byla asi vycepovaná od dálkařů ze Stezky. Když jsme se zmateně rozhlíželi mezi regály voňavek jako Travolta s Jacksonem v Pulp Fiction, nezaváhala a zkušeně nás nasměřovala mezi regály, které jsme hledali. Doplnili jsme zásoby a přejeli na sousední pumpu vytočit si z automatu horké kafe. Moc jsme toho nenamluvili, počasí nám pro tento výlet připravilo speciální představení a dřelo nás na dřeň. Přitom to bylo tak jiné, než náš mýtický objezd Okresu. Mrznout v dešti v červenci je zkrátka něco jiného, než mrznout v dešti na konci října. Nedokážu přesně popsat čím, ale je v tom rozdíl. A tak jsme drželi čmoudící kelímky s vypnutými obličeji a pohledy, které naznačovali, že se zrovna potýkáme s jistou anomálií ve vnímání reality.

Ve výjezdu na Hirstein jsme předvedli další ubohý výkon v roli vrchařů, ale co už. I přes skalní varhany, kde se asi těžíval čedič (nevím, hádám), se jednalo o dalších z těch kopečků, kvůli kterým bych si předvolal trasovače na kobereček. Kromě pěšiny Kammwegu nahoru vedla zásobovací asfaltka, která kopec zásobovala nejen limonádou, ale i turisty s telefony. Možná i proto, jsme se nahoře povinně rozhlédli po okolí a rychle z tohohle festivalu selfíček zmizeli. 

Další úsek to nevylepšil. Byl natolik bezútěšný, že popis na chvíli vzdávám, beztak jsem většinu druhého dne chtěl shrnout do několika nepublikovatelných slov. Jenže tyhle své blogy píšu i pro Lumpítka, až vyroste nebo až tu nebudu. Tak zase nechci, aby si jednou myslela, že se táta neuměl kousnout anebo se vyjadřoval jako kus nemyslící hmoty.
Jeli jsme pěšinou mezi bažinami a za ní Kammweg zatočil doslova na každý pidivrcholek podél trasy. Dostat se na ně mnohdy nebylo ani dlouhé ani strmé, jenže úplně zbytečné, pokud je uprostřed lesa. Jako turisté bychom to asi neřešili, ale na kolech nás tyhle zuby štípaly a plíživě zbavovaly fyzických i mentálních sil. Znovu a znovu jsme si museli připomínat, že nejedeme z A do B, ale A-Kammweg-B. Kamm? Weg!

V liduprázdné osadě Schmalzgrube, už byl déšť tak nesnesitelný, že jsme zalezli do autobusové budky. Schovat se, odpočinout si a ohřát si něco k jídlu. Během pauzy přestalo pršet a dokonce chaosem honících se chomáčů temných mraků problikávalo studené slunce. Tyhle blikance byly pro morálku blahodárné! I za minuty jsme byli rádi.  Znovu se rozpršelo na úrovni Johstadtu. A co se týče ujeté vzdálenosti – díky skluzu ze včera, pozdnímu výjezdu, profilu, nasáklé zemi, zimě, dešti, nabalenosti a naší celkové zatuhlosti, jsme se pohybovali s taoistickou rozvahou a ujeli rekordně málo kilometrů, takže už mi to beztak bylo fuk. 

S příchodem večera ustoupila fronta, nízké slunce se znovu začalo ukazovat, vítr se zvedal, ovšem klesající teplota nám dělala starosti. Padala rychle, a když nad horizontem vystřídal Měsíc Slunce, přestaly se pohybovat i molekuly. Po celém dni na dešti, durch od vody zvenčí a od potu zevnitř, se nám tu vyrýsovala další výzvička. Přijali jsme jí již netečně s myslí bláznů, co se smějí, když mají brečet a pláčou, když se mají smát. Když jsme v údolí konečně zahlédli Barenstein, udělal jsem stejnou chybu jako včera před Grunthalem – těšil jsem se na nákup zásob a teplo obchodu. Tuto mentální chybu jsem záhy zle zaplatil, jakmile nás línie Kammwegu ještě vyšroubovala na stejnojmený kopec s křížkem nad městem. Poněkud mechanicky jsme se na vrcholku rozhlédli, možná už jen proto, že se to asi na kopcích dělá a úsporným kývnutím si potvrdili, že romantiky stačilo a jedeme dolů. Přejeli jsme do Vejprt, což je jedno a totéž město, jen před kolejemi se jmenuje Barenstein a za nimi Vejprty a my předpokládali, že v české části Stínadel se dá platit kartou. V Bille, kam nás nasměrovaly podezřele nalehko oblečené holky, stojící na rohu jednoho baráku, jsme nakoupili spousty věcí, řešící objem, nikoliv nutriční hodnotu. Za kasou jsme ještě tláskali, co se nevešlo do batohů a nechali námi prostupovat sálavé teplo obchodu. K bivaku zbývalo pár kilometrů, měsíc zářil a teplota, už byla u nuly.

Budku jsme ihned zabydleli a bez přehnaných nároků na hygienu, jsme zalezli do raket. Chybu včerejšího večera, kdy jsme mokré věci nechali sušit na stěnách budky ve 100% vlhkosti, jsme nezopakovali, protože to zkrátka nebyl počin roku. Všechno mokré, špinavé, zpocené a ne-vo-ňa-vé jsme nacpali také do spacáků, protože zapařené vlhko se dá přežít déle, než ledové mokro. Zívání při skomírajícím hovoru se stropem budky, nám pozvolna zavíralo víčka. Už žádné další drama. Blahodárný spánek uzavřel dnešní kapitolu a pokračování příběhu odložil na ráno. 

---

Třetí den

Ze zapařeného tepla spacáku jsem si prohlížel kola a uvažoval, jak je možné, že ještě fungují. Přesunul jsem pohled k Tomášovo raketě. Trčely z ní ruce, jako dva stožáry a zdálo se, že jako vždy zkouší v telefonu najít jinou předpověď, než tu, co tam svítila. Tomášův telefon připomíná čelní sklo automobilu po srážce s laní. 
“Moc po tom tim prstem nešoupej, ať ti nespadne střep do oka.” , začal jsem ranní konverzaci.
“Blbečku.”
“Já jen, že jsme u Vejprt a tady asi oční nebude; možná zvěrolékař.”
“Jako, že by mě zvážil a se šišláním, jak jsem šikovnej, mi dal granulku?”
“Jo, takňák.”
“Co bude k snídani, mámo?”
“Blbečku.”
Za hodinu, už jsme seděli na kolech. Ještě před pár dny bylo krásné babí léto, teploty pozvolna klesaly, aby lidstvo nevymřelo jako dinosauři a teď tohle. 

Už jsme celý jeden den za Plánem Teoretických Myslitelů a kilometry se v čase vlečou úměrně vynaložené energii i právě probíhající devastaci.

Plížili jsme se říjnovou šedí příhraničím k nejvyššímu bodu trasy – Fichtelbergu. Když se nám ukázal, zázračně se vyčasilo – asi abychom si prohlédli, jak vysoko je a to mělo poměrně daleko k tomu, abych to považoval za žádoucí. Už jsme byli poučeni, kudy na něj povede modrá Kamm. Okružní zásobovací silničkou to určitě nebude. Nebylo, vedl hrbolatou pěšinkou souběžně s ní, až do bodu, kde se oddělila a naklopila do jakéhosi žebírka, kudy kopec dolů pouštěl rašelinové bláto. Standardně německy přímý průstřel se nám na konci opticky sbíhal, takže jsme ho nedohlédli. Linii tekutého bláta sporadicky trhala jen vachrlatá prkénka, kde zřejmě bylo bláto, už příliš hluboké. Pokud slezeme z kola, zmizí nám tretry pod tou čvachtou a v takovém případě TEPRVE začneme opravdu hodně mrznout. S vidinou ještě dne a půl cesty před námi se jednalo o skličující představu. Museli jsme se pokusit tímhle nesmyslem nahoru vyjet. Pneumatiky se do rašeliny zařízly trochu hlouběji, než jsem čekal a veškeré své soustředění jsem napnul k tomu, abych si nikde neodšlápnul. Po několika prvních šlápnutí se mi vybavila slova ze Star Wars – Impérium vrací úder: Do or do not. There is no try.
Když nás pod vrcholem rukáv propustil na nejvrchnější část sjezdovky, opřel se do nás tak silný vítr, že jsme ho museli překřikovat. Viděli jsme vrchol a jakkoliv se zdál na dosah – nebyl. Dělily nás od něj ještě minuty, kde vteřiny už dávno byly    v      t      e     ř        i      n     a       m         i     .

Nahoře jsme byli hodně unavení a s tím druhem tupé apatie, která nedovoluje chápat, jsme sledovali mumraj kolem sebe.
Nalevo zarážející koncentraci týpků s prošedivělým plnovousem v expedičním oblečení, kteří tu korzovali třicet kroků od dodávek po boku uspokojivě sexy – asi kamarádky nebo sekretářky.
Napravo špulila zadek přešťastná dívka, která do hodiny bude na IG v čistých botách čerpat kromě srdíček i sílu z hor a milovat jejich ticho.
Mé myšlenky samovolně zabloudily k tichému obdivu z nepochopitelné síly Hillaryho s Tanzingem, s níž posunuli limit na dosah letové hladiny letadel! Jaký kontrast ke zběsile rychlé povrchnosti současnosti, která netrpělivě klepe kreditkou o přepážku cestovky “Dostaneme Vás Na Vrchol”. 
Mimochodem – ty karty tu nebrali, takže jsme se rozhodli pro krátké odchýlení od trasy, kvůli nabrání zásob na Božáku.

Byla zima a vítr hnal nízké ocelové mraky. Sedli jsme si na terasu, na které jsme loni jedli při jízdě z Turnova. Na ulici jsme seděli jediní, ale nenapadlo nás, se infiltrovat dovnitř. Tam nás razantně nahnala až servírka, která se zděsila, že v té zimě sedíme venku. Poctivě jsme jí informovali, že jsme hodně špinaví a smrdíme. Odpověděla, že to nevadí, že uvnitř jsou jenom němci a poťouchle na nás mrkla. Vzadu nám vymezila dva stoly a my se za kradmých pohledů stolujících začali svlékat do triček. O hodinu později, po jídle, kávě a čaji, jsme opatrně promluvili o tom, jak moc špatný nápad byl, zalézt do tepla, protože cesta ven, už tak snadná nebude. Když jsme si to odsouhlasili, zmlkli jsme znovu, bylo tu ještě jedno téma k vyřešení.
Upřeně jsem sledoval, jak si protáčím hrnkem mezi prsty, Tomáš ležel na opěradle tak tak se zadkem na kraji židle, ruce založené na prsou a pohled měl upřený kamsi stranou z okna. No, ale říci jsme si to museli – celý Kammweg na této jízdě dokončit nezvládneme. Co možná nejstručněji jsme si to také odkývali a řekli si, že ho dokončíme v listopadu. Také jsme se ujistili, že to bude vzhledem k naší výbavě a odhodláním jezdit co možná nejvíc na lehko trochu oříšek.
Zima je už teď, jezdit v ní není lehké. V zimě zkrátka ne všechno vyřeší odhodlání, odolnost a trochu toho přetrpění. No, ale to teprve bude, tak nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Teď je teď, tady je tady a Muhlleithein je až zítra a to támhle.
Nabalili jsme se, mávli servírce na pozdrav a s motorikou kosmonautů jsme začali stoupat zpět k hranici, kde se napojíme znovu na “barvu”. Zdálo se mi, že počasí opět o několik stupínků zešedlo

Jak se ukázalo, toho dne, už to lepší být nemělo, naopak. Mžilo a Kammweg nepolevoval v nahlodávání našeho odhodlání držet barvu. V mapě jsem na kopci před Johanem našli budku, dokonce možná útulnu. Byli jsme opravdu okopaní a chtěli jsme tam strávit nejen noc, ale už i večer. Tenzi z toho, že celý Kamm nezvládneme jsme zanechali v hospodě na Božáku a teď už jsme zkrátka jen chtěli slézt z kol dřív, zabalit se do tepla, udělat si čaj a jen tak být. Jenže k ní to byla ještě tvrdá práce a …. najednou jsme stáli u baráku, u kterého jsem se v opačném směru před měsícem zakousl do stoupání na Rabenberg – aha! Takže útulna tam buď nebyla nebo jsme jí minuli!

Smrákalo se a naše představy o alespoň jednom večeru před tmou znovu rozfoukal vítr. Byli jsme v hlubokém údolí Johanu. Dostat se odsud bude s přihlédnutím ke zbytečku sil v nádržích nepěkný zážitek. V mapě jsme našli další budku, ale u ní budeme, až za tmy. Zastavili jsme se na pumpě, vypít kelímek něčeho teplého a uvažovali o tom, v jakém stavu bude budka a jestli se do ní vejdeme. Na naší trase jsou tři druhy budek, používaných v různých výškách a my už si velmi zpřesnili odhad, která je ta před námi i přesto, že v mapách není její fotka. Cestou vzhůru, která byla fajn pro chodce, ale méně fajn pro nás a pohledy zapíchnutými před předním kolo jsme balancovali a kličkovali mezi kameny a prořezanými kmeny. Se sotva zachytitelnými zbytky světla jsme dojeli k vytipované budce. Byla to ta, kterou jsme odhadovali a s trochou snahy jsme se do ní vmáčknuli oba dva. Nejnutnější očistu jsme provedli na jeden nádech v ledovém potůčku. Vlhkost stále 100%, mžení nebo déšť, vlezlá zima. Nic nového pod sluncem – doslova.

---

Čtvrtý den

Nechtělo se nám ze spacáků, bože jak nám se nechtělo! Uvařili jsme si čaj a zalili poslední zbytky kaší. Naposledy jsme se navlékli do studených, mokrých hadrů a naposledy chaoticky běhali kolem budky a mávali rukama. Kupodivu přestalo mžít a skrze řídnoucí mraky se dokonce dalo vytušit, že kdesi nad nimi je jemné modro. Výměnou za to byla téměř mrazivá teplota.

V cestě nám stál Auersberg a potom proplétání se “našimi” údolími pod Muhleithen. Nedaleko před Auersbergem nás Kammweg nečekaně odměnil fantastickou pěšinou vyříznutou v mechovém lese. Nešlo o pár metrů, ale o pár minut nádhery! Houpala se podél náhonu, takže ani nestoupala, ani neklesala a chlácholivě nás přivedla pod kopec, ke kterému mohu napsat jen to, že jsme ho „nějak“ vyjeli. Když jsme vstoupili do vrcholové restaurace Auersberghausu, paní na nás koukala jako bychom si spletli jejich dveře s dveřmi od nahrávacího studia Dead Kennedys. Naštěstí se bleskově zorientovala v situaci a přešla z překvapení do praktičnosti. Donesla nám něco pod zadky na židle a jídelní lístky. Po jídle a čaji se nám ven vycházelo o poznání veseleji. Byla zima, svítilo slunce, ale domov byl na dohled a jídlo i pišingr byly znamenité.

Zburáceli jsme klikihákem dolů do Widenthalu, kde nás humor opět opustil a vrátila se touha vystopovat toho blba trasovače, který to na další brdek natáhl pod lanem zdejší lanovky. Posekaná, navlhlá louka lepila kola a moje nohy se proměnily v malou chemickou továrnu na kyselinu mléčnou. Bylo to trochu nepříjemné…bylo to strašné! My i přes vlastní ujišťování, že nikdy a nikde nesmíme klovat, protože je to trapné, jsme klovali.

Nahoře na Toma přišla jediná záležitost, která je urgentní a podstatná současně, vyštrachal toaleťák a zmizel v houští. Když vylezl, byl o poznání méně upnutý a navrátilo se mu vtipkování tam, kde to vtipné často není. Tak se stalo, že jsme se smáli tomu, jací jsme pitomečci, že svéřepě držíme barvu a kvůli tomu vyjedeme na kopec pod lanovkou, že jsme sedli na kola a zamířili na druhou stranu, než ukazovala značka Kamm. Zjistili jsme to na druhé straně kopce, když jsme tam přijeli z druhé strany, než jsme měli. Tyto – odhadem 3km – byly jediné, které jsme nejeli po línii. Trochu nás to štvalo, ale ne natolik, abychom se vrátili a ten kopec objeli obráceně. Na to už jsme měli dost rozumu. Pouze jsme se ujistili, že se to nikdy nikdo nedozví a pokračovali. Když jsme o údolí dál sjeli ten kořenový úsek, který mě před měsícem tak nadchnul a díky němuž jsem “objevil” Kammweg, byl to už jiný sjezd. Slunce bylo o měsíc níž, kořeny mnohem oslizlejší, naše únava nastřadanější a pohyblivost úspornější. Tehdy jsem ho dolů letěl hlava nehlava. Dnes jsme vykružovali mezi kořeny stylem brzda-plyn a snažili se si neodřít kolena na posledním dni. Když jsme se přehoupli přes vrchol nad Carslfeldem, ocitli jsme se v našem nejbru. Odsud už známe každý metr. 
Začala se nám vyjevovat odměna. 

Jízda zlehkla radostí z jízdy samotné. Přišla vlna zadostiučinění, že jsme vyrazili a neuvízli na mělčině vlastního pohodlí a chtění při nečinnosti. Najednou vše, co jsme si vytrpěli, se zdálo nejlepší přísadou do koktejlu, který jsme nyní plnými doušky hltali. Byli jsme na cestě od čtvrtka, ale přišlo nám to jako celá věčnost a najednou jsme nechtěli, aby skončila. Nechtělo se nám vracet z jednoduchosti těchto dnů, kdy čas patřil nám a ne my času, do těch komplikovaných, plných nekončících seznamů a úkolů. Vlastně jsme na Muhleitheinu slezli z kol s dokonalým Stockholmským syndromem. Přestalo nás trápit, že slézáme z kol tady. Musíme ještě dojet k Saale, ale teď víme, že Kammweg dokončíme. Vrátila se nám čistota touhy po dalším ježdění krajinou, co’s neviděl. Dáme tomu dva tři týdny, než ho vyrazíme doťuknout, ale pro teď: Kamm? Domů!

Příště to doťukneme, jup. Rob
(2.část příběhu z Kammwegu je zde)

---

---

Bod Nemo, napadlo mě. Místo v jižním Pacifiku, které je nejdál od jakékoliv pevniny. Nejodlehlejší místo na Zemi. Pohřebiště raketového odpadu.
Ležel jsem na chodníku, za očima mi pulzovalo, zhluboka jsem oddechoval a připadal si, že jsem právě tam. Netušil jsem, zda se mi rozbouřená střeva podaří zkrotit nebo ne, ale nebylo to dobré. Za zavřenými víčky se mi míhaly obrazy posledních dní. Kde tohle vlastně začalo?
Někdy před sedmatřiceti roky v Karose pana Klíra a u včelky Máji.

Když jsem byl malý chlapec, jezdil u nás autobusem pan Klír. Jistě, autobusáků tu bylo víc, ale každý, kdo kdy jel s panem Klírem, na to nezapomněl. Býval to čezeťacký motokrosař a stejně jako na té ČZetě, jezdil i s tou Karosou. To byl jeden z důvodů, proč měly sedačky v jeho Karose nezvykle ošoupané oba okraje ve výšce ramen. Také v jeho autobuse bývalo kláštěrní ticho. Vše důležité se řeklo při nástupu, když noha nakročila do autobusu a zrak padnul na pána v rozhalené košili, co vypadal jako Steve McQueen: „Notyvole…“.
Jízdu z bodu A do bodu B, kde se nebozí cestující vypotáceli ven za provolávání slávy Bohu, nekomplikoval a řídil se v zásadě jen dvěma pravidly. Brzda-plyn a brzdí se před zatáčkou, během zatáčení se plynem hlídá adheze.
Vzpomněl jsem si na něj, protože když jsme s Tomem odjížděli na objezd Durynského lesa, měl první vlak výluku hned v Rotavě, první stanici za Kraslau. Odsud do Oloví byl nahrazen autobusem. Tito šoféři tam na těch několika kilometrech jezdili tam a zpátky celý den a podle toho to odpoledne, už vypadalo. Byly více, než důkladně, obeznámeni s trasou a brzdné body by trefili i poslepu. Jenže ránní a odpolední vlaky jsou nacpané. Jedním z těchto odpoledních vlaků jsme jeli i my s koly a s námi i čtyři kočárky. Proto to bylo ve výlukovém autobuse dosti slícované. Měl jsem kolo na zadním, zasunuté v davu lidí jako aidam do toastu. Už po dvou zatáčkách jsem si vzpomněl na pana Klíra. Abych se kolem nikoho nedotkl, tak jsem v Oloví vypadl ven jako po stodeseti sériích břišáků v bulharský činkárně.
V Sokolově při čekání na nápoj, se perón povážlivě zaplnil študáky skloněnými nad displeji telefonů, ve kterých tráví svoje dospívání, namísto plácání skoků v lese. I do tohoto vlaku jsme se vešli a dokonce zbylo místo na sednutí. Moje bylo vedle kluka, co měl přes předloktí vytetovanou včelku Máju. Včelku Máju! Nemohl jsem z ní odtrhnout oči. Napadlo mě, jestli se s tím tetováním už tak trochu neplýtvá. Druhou variantou bylo, že bylo sponzorované soukromou klinikou na odstraňování tetování.
V Chebu jsme přesedli na předposlední spoj a s ním už moc lidí nejelo. Odvezl nás do Martredwitz, kde jsme měli něco přes hodinu na přestup a tak se vypravili sednout do města na pivo.
Překvapilo nás, jak jsou zdejší vlaky a nádraží špinavé. Nádraží zanedbané, zarostlé , smradlavé se žlutým obdélníkem na zemi perónu, který určoval místo, kde se může kouřit. Ve vlaku pro změnu s oním odérem, co nikdy nepoznám, jestli jde o moč nebo pot. Páteřní koridory a autobahny spojující tamější Mnichovi, Norimbergy, Berlíny nebo Frankfurty či kravými zvonci cinkající horské vesničky, tento obraz nenabízí a pravděpodobně by sfoukl iluze nejednomu milovníkovi vše-správně-némeckého, jejich koncernových vozů a stádního špígl nígl ordunku. O to víc, když ani nám z toho do jodlování nebylo.

Poprvé jsem jel na čtyři dny a tři noci s malým batohem. Do jeho 27mi litrů se mi vešly všechny zredukované potřeby k následování dětské touhy po svobodě a dobrodružství v jednoduchých živůtcích, které se ještě nestačily zkomplikovat.
Navrátit se na pár dní ke kořenům, pryč od technologiemi přehlceného světa.

Na kolo jsme sedli až ve vesničce Schney, kolem 18h a před spaním nás čekalo prvních 50km s výjezdem na nejvyšší vysílačku v okolí – Blessberg. Byla to veselá cesta, plná počátečního nadšení a s ním spojenou zásobou ironie. Vydržela nám, až do setmnění, kdy jsme vjeli do změti durynských kopců. Jeli jsme určitou dobu podél nich a jejich línie byla natolik zřetelná, že jsme si říkali „wau, jak do tohodle jako máme vjet?“. Také cesta pod kopci nebyla vždy tak úplně cestou. A konečně – začala se na nás podepisovat realita nejen ujetých kilometrů, ale i hodin trmácení se vlaky. Na úpatí Blessbergu jsme se vykoupali v potůčku a začali stoupat k matně určenému místu noclehu. Soumrak zmodral, světla pod kopcem se rozsvítila, vyšel Měsíc a výškové metry nám naskakovaly s neúprosností vodoměru. K dlouho nepoužívané budce jsme přijeli, když modrá tma, už byla černá. Ve světelech svítilen jsme jí v křoví téměř nemohli najít. Prosekali jsme k ní cestu. vyházeli nejnutnější nálety a začali se zanocovávat.

Nádherná měsíční podívaná mě předala klidu noci jako štěně, které usnulo uprostřed kolečkování před ledničkou.
Vzbudili jsme se do šedého rána. Během vraždění dvou klíšťat jsem se zájmem sledoval Tomáše, jak si zalil kaši a bez vaření jí začal jíst.
„Tome, nejsem Jamie Olivier, ale to se mělo uvařit.“
„Fakt?“ promíchal nevzrušeně hmotu.
„Jo.“
„No jo, nikdo učenej z nebe nespadl.“ odtušil bez jakéhokoliv náznaku, jestli mu ta informace prospěla nebo ne a nabral si další lžíci.

Ráno jsme na vrchol vyjeli pod mrakem much, které zle zkoušely naše odhodlání nezcvoknout. Vysílačka se ztrácela v mraku a jinak na vrcholu nebylo nic k vidění. Vojáci to už tak umí zařídit. Pod vrcholovým sjezdíkem jsme se napojili na Fränkischer weg a houpali se dál lesy a krajinou a potkávali se s dálkovými chodci. Zdálo se, že se jedná o frekventovanou trasu s rozumně rozmístěnými budkami. Charakter Durynského lesa jsme začali studovat, až jízdou, dopředu jsme se o něj nestarali. V mapách se sice zdál poněkud hrbolatý, ale žádnou červenou kontrolku nerozsvítil. Dnes si troufnu tvrdit, že bych jeho profil rozpoznal během několika minut jízdy.

Nikam jsme nespěchali, halabala trasa v hodinkách utíkala jako, když neutíká a na první svačinové zastávce, jsme za sebou měli směšně krátkou vzdálenost. Vrcholek byl placatý, ale dával nahlédnout do hlubokých vrásek širého okolí. Postupným okopáváním se sjezdy do údolí za údolím a výjezdy z nich, jsme překvapivě brzy zaregistrovali značnou nerovnováhu v silách mezi „má dáti“ a „dal“. A to jsme ještě nebyli ani v polovině. První hospoda v cestě byla zavřená a na prodej. Celé to místo bylo Bohem zapomenuté. Začalo krápat. Sedli jsme si do turistické budky opodál a zaraženě se zahleděli do krajiny z které nebylo zcela jasné, jsou-li to kopce nebo údolí. Někde v těchto místech nám došlo, že musíme MNOHEM ekonomičtěji vměstnat zbývající kilometry do množiny času a sil, které zbývaly. První den zkrátíme a ambiciózní objezd ocásku na konci (nebo začátku) Durynského lesa vynecháme. Ze Schönbrunnu na jihu pohoří protneme k Ilmenau na severu. I tak toho bude dost. Naštěstí (to jsme ještě nevěděli), byl před námi asi čtvrthodinový úsek fantastického trailu, zařízlého do stěny dalšího údolí, který nám hodně zvedl náladu. Nasál nás trochu těsnou skalní soutěskou a dále vedl tak zábavně, že jsme zastavili jednou, nabrat vodu, jinak jsme pištěli radostí.

Když jsme už šilhali hlady, zvládli jsme ještě udolat rozhlednu Kickelhahn. Posedět u ní, cvaknout několik povinných fotek a s mizivým nadšením se zakousnout do sjezdu k Ilmenau. Tomáš, už vykazoval pružnost betonového kvádru a prorazil zadní gumu. Bohudík jsme opravu zvládli nečekaně elegantně. Ve městě jsme našli putiku, kde nám dali smažené jídlo a pivo za na cent přesnou sumu, kterou jsme vezli v hotovosti. Její přepočítávání na pultu bylo vtipné pro nás i obsluhu. Toto představení muselo vynahradit dýško, na které už nezbylo. Oběd a pivo nás přilepilo k židlím. Se slitou artikulací a nejistými prsty hladící displej telefonu, jsme v mapě našli nedaleký obchod, kde bylo nutné vzít zásoby na zbytek dne. Po nákupu jsme se na obrubníku vzpamatovávali ze šnicl komatu a zcela jistě nepůsobili, že bychom dnes ještě někam měli jet.

Později se vyčasilo a začalo být zle vlhké vedro. Propadali jsme se do jednoho údolí za druhým a na výhledech nevěřili vlastním očím, kolik jich je ještě před námi. Stíny se prodlužovaly prostupová rychlost snižovala a cesta často nebyla cestou. Některé sjezdy do údolí byly stěnou. Zjistili jsme, že to nejsou údolí, ale díry. Jámy jako hovado! Proto ty nevysoké kopce z nich působily majestátně, nad Schwarzbudrgem, až alpsky. V těchto místech jsme spadli do údolí řeky Schwarza a po jejím břehu měli dojet někam k Bad Blankenburgu. Tam jsme plánovali sníst rekordní porci pizzy, zapít jí nevídaným množstvím piva a usnout ve velmi nelidské pozici v nejbližší budce. Posledními kilometry se vlekly jako komparz zajatců z válečného velkofilmu. Město bylo roztahané, zrovna procházelo jedním z těch dlouhých letních večerů s fesťákem a vyšňořenou omladinou, která to se v némecku vyšňořit opravdu umí. Pizzu s platebním terminálem jsme nenašli, Penny na druhé straně města stihli o fous. Rozhodli jsme se vrátit asi deset minut proti proudu řeky, odkud jsme přijeli k budce, jež jsme tam minuli. Tenhle úsek trval celou věčnost! Upadnutí na zem na konci, bych slézáním nenazval a kdyby mi někdo prozradil, co nás čeká zítra, tak se s Tomášem porvu o propisku při dobrovolném podpisu vlastního rozsudku smrti.

Budka byla ve vlhkém údolí, které neslibovalo ranní instagram/mainstreamové výhledy banálních nápadů insta/outdoor děvčat a chlapců. Kamenná podlaha budky a vlhká zem listnatého lesa generovala po půl dni deště a půl dni skleníku přesně ten počet slimáků, který snížil nemožnost kontaktu s nimi na nulu. Vzduchem bzučela spousta havěti a na zemi to žilo stejně tak. Připomnělo mi to, že jsem vyrostl v jehličnatých lesích a listnaté mám rád jen při podzimním focení. Profil dnešního dne byl pilou se zuby přesně tak vysokými, kdy nahoru to trvalo věčnost a dole jsme byli hned. K tomu ukrýval jednu důležitou informaci, kterou jsme sice viděli, ale neanalyzovali. Seděl jsem na stolku, nohama houpal ve vzduchu a pohled měl tupý. Nehluboko za tím tupým pohledem se v čurbesu myšlenek vyjevovala kontura touhy po zdolávání nekonečných alpských kopců, namísto těchto hrbolů mezi dírama. Když prvotní vypnutí systémů po zastavení uklidnilo situaci, začaly nabíhat v defaultním nastavení. Najednou jsem viděl, jak je ta řeka krásná. Divoká, vyrvaná do kamenného koryta, plná skal, skalek, balvanů a kamenných semskočauklouznidebile ostrůvků. Slunce prostřelilo své poslední paprsky do přímky naší části údolí a v nich jsme po zadcích sklouzli k vodě se okoupat, odkud se kulisy dramaticky změnily. Lehl jsem si na záda do proudu, později sedl na šutr a kochal se. To místo bylo vlastně moc hezké. Stačilo pár kroků poodstoupit a perspektiva byla úplně jiná.

Rozložil jsem si spaní na stole před budkou, Tomáš uvnitř. Udělali jsme si čaj a povídali. Vše se už zdálo v normálu, ale pastu jsem si vymáčkl na kryt kartáčku, což mi napovědělo, že ještě zcela fit nejsem. Kolem druhé ráno na mě začalo kapat. Bez toho, abych si i s raketou ublížil, jsem odsunul jedno kolo, Toma a zalezl k němu pod lavičku mezi slimáky. Nepršelo dlouho, ale já usnul a do rána jsem na tom nemínil nic měnit.

Hned v ranních kilometrech dalšího dne nás překvapil vyježděný trail nad nedalekým městečkem. Nebyl nijak těžký. Takový standardně kličkovací do rychla s hopinama, co si staví kluci kolem velkých měst, ale byl příjemným zpestřením. Výhledy do zdánlivě nekonečných kopečků a údolí nás sice nenaplňovaly optimizmem, ale musí se jim férově nechat, že byly kouzelné. Krajina připomínala neklidné moře se vší jeho nevyzpytatelností. Samé kopečky, sem tam ospalá vesnička a první větší město dne – Saalfeld.

Je to právě těch 37 roků, co jsem byl poprvé a naposledy v Saalfeldu. Jako kluka mě sem na tábor dovezl svou turbo-Karosou právě pan Klír. Možná mi tahle dávná vzpomínka byla důvodem, když jsem si v mapě prohlížel zelenější flek Durynského lesa a všiml si Saalfeldu. A také tu byly koleje. Durynský les protínají koleje rychlovlaku jako paprsek lejzru, který zase rád hypnoticky sleduje Tomáš. Nuže, tam někam se dá dohledat nápad vyrazit na kolech sem. A jeho pomyslné vlákno souvislostí shodou okolností vede časem, až někam do mé čtvrté třídy.
Po nákupu ve zdejší aldině, jsem se pokoušel rozluštit pocit, který TO ve mně vyvolávalo. TO, „že tu zase jsem“. Bezvýsledně. Jednalo se o ten druh silných, leč beztvarých vzpomínek, které už jsou jen připomínkou jednoho dětského léta. Vzpomněl jsem si na strach jestli přežiju cestu, na podlouhlé ubikace typ „lágr“, kloučka na vedlejší palandě, co si furt četl, kombinační šílenství jídel na talíři a holku, která kolem mě celý turnus kroužila, dokud mi nedala kravatu a prvního neohrabanýho francouzáka. Cítil jsem se tak trochu jako oběť. Jinak nic. Asi to tak má být. Bylo to dětství, patří to dětství a zůstane to dětství.

O pár hodin později mi s celou tou zdejší krásou začala docházet trpělivost. Mohl za to její profil, který nás bezohledně šikanoval. Pila jako včera, až na ten jeden detail. Zatímco včera měla klesající tendenci, dnes stoupající. Do kopce jsme jeli několik hodin v kuse, což byl triumf reality nad optimizmem. Bylo nutné makat a myslet na to, že bez bolesti není krásných odměn. Projeli jsme těžebním skanzenem Schiefersaal. Jako mnoho takových míst, bylo spíše šedé, temné, beznadějné. Jestli se k něčemu hodí přirovnání „východoněmecké“, tak na tohle místo určitě. Tento den byl velmi těžký. Ubylo fotek a zítra to mělo být ještě tvrdší.

K večeru jsem s předstihem (to jsme si mysleli) začali vyhlížet bivak. Jenže k tomu by se nám hodilo nakoupit něco k snědku, což je v némecku problém, který se ani dnes neměl změnit. Ve městě Blankenstein (vy, kteří čtete mé příběhy pravidelněji, si tento název zapamatujte), byl most přes řeku Saale a pod ním obchoďák Diska. Nebyl jediný důvod pochybovat, že by nebylo otevřeno. Obchod byl velký a čas jsme měli dobrý. Zcela jiný názor na to, ale měla skupina místních hasičů na parkovišti před obchoďákem. Předváděli tam za doprovodu némeckého folklóru svá naleštěná auta a dětičkám jejich interiéry, zatímco rodičové si to fotili do svých mobilních telefonů s nasazením kulometčíka na normandské pláži v červnu 1944.
Na dveřích Disky visel průhlednou izolepou přilepený již méně průhledný papír, nesoucí stručnou informaci. Dne toho a toho, zavřeno. Datum byl bohužel dnešní.
Z nás dvou je Tomáš ten hlučnější a já ten sprostější. Tento papír nám ukázal, že věci, které se zdají jednoduché, zpravidla vůbec jednoduché nejsou. Třeba nepoužívat na veřejnosti slova typu jebat nebo prostě neřvat sprostě. Byl to kataklyzmatický okamžik, během kterého mi málem vybouchla hlava.

Bivak jsme si našli asi o deset minut dál po břehu řeky. Cesta byla nejdříve s pidikolejema od historických těžebních vozíků a končila v jednom ze záhybů řeky, kde měly jakési pamětní nádražíčko nebo tak něco. Bylo to hezké, jenže pusté a my měli hlad. Pokračovali jsme dál po břehu. Odsud byla cesta vyskládaná z prapodivných panelů, které byly položené podélně a s dírami k okům pro jeřáb tak blbě, že nás dováděly k šílenství. Bez boje se staly nejdebilnějšími panely pro jízdu na MTB ve vesmíru. Našli jsme bivak! Byl tam pramínek oranžové, vody se spoustou – jak psala cedule – zdravých přísad, proto jsem se jí ani nedotknul. Osobně si vždycky představím harekršna aktivisty a ekologicky aktivní matky na mateřské dovolené, shromažďujících se v online komunitách, jak tam tu ceduli tlučou pod dozorem čoček telefonů a připomenu si, že jsou případy, kdy příliš zdaví škodí. Ani ne dva kilometry odsud se táhla dálnice. U ní bylo dálniční odpočívadlo. K té stoupala silnička s 12% sklonem. To bylo jediné místo, kde jsme mohli sehnat proviant. Sice jsme byli unavení, že bychom si nezvládli sednout ani na pařez, ale něco sníst jsme museli. Dokličkovali jsme nahoru a v restauraci jsme si objednali večeři. Už si nevzpomenu, co smaženého si dal Tomáš, ale já si dal bratwurst s kari. Jídlo chutnalo jako olizování střechy paneláku, ale měli jsme co jíst, takže jsme neremcali. Udělalo nám trochu těžko, ale zvedlo glykemický index natolik, že jsme odsud odcházeli v zásadě spokojení, nabuzení, rozjaření a ze schodů k automatickým proskleným dveřím sjeli na kole. O fous se otevřely. Nemohl jsem tušit, že tento bratwurs spustil odpočet k okamžiku, kdy se mi trávící i vyměšovací schopnosti vymknou kontrole.
U řeky jsme se v křoví na břehu omyli a rozložili spaní. Já na stole, Tomáš na spojených lavicích, batohy jsme pověsili na stromy, kam snad némecká slimáci nepolezou.

Nad ránem mě vzbudila zlá únava, která nejde zaspat. Pohled jsem nořil do temné, hluboce modré oblohy a říkal si, že tohle není dobré. Pocit fyzické vyčerpanosti se mísil s horečkovou slabostí a jistou průjmovou nejistotou. Bylo mi bídně.
Při odjezdu jsme se ještě jednou zastavili u dálniční pumpy. Na záchod, pro toaleťák, pro kolu. Právě tam začalo tohle vyprávění.
Když jsem si lehl na ten chodník a zavřel oči, abych zkusil najít trhlinu v teorii chaosu, podle které se dřív nebo později všechny věci stanou, i ty nejnepravděpodobnější.

Durynský les vystavěl chatrnou, dočasnou hráz za mým velmi těžkým obdobím. Tahle jízda se stala mou terapií. Umožnila mi znovu se cítit jako člověk a ne použitý kapesníček za stromem. Nemohl jsem uvěřit, že se to na konci zase posere. Doslova.
A tak jsem si tam ležel, bojoval se střevy a démony. Rekapituloval si poslední tři dny a pokoušel se přijít na to, co teď. Měli jsme za sebou další skvostné dobrodružství a já nechtěl, aby po něm zůstala pachuť čehosi nepovedeně nedokončeného, až se tenhle průjem stane historií. Tolikrát mi už slabá chvilka ukázala, jak nehezké je následné procházení seznamu lítostí. Všichni takový máme. Je nám bolestnou připomínkou vlastního přístupu k problémům a jak málo kolikrát stačilo, aby vše bylo jinak. Kdyby byl knížkou, jmenovala by se Kdyby Tři Tečky nebo tak něco a psalo by se v ní nepříjemně často o linii, oddělující „jde“ od „nejde“. Osobně jsem zatím nepřišel na to, kde leží, ale dokud se k ní dá udělat krok, nemusí mě to zajímat.
A nekontrolovatelné kakání není zlomená noha.

Posadil jsem se, opřel se lokty o kolena, sklopil hlavu, zhluboka se nadechl a pokusil se vystrnadit vzpomínku, jak jsem sotva před pár minutami se sveřepým výrazem cupital podezřele krátkými krůčky s nohama podezřele u sebe do těch dveří támhle za mnou. Hledal jsem slova, kterými sám sobě zformulovat programové prohlášení, které by znělo alespoň trochu motivačně: „teď se prober ty kokote, na tenhle průjem neumřeš“, za nímž jsem učinil rozhodnutí.
Všechno nebo nic, takže pokračuj nebo zemři.

Načež jsem na jeden bidon vody, dva hrnky černého čaje, jednu kolu, nula jídla, dvě krátká zdřímnutí ujel 7:08:46h, během kterých jsem byl Tomovi velmi tichým parťákem (promiň kamaráde :)).
A na posledním vrcholu, odkud domů vedl jen poklidný sjezd mi z ničeho nic bylo dobře.
Jako by mi ani nikdy špatně nebylo. Všechno zlé naráz zmizelo – fuuuuh – bylo fuč.
Zaplavila mě vlna vděku, že nelituju a vyplavila spokojené blahodárno.

Na kdyby se nehraje a i proto máme s Tomem další cestu krajinou, co’s neviděl v šuplíku. Jup :).
rt

Měl jsem toho dne cestou na sraz s Tomem pracovní schůzku a proto jsem vyrazil vlakem o pár hodin dřív. Tom pojede pozdějším vlakem a já k němu cestou přiskočím, načež oba dojedem na pražský Hlavák. A když pak přežijeme cestu z Hlaváku do Holešovic, tak tam odsud vyrazíme na kolo.
Nečeká nás nic světoborného. Spíše cyklostezky, normální cesty nebo asfalt, ale to nevadí. Využili jsme příležitosti a na společnou dovolenou s capartama jedeme na kole. Zbytek dovolenkářů pojedou zítra autem. I tak tam budou dřív, než my. Nejradši s Tomem jezdíme těžkým terénem, protože zážitky posbírané v něm, jsou mnohem zážitkovatější. Přesto jsme se rozhodli, neobětovat tyto dny kvůli těm, které si myslíme, že získáme čekáním na “ten správný čas”. Přísně vzato jsem na tuto společnou dovolenou doslova naroubovali jízdu na kole, abychom nemuseli jet autem. Co na tom, že podle všeho to budou dvě jednoduché tranzitní jízdy? Budou dvoudenní, budeme na vzduchu, uvidíme krajinu, pokecáme a protočíme nohy. Dnešní plán je dojet do Bosyně, kde nás ubytuje Tonda Škarnitzl. Zítřejším plánem je projet se s ním na Kokostezkách a pak to přes den doťuknout do Turnova. Cestu do Turnova shrnu stručněji. U cesty z Turnova domů, kterou pojedeme za pár dní, se trochu rozepíšu.




Ozdobné žárovky nad schody terasy kavárny v  Kralupech vyzařovaly večerní útulno. My seděli schlíple pod nimy. Na židle, ani na tepich interiéru nás nevpustili. Zakusujeme linecké cukroví současně s hromádku čehosi čokoládového, co vypadá, že bylo ucvaknuto se značným úsilím a zapíjíme to horkou kávou. Na to, že jsme vyjeli z Prahy a prozatím jen po rovině podél řeky dojeli do Kralup, jsme dost zbídačení. Máme varhánky, jsme durch, strašně špinaví, nacházíme se hodinu a půl za plánem, mě bolí záda, nohy a vlastně všechno. Píchl jsem ještě v  Holešovicích za mekáčem. Defekt jsem opravoval během rapového koncertu mladýho, sjetýho slováka s maximálně osmi zuby, který se mezi rýmy houpal v kolenou a mával při tom před sebou rukama, jako by se snažil přerušit proud vlastních čůránek. Do cyklostezky u řeky jsme vjeli bez jídla, zato se zásobou vtipů, kterou pravidelně zahajujeme naše jízdy, než nám po hodině sekne. Ústřední téma legrácek se tentokrát točilo kolem toho, že si teď budeme jako slečinky jezdit cyklostezky.
Do Vltavy jsme nespadli ani v pasáži, která si o to říkala. Také jsme chvilku jeli kompostem, který byl po ramena (u Prahy!). A to jsem si kousek před ním stěžoval, že nám mokrá tráva nacucla tenisky. Tak tady nám nacucla i ramena. Když mě švihl bolševník po hubě (u Prahy!!), tak mě napadlo, že už to asi i stačí. Aspoň, že jsme díky řece prozatím nezabloudili.

Usrkl jsem kávy.
Tom je stále přesvědčen, že do Mělníka dojedeme za světla a nad to dnes ujedeme, vše, co jsme si předsevzali. Můj pohled samovolně vzhlédl k útulně svítícím žárovkám nad námi a na okamžik jsem zauvažoval, kdo z nás dvou má něco s očima.
O ujetí dnešní porce trasy jsem si také myslel své a v zásadě se to shodovalo s tím, co si o tom myslely má zatažená záda a jalové nohy. Nicméně nás čeká Tonda Škarnitzl, který nám drží nocleh a teší se, jak nás zítra popraví na Kokostezkách. V optice dohodnutého noclehu tedy není moc o čem diskutovat. To JAK to zvládneme, si budu muset ještě ujasnit.


Mezi tímto místem a okamžikem, kdy nás Tonda hluboko v noci ubytoval, mám v paměti jen útržky. Projeli jsme kolem Řípu, který podivuhodně připomíná navážku od šachty. Před Mělníkem nás okamžik doprovázel superrychlý zajíc, který nešel sledovat ani očima. Když začal deset kroků před námi kličkovat, oba jsme začali škubat řidítky a netušili, jestli ho v další vteřině nebudeme mít rozprostřeného do výpletu jako pochybnou trofej. Při vjezdu do Kokořínska už byla úplná tma a pro změnu vedle nás běželo cosi, co hrozně dupalo a my se neshodli na tom, jestli je to srnka, jelen, šrek nebo bizon. A když jsme konečně v Bosyni hlásili Tondovi naší pozici, tak přestože jsme jeli celou cestu po rovině s takovými hrboly místo kopců, tak na tomto posledním hrbolu, zvedajícím se k místnímu kostelu, jsem si byl jist, že mě ty křeče přeci jen nakonec doběhnou. Tonda nás ubytoval v budoucí hospodě. Sice byla ještě rozestavěná, ale nám to přišlo luxusní. Usínali jsme zmatení z toho, jak se ty krtince během jízdy nastřádaly. Z toho, jak se cítíme. Z toho, jak jednoduchou trasu jsme ujeli a kolik toho schytali. Také se vkrádala drobná obava ze sta kilometrů, které nás čekají zítra a především z toho, že na samém začátku jsou “Tondovo” Kokostezky. Bezpochyby nám je bude chtít ukázat s takovým nadšením, že v zásadě zaútočí na naší existenci. Tamější milé a zábavné ježdění mám rád, tentokrát jsem se ovšem obával.



Ráno nás přivítal hezký, slunečný den. Umyli jsme si kola a uvedli je do provozuschopného stavu a Tonda nás vmanévroval do jejich trailů . Vzhledem k našemu dennímu plánu musíme v prvním kroku uhlídat průvodce a v druhém sebe. Obojí se nám povedlo tak ze 70-80 % a po zašmodrchaném uzlu na začátku linie naší denní trasy nás vymotal z Kokořínska ven a vypustil do našeho směru. Díky! Moc se nám tam líbilo, zase přijedeme.



Porci trailování jsme vypotřebovali a bylo nutné přidat. Mezi Bezdězem a Mnichovo Hradištěm se nic moc nedělo. V Hradišti jsem zjistil, že mám barák. Následně jsme našli hospodu, která se jmenovala Kláštěrecká restaurace u Kralových Varů, tak hádejte, kde jsme se najedli. Ale zázrak to tam nebyl. Opodál jsme v kavárně dali kafe s pišingrem a vyrazili na závěrečnou část cesty.

Krajina se s vjezdem do Českého Ráje změnila. Zvlněné roviny zmizely, lesy a kopce nás obklopily. Začalo se ostře stoupat i ostře klesat. Před Turnovem v samém závěru jsme zabloudili. Pochopitelně na kopec, ale asi lepší, než do údolí. S večerem jsme dorazili na chatu, kde jsme na několik dní odložili kola.

Dovolená utekla a přišel den návratu. Byl to jeden z těch dnů, kdy otevření dveří od baráku nápadně připomíná otevření rozehřáté trouby. A následující měl být ještě ostřejší. Rekordní, jak varovali předpovědní weby.

Polili jsme se opalovacím krémem a ve třičtvrtě na sedm ráno šlápli do pedálů. Už tou dobou se nejednalo o “příjemnou ranní teplotu”. Vezli jsme nejnutnější minimum věcí. Nic na převlečení, vlastně jen spaní. Přesto, že jsme plánovali dojet, až na Nechranice, zabloudili jsme už v Turnově. Teplota stoupala nebezpečně rychle a my se rouhali nejapnými vtípky o tom, jak bude v té pánvi pod Středohořím.

Ralsko bylo moc hezké, písek na zemi, nasládlá vůně, hezké lesy a jejich milosrdný stín. Dokonce jsme narazili na cyklisty! Na cyklistky. Byly to holky, jezdily tam a za chvíli zpátky, měly na řidítkách takové tabule, tvářily se velmi vážně, nezdravily a ani se nesmály. Až když jsme si dali názvy států na zadcích a rukávech do souvislostí, došlo nám, že tam závodí. Litevka, francouzka nebo portugalka asi nepozdraví dva odrbance kličkující lesem. Přesto jsme měli dojem, že to není důvod, aby se tvářily jako bubáci. Když jsme vyjeli z lesa, minula nás další cyklistka. Celá v černém, nebezpečně rychle a na nebezpečně černém kole. Pozdravila a my pak vykuckávali prach od jejího zadního kola. Při tomto výjezdu se nám ukázal i Bezděz. Nevypadal daleko a vysoko, ale vyjet na to šikmé pole v té výhni, nás málem zahubilo. U hospody jsme vypadali jako z desky Iron Maiden a to byl den teprve tak tak v půlce.




Objednali jsme si pivo, kolu a polévku. Nenašli jsme kuráž podívat se kolik kilometrů máme odkrojeno. Po objednání druhého piva jsme si souhlasně prohlíželi plné půllitry a trochu se nám ulevilo. Akceptovali jsme, že jedeme z hrozného do hrozitánského, ale jsme svobodní, a tak vlastně – tradá, ťukli jsme si. Po tomto chabém pokusu o sebeuklidnění, nastala poněkud upjatá chvilka ticha a rozpačité pohledy hledající cosi neexistujícího kolem. Ta dálka nás znervózňovala a my možná hledali odpověď na to, proč musí tomu čeho chceme dosáhnout, vždycky v cestě něco překážet.
Prokličkovali jsme Ralsko, Kokořínsko, které jsme projeli jinudy a znovu si tam užívali každý metr cestiček mezi skálami. Jinak všude panovalo popolední ticho, vylidněno a prázdno dnů, kdy se nedá dýchat vedrem. Později odpoledne jsme dojeli k Labi.






V půl páté jsme si sedli u dezajnový maringotky s alternativním jídlem a objednali si pozdní oběd. Názvy jídel na ceduli nám nic neříkaly, tak jsme si nechali poradit. Obdržel jsem vyhřátou krabičku s čímsi hrbolatým, co bylo polité hmotou. Byla v tom i barva, která se používá ke zvýrazňování textu ve škole. Celý ten rozmanitý a pestrobarevný obsah ve mně vzbudil přirozenou ostražitost, abych ho zanedlouho támhle u Tojtojek nezařadil na seznam věcí, kterých lituji. Tomáš neidentifikoval pod polevou maskovanou limetku a proto jí rozkousal celou v okamžiku, kdy jsem se ho chtěl zeptat, co je ta kulatá věc zač. On se obecně cizích jídel nebojí. Odpověděl jenom tím, že vyvalil oči, nafoukl tváře a vydal zvuk, který podle všeho měl být dotazem, na cože jsem se to ptal. Zpětně musím konstatovat, že to jídlo neublížilo a nad to bylo překvapivě dobré.

Dopíjeli jsme pivo a pepsi, Tomáš byl při síle a vesele brebentil. Naše křivky energií se zrovna rozcházely. Já se cítil zvláštně prázdný. Třebaže mé oči zamyšleně sledovali plechovku od pepsi, kterou jsem si protáčel mezi prsty a vnímal, jak pod nimy měkký kov lehce pracuje, v hlavě jsem hleděl do míst bez záchytu. Pustiny, v níž víra i odhodlání prochází těžkou zkouškou. Tam, kde začátek dávno zmizel a konec ještě není v dohledu. Před námi se rozprostírala Dolnooharská tabule. Pekelné místo pro ježdění na kole v horkých dnech. Probleskávaly mi náhodilé obrazy vzpomínek z minulosti. Jak jsem kdysi natáčel Krušnotony. Při ročníku 2016, bylo stejné vedro a závěrečná část tratě vedla Středohořím, které je hned támhle na dohled. Tehdy účastníci připomínali apokalyptické figurky roztroušené na silnici. Neznamenal jsem snad nikoho, kdo by závodil s něčím jiným, než sám se sebou. Často stáli lokty opření o berany s pohledy upřenými na přední nábu. Jiní seděli na silnici ve stínu jediného stromu a s prázdnými pohledy špitali nesrozumitelná slova. Další byli ve vesničkách ponoření v kádích s vodou, aniž řešili, jestli mají v dresu mobil a doklady. Najížděli do stříkajících hadic diváků.

A pak tu bylo léto 2022. To už se jednalo o Dolnooharskou tabuli a můj naivní pokus vyhnout se touto línií kopcům Středohoří. Jel jsem sám z Bedřichova na štěrkoletu. Byl červenec, téměř přesně rok před touhle naší Turnovskou cestou a shodou náhod také šlo o jeden z nejteplejších dní roku. Nahoře v Jizerkách jsem si sice ještě občas vybavil obrazy z dávného Krušnotonu, ale nevěnoval jim patřičnou pozornost. Těšil jsem se na celý den na kole. Posbírám města, udělám výstižné fotky opřeného kola, přejedu Labe, pak několikrát Ohři a zmizím v Kruškách. Nic čemu bych na plánu nerozumněl. Jenže defekt přišel v místech, kde vedro, pláně, dálka, žízeň, vyčerpání a zmatek z absence záchytných bodů už měly mou plnou pozornost. Opravoval jsem ho jen pár minut, ale ty spolu se sluncem nad hlavou určily osud mé jízdy. Odsud už nic nešlo podle plánu ani představ. S vypětím sil jsem dojel do Doupovek a tam se západem slunce u Stráže vyčerpaný a uvařený slezl po 210km z kola. Chyběl kousek. Utěšoval jsem se tím, že jsem selhal kvůli nefunkčnímu řazení, které vyžadovalo procvakat celou kazetu nahoru nebo dolů, podle toho, zda-li jsem chtěl o zub těžší nebo o zub lehčí. Na dvoustém kilometru v minutových stojkách Doupovek, se jednalo o trhač nohou. Jenže detaily se sčítají. Jakkoliv jsou samy o sobě jen drobnostmi, dohromady mají sílu změnit všechno. Možná jsem neslezl kvůli přehazovačce, ale spíše díky všemu, co do mě vepsala Zahrada Čech.




“Dáme ještě pivo nebo popojedem?” vytrhl mě za zamyšletí Tomáš.
Rozmáčkl jsem plechovku: “Co? Cože?”
“Ptám se…jest-li-dá-me-ješ-tě-pi-vo…PI-VO…ne-bo-po-po-je-de-me?” odslabikoval mi pobaveně znovu otázku.
Koukl jsem na hodinky se zbývající trasou.
“Měli bychom jet.”
Zatoužil jsem po laskavosti krátké paměti, kterou nemám a zamířil ke kolu.
Na rozloučenou nám z reproduktoru od dezajnové maringotky zněl Johnny Cash a jeho optimistická pecka Hurt.
Tomáš byl stále na vlně a vůbec netušil, co nás čeká. Vtipkoval, smykoval, zkoušel jezdit po zadním. Připomínal mi někoho, kdo se může zbláznit radostí, že zrovna dostal poslední palubní vstupenku na Titanic. Uvítala nás sálající zem, obzor rozpatlaným v tetelícím se vzduchu. V jeho oleji nás čekaly pravoúhlé cesty kolem polí, pokud nechceme jet moc po asfaltu, katastrofální nedostatek vody a pozdní ujištění, že bod rozhodnutí je velmi daleko za námi. Nebylo kam utéct. K Praze to nedávalo smysl, ve Středohoří bychom si nepomohli, zpět cesta domů nevedla a vlaky vás odsud nevysvobodí. Chyběla jen hudba z Tenkrát na Západě. Tomáš brzy začal zaraženě sledovat, co se kolem něj děje.



Následující hodiny byly z těch, které si zaslouží vášnivou debatu o diletaci času. Trvaly nám nekonečně dlouho. Do večera to bezpochyby uteklo, jako každý jiný den, ale my zestárli spíš o roky, než o hodiny.
Pod temně modrým nebem, které ještě nebylo černé, ale hvězdy na něm už zářily nádherně, jsme dojeli do Žatce. Třebaže jsme uznali, že na Nechranice to dnes nezvládneme, zbyla v nás i špetka hrdosti, kam až jsme se dokutáleli.
Těla byla vysátá. Měla hlad, ale jíst nemohla. Měla žízeň, jenže pít jim nešlo. Všechno co, jsme si nakoupili jsme úhledně položili mezi nás na chodník a jen jsme se na tu hromádku dívali. Nevím na co u toho myslel Tomáš, ale já na to, jestli by nebylo lepší, kdyby na mě spadl docela malinký meteorit, abych už nemusel přemýšlet, jak se z toho chodníku zvednu. Odjezd od pumpy byl poněkud vratký. Ujeli jsme už jen několik kilometrů podél Ohře, než jsme se v ní omyli a vedle cesty zalehli. 169km, ranní teplota 24°C, dopolední 32°C, většinu dne přes 36°C a před usnutím 28°C. Než jsem zavřel oči, mihlo se mi hlavou, že bezva – dneska jsem neumřeli – tomu říkám úspěšný den.


Ráno jsme projeli kolem Nechranic. V přilehlém penzionu vyškemrali snídani, na kterou jsme jako neubytovaní neměli žádný nárok, ale slečna se nad námi slitovala. Dnes bylo ještě větší vedro. Už před Kadaní to bylo, na kapesníček na hlavu. Tam jsme si v milosrdném stínu Tesca, po nákupu trochy jídla a pití prohlíželi profil zbývající trasy.


“Ty jo, jenom 15 kilometrů nahoru, to jsem čekal, že to bude horší.” konstatoval s uspokojením Tomáš, aniž tušil, že si právě epicky spletl sebedůvěru se sebeklamem.
Bylo 39°C a v takové výhni stačí minuty na dožluta sežehnuté louce, než začnete lapat po dechu. Tělo využívá hromadu vlastního výkonu k uchlazení a pokud se sápete do prudkého kopce na otevřené louce, má problém. Doslova jsem přetlačoval nejlehčí převod a bojoval o každé šlápnutí. Mezi loukami byly remízky, kde jsme na sebe čekali. Ani jsme tam nedokázali pořádně mluvit, jazyky jsme měly přilepené na patrech. Voda došla vlastně okamžitě a až pod Meluzínu nebyla šance, že na jakoukoliv louži narazíme. Nic tu nebylo a to co mělo být, bylo bezpečně vyschlé. Louky sálaly, staré sudeťácké zídky oddělující původní pozemky tomu přidávaly a já se zcela reálně začal bát, že se mi tělo šprajcne, srdce se na to vyprdne a zkolabuju. Pak jsem se bál, že nezkolabuju a pak zase, že zkolabuju.

V mapě jsme v jednom z lesíků, kde se kopec blížil vrcholovým pasážím identifikovali, že by tam mohl být potůček, ve kterém – snad – zbyla voda. Zbyla! Doslova čůrek! Tolik flašek jsme z pár kapek ani jeden snad ještě nevypili a když už nám žbluňkalo v břichu, jen jsme si jednu za druhou lili na hlavu.


Po této záchraně se kopec uklidnil a my se začali srovnávat. Sklon se zmírnil, les poskytl stín, teplota klesla, cesta byla hladká a objala nás laskavým komfortem.
To trvalo, až k té odbočce.
Naše cesta se líně stáčela vpravo, byla hladká, široká, jezdivá a nám na ní bylo dobře. Jenže šipka v hodinkách mířila vlevo. Do cesty, která nebyla ani hladká, ani široká, ani jezdivá a v žádném případě se netvářila, že by nám na ní mělo být dobře.
Tomáš ještě pár šlápnutí pokračoval, než zaregistroval, že stojím.
“Tady vlevo.”
Podíval se z kopce dolů.
“Jako kam tady vlevo?”
“Moje levá. Tady nahoru.”
Upřeně se mi zadíval do očí. Jeho pohled nesl současně vzdor nepodívat se tam i prosbu, abych to po něm nechtěl.
Neuhnul sem očima, ale bradou jsem naznačil kam.
Odtrhl oči a odevzdaně se podíval za bradou. Následovala chvilka ticha, pak ještě jedna. Po třetí chvilce ticha z něj vyšel zvláštní zvukový efekt.
V zásadě šlo o prkotinu. Odbočit vlevo a pár minut se prát s těžkým terénem do kopce. Nic víc, nic míň. Jenže to, jak to je, není to samé, jako to, co si o tom myslíme.

Tahle odbočka nás překvapila v nejnevhodnější moment. Jen před chvílí jsme o fous unikli záhubě žízní nebo kolapsu vedrem, popřípadě libovolnou kombinací obojího. Byl na nás horší pohled, než na vesnické grafiti a momentálně netoužili po dobrodružství, už jsme zkrátka nechtěli, měli jsme všeho po krk. Toto rozpoložení v nás zažehlo mnohem hlubší souboj, který nesouvisel s technikou odbočování mírně vlevo. Teď šlo o jakési Herkulovo rozcestí. Obě cesty vedou do stejného cíle, jenže cíl je chiméra. V cíli, vždycky chceme dál. Jde víc o to jak, než kam. Proč tedy zdrhat, kdykoliv se věci zkomplikují nebo sil ubude? Protože jde o okamžik, kdy je volba těžší, než překážka? To nestačí. To je zase jen ten Jáíek uvnitř, co nic neriskuje a do všeho remcá. Nabádá, ať to vzdáme, protože bla bla bla. Když to vzdáme zahrne nás výčitkama. Když to zkusíme, celou dobu nás bude nahlodávat tím, jak příšerně těžký to je. Když slezeme, začne nás konejšit s tím, že zkusit to bylo víc, než nezkusit, čímž nás oklikou znovu přivede k pozdějším výčitkám, až čas promění bolest ve vzpomínku. Když to projedeme a nahoře na sebe budeme patřičně pyšní, přidá si a bude nás plácat po ramenou. Tenhle Jáínek je pěkný “kam vítr, tam plášť” hajzlík. Vyřvává nesmysly, které nemají nic společného s naší silou nebo odhodláním. Jenže řve tak nahlas, až je těžké ho ignorovat. Jeho rachot nás připraví o perspektivu, o kontext, zavře nás do bubliny, izoluje, až zlomí naše odhodlání. Všichni víme, jak je těžké slyšet šepot v randálu. Přitom není o čem diskutovat. Čeho se bojíme? Proč se nám tam nechce? Co je tou překážkou? Únava? Nechuť z únavy? To je také málo. Proč těchto 10-15 minut má přepsat dva dny, když tu NENÍ překážka? Je to příležitost! Snad jen ty přicházejí takňák samy od sebe. Jenže příležitost je jen nabídka. Možnost neuhnout před tím, co chceme, kvůli tomu, co nechceme. To, jak se s ní popereme, už je jen na nás. Kdy tudy znovu pojedme? Možná jo, ale už nikdy ne dnes, v tomto stavu, za těchto okolností, při této příležitosti. Tahle příležitost tu leží před námi a my jsme jen okopaní, nic víc.
Tomáš seděl na zasunuté sedačce se založenýma rukama na prsou, já stál opřený lokty o řidítka a čuměl na šutr před předním kolem. Mlčeli jsme a vybírali si tajm-aut, abychom si urovnali, že druhé šance neexistují a jediný co získáme, když to vzdáme, je prohra.

Cosi jsme zaslechli.
Motor?
Zvuk sílil.
Pak se z té hrbolaté cesty vynořil přízrak ve starobylé helmě a stejně starobylými brýlemi, které se kdysi univerzálně používali na kolech, motorkách i v letadlech s dírou a plexisklem místo kabiny. Postava oblečená jako poustevník z posledního baráku vísky, na kterou se zapomnělo. Sice jela na motorce, ale současně se odstrkovala nohama. Za ním se převaloval oblak namodralého oblaku a pod ním nepravidelně kňourala dvěstěpadesátka na opatrnou jedničku pod spojkou. Namáhavě se prodrncával tím děravým průstřelem zanedbatelnou rychlostí.
Tomáš mrkal tak usilovně, jako by to frekvence mrkání měla nechat zmizet.
Jenže to nebyl přelud. Minulo nás jako vzduch a jen dvoutaktní oblak, který za ním zůstal potvrzoval, že se nám to celé nezdálo.
Zvuk motoru slábl.

“Slyšel jsem jednou ve zprávách Obamu, jak říká, že dělat pouze to, co je jednoduché, výhodné nebo jen to, co se nám líbí, že takhle přemýšlejí děti.”, promluvila samovolně moje vlastní pusa, která se zase jednou evidentně vymknula kontrole, zatímco jsem se díval do míst, kde to zmizelo.
Tomáš se na mě otočil s velmi zvláštním výrazem.
“Cože?”
“Ptám se. Jak moc jsme děti?”
Dál na mě zíral se zneklidňující intenzitou.
Pak se zničehonic rozesmál.
“Vždyť jo, vole. Nedojeli jsme, až sem jen proto, abychom dojeli jen sem. Držíme se plánu. A žádný strachy, bolesti bude dost pro všechny.”
Rozesmáli jsme se, cvakli přehazovačkama a jednoduše odbočili vlevo do těch hrbolatých sraček. I kdyby to mělo trvat déle, než koncertní šňůra Greateful Dead – projedem tak, jak jsme si to nakreslili do mapy – tečka.
O čem bychom si pak povídali u piva? O tom, jak jsme to objeli? To asi těžko, že jo. 🙂
Takhle jsme to chtěli.

Domotali jsme se na Božák. Hladoví jak vlci a s pocitem, že už nikdy v životě nás nepřestanou bolet nohy a ani se už vůbec nikdy nedopijeme. Sedli jsme na jednu předzahrádku uprostřed turistického cvrkotu a objednali si všechno a to všechno snědli jen lžící. Krizi jsme brzy zažehnali a začali kousavě komentovat všechno kolem. Třeba batoh na kočičky. Prošla kolem nás dáma, která měla batoh a v něm znuděně seděla kočka a nezúčastněně čumákovala přes síť. V životě jsme nic podobného neviděli. Vlastní naivitou jsme pobavili i servírky, až se k našim nejapným komentářům samospádem přidali.
Dnes jsme vyjeli na Klínovec nejtěžším cestou, co jsem kdy jel. Možná by nadchla běžce pro do vrchu, ale nás dost pokousala. Domů už zbýval kousek. Rozloučili jsme se a rozjeli se doťuknout těch necelých 50km.

A po 20ti minutách jsme to zjistili. Rozumím tomu, že jsou chlápci, co si vezmou růžové triko nebo i tací, co si ho vezmou s postaveným límečkem. Čemu ovšem nerozumím je to, jak se stalo, že tak krátce po tom, co div nezhebneme žízní, si na další cestu nenačepujeme v hospodě vodu. Neujeli jsme ani 20min od hospody a my se ujistili, že dokud existuje uspokojení, tak nic jako trvalé uspokojení existovat nemůže.
Proměnili jsme se ve dvě siluety na krajnici, jak s prázdnými bidony v ruce klepou rameny v záchvatu toho druhu smíchu, který by Oliver Stone bez váhání využil ve filmu U-Turn se Seanem Pennem.
Pak jsme si utřeli slzy a rozjeli se hledat někde čůrek vody.
Znovu.

Staré zvyky ještě nikomu nové dveře neotevřeli.
Jakkoliv jsme to vzhledem k asfaltu, cyklostezkám nebo konvenčnímu terénu nečekali, byla i tahle cesta cestou našeho „ryzího ježdění krajinou co’s neviděl“. Na papíře vypadalo všechno vágně, nudně a proti naším představám o ježdění, přesto výsledek byl úplně jiný, než bychom byť jen odhadli, natož čekali.
V zásadě jsme celou tuhle „naroubovanou trasu“ od prvního šlápnutí posměšně soudili.
A pak nám sama trasa vyjevila, že není žádným školním výletem do ZOO a bez přehnané obřadnosti posoudila nás.
Nikde jsme neuhnuli, ačkoliv jsme ke konci byly v permanentním pokušení.
Jakmile jsme sesedli z kol, začala nám tahle cesta chybět a my o ní kecali a kecali a kecali. Smáli se všemu, co nám přinesla a kudy provedla. Dala nám dar, který jsme nečekali, ale který jsme si museli zasloužit.
A my byli šťastní.
Nezajímal nás cíl, brebentili jsme o cestě.
Důležité je jak, ne kam.
Vlastně je to jednoduchý. I život je cestou – ne cílem – tím je smrt. Na tu vzpomínat nebudeme.

rt

Přišla fronta. Bouřky, vítr, blesky, smršť. Po sérii mimořádně horkých dnů se to dalo očekávat. Včasné varování napříč internetem mělo onen nádech očekávání dramatu i paniky současně. Lidé si stačili nabít telefony, aby vše mohli natáčet a sdílet. Vzduchem létaly textovky od předposrávacího typu po konstruktivní predikce konce světa. Přitom co si pamatuji, nikdy to nebylo jiné. Bylo vedro, bylo dusno a pak přišla bouřka. Nebylo k tomu potřeba ani TV ani internetu. Nakupilo se seno a čekalo se. Jenže teď máme nástroje THP (Tvorby Hromadné Paniky) a tak s nimi pálíme hlava nehlava. Zběžné pročtení několika zpravodajských webů před bouřkou a proposouvání instagramu po bouřce to dokonale ilustrovalo..
Evoluční paradox, který skvěle vystihuje obrázek, který jsem zahlédl. Takové ty fotky, do kterých někdo napíše text, čímž vznikne látka k zamyšlení, vtip k popukání nebo, což je nejběžnější, ironické spojení obojího.
Byl na něm vyfocený mastný papír od hamburgeru popsaný instrukcí: “Nejezte tento obal.”
Přes tuhle fotku s mastným papírem bylo nahoře kýmsi napsáno:
“1950: Budeme mít létající auta!”
A o trochu níže – přes ten mastný papír – stálo:
“2023: … “
Dopoledne po bouřce jsem se zvednul od počítače, protáhnout se u okna. Můj pohled bezcílně plul zahradou, až padnul na cosi rozmáčeného u dřevníku.
Protahování se zaseklo v komicky zamražené pozici kohosi, komu střelilo v zádech a bojí se i nadechnout, natož milimetrového pohybu.
Doprdele!
Pocit, že jsem zahlédl něco, co jsem zahlédnout opravdu nechtěl. Dojem, že se mi to zdálo, ale přitom jsem věděl, že ne. Záblesk poznání co TO bylo, a že TO nebylo dobré. Satori.
Během dojemně frenetické činnosti čelního laloku zapřít mi, co na něj zezadu huláká temenní lalok za výsledek, který mu předložila sítnice, jsem mírně naklonil hlavu k pravému rameni a odevzdaně dal čas neuronům na předání informací. Aby si beze spěchu doplnily veškeré detaily i kontext a z mělkého pohledu na rozmočené cosi mi předložily už proostřený obraz i ucelenou zprávu.
Mé vnitřní já už vědělo, co jsem v tom letmém záblesku zahlédl.
Můj sešit z půlky popsaný – jak jsem si večer myslel – už seskládanou strukturou textu. Čekal jen na přepsání do klávesnice. Problém byl v tom, jak vypadal. Poznámky, text ani uvězněné vzpomínky a myšlenky, už v něm nebyly.
Přeostřil jsem na svůj odraz ve skle okna.
Svůj výraz bych popsal jako mdlý.
Šel jsem ho odlepit od lavičky.

Paměť.

Posadil jsem se na lavičku vedle sešitu, kterému déšť dokonale vymazal paměť.
Ani mně nezbývalo, než se pokusit rozvzpomenout a začít sledovat jednu vlastní vzpomínku vyvolávající druhou na cestě zpět.
Zavřel jsem oči.
Takže rodinná dovolená a výjezd na Čerchov…
Tahle vzpomínka se váže k Hájisově poznámce, někde za půlkou výjezdu na Čerchov.
Pohodil hlavou do odbočky na levé ruce.
“Tady Robáku! Odtud jsme tehdy přijeli a hned támhle někde jsme to otočili. Tyvole, ještě, že jsme to otočili! Když to teď vidím, nejsem si vůbec jistej, kdo z nás dvou by tehdy z toho lesa vyjel živej.”

To mi Hájis během sípání vyprávěl, jak se vydal s Ájou na společnou “cyklo” dovolenou do Domažlic. Tady můj mozek věčně stavící ironické výjevy zajásal a nadhodil si asociaci, jak začít vyprávění:

Kola jsou možná nejrozšířenějším sportovním doplňkem. Málokdy se stane, že si na rodinnou nebo partnerskou dovolenou vezmete kopačák nebo hokejku. Na rodinné dovolené se berou kola, plavky a při velkém nadšení bedminton. Ve vztazích, kde partner je vášnivý cyklista a partnerka necyklistka vlastnící kolo to bývá ještě jednoznačnější. Většinou má i nejezdící partnerka nutně doma kolo. To je určené k občasným společným vyjížďkám či odfiltrovávání ataků již definitivních rozhodnutích začít sportovat. Anebo zkrátka jen jako předepsaný doplněk, vycházející ze skutečnosti, že partner je cyklista.
Kam vyrazí na společnou dovolenou s koly, aby si to oba užili?
Ano, tam, kde nejsou kopce.
Mírně zvlněná krajina s hladkými cyklostezkami, krásným počasím, uspokojivou hustotou restaurací se zahrádkou. Jo a s koupalištěm.
Takže třeba Domažlice. To je téměř ideální prostředí k tomuto účelu.
Co má za následek mírně zvlněná krajina s hladkými cyklostezkami, krásným počasím, uspokojivou hustotou restaurací se zahrádkou jo a s koupalištěm, pro aktivního cyklistu po několika dnech?
Nudu.
A co způsobí nuda?
Jakousi samotvorbu blbých nápadů nebo přinejmenším ztrátu ostražitosti proti jejich výskytu.
Proto se nemá cenu divit návrhu, že když už tam teda mají ty kola, mohli by vyjet na Čerchov, kterej je “jenom támdle”. Myšlenka společně vyjet na Čerchov je právě tou tenkou línií oddělující milou rodinnou cyklistiku po cyklostezkách mezi restauracemi se zahrádkou jo a s koupalištěm, od kolapsu společné, harmonické a aktivně strávené dovolené.
Dokážu si představit i obraz po neelegantním návratu z brilantního nápadu společně vyjet na Čerchov, který je jen támdle:
On přes okraj jídelního lístku vidí Jí, jak pročítá tentýž lístek s poněkud upjatým výrazem. Stůl mezi nimi má kilometr a vládne těžké, hlasité ticho. Na dotaz, jestli si miláčku dáš kolu nebo pivo, se mu dostává odpovědi povytažením obočím, který mu napoví, že bude lepší přesunout zrak k silnici s projíždějícími kamiony. Té za vzorně udržovaným živým plotem, u něhož na straně k restauraci se zahrádkou, leží její kolo na přehazovačce a o šest metrů dál její přilba.
Možná myslí na to, že se nedozvěděl, jestli si tedy dá tu kolu nebo pivo. Možná na to, proč se jim nepovedlo na ten Čerchov vyjet. Možná zkoumá spletité vlákna vzpomínek a snaží se přijít na to, které z nich vedlo k impulzu, jež zrodilo nápad vyjet společně na Čerchov, který je jen támdle.
Tak to bývá, když se jeden zapomene ve vlastní bublině.

Ta asociace mě sice pobavila, ale byla izolovaná a osamělá. Kdyby se dala spojit s textem ze sešitu, byla by asi skvělo omáčkou, ale takhle? Takhle nefunguje.
Byla to jen jedna myšlenka. Jedno vlákno. A ještě k tomu z Čerchova, který byl až na konci celé cesty. Co ty dva dny před ním? Před Čerchovem byla Přimda, před Přimdou Havran, před Havranem první noc a před první nocí Trojstátí a start. Nezbude mi, než se pokusit dostat hloubš do hlavy, najít ty vlákna, očistit od balastu, rozmotat a úhledně namotat zpět od začátku. Ignorovat povrchní záblesky pocitů, které nesou jen pouhé obrysy a zaostřit hloubš. Dostat se k obrazům.

Den startu byl podivuhodně plochý, nezajímavý a ničím neprozrazující, že bychom měli na tři dny zdrhnout. V zásadě jsem si zabalil věci, porůznu je přivázal na kolo, přes krk si pověsil foťák a po stručném telefonátu s Hájisem, vyrazil na sraz.
První změna iteneráře přišla okamžitě. Na Trojstátí jsme jeli némeckem po áčku a ne vzrušujícím neznámem načrtnutým v mapce. Proč? Protože jsme byli líní. Nestihli jsme se najíst a celkově chyběla jakási nabuzenost. Možná, protože mě ještě obkličovaly všední starosti, možná, protože jsem se nestihl naobědvat. Možná obojí. Ano, něco jsem snědl, ale z práce přesednout do výletu – to bývá hektické. Ani Hájis na tom nebyl lépe. Sice něco pod žebro vsunul, ale vesměs tomu chyběl takový ten klid na rozjetí. A tak jsme si zavolali čtvrt hodiny po domluveném čase startu.
“Kde Robáku?”
“U Billy.”
“Ok, koupím si na pumpě cigára a za chvíli jsem tam….jo – Robáku, jseš tam ještě?”
“Jo, jsem.”
“Jak jsi včera poslal tu trasu s profilem – co je ta čumulangma úplně na konci? To je Čerchov?”
“Jo. “
“Hmm, tam jsem se jednou pokusil vyjet s Ájou.”
“A?”
“Myslím, že je dobrý, že je na konci.”

Vyrazili jsme na cestu.
Spíše jsme se jen odevzdaně kutáleli. Kouzelně prosluněný den se pozvolna nachyloval a my velmi pomalu vypínali systémy. Se sluncem nad obzorem jsme si na chvíli sedli na Trojstátí a probrali možnosti, co dál. Bylo jasné, že dnes to na rekordní zápisy nebude ani do vzdálenosti, ani od výkonu, ani stran převýšení a ani do výše hladiny reakční ironie cestou.



Pojedeme do Aše, najíme se tam, rozpustíme zbytky všední svázanosti pivem nebo dvěma a pokusíme se vnořit do toho, že jsme na vejleti. Slunce zalezlo, mi našli putyku, kde nám připravili dobrého hamburgra a toho jsme spláchli podle plánu jedním řídkým pivem nebo dvěma.




V Némecku někde přespíme. V remízku na kopci pod hranicí jsme v mapě identifikovali vodní flek. Ten se ukázal, jako zatopený lom. Minuli jsme cedulku s lebkou a zkříženýma hnátama, položili kola do křoví, svlékli se a šli se vycachtat. Voda byla krásně vyhřátá. Krok před námi byla podle všeho pod hladinou díra, až do Rakouska, tak jsme zavrhli myšlenky na relaxační čtvrthodinku motýlkem tam a zpět. Kousek od břehu jsme si čupli na bobek a zůstali prostě chvilku po krk ve vodě.


Druhé překvapení bylo, že jsme ještě asi o půl kilometru výš našli další remízek, který byl uvnitř pohádkově udržovaným tábořištěm. Původně jsem vylezl z vody a kousek od silnice chtěl rozbalit spacáky, ale Hájis zavelel ještě výš. Díky tomu jsme našli tenhle shluk břízek s tábořištěm. Némec i tady prokázal svou pintlich náturu, takže to nebylo vizuálně útulné, ale zato precizně vysekané. A nad to se tam nepálily nasekané větve, ale europalety. A ty byly také s perfektní precizností vyskládané na sobě. Všechno mělo svůj řád, žádné kudrlinky, žádné zbytečnosti, žádná lidskost, krutě chladná funkcionalita. A my za to byli tentokrát rádi. Rozvěsili jsme si věci k vysušení, rozbalili spaní, sedli si na palety, otevřeli piva a jen tak byli. Cvrčci, teplý večer, temnoucí horizont. Řekl bych, že tady jsem definitivně přepnul, vypustil všední starosti a vniknul do nastavení svobody.



Ráno.
Co bylo ráno? Poposedl jsem si a zadíval se na rozmočený sešit v ruce. No, ten mi to neprozradí. Musím dál namáhat závity.
Spacák uprostřed silnice.
Den začal smotáváním spacáků. Hájis ho srolovával uprostřed malé silnice, proto si to pamatuji. Slunce už bylo trochu výš, nebe vymetené, nespěchali jsme. Sjeli jsme do Selbu, kde jsme si v kavárně dali kafe a pišingr. Následně jsme na pumpě s odtažitou obsluhou doplnili ňáké zásoby a vyrazili pod českou hranicí směrem k Českému Lesu.



V jednom místě jsme projížděli pod Dylení, což je kopec, který nás zkrátka pronásleduje. Před pár roky jsme na něj vyjeli a stále nemáme potřebu to opakovat. Také jsem zahlédl kostelík, který mi připomněl, že jsem tu kdysi fotil s Háčou reportáž pro 53×11. Ohře už v těchto místech má atributy potoka, což zmiňuji, protože jsem před měsícem jel sólo na Ochsenkopf a při té příležitosti zastavil u pramene Ohře. Jinak šlo o standardní némecko mimo tepny a centra. Podivně vylidněné. Všechno hezké, čisté, načančané, pintlich, ale prázdné. Jakási vizuální smutná bezchybnost. Jako by těm místům chyběl humor, hlasy, lidi i běžné nedostatky. Těžko popsat. Takhle pod hranicí ještě okořeněné občasnou špehovací vysílačkou. Do republiky jsme vjeli mezi Mahringem a Broumovem.






Ihned za hranicí skončil přibližovací úsek, my opustili asfalt a vjeli do signálek Českého Lesa. Vzhledem k opuštěnosti kilometrů před námi, jsme zastavili pro svačinu na hraničním Travel Free Shopu v budovách, které dříve jednoznačně museli být kasárna nebo PS-árny.

Účelově upravená vojenská budova sloužící toho času jako Travel Free Shop. Uvnitř plno věcí, čisto, potemnělo, dvě paní na kasách. Nejen, že tam bylo všechno, ale připravenost kas by mohla být mustrem pro Billy, Alberty nebo Penny, kde ani desetiminutová fronta na jednu kasu ze čtyř není nápovědou obsluze k osazení další kasy.

Zpětně musím uznat, že jsme se tam trochu rozseděli, na to, že den ještě nebyl ani v polovině, jenže předchozí némecké silnice na větru nám daly trochu zabrat a tak jsme vzali za vděk povalování. V némecku nebyl skoro metr roviny. Silnice nevedly velkými kopci, ale nekonečnou řadou krátkých stojek nebo větrných nakloněných rovin. Utíkaly – řekněme – s námořnickou rozvahou. Těšili jsme se do Českého Lesa, až zmizíme v lesích.


Velmi rychle jsme pochopili specifika signálek Českého Lesa, které nás ještě nedávno pomáhaly důsledně hlídat před nešťastnými nápady, zběhnout za čáru. Jsou přehledně (to je ironie) přímé.
Mezi Free Shopem a spaním byl kopec jménem Havran. Mezi Free Shopem a kopcem jménem Havran byla zajížďka do Tachova a mezi Free Shopem a zajížďkou do Tachova byly čtyři zatáčky a rybník v osadě Branka. Tyhle čtyři zatáčky příkře kontrastovaly s převýšením i vzdáleností.

V Brance jsme usoudili, že vynechat teplé jídlo by mohla být chyba, jenže tam byl jen rybník podkreslený zvukem sekačky. Zvolili jsme plán “Halže, a když nic, tak Tachov”. V Halži nás pán na elektrosedačce donavigoval k jedinému Coopu, který byl k našemu úžasu otevřený. S Coopama se to má tak. Nejde o to, že uvnitř najdete jen okoralý salám, pár rohlíků, lančmít a poslední Milu, ale o to, že je otevřený. Vzhledem k tomu, že Coop otevřený nebývá, má jeho sortiment často právě tu mimořádnou hodnotu. Vykoupili jsme ho a těch několik rohlíků, sušenek a sýr jsme přivázali na kola. Došlo nám, že to přijde večer vhod, ale teplé pod žebro to neřešilo.

Proto jsme zamířili na zajížďku do Tachova. Tam jsme kola opřeli o zeď naproti restauraci na místě s ambiciózním názvem “river side”, což v Tachově zkrátka zní divně. Po pozdním obědě jsme sklidili plody dlouhého sjezdu do Tachova a začali vyrovnávat tuto profilovou křivku zase směrem z Tachova.
Mířili jsme na Havrana s matnou představou, že přespíme buď nahoře nebo pod sjezdem z Havrana. Ani jedno se nestalo.


Nohy se brzy přepnuly a přestaly vzdorovat. Byl jsem najedený, spokojený a s Hájisem je neustále dost témat k hovoru nebo bezstarostně smysluplnému mlčení. Dlouho jsme měli Český Les v plánu. Dokonce tak dlouho, že jsem se v mezidobí i bál, abych nepropásl okamžik, kdy do něj postaví dálnici nebo tam omylem vjede další hledač instantního dobrodružství se samolekou kompasu na dveřích miliónové expediční dodávky. Tam jí někde scénicky zaparkovuje do pozice dobrodružství a vyfotí na foťák s impozantním množstvím pixelů a snímkovou sekvencí 1snímek za setinu, aby výsledek vprcnul do 1080x1350px na tajmlajnu. Fastfood turizmus vykonávakící jeden rozsudek smrti za druhým, nad ještě krásně opuštěnými místy. Žádné pokorné nahlédnoutí a zmizení. Klidně o tom vyprávět, ale proč „třemi“ řádky a shlukem hečtegů?
Je dost možné, že mnoho z těchto dobrodruhů se sprchou v autě, nečetlo Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita. Takže si ani nemohou vybavit pasáž, ve které kapitán Beaty navštívil “maroda” Montaga, aby mu s mrazivým podtónem nevyřčeného varování, vysvětlil jak to chodí, proč dělají požárníci, co dělají a nabídl mu “vhled” do požárnické minulosti a jejich důvodů. Čímž naznačil, aby si Guy Montag ještě jednou “pečlivě promyslel to, na co myslí”.
Pasáž, která vyráží dech. Jak jí mohl Bradbury sepsat ani ne deset let po válce? Jak? JAK?!
Z pohledu dnešní zkratkovitosti mi vychází, že lidé reagují až na bolest, ne na varování.

Jistě, my o těch místech také vyprávíme, ale nechceme z nich dělat zombíkov s parkovištěm a nabíječkou. Chceme ho jen projet, nasát, vidět, slyšet a zase zmizet. Jde spíš o vzkaz, co lidé na kolech mohou. Ta jízda na kole mi v tomto kontextu oproti autům zkrátka přijde méně vulgární a pokornější. Vidět a nechat, jak je.
Odbočka, kterou neminout, místo, kde složit hlavu, vodu, kde umýt zadek, potok, kde nabrat vodu na pití, sámoška nebo hospoda před dalším úsekem bez záchytu. Takových míst je v Českém Lese požehnaně. Není osídlený a není vyasfaltovaný jako Šumava. Jako by unikl pozornosti. Jakoby se na něj zapomnělo. Brousil jsem si na něj zuby od Rujány, ale jak už jsem poznamenal – ne a ne to klapnout. Nikdy jsem se sem netěšil jako na wau cestu. Spíš jsem to tam chtěl projet, vidět ho zevnitř. Kdysi jsem do něj nakoukl, když jsem jel z Tachova domů a udělal si obrázek, jaké prostředí mě čeká. Hezké a těžké zároveň. Bez oddychu výhledů, uzavřené v lese. Protkané vojenskými signálkami, kde se na zatáčky nehrálo a s všudypřítomným podtónem náznaků minulosti.




Té minulosti, kterou nám komunisti tak znehodnotili. Těžko vyprávět někomu, kdo reálně nezažil růžový jogurt, jedny kalhoty, jedny boty nebo posvátný šok z kokakoly v plechovce. Realitu zavřených hranic. I přesto, že jsem byl ještě pod ochranou dětství, zůstaly některé otázky, které jsem si zodpovídal, až během času. A odpovědi nebyly hezké. V okamžiku, kdy jsem viděl zbytky signální stěny, se mi ta zvláštní sevřenost vrátila. Nepamatuji gottwaldovské kanibalizační peklo, před kterým možná i válka bledla. Ani turbulentní šedesátky. Normalizaci jsem prožil na pískovišti a na základce. Přesto jsem asi možná poslední generace, která ještě dokáže alespoň zavětřit pachuť této orwellovsky šedé doby. Té, která dorazila poslední zbytky všeobecného vzdoru jedné celé generaci. Nechala mnoha lidem energii k provozu jediné mozkové buňky nebo provedla plnou lobotomii, výměnou za zahrádku a jistotu bezstarostného čumákování do blba. Mnoho jich ještě teď hlásá, že za komunisty jim bylo lépe. Bodejď.
Jak je možné, že i jim i Hitlerovi stačilo jen hlasitě řvát, aby bylo po jejich?
Mnoho z toho mi naskočilo, když jsem si opřel kolo o ostnatou předsunutou signální stěnu na vrcholu Havranu. Je to jen shluk pocitů, které je pro mě stále velmi těžké zformulovat a vepsat do slov. Stoprocentně se v mnoha z nich mýlím, ale zkrátka jde o to, že ten drát nehlídal zvířata v oboře.



Na Havrana jsme vyjeli trochu jinak oproti plánu, objeli jsme ten kopec od hranice. Nahoře jsme konstatovali, že to byla šťastnější volba. Po výjezdu nahoru a zhodnocení stavu našich nohou na stém kilometru rozhodně. Už jsme byli poučeni o charakteru cest Českého lesa, který by se mohl tesat do zdí fabrik výrobců gravelových kol a komponentů, jakožto perfektní testovací polygon. Zdejší roztřískané signálky jsou poctivou prověrkou obojího. Jakýmsi opakem bezradně působících marketingových videí o “gravelovém” ježdění s berany v MTB trailech. Havran se pod vrcholem přesunul na panelový povrch a pro posledních 500m na 42×36 řádně pokousal svaly.



Na vrcholu kromě těchto drátěných připomínek, které bychom neměli ztrácet ze zřetele, byla mohutná věž. Pod ní útulna. Vylezli jsme nahoru v posledním slunci a obhlíželi velký perimetr krajiny. Vsadil bych se, že jsem rozeznal i kraslické kopce. Třeba jsem se pletl, ale spíš ne. Věž byla osazená velikými cedulemi stručně popisující některé příběhy pokusů. Zajímavé čtení.
K noclehu jsme to měli asi ještě hodinu jízdy, možná méně, ale vybrané místo bylo podle mapy a vágního plánu dosti opuštěné. Vkrádající se chuť na pivo potom, co slezeme z kol byla silnější a silnější, až si vynutila rozhodnutí dojet, až do Rozvadova. Tam je pumpa.




Místo na spaní jsme identifkovali hned na kraji vesnice. Po nákupu jsme se tam vrátili a urychleně prošli přednoční procedurou. Místní vybetonovaný rybník s temnou vodou a neudržovaným okolím byl opakem pohádkového místa první noci, ale 126km z části na větru a z části v signálkách otupilo požadavky představ a vzalo za vděk tím, co se nabízelo. Koneckonců panely náramně hřály a velký vůz na nočním nebi zde zářil stejně tak. A každé spaní pod hvězdama se počítá.


Ráno.
Kde jsme se probudili? Nejednalo se vybetonovaný rybník, jednalo se o zaniklou hasičskou nádrž a normalizační koupaliště v jednom. My, kteří je pamatujeme, znovu uvidíme zaparkované Simsony, zaslechnete výskající hlasy, šplouchnutí a repráky vyluzující popmjuzik, která prošla hlavou a později posloužila k rozřazování jednotlivých dekád. Bonney M s účesy alá mikrofon k sedmdesátkám, Sandra a Modern Talking k osmdesátkám. Snad jen Michal David se nechce spokojit s časem, který mu byl vymezen. Pokaždé, když se připletu k chumlu napitých lidí, jančících na jeho pecky, mám na krajíčku.
V devadesátkách tyto hasičské koupáky, již přestaly být dostatečně modré. Z repráků už stříhal kolenama Mc Hammer, drsně recitoval Vanilla Ice, zasněně plejbekovali Milli Vanilli a začínali tucat Tu ánlimityd nebo Doktor z Albánie. I přes jejich nepopiratelnou snahu, křivky oblíbenosti těchto multifunkčních koupališť začaly nabírat sestupnou tendenci.
Následovala křečovitá etapa, která to spolu s rostoucí hodnotou vstupního poplatku, smradem smaženého oleje pro smažáky s kofolou, dopracovala jen k dojmu na sílu hezkého místa a prvním prasklinám.
Životnost dospěla ke svému konci.
Už nikdy jsme si u nich Sobi 20 o břízu neopřeli.
Mnoho velkých vesnic a malých měst takové artefakty podědily, ty pak osiřely a zpustly.
Tak u takového bývalého koupaliště na vyhřátých panelech jsme strávili noc a odsud jsme ráno vyrazili. Kruh se uzavřel a z původně hasičské nádrže, přes sdílenou etapu se zase staly hasičkými nádržemi.
Ranní pohled na hladinu, už nebyl milosrdně schovaný za tmou, jako při večerním umytí a k ranní koupačce takňák nevybízel.


Třetí den jsme začali i zakončili časovkou.

Přimda.
Z ňákého důvodu jsme měli dojem, že je to kopec s jaksi všeobecně známým názvem a proto bychom ho neměli minout, když už jedeme poblíž. Proto v plánku línie naší cesty vykukovala jako jakýsi pinďourek.
Jak začala cesta na Přimdu?
Když pominu zásadní milníky jako narození, uspěšné zakončení základní školy, blbě načasované, ale jinak veskrze nadějné rande týden před vojnou a podobně razantní zápisy v paměti, tak to bylo při ranní časovce od zpustlého koupaliště, za kterou by nám Lefévr, přes mahagonový stůl přisunul otevřené pero spolu se smlouvou na pět let a uspokojivě prostornou kolonkou pro doplnění cifry i s takovou tou prťavou hězdičkou, odkazující na prázdný list papíru k sepsání vlastních podmínek a požadavků.

Do Přimdy je to totiž po větší silnici mírně do kopce. Jak říkáme tomuhle sklonu – proti proudu. Tušíme, že budeme muset makat. Bude tam dost aut a nechceme jim překážet ani o vteřinu déle, než je nezbytně nutné. A proto jsme táhlý kopec na rychlé silnici absolvovali nelidsky rychle.

Podvědomně vnímáte hluk blížícího se auta o fous dříve, než vědomě. V ten moment se nalepíte blíž ke krajnici a spustíte propočet. Místo, šířka, zatáčka, váš prostor, blížící se hluk umocněný hlukem větru a pneumatik. Dopředu už okopán zkušenostmi dokážu odhadnout, co je to za řidiče. Někteří jsou fajn a velkoryse vás objedou. Potíž s těmito je, že jich je velmi málo. Další druh řidičů je velmi zvláštní, ale o poznání četnější. Začnou vás objíždět tak, že vám minou zadní osu o centimetry a vjedou hluboko do protisměru. Vždy to vypadá, jako by předjížděli někoho 15m přede mnou. Na vině je zřejmě odhad. Další jsou řidiči, u kterých rychlost nehraje roli. Předjedou vás rychle nebo krokem, ale vždycky se o vás otřou klikou dveří. Jako byste neexistovali. Když jedou rychle, jen se bojíte. Když pomalu, paradoxně vás jejich nevšímavost nepřekvapí méně. Většinou zařvu. Pak jsou tu ti v bavorácích, kteří si nemohou dovolit ztratit ani vteřinu z jejich nepopsatelně důležitého dne. Proti nim není obrany, jen modlitba. Řidiči osobáků “přibrzdím-počkám” jsou v těchto situacích vzácnější, než sněžný levhart na Šumavě. Svou kapitolou jsou kamióňácí. U nich nepropočítávám nic. Vím, že nechtějí zpomalovat. Že sami mají těžký chleba, ale také dlouhý návěs a jaksi vrozenou netrpělivost s čímkoliv, co jim stojí v cestě. A ten návěs, když vás míjí, tak vás nasává. Nejednou jsem se z celého srdce těšil, až kolem mě promlaskají poslední tři nápravy kol. Dalším statistickým paradoxem jsou jevy, kdy po minutách bez auta se potkají proti sobě v moment, kdy vás jedno předjíždí. Do toho je ještě podivuhodnější, že téměř pokaždé je ten “tam se vejdu” tím za vámi a navzdory limitům jeho odhadu je odhodlaný. Pro umocnění zážitku se to většinou děje v zatáčce.
Proto jsme spěchali. Průměrný řidič s velkým autem sice ví kolik má jeho mazlík kW nebo USB zástrček, ale z autoškoly si často vybaví maximálně pravidlo pravé ruky, ale už ne, co říká. A to nestačí. Z pohodlných sedaček aut, ve kterých stovku nevnímáte jako stovku, se vytratilo povědomí o neúprosnosti fyziky. Občas mávám rukama, občas vztyčuju prsty, občas dojde na výměnu názorů. Nemá to řešení. Argumentujte bez kastle. Provinit se je lehké, pravda následků těžká.
Když jsme zabočili mezi baráky v Přimdě do stojky na úpatí kopce, který se jmenoval – také – Přimda, začali jsme šněrovat silnici. Tady už nám motoristé nešli po krku, náš warpový pohon živený strachem právě zhasl.

Silnice přešla v cestu. Sklon zůstal. Nešlo o dlouhý, ani zákeřný kopec. Vzhledem k tomu, jak mi název z jakéhosi důvodu rezonuje v hlavě, vlastně nešlo o nic složitého. Vybavuji si hezké výhledy pod stále ještě ranní modří rozpouštějící se do oparu na horizontu. I to, že když pomalounku začínalo být nohám ouvej, objevila se nade mnou zřícenina. Nahoře jsme se rozhlédli do krajiny, obhlédli zříceninu, okomentovali co šlo a sjeli dolů na pumpu.




Na pumpě jsme objednali lístek na večerní vlak z Domažlic domů a vydali se na další cestu.
Nenápadný, ale dlouhatánský sjezd jsme vyplnili nadáváním na politické prostředí. Když se profil srovnal, vedl nás krásnou krajinou. Mělká údolí luk a mokřadů. Zarůstající signálky a vodní kanály. Kopce na blízkém horizontu. Každý obraz byl pastvou pro oči i pro duši. Český Les pod dálnicí vypadal jinak, než Český Les nad dálnicí. Asi i díky uhrančivosti tohoto úseku nám cesta utíkala a do Železné jsme přijeli rychleji, než jsme počítali.




Železná bylo dalším místem, kde jsme si předsevzali doplnit zásoby a třeba se i najíst. Na oběd v pravém slova smyslu to tu nevypadalo. Zdejší Travel Free Shop nebyl jako ten u vjezdu do republiky. Tenhle vypadal jako hodně odhodlaný pokus aspirujícího architekta, protnout obchoďák střechou tržiště. Působila sebejistě, přesto sváděla už méně sebejistou bitvu s všudypřítomnou vegetací. Velkoryse dimenzované parkoviště bylo, až na nás dva, devět aut, později doplněnou o 1ks DPD dodávky, ponuře prázdné. Celá ta budova působila jako zjevení. Jakoby kolem ní chyběly chodníky, ulice, zástavba, lidé, tramvaje, lomoz, galerie, pouliční lampy, asfalt, městské čtvrti a v neposlední řadě i celé to imaginární město. Zbyly jen billboardy. O půl minutu níž po silnici byly dvě pumpy a z prken a modré plachty stlučené vietnamské představy obchůdků. Jinak nic. Les. Uvnitř bylo prázdno adekvátní prázdnotě parkoviště. Přesto plný sortiment. Od lubrikačního gelu po sekačku na trávu a všechno mezi tím. Stylově to připomínalo butiky na Heathrow, až na tu tichou prázdnotu. Hlídač nás ochotně nasměřoval mezi regály Boss a jiných karaf s voňavkama k místům, kde najdeme klobásky, které jsme poptávali. Na pásu u kasy jsem si vzpomněl ještě na čokošku a zeptal se paní, jestli si pro ní mohu ještě skočit, aby mně nikdo nepředběhl. S úlevou jsem zaznamenal, že paní patřila k lidem, kteří chápou ironii jako komunikační nástroj a upřímně se rozesmála. Vše jsme snědli u bílé zdi na přímé sluneční výhni.



Čerchov.
Před námi se v profilu tyčil už jen Čerchov.
Nemyslím si, že s těmi pár metry přes 1000m je “hora” přesné označení. Ovšem “kopec” ho také zcela nevystihuje. Nyní s odstupem času bych se spíše klonil k označení někde mezi horou a kopcem plus bych do něj promítnul, jak jsme se cestou nahoru s plně naloženými koly cítili. Takže třeba “zkurvený kopec” by mohlo vyhovovat.
Do stoupání jsme se zakousli od pumpy v Lískové, odkud výjezd vedl kolem Skalky a Malinové Hory. Z této strany se dá trasa shrnout do “za prvé”, “za druhé” a jednoho “za třetí”.
Za prvé.
Má pouze nejnutnější nutné minimum zatáček.
Za druhé.
Je relativně krátká.
Za třetí.
Mi došlo až po sjezdu z vrcholu, proto to popíšu, až se k tomu sjezdu dostanu. Jen naznačím, že poloha pumpy v Lískové – poněkud nízko a poněkud blízko vrcholu s oním “za třetí” také souvisí.
Později večer na nádraží v Domažlicích jsem přidal ještě “za čtvrté”.

Co si pamatuji z dorostenek, tak zběsilé bouchání přehazovaček v pelotonu nikdy nevěstilo nic dobrého. Zabočili jsme do skryté cesty za pumpou a prakticky ihned jsme se procvakali všemi převody. Jednalo se o vcelku rychlou rekapitulaci, která se zastavila a zůstala na největším pastorku, na čemž nic nezměnilo ani několik vizuálních kontrol, zda-li už je řetěz opravdu až nahoře. Tenhle kopec ihned od úpatí nedovolil jet bez úsilí na nejlehčí převod. V komfortní zóně, jak se říká. Určitě ne tudy. Určitě ne nám, na třetím dni. A už vůbec určitě ne s našimi plně naloženými koly. Sice první horizontek přišel relativně brzy, ale za ním se nám naskytl jen pohled na příběh, který nás čeká dál. Bez zbytečných porad jsme slezli, naházeli do flašek zbytek magnézia, kterým by mělo být tělo proplachované několik dní před výkonem, aby bylo k něčemu. Usoudili jsme, že k uklidnění rozbouřené morálky se to takhle narychlo také počítá. I kdybychom ty tablety měly kousat nasucho. Z potůčku jsme doplnili vodu a zakousli se do té stěny. To byla jediná chvilka oddechu, kterou nám ten kopec dopřál. Pak už se jen utahoval. V zásadě jsme od třetiny synchronně klovali a tím připustili jisté nesrovnalosti mezi představou a bolestnou realitou jak “tudy vyjedeme na Čerchov”.

Povrch byl kapánek rozmanitější, než sklon. Sestávál z roztřískaných signálek, volnokamenných cest, pevnějších lesních cest, několika málo chvil asfaltu a vrchol z panelů. Od úpatí na vrchol jsem vypotřeboval jeden celý bidon asi ve třech místech, kde jsem se mohl jednou rukou pustit. Tak to s bagáží, převody 42×36, nadváhou středního věku a po třech dnech v sedle, zkrátka je. A pokud je pravda, že lidé mají šest univerzálních výrazů, tak tuhle teorii jsem cestou nahoru také roztrhal na kousíčky.

Vrchol má tu vlastnost, že se tam chci dostat a nezanedbatelné části čtenářů nevysvětlím proč. Co je odměnou? Jakési uspokojení, že těžká cesta tam končí. Že dál už to bolet nebude. Že jsme jí zvládli a nevzdali. Vyplaví se emoce, které saturují prožitky, které vidíme, cítíme, prožíváme. Vděk, hrdost i okouzlení. Odměna je v nás, ne ve vrcholu pod nohama, ani v počtu selfíček zeshora. Víte, nemáme tu velký kopce. Ani Čerchov není. Tak jeďte a vyjeďte si ho. Klidně nalehko a jen od úpatí. Je to lepší, než tisíc slov. Bolí to, ale dává to krásný a návykový smysl.

Dvě mohutné stavby. Jedna vojenská a jedna Kurzova rozhledna. Ta tam byla a druhou, postavil Major Terazky, aby viděl k imerialistovi. Ti se vždy upínali spíše k funkcionalismu, než estetice. Výsledný celek působí stran estetiky přesně tak, jako když si armáda postaví barák vedle původního. Bylo tam ještě několik eternitových budov, které na takových “vyfoukaných” místech často vypadají plus mínus stejně. A také tam byl vybetonovaný prostor s mírně zvedlými okraji. Jako pánev. Končil zábradlím a výhledem do krajiny i na značně předsunutou signální stěnu několik kroků pod námi. Dvojitý plot z ostnatého drátu připomínající, jak dobře jsme se za komunisty měli.
Dveře pod cedulí s optimistickým nápisem “bistro a caffé”, byly zamčené.
Rozhlédl jsem se.

Jeden automat na sladkosti s nápoji a před ním cyklista koukající do garmina a telefonu současně. Vypadal jako kombinace Rapha modelu s premiantem Oxfordu. Takoví ti, co jezdí na správných, nezrecyklovatelných černých kolech, mají správně opálená lýtka, nejnutnější minumum tuku k fungování těla, decentní dresy, ve kterých bychom my vypadali jako hrušky, pevný pohled, oslňující úsměv, sebevědomý projev, impozantní budoucnost, korektní politickou orientaci, barevně i vizuálně vyladěný instagramový profil a vždy poslední model ajfona.
Vzhlédl a prohlédl si nás.
U kol se na okamžik zarazil a přesunul pohled zpět na nás.
Hájis akorát vhodil mince do automatu a nezůčastněně si začal vyklepávat cigáro z pomuchlané krabičky. Volný kraťasy pamatující slávu Missy Giove, srolovaná levá ponožka adidas, vyhrnuté rukávy děravého trika, helma na křivo.
Automat zarachotil a do díry vypadla plechovka piva.
“Robáku, srknem to napůl, víc dukátů tu nemám.” zahlaholil Hájis s vlkovkou mezi rty, poskakující do rytmu řeči. Sehnul se k otvoru, vzal plechovku a hned jí otevřel.
Pivo vystříklo, bleskurychle našponoval ruku od těla, zamumlal “no – no – no, ty lumpyku” otočil se, podíval se na Kena, jakoby si ho právě zaregistroval, zvesela ho pozdravil a minul ho jako vzduch.
Rapha model nám s pokývnutím věnoval ten druh úsměvu, který nám vysvětlil, kam v cyklistické hierarchii patříme a sklonil hlavu ke svým dvěma displejům.
Trochu tu foukalo a bylo chladněji, než dole. Aby Hájis bradavkou neprotrhl triko, které stále považoval za drahé, protože když ho kupoval, drahé bylo, navlékl se do větrovky. Já se rozhodl vydržet.
Následný sjezd po standardní cestě nám ukázal, že je úplně jedno kudy nahoru jedete. Panely snad do půlky kopce a sklon, který jsme odbrzdili jen s úsilím. Ostatně, zadní kotouč mi cinká doteď. Toto zjištění mě přivedlo právě k tomu “za třetí”, který jsem zmínil na začátku stoupání z Lískové. Tím třetím bodem je fakt, že jestliže chcete vyjet na Čerchov, je lepší o tom kopci vědět co nejméně. Zkrátka se dopředu nestarat.

Zbývalo už jen “za čtvrté”.
Čerchov byl poslední kopec naší cesty, lístek na vlak jsme měli koupený na 18:01, stále zbývaly necelé dvě hodiny času, proto jsme se rozhodli pro pizzu a až pak koupaliště. Pizza nebyla nikterak dobrá a obsluha byla zvláštní. Během čekání na účet, na mě dopadla tíha impulzivní volby, kterou jsme učinili, když jsme se rozhodli zde zastavit. Proč? Protože to byla první hospoda na výjezdu z lesa? Možná. Prozkoumával jsem myšlenku, jestli původní plán – válečka u vody a cucání gumových medvídků, co mám v brašničce, by nebylo bývalo lepší rozhodnutí, než tahle nedobrá pizza na nehezkém místě s laxní a silově vtíravou obsluhou. Zaplatili jsme keš, protože pán s kapánek jemnou verbální přehnaností zalomil zápěstí u ruky loktem dotýkající se boku zazpíval, že tedy jakože vážně lituje, obkroužil synchronní kruh zorničama v očích, že jakože tady, ale opravdu nemá termináleček.
Sedli jsme na kola.
Do vlaku moc času nezbývalo. Při průjezdu kolem vody jsme zevrubně sečetli zbývající čas, porovnali ho se zbývající vzdáleností, zkonfrontovali ho s Hájisovo zkušenostma s profilem, když tu byl na rodinné cyklo-dovolené. Vyšel nám těsný plusový výsledek a my vsadili vše na jednu kartu. Smykem zabrzdili u břehu, rozvázali batohy, vyházeli věci a dali si pět minut ve vodě. Následovalo nepečlivé, zato velmi rychlé balení a ostrá časovka do Domažlic na vlak.

Při příjezdu před nádražní budovu zbývaly do odjezdu vlaku čtyři minuty. Je zvláštní, jak tři dny vygradují v takové nahánění času. Jakoby předzvěst konce dní neseskládaných z časových oken. Vlak od Mnichova přijel, my pověsili kola na háky a vyexpedovali mnichovskou omladinu z našich sedaček. Zatvářili se kysele, sbalili ajpedy, ajfony, nabíječky, německou pivní limonádn s 0,5% obsahem alkoholu, kterou všichni ti tunéři FauVé Pólo z ňákého důvodu imrvére svírají v ruce, kartón kindrčokolády, rozpitou litrovku koly, ruksaky a schlíple se přesunuli ve svých bělostných najky teniskách do hlouby vagónu.
Měli jsme na to plné právo. Ráno jsme si v Přimdě koupili lístek spolu s háky na kola i místenkou.
Vyndali jsem na stolek večeři. Sušenky, čokoládu a zbytky vody v bidonech.

„Tak vidíš ty blbečku.“ poplácal jsem listy sešitu, který se mi pokusil skrýt vzpomínky a příběh stejně nevratně, jako drobná chybka v počítači nebo na klaudu.
Mám je v hlavě. Jen najít cestičku.

Rob
//

Asi bych měl vyjasnit některá fakta hned na začátku. Střela navzdory názvu není rovná.
Ani v ose X, ani v ose Y a ani nemůže býti řeč o ladnosti balistické křivky vystřelené střely.
Dále – cesta do Žlutic vlakem nemusí být tak jednoduchá, jak tvrdí aplikace ke zjišťování spojů. Nám fungovalo podle jejích teoretických představ jen prvních 25 minut. K prvnímu přestupu v Sokolově.


Tam začala realita.
Maximálně vystresovaná vlakvedoucí s povolením komandovat a řvát, nám s výrazem štvaného zvířete oznámila, že do vlaku se nevejdeme a vrácení peněz není její problém.
Nevrle jsem se otočil na uhrovatýho mladíka v kapánek větší bundě s kapucí, který osobní prostor pochopil jako ind na tržišti v Bombeji. Pokusil jsem se mu pohledem říct něco jako “odprejskni smrade”. Vrátil mi ho se samolibým úšklebkem někoho, kdo už se měsíc nemusí bát maminky, když nepozdraví učitelku. Dal se interpretovat jako “až mi uhneš z cesty, blbečku”. Vlak i perón působil jako vakuová komora. Chumel vyflusnout, chumel nasát. Já s Tomem jsme tenhle princip momentálně narušovali. Obrátil jsem pozornost zpět k nasupené vlakvedoucí a zeptal jsem se jí na základě jakého pravidla vyřadila nás a nikoliv ty tři mutující študáky, kteří si beztak lístek teprve koupí.
Jeden z nich zrovna vmanévroval kolem mě do dveří vlaku a nijak zvlášť se nesnažil mě minout ramenem. Vlakvedoucí se na mě podívala, jako bych právě pronesl něco latinsky, nafoukla tváře, mávla rukou, pískla do píšťalky a náš oční kontakt s ambicí přejít v souboj vůlí, přetnulo zavření dveří. Obraz mi odjel doprava.
“Tak to bychom měli.”, pronesl svým laskavým humorem Tomáš, když se na prázdném perónu díval za odjíždějícím vlakem a já do míst, kde před chvíli ještě stála vlakvedoucí.

Žlutice od nás jsou na východ. Ale koleje na východ nevedou. Dá se tam jet takovou půlkružnicí horem přes Vary nebo spodem přes Cheb.
Další možností byl tedy vlak v opačném směru přes Cheb. Ten měl jet zhruba za 40 minut. Odebrali jsme se do čekárny ukrýt se před větrem. Opřeli jsme si kola o stojan s brožurkama ČD, informující nebohé čtenáře, jak krásné, zábavné, levné a chytré je cestování vlakem. Byla tam i jedna ČD Bike s dojemně nešikovným vyobrazením cyklisty.

Průvodčí druhého vlaku byl mnohem příjemnější, ovšem nedokázal nám zaručit, že se s koly do Žlutic dostaneme. Doporučil nám si koupit lístek a doufat.
Když mi ho prodával, zadíval jsem se mu přes rameno na modrou lokomotivou ČD Cargo, s optimistickým sloganem Cokoliv Kamkoliv.
Napadlo mě, že pokud tím myslí do Plzně, Prahy, Olomouce nebo Ústí, tak asi ano.

Přestup v Mariánkách znamenal přestup z páteřního koridoru na koleje do vnitrozemí.
Měli jsme tam dost času si prohlédnout zdejší hezké nádraží.
Zastřešení peronu ze čtyř různých profilů kolejnic odkazovalo jak k účelu budovy, tak ke snaze ušetřit, ale i ke smyslu pro humor. Máme s Tomem rádi i humor i poctivou práci. A té jsme na nádražní budově viděli hodně.
Impozantně vysoký strop a velkorysá okna propouštějící dovnitř klíčovou komoditu – světlo, tvořil harmonický celek. Zkrátka byla ve všem opakem dnešním montovaným stavbám, které jsou většinou všechno, jen ne hezké.

Když se vlak rozjel, pěkná nádražní budova odjela dozadu a zepředu se do zorného pole vsunula bytovka, tak tak odolávající únavě z vlastní existence. Přes celou plochu pravého spodního okna vyveden bolestně barevný poutač Klub Restaurant, každé písmeno jinou barvou. Ten byl jednoznačným argumentem, že nejen držitelé střelných zbraní by měli podstupovat psychotesty. Také všichni, kteří by mohli přiživovat tuhle estetickou perverzi ve veřejném prostoru.
Vjemy mají být asi také v rovnováze, konstatovali jsme pobaveně.

Vlakem do Toužimi.
Nejeli jsme do Toužimi, jeli jsme do Žlutic, ale tam se jede přes Toužim.
Každý, kdo má základní vizuálně gografické povědomí o Toužimi musí pochopit, co tím myslím. Jen to poválejte na jazyku. Vla-kem-do-Tou-ži-mi.
Stále se mezi čtenáři najde někdo, kdo by nám chtěl vyprávět o dobrodružství, jen proto, že byl v Patagonii nebo na Madeiře? Pokud nejel vlakem do Toužimi, tak pravděpodobně nerozumí zcela situaci.
Promotali jsme se krásným kaňonem do Bečova a tam přestoupili z dvouvagónového Regio Sharku do jednovagónového motoráku Regio Mouse :).
Ten nás právě přes Toužim měl dovézt do Žlutic.
Nacpali jsme se hubenými dveřmi dovnitř a pokynuli strojvůdci, že můžeme.
Byli jsme ve vlaku jediní.
Kdy jste naposledy jeli vlakem a koukali z otevřeného okna? To je jako z filmu! Starý dobrý koleje znemožňující komunikaci, namáhající břišní svalstvo a neustále hrozící, že si v zatáčce rozseknete čelo o okno. Průvodčí nemá pípací taštičku s čudlikama, ale kleště a na nádražíčkách přehazuje výhybky. Zaplavila nás vlna nostalgie.




Žlutice
Po necelých šesti hodinách, třech přestupech a přibližně 160-ti kilometrové cestě jsme byli ve Žluticích. Byl čas pozdního oběda.
Seděli jsme u piva a talíře plné nezdravé, nenačančané, nebiovegan smažené dobroty za 155,- hned vedle dveří, vedle nichž bylo šest erárních plácaček na mouchy.
Vlna nostalgie nepolevovala.
Vyhřívali jsme se v pocitu svobody s dětinskou radostí.
“Kurva to pivo je silný!” zařehtal na mě jako kůň Tomáš.
“Podívej se doleva.” syknul jsem na něj koutkem.
“Doleva! Ta druhá levá!” osyknul jsem ho a cuknul očima na druhou stranu, když se jako robot podíval doprava.
Oboum už nám v obličejích odstínu paviáních prdelí tepalo ve spáncích a lícní kosti sálaly teplem. To pivo bylo fakt silný. Podle délky a nepřečtitelnosti názvu na půlitru bylo zřejmě holandské a jestli se mu neubráníme, tak podle všeho budeme u placení i chrčet jako holanďani.
Vedle, kam jsem se snažil nasměrovat Tomovu pozornost seděli dva týpci na pátečním pivu. Jeden vypadal jako vypadají všichni lokální prodejci Oktávií na dvorku a druhej jako někdo, kdo je vždycky poslouchá, protože Oktávie stojí hodně peněz.
Prodavač oktávií se střídavě předklání a zaklání a vojevůdcovskejma gestama vypráví jednu z těch vágních historek ze světa “Chápeš ty vole? – Představ si to ty vole!” jak to chodí v Thajsku a na Muriciu. O stůl vedle sedí chlapi, co jdou z práce a v telce pod stropem sledují hokej. Číšnice vypadá jako Madonna (dnes) a celkově je to mimořádně roztomilý mix vjemů. Tom navrhuje, abychom se nasáli, než vyrazíme, ale to jsme naštěstí ještě s vypětím vůle zvládli zavrhnout.





Vyjet na Vladaře nakonec bylo víc o tlačení, než šlapání. Ne, že by to byl přehnaně prudký kopec, ale nám se prostě nechtělo. Dvanáctkové řetězy jsou drahé a na snížení hladinky je dobrá procházka. Rozložili jsme spaní a v silném větru a s vědomím toho, že dnes už nemusíme nic vytáhli z batohu poslední pivo. Celou zimu jsem se těšil, až zase zběhneme, vysmekneme se z každodennosti a budeme zase na chvilku volní. Plno hvězd, plno Muskovo čurbesu, stromy ještě bez listí, čistý výhled. Krása!

Vylezl jsem s přísvitem a počkal si na východ slunce, abych ho do sebe vpustil, nasál. Je to dramaticky jiný prožitek, než na něj koukat přes stěrače auta. Když jsem zase zalezl do rakety, sledoval jsem tři sýkorky, které se honily ve větvích. Probrali se stejně, jako to v noci utnuli. Řvali jako v deštném pralese a v minutě všechno utichlo. Šli spát. Tekhle – lousk. Ráno stejně tak jako na povel začali štěbetat. Nic mezi tím, nula. Žádný ty co jdou spát později nebo vstanou dřív a tak si šeptaj jako u doktora v čekárně.




Ranní kaše, toust, čokokuličky a konstatování, že je chladněji, než kolik máme věcí. Takže máváme rukama a snažíme se na to nemyslet.
Před Rabštejnem jsme absolvovali první brod. S mírným překvapením jsme ho neprojeli, voda byla nad kolena. Bylo nám známo, že vzhledem k zašmodrchanosti Střely a menší zašmodrchanosti cesty podél ní, budeme brodit X-krát. Otázka tedy hned po prvním brodu přestala znít “jak velká má Lakatoš kola”, ale “jak vysoko má Lakatoš kabinu”.

Rabštejn nás překvapil. Jakoby tohle místo uniklo komunistické devastaci normováním, devadesátkovýmu podnikatelskýmu baroku a s velikým podivem i současné potřebě udělat všechno rychle, levně, bez slitování nevkusně, pokud možno s hodně čudlikama, z toho co je v Obi a podle toho „jak to mají na západě“ víc, než kdy jindy.
Na skále nad Rabštejnem na nás v bezvětří dolehla první chvilka filozofie. Oznámil jsem Tomovi, co bylo vyloučené necítit – totiž, že smrdíme jako hovada. Tom informaci přijal s důstojností gentlemana a zneutralizoval tím, že to nevadí, dokud se tak nechováme.
Cestou nahoru jsme minuli dole pivnici a asi v půlce kopce četnickou stanici s cedulí “nejlepší sport je kafe a dort”.
Takže to teď se zastávkama vezmeme odshora dolů, než se vnoříme do zelené podél potoka.

Zelená do Plas byla fantasticky technická, hezká, důvtipná a udržovaná pěšina podél břehu. Minimum tlačení a více než solidní počet úseků, poukazující na alarmující nedostatek trialových dovedností v arzenálu našeho ježdění. Tyto místa nekazila radost – naopak, hecovala nás! Současně se stala hlavním viníkem naší oválenosti a příčinou jednociferné prostupové rychlosti současně. Trial je o tom, kdo se vyčerpá víc, při sotva měřitelné rychlosti. O tom není pochyb.
Brodů nebylo tolik, kolik jsme plánovali, protože se jen jeden dal projet bez namočení (ne tak docela) a s přibývajícím počtem a zkracujícími se intervaly mezi nimi nás takňák přestávaly bavit. V některých jsme nesli kolo v podpaždí, v jiných za krkem. Některé nás trápily hloubkou, jiné kombinací hloubky a prudkého proudu. To se propsalo do stavu naší upadající morálky a vedlo k improvizaci v místech, kde to charakter břehu dovolil.





Důsledkem náročnosti, našeho laxního přístupu k tempu, intenzivního nácviku rozvazování a zavazování tkaniček, ještě intenzivnějšímu trialovému drillu, kochání se, totálního vyčerpání nebo vyklepávání hlíny z helmy, jsme se do Plas dokodrcali po pěti hodinách.
Z plánovaného oběda v Plasech se stalo neukotvené jídlo v neukotveném čase mezi odpolední svačinou a večeří. Tu jsme vylepšili klasickou chybou objednávky při hladu a žízni. Po pizze velikosti víka od kanálu a dvou plzních se nám ani dobře nevstávalo ze židliček a ani dobře nenasedalo na kola.

Vzhledem k podvečeru v místech, kde při plánování mělo být odpoledne a razanci právě utrpěného šniclkomatu, jsme se rozhodli pro alternativní plán. Chtěli jsme alespoň do raket zalézt jako lidi, nikoliv pod tlakem tmy a špinaví. Proto jsme rezignovali na dojetí k soutoku Střely s Berounkou a z kol slezli v Dolním Hradišti u hospody. Ta měla na zahradě betonový plácek na taneček a dětské hřišťátko, což upoutalo naší pozornost.

Vstoupili jsme do místnosti o třech stolech, jedné pípě vedle lednice, jedněch vyšších šedesátek dveřích s cedulkou WC dámy vedle nižších osmdesátek dveří s cedulkou WC páni, tabulí s nabídkou, jedněma kamínkama, několika policemi s nesčetně fotbalovými poháry, vstupem na verandu, jedné televizi na jedné ze stěn mezi stropem a podlahou.
Menší dveře pro dámy by emancipované matky roku, které svá batolátka používají ke sběru folouerů na instagramu a testování alternativně experimentálních postupů na miminkách, nepochybně nesli dosti nelibě, napadlo mě po zběžné rekognoskaci prostoru. Mně to přišlo vtipný.

“Dobrej.”, oslovil jsem pána obsluhující páku pípy.
“Brej.”
Chvilku jsem zvažoval, jak se zeptat. Vzhledem k místu jsem usoudil, že přímočará nekomplikovanost, by mohla fungovat.
“Můžeme u vás přespat?”
Ticho.
“Chci říct – támdle venku na dětským hřišti.”
Ticho.
“Pivo si dáme taky.” přešlápl jsem.
Páka přerušila tvorbu pěny.
“Kolik vás je?” promluvil, aniž se na nás podíval a mně z nejasného důvodu naskočil obrázek Klinta Ístvůda.
“Jen my.”
Dál se díval na pěnu a znovu přitáhl páku.
“Dva.” dodal jsem, když jsem si uvědomil, že jsem mu neodpověděl na otázku.
Vrátil páku, položil půllitr.
“Budete jíst?”
Pizzové trauma bylo stále velmi čerstvé, ale nečitelný výraz mistra pípy mi napověděl, jak zní očekávaná odpověď.
“A-ano, jo, jasně, budeme.”
Za mnou, kde jsem tušil Toma, se ozval neidentifikovatelný zvuk. Pokusil jsem se rozluštit jestli zněl souhlasně, nesouhlasně, zoufale, varovně, panicky nebo byl kombinací všeho.
“Můžete si tam ustlat. Kola si dejte pod schody.”
“Díky! Sjedem se jen dolu k potoku umejt.” zahlaholil jsem.
“Točim vám pivo.” zněly slova nesoucí nerafinovaně sdělení, abychom sebou mrskli.

Pod vesnicí byl most a pod ním jsme se umyli.
Dojeli jsme zpět a zasedli ke stolu, na kterém už stály dvě piva a jídelní lístek, vyznačující se sympatickou srozumitelností. Tři položky se třemi favority, kteří by na každém jiném jídelním lístku byly outsidery.
Dali jsme si hermelín s chlebem a pálivou papričkou.


Slávie hrála s Bohemkou, vedlejší stůl se zaplnil. Nechali jsme sednout hermelín i únavu a probírali se dnešními zážitky. Bylo nám dobře.
Dokud nám vrchní nedonesl 4ks vyšperkovaných tortil.
“Vypadáte, že jste toho dneska hodně našlapali.”
Tomáš nejdřívě zapíchl pohled do tortil, pak ho zvedl na mě a mírně naklonil hlavu k levému rameni. Já se zmateně podíval na záda odcházejícího vrchního.
“Děkujeme!”, houkl jsem k zádům.
S velmi reálným nebezpečím, že se vyzvracím z přežranosti, jsme je snědli.
Při poslední na stole přistály tři smažené rybky.
“No dopr -”, načal jsem myšlenku.
“My tolik peněz nemáme, pane.” zpanikařil Tom.
“Jenže mě baví vařit.” utrousil pán.
“-dele!” dokončil jsem myšlenku, načež se mi – nevím proč – vyjevilo pár slov z textu, který Metallica vepsala do skladby No Leaf Clover.
Pak přijde uklidňující světlo na konci tunelu, to k tobě jen jede nákladní vlak.
Naštěstí už toho víc nedonesl.

Zbytek večera jsme trávili v hlubokém oddechování, tichu, sledujíc fotbal, aniž jsme ho vnímali. Později jsme se co nejtišeji, aby nás vrchní nezabil jídlem na dobrou noc, přesunuli na hřišťátko za hospodou a rozložili spaní.
Podle předpovědi byla šance, že trochu sprchne, ale teď svítily hvězdy.

Jeden ze štamgastů před půlnocí začal rachotit pět kroků od našich spacáků.
„Tak já to to teda nebudu zbytečně tůrovat“ prohodil pobaveně s výraznou dikcí a občasným zadrhnutím směrem k našim spacákům.
Sedl na takovou tu elektrověc s malejma tlustejma kolama a vysokýma řidítkama, co rachotí jen tím, jak není slícovaná. Baterka, zrcátka, plasty, sedačka, náby rachotí, pohon ne.
„Úplnej Akrapovič…“ zahuhlal nasraně Tomův spacák, že nás musel vzbudit, jen aby nám oznámil, že odjíždí na elektrobazmeku.
Káplo na mě.
Následujících 15 vteřin brilantní efektivity by přimělo k pozvednutí obočí a několikerému zpomalenému přehrání záznamu i člena Delta Force.
Za 16 vteřin jsme byli na verandě pod střechou a spali dál.



Pošmourné ráno. Vstali jsme a rychle vyjeli za vesnici. Nasnídáme se až u řeky. Hned první metry po sjetí ze silnice nám znovu ukázaly krásu téhle pěšiny. Umělecké dílo. Snídáme v klidu. Na soutok s Berounkou to odsud máme necelé čtyři kilometry.
Na soutoku jsme se vyfotili a začali přemýšlet, jak na druhý břeh. Pokud bychom Berounku měly brodit, vybavila se mi fotka z vietnamské války. Henri Huet z AP na ní zachytil řadu brodících se vojáků po krk ve vodě s flintama nad hlavou. Na to jsme s Tomem neměli.
O dva kilometry po proudu jsme jako slečinky přejeli po velkém silničním mostě.

Červená do Plzně začala také krásně a navnadila nás krásnou vyhlídkou z Havlovi skály, ale brzy nám jí dosti zkomplikoval následek boje techniky s kůrovcem a do našich hlav se začala vkrádat trudnomyslnost. Občasný déšť, neustálé slézání z kola prolejzání kalamitou. Později se boj změnil s bojem s pozemky pobřežních chatiček. Přirozená línie stezky se proměnila v dosti nepřirozenou a s ní neustálé šplhání do kopců a objíždění “zákaz vstupu” špagátů. Vyčerpalo nás to a navýšilo hodnotu skvostnosti zelené podél Střely ze včerejška. Dnes už to bohužel lepší být nemělo. Ale o tom dlouhé Romaniacs ježdění je. Nejen tvrdá jízda, ale i sběr zážitků – všech.







V jednom místě jsme zase museli vystoupat z kaňonu. Byl tam golfový resort. Rozhodli jsme si tam koupit kolu a nechat nás doběhnout síly, které jsme nechali kdesi v cestě za námi.
Vstoupili jsme do tiché haly se zeleným tepichem, kde hrála tlumená hudba a cinkaly příbory. Kdyby do dveří vstoupil Neil Armstrong ve skafandru zaneřáděným od měsíčního prachu a s chytnišutr tyčkou v neohrabaný rukavici, zapůsobilo by to na osazení restaurace asi stejně. Mělo to i svou výhodu. Ještě nikdy k nám obsluha nedoběhla tak rychle. V zásadě u nás stála slečna s milým úsměvem a dotazem na naše přání, jakmile jsme vstoupili do dveří. Přesněji řečeno – stála před námi.
Při otázce s poněkud tvrdší dikcí z poněkud východnějšího východu do nás zapíchla pohled a tužku do bločku.
“Máte kolu?”
Tužka zaškrábala.
“To bude všechno.”
Úsměv, otočka a odcupitala k pultu.
Ze situace zřetelně vyplynulo, že není žádoucí, abychom se hýbali z místa směrem dovnitř.
Donesla 0,5l koly v plastu, jako z regálu v Penny.
Stočtyřicet. Sedmdesát jedna.
Sedli jsme si na obrubník před restauraci a já začal hledat odpovovědi k několika otázkám.
Tenhle golfovej resort nevypadal, že ho zásobuje armádní vrtulník, ani ledoborec pod dohledem lodě Greenpeace, aby cestou nešťouchl do tučňáka. Zkusmo jsem zmáčkl flašku, byla měkká. Takže ani nebyla z porcelánu z dynastie Ming.
Ani lidi u stolů ani já jsme ničím nevybízeli k aplikaci ekonomického principu při převisu poptávky.
Proč jsem si jí tedy vlastně koupil?
A jaký je vlastně rozdíl mezi snobem a blbečkem?
Z povzdálí nás sledoval lokaj nesoucí všechny znaky správce.
Mimovolně jsem sáhl po revolveru u boku.
Imbusy a montpáka v bederním pásu mě vrátily do reality a já ustoupil od plánu, zkusmo ho zastřelit, jestli by mi to neumenčilo zmatek z toho , že jsem si právě dobrovolně koupil kolu za sedmdesát korun, čímž jsem se oficiálně stal kokotem.

A závěr cesty to neměl možnost vylepšit. Škaredé počasí doprovodilo přiblížení k Plzni sítí přiblblých cyklostezek v polích, centrující již tak centralizovaný volný pohyb do absurdna. Představa trávení volného času v prostředí, v jakém se nahání Higgsův boson pod CERNem je skličující. A pokud vedou změtí sateltních zhovadilostí, prokousávajících se dál a dál od města, hloubš a hloubš do krajiny, jde z toho na mě vskutku temný pocit.
Krajiny máme málo, tak jí alespoň vyasfaltujeme. Jestli tohle jsou nápady, které generujou mozky s diplomem, tak tu něco neštymuje. Možná jde o to, že jakékoliv smysluplné a rozumné “ne”, přebije žolík v podobě uspokojivě naplněného konta pod chodníkem Curychu.
Laťka už zkrátka není nijak vysoko.

V první vhodné uličce Božkova jsme se převlékli, abychom mohli mezi lidi a na první MOLce si z konví u stojanu opláchli kola. Na hlavním nádraží si koupili lístky na vlak z Jižního Předměstí a šli si dát někam guláš. Při jídle na nás definitivně dolehla deka z únavy.
Vlak přijel na čas. Študáci trávili nedělní odpoledne zahazováním zdánlivě nevyčerpatelných životních vteřin nad sociálníma sítěma, aby si trochu urychlili nástup depresí z dovolených v Dubaji těch, který tam už zoufalství dohnalo. A stran ostatních – v neděli z města na venkov a nadto vlakem, moc lidí nemířilo. Vlak byl z větší části prázdný.
Sedli jsme si na sklápěcí štokrlata vedle kol a smířlivě jsme se vnořili se do vlastních myšlenek z čerstvých zážitků.

Ještě včera by mě nenapadlo, že na našich špindírojdních jízdách se ocitnu na golfu. Natož, že si tam budu něco kupovat. V zásadě od tohoto okamžiku včetně, už kolem nás nic nestálo ani za to nic. Příjezd do Plzně byl zkrátka škaredej a Plzeň nedisponuje potenciálem to vylepšit sebou samotnou. Jistě – počasí tomu hodně napomohlo. Jedinej, kterej to mohl vylepšit, lokaj se znaky správce, pokud bych ho zastřelil, to také nevylepšil. Dál zastřihává živý plot a hlídá, aby se mu po nejbru nepromenádoval nikdo, kdo platí keš.
Mno, musím k sobě být upřímný. Vlastně by situaci v zásadě nevylepšil, jen na chvíli umenšil mou vnitřní tenzi a stísněnost z blbosti.

Oukej, jenže co to všechno ostatní? To přece bylo skvělý! Úžasně jsme si tu legraci užili. Projeli jsme těžkým a nesmírně krásným prostředím, spali pod hvězdama a byli svobodní. Přeci si nenechám přepsat dva a půl dne svobody a skvostné zábavy dvěma hodinama prokousáváním se výdobytkem společenského statusu a lidské bezohledné rozpínavosti.
Nenechám.



Vlak nerachotil.
Jel po kolejích páteřního koridoru, byl moderní a opečovával komfort cestujících.
Zavrtěl jsem se na zadku, abych se uvelebil a strčil si do uší sluchátka.
Našel jsem skladbu Little Wing. Ne originál, ale její interpretaci od Stevie Ray Vaughana a nechal jsem se na jejích křídlech přenést zpět nad Střelu, Žlutice, Toužim, Mariánky a Sokolov. Ke všemu hezkému a zábavnému, co nám takhle cesta přinesla.

Zvýšil jsem hlasitost, zavřel oči a nechal se nasát uhrančivostí basové linky pod kvílivou gitárou Ray Vaughana. Bez ní by ta skladba, celá její nenápadná, úžasná konstrukce nefungovala.
Škaredo posledních kilometrů u Plzně začalo saturovat veškeré hezko, které jsme schytali před ním.
Nezkazilo zážitek.
Pomohlo mi uvědomit si, jak silný, krásný a kompletní byl!

Rob
//

Tomáš nemohl tušit, jakou výzvu pronáší, když jsme se v říjnu 2021 vraceli ze Slavkáče. Ostatně jsem to netušil ani já.
Po dvou dlouhých jízdách v něžně-kouzelně-líbezných podmínkách plných sluníčka, klidných nocí a komfortních teplot, by to – “prej” – chtěl zkusit i když počasí nespolupracuje.
“Chtěl bych si něco takového zkusit v mizerným počasí.”

V notýsku jsem měl objezd okresu “nasurovo” od kovidového lokdaunu, respektive zamčení okresů někdy v únoru 2021. Tehdejší zarach nám všem takové nápady doslova podstrčil. Silnice, silničky, cesty, pěšiny. Chvíli se zdálo, že nikdo nedělá nic jinýho, než objíždí okres nebo projíždí všechny ulice města. I já měl mapku objezdu okresu na štěrkoletu, ale také jsem zauvažoval, jestli by se okres nedal objet na horském kole surově po hranici, cesta necesta. Když jsem si po dlouhém studování vrstevnic, leteckých map načrtl línii a prohlédl výsledek, začal jsem v mysli pátrat, proč mě tohle vlastně napadlo.
Bylo pozdě. Sice jsem plán odložil jako nejetelný, ale přesto jsem věděl, že kostky byly vrženy. Znám se.

Červenec 2022 a my tuhle blbost vyrážíme s Tomem odškrtout z notýsku. Aby toho nebylo dost, nemohl jsem se zbavit dojmu, že to máme s přípravou tak ňák na háku. Ani já ani Tom jsme si tou dobou zrovna neprocházeli obdobím hledění do nebe u poslouchání cvrčků a na přípravy zkrátka nezbývala energie.
Předpověď počasí nevypadala perfektně, ale bylo léto. Když sprchne, sprchne, ale bude teplo, protože je co? Léto! Nebo? Teď s odstupem neochotně připouštím i další body a témata, kterým jsem nevěnoval pozornost ani izolovaně, natož v souvislostech. Když si totiž propojíte déšť a naivní představu o teplu, která ostatně nemá žádnou propojku na cokoliv, co by se dalo považovat za fakt, do souvislosti s kilometry a kudy, respektive čím máme v úmyslu projet, dostanete dramaticky odlišný obrázek. Dokonce jsme si ani nestihli vyměnit standardní silácké esemesky, ujišťující nás o vlastní chrabrosti, nerozbitnosti a nezastavitelnosti. Večer před odjezdem Tom celou laxnost příprav korunoval, když mi oznámil, že si skoro nic náhradního na sebe nebere. Tou zprávou úspěšně sfoukl mé vlastní přesvědčení, jak jsem si zabalil minimalisticky jako plamínek svíčky. Znovu jsem všechno vyházel a pokusil se identifikovat, co s sebou ještě nechci vést. Ať jsem hledal sebevíc, neustále jsem přicházel jen na to, co všechno bych naopak ještě zabalit chtěl. Z povinnosti, solidárnosti a důkazu chlapáctví, jsem několik věcí vyřadil a s vkrádajícím se pocitem nejistoty, vše zase zavřel.
Bylo jasné, že tentokrát start proběhne jako přeskočení na protijedoucí vlak.
A tak jsme ráno přeskočili.
Rozjel jsem se od branky, hned ještě zastavil, vyfotil kolo, dokud bylo čisté, znovu se pohmatem na boční kapse batohu ujistil, že mám toaleťák (poslední dny to mám ňáké řídké) a rozjel se objet s Tomem okres na surovo.

Mžít nám začalo asi na druhém kilometru. Na sedmém kilometru jsem rozladěně konstatoval, že ten střep koukající z pneumatiky tam nejenže nepatří, ale že má i cosi společného s mým prázdným zadním kolem. Naštěstí oprava byla rychlá. První pěšina nám zabrala 1:55h a posunula nás o úctyhodných 12km. Už tou dobou jsme měli za sebou každý jeden pád, pár dalších ne-elegantních nonsenců a podle toho vypadali. Ačkoliv mžení v déšť nepřešlo, les byl natolik mokrý, že jsme i bez toho byli durch.
Na 34km jsme po třech a půl hodinách poprvé na chvíli zastavili na svačinu. Paradoxem bylo, že jsme se mohli ždímat, ale nebylo kde nabrat vodu. Probíhající frontě předcházelo takové sucho, že voda i po dvou dnech doslova tekla po zemi a žádný potůček, který jsme měli v cestě, nenapojila natolik, abychom nenabrali bláto místo vody. Museli jsme vydržet až k přehradě.







První výstup, kde bylo už při plánování jasné, že nepůjde jet, nám vyjasnil rozdíl mezi lehkomyslným mávnutím prstu nad mapou s “tady ten kousíček vytlačíme lesem a hned jsme tadyhle” a realitou. Ve skutečnosti jsme “tady ten kousíček…” skoro nemohli vylézt ani prolézt a pro velký úspěch nahoře ještě skončil hradbou bodláků po bradu. Problém s tou hradbou bodláků po bradu byl ten, že se jednalo o pole bodláků po bradu, přes které jsme nevyhnutelně museli. Pod lampičkou nad notýskem přemýšlím o překážkách jako stržích, skalách, moři, Praze nebo povrchových dolech, ale bodlák? O tom tam nemám ani čárku.

Počasí se zatáhlo a my se o čtvrt hodiny později snažíme zbavit kuliček, díky kterým vypadáme jak 3D schéma koronaviru. Další pole vynecháváme. Les je les, ale na jakoukoliv zmínku o poli, je trauma ještě stále příliš čerstvé. Orážíme si malým švindlem po silnici, která (respektive čurbes v pangejtech) nám opět připomene cosi o nadutosti, hlouposti a aroganci.
Zkrátka to ne a ne a ne a ne-do-ká-že-me-po-cho-pit. Copak vám by se samovolně nezlomila pracka vejpůl, kdybyste vyhodili plechovku z auta ven?! Nebo z kola?! Musím být férový a cyklisty nevynechat. U nás se jednou ročně jezdí lokální silniční cyklozávod a pokaždý, když ti froomové odzávodí, zbudou po nich krajnice vyšperkované obaly od energyťáků. Ten obraz mi vždycky pohne žlučí a saturuje už tak rudý obraz těchto hřebců na karbonových kolech, pro které je Tour de France kdejaký závod o diplom, tatranku a zbytečný řádek na fejsbuku.
Apky, telefony, ajpedy, huby plný keců o chytrém stylu a zdravém životě.
Všichni všechno dávno víme, těšíme se na dobu, až za nás stroje, automatizace a autonomní inteligence budou všechno “efektivně a rychle” řešit a my se budeme moci oddávat slastnému hloupnutí z lenosti při sledování uspokojivých růstů rozmanitých křivek produktivity.
John Spartan a jeho údiv nad porušováním morálního kreditu, virtuálním sexem a bogo bogo, nás měl podle všeho varovat, ne bavit. Ale kdo to tehdá mohl tušit!
Ještě chmurnější je, že se mi zdá, že nad strojema vyhrát nemůžeme, protože jsme líní. Stroje líný nejsou. A my chceme aby mysleli za nás. Proto si myslím, že se do té držky nakonec s famfárama střelíme sami.
Zpět do terénu.

Vyjeli jsme z Krušek, přejeli Ohři, navštívili Penny, přetížili batohy zásobami a začali stoupat jak dým na Slavkáč.
Tentokrát nás nasála zaniklá signálka. Už neměla atributy “cesty” a les si jí bral zpět s tichou efektivotou sobě vlastní. Že se jednalo o signálku, prozrazovala absence zatáček. Strohá a brutální přímka na kopec, která neulehčí ani nohám, ani očím, ani hlavě. Nahoře jsme oba byli upe prázdní.

Byli jsme v okolí zaniklé obce Smrkovec. Jedno z těch míst, odkud byli po válce odsunuti němci. Nové osídlení se během následujících pěti roků ani pořádně neusadilo a bylo znovu odsunuto. Tentokrát vlastní lidovou armádou. Druhý odsun byl údajně drastičtější, než původní odsun němců. Novousedlíci měli na sbalení sotva pár hodin. Prázdná vesnice byla následně využita jako terče dělům. Nezbylo nic, než mostek. Jak málo znamenalo, že historie toho místa sahala až do 14.století, když “terazky boli majoři”.

Spustil se déšť. Na opuštěném vrcholu kopce, bez signálu a uprostřed pastviny. Před námi volný sjezd úseku, který zrovna mapou vedl na divoko. Cesta tam nebyla, zato pomyslná čára kraje okresu ano. Překonali jsme pastvinu, dostali se na kraj lesa akorát včas. Blesky šlehaly, vítr řádil a voda s kroupami to do nás šily s takovou razancí, až nás donutily objímat stromy. Hřály. Normálně ty stromy hřály!

Se soumrakem jsme přistoupili na skutečnost, že déšť neustane. Ocelová obloha se utemovala, hnusný počasí stabilizovalo a nic se nikam nehýbalo. Sjíždíme do údolí, kde by měla být cesta.
Voda po vyprahlé zemi padá dolů v divokých proudech doslova po celém kopci.
Vyjíždíme na další kopec a hledáme místo na spaní. Je opravdu hnusně!
Plácek jsme našli v údolíčku u potoka barvy řídkého kakaa. Při stavění plachty nám nešikovnost prstů napovídá, jak prokřehlí jsme. Všechno je poněkud komplikované, protože si ležení ani rakety nechceme kontaminovat mokrým jehličím, kterým jsme doslova oblepení. Je nám zima, jsme špinaví, v kakau se nejen neumyjeme, ale ani se z něj nenapijeme.
Jaká ironie!
Bolí mě prdel.
A nechci myslet na to, do čeho se zítra obleču.
Šajzekace!
Dobrou.



Pršelo celou noc a pršelo silou. Kolem plachty máme vykapané díry a vzduch je tak vlhký, že jsme i tak mokří.
Po snídani, kterou jsme sežvýkali stále zalezlí ve spacácích, přišla na řadu metodická činnost, abychom se tam odtud dostali. Na city nebyl prostor.
Poděkoval jsem své rozmazlenosti, že jsme si z batohu nevyhodil náhradní plenu a díky tomu alespoň spodní kraťasy na sebe mohl dát suché. Tom se navlékl sakumprdum do mokrého a studeného šatstva ze včera. Tiše jsem hleděl, jak při oblékání vyje do korun stromů a došlo mi, že se mi právě stal legendou.

Den který byl před námi měl být přesně takový, jaké načrtlo ráno – tvrdý. Už před obědem jsem oplýval minimální energií, maximální prokřehlostí a motivací hloubš, než vrt na vodu v Death Valley. Moje chuť být tolerantní k takovýmto okolnostem se zprcla na minimum a já vážně uvažoval o kapitulaci. Jen jsem tento trestuhodný návrh nechtěl předložit jako první.
Kolem 13h jsme protnuli pomyslnou polovinu okruhu. Opět jsme skončili na bečovské pumpě a klepali se jako ratlíci. Když paní za pultem viděla, že se ani mincí nemůžeme trefit do automatu na čaj, převzala velení a přikázala, ať si sedneme k topení a nic neděláme. Zalila nám každému kelímek čaje, informovala nás, že jsme pitomci, když v tomhle hnusu jezdíme na kole a v zásadě nám zachránila prestiž. Dobří lidé!
Za hodinu jsme už byli schopni obhlédnou doposud utrpěné škody a zhodnotit další použitelnost. Rozhodli jsme se pokračovat.



Hektopaskální situace se mírně vylepšila. Šeď i zima zůstaly, ale pro teď přestalo pršet. Dalším cílem bylo, dostat se do Slavkova. Naším nezaznamenání hodným projevem ve výjezdu čtenáře nebudu zatěžovat a přesuneme se k vykreslení obrazu nás ve Slavkově. Nikdy by mě nenapadlo, že může být depresivnější než město samotné, ale byl.
V první řadě jsme lokalizovali zapomněnku a tam uskutečnili nákup nejnutnějších věcí – salám, pivo, rohlík, pivo, tatranku, pivo, čipsy, pepsi, pivo, sejra a jesenku. Prostředí tohoto obchůdku brlohního typu bylo až orwellovsky bezútěšné. Všechno – úplně všechno – včetně rozmístění budov připomínalo “lágr”. Zřetelně si vybavuji, jaká tíseň tam na mě z toho padala.


Sjeli jsme městem dolů a usadili se v autobusové budce, abychom si ujasnili co chceme, kam míříme a jaký nám to dává smysl. Jenže jsme byli natolik orvaní, že jsme ani nezačali mluvit. Ponořeni do zmatků našich niter jsme seděli, z nedaleké pestrobarevné zapomněnky, vybavené blikajícími nápisy otevřeno, open, here a několika šipkami se k nám nesla rozverná melodie Ase E Hej Aha Ehe Aha, letitého plážového songu děvčat, která v tehdejším klipu na emtýví u toho kroutila prdelkama.
Jak asi teď vypadají?
Tom veřejně sušil trencle a já byl plně zaměstnán zvládáním potyček vnitřních démonů, neboť jsem si byl vědom, jak strašné je vidět dospělého muže plakat.
Jestli jako my, tak potěšpánbu.

V té budce jsme učinili jediná dvě kompromisní rozhodnutí naší jízdy. Tom zapnul telefon a zavolal si o dovoz suchých hadrů. Druhým bylo zkrácení dnešní trasy. Se stmíváním mělo začít opět ostře pršet, což ostře kontrastovalo s naším zbožným přáním, být doprdele aspoň chvilku v suchu. Slavkov je město na kopci, kde centrum je zcela nahoře. Našli jsme v mapě pizzerii, ale reproduktor telefonu nám sdělil, že nerozváží. Bylo nutné přestat sušit trenky a vyrazit 2km do kopce.
Před pizzerií – zjevně uprostřed Matky Zdejších Sídlišť – čekala Markét s věcmi a pak jsme už jen usedli na jídlo. A na pivo, které nám mělo pomoci s urovnáním nálady. Pizzeria byla prázdná, židle na terase sklopené. Mokré stoly využila paní s děťátkem k demonstraci spojení “podívej se jak vypadáš”. Sáhla prstem do kapky na stole, škubla děckem, přidržela mu prst před očkama a sykla, ať se podívá, jak teď vypadá a jestli nevidí, že je všechno kolem mokrý a kdo to bude prát.
Oba se nám jevili vcelku čistí.
Paní nevěděla o čem mluví a prcek netušil proč o tom mluví.
Objednali jsme si jídlo, koukali, jak se na plazmovce točí google epický fotky, které podle míry epičnosti musel vytvořit ai fotograf a poslouchali vrchního ujišťování, jak na tuty zmokneme.
Když teď procházím poznámky ze Slavkova, není to hezké čtení.
Pryč i odsud.


Vytipovali jsme dvě nejbližší turistické budky. Chtěli jsme takovou tu uzavřenou, protože na dvojlavici z rozřízlých kmenů bychom se s věcma na rozvěšení nevešli. Našli jsme jí asi 8km od hromádky bankovek, kterou jsme zanechali na stole pod sklenicí piva uprostřed Matky Všech Sídlišť Ve Slavkově a vyrazili na cestu.
Budku jsme našli za světla a obydleli jí. Předpověď se upřesnila k lepšímu a zelenomodrooranžovožlutý omalovánky na radaru nás o fous minuly. Beztak už nevěříme ničemu a boudu jsme vylepšili plachtou. Také jsme jí trochu poklidili. Jediné, co nebylo zaneřáděné, byla cedulka “co si přineseš, si také odnes, děkujeme”. Okolí budky byl učiněný kapesníčkov. Bez komentáře, i když tam jsme to komentovali zhurta. Jsme vřed týhle planety.
Jako vrchol nám přišlo, že tam nikde nebyla, žádná voda. My 23 hodin mrzneme ve vytrvalém dešti, furt nám něco chčije na hlavu a když se zabydlíme nenajdeme vodu?!
Tenhle vejleti je jedna lekce za druhou, kterou se na internetech nedočteme.


Pomalu z nás začala opadávat únava a odnášela i zvláštní, temné či neuspokojivé prožitky a vjemy z celého dne. Uklidnili jsme se a naopak nás zase zaplavila slast z toho, že jsme na venku a volní. Tomáš stál pod hnízdem sršňů asi 10 kroků od spacáků, studoval, co dělají a já se šel porozhlédnout po vodě. Nebyla, ale asi poprvé jsme poděkoval těžařům se svážečkama za jejich hloboké koleje. Byly v nich louže. Našel jsem akurátní. Nebyla ani hluboká, tudíž stará a plná života, ani mělká, abych jí hned nezkalil. Zkrátka akorát. A muselo se nad ní dát rozkročit. Fotitelné to nebylo, ale svému účelu to posloužilo znamenitě. Lidské potřeby se dramaticky smrskly, ajfon k nim už rozhodně nepatřil. Byl jsem umytý a s tím i patřičně spokojený. Členům jednotek SAS bych určitě udělal radost. Bylo jasné, že nás čeká překrásný večer. Nezkazila ho ani droboulinká apizodka, kdy mě Tomáš při rozřezávání rohlíku nechtěně bodnul jeho švýcarským nožíkem. Na chvíli ztuhnul, já taky. Pak, když bylo jasné, že to asi přežiju řekl, že ve všech karatistickejch filmech ty katany vole uměli přece dycky před ksichtem takhle zastavit! A doprovodil to teatrálním tlesknutím, znehybněním a nafouknutím tváří s očima.
Mazání rohlíku jsme přežili a pak už jen smrákání, pivo, klábosení a tom jak by bylo, kdyby bylo a za tmy pomalu do raket. Jen Tomovi se to malounko protáhlo, když zjistil, že si matračku nenafoukne, když u toho jí sušenku a čistí zuby současně.


Noc pohltila den, zfoukla naše strasti a objala nás tolik potřebným odpočinkem. Od únavy, od zimy, od blbý nálady, od vnitřních bojů. Vzbudili jsme se do zpěvu ptáků, vlahého rána, hezkého počasí. Rozvěšené věci proschly a dramaticky zlehkly. Foťák zůstal zamlžený, ale to už jsem bral jako normál. Očista v louži a vyrážíme dál.


Technický sjezd k Ohři a jeho břeh, který už známe z minulosti, předcházely stoupání a směru, který jsme před tím nikdy nejeli. Byla to těžká lopota, během níž se nic zaznamenáníhodného nedělo.
Až s obědem se vrátily podivné věci, které tento výlet doprovází. Trable s vodou, ačkoliv furt pršelo, vystřídal hlad v Božíčanech. Božíčany nejsou turistické terno a proto není jisté, zda-li tam po nedělním ospalém popoledni seženeme jídlo. Nesehnali jsme. Našli jsme již značně podráždění, až kebab v Nové Roli. Další místo zvláštně rozkročené mezi šachtou a sudetama. Oči a mysl zde upoutá snad jen vyšší koncentrace vizuálního smogu. Seděl jsem na zámkové dlažbě, sledoval výrostky u výlohy potravin oháklé tak trochu podle posledních trendů milánské módy. Výlohu zaplňovala pitoreskní reklama na autoškolu – rychlou-levnou-úspěšnou a taxi levné-bez příjezdu. Bílo-modro-žluto-červená, vyvedená v několika fontech.





Když jsme překonali poslední část podkrušnohorské pánve a vjeli do kopců, počaly se vjemy obracet k lepšímu.
Čekal nás velmi dlouhý výjezd a pak obávaná náhorní plošina, kterou všichni znají na šesti místech a třech cestách, ale všude jinde je drsná a neprostupná. Od dětství to víme. Sám jsem se téhle poslední části obával nejvíc, ale vraťme se nejprve do výjezdu, kde mě potkala hluboká krize. Přišla zčistajasna. Nezaváhal jsem ani na okamžik a během dvou minut do sebe nacpal tatranku, milu, jesenku, oreo a fidorku, čímž jsem vyprázdnil chlebník v rámu, ale odrazil krizy.


Nahoře se prostupová rychlost značně snížila, zatímco vypětí radikálně zvýšilo. Bylo to těžké, různě nahnuté, hranaté, mokré, husté nahoře, řídké dole a lepivé, ale probojovali jsme se k poslední hospodě. Věděli jsme, že odsud je ještě jeden úsek, o kterém netušíme nic krom toho, že nebude pro jemné povahy. Za ním pak až domů pálíme po hladké cestě. Hospoda byla obležená velkými, hlučnými lidmi s obtáhlými dresy a elektrokoly. Byl jsem tak vyšťavený, že jsem ani nezvedl foťák, abych si výjev vyfotil. Ruka zůstala viset nad batohem, načež se poslušně vrátila na stehno a pomohla té druhé svírat klepající se půllitr s řídkou jedenáctkou za neřídkou cenu.

Obávaný neznámý úsek byl třešničkou. Teplo, beránci na obloze, sílící euforie z toho, co jsme během tří dnů projeli za čurbes, živila odhodlání. Těžké místo, které se dalo jet a přitom si bralo všechno. Vlastně přesně vykreslila naší představu o “enduru”, kterou máme v podobě Romaniacs a ne v té koncertní disciplíně, ve které se částečně jezdí nahoru, měří se to dolů a na okruhu je nainstalována jídelnička, kde vám dají nabumbat a napapat.
Vrátilo nás ke kořenům. V jednom místě Tom doslova utopil kolo. Špatně se to popisuje, zní to jako euforie masochisty, ale ten balanc na tomhle úseku byl naprosto perfektní – charakter stopy, průjezdnost vyžadující 95% energie, naprosté soustředění, kde každý projetý metr živil odhodlání do dalšího.
Projeli jsme! Jsme těsně před koncem a my se prostě zřítili do trávy slastí i vyčerpáním.
Bylo to za námi a tenhle kousek dokonale přepsal všechno zlo před tím.
Odměna.
Čekal nás už jen pozvolný sjezd dolů, domů.
Tom pro jistotu prorazil asi 1,5km před barákem. Já na úplným začátku, on na úplným konci. Upřímně jsme se zasmáli.

Tolik míst, situací, okolností v těch třech dnech se pokoušelo nás nepropustit k tomuto okamžiku!
K okamžiku, který proměňuje tvrdou zkušenost v krásný, nezapomenutelný zážitek.
Primitivní, křišťálově čisté, nekomplikované, intenzivní -> radost!

rob

Bzučení neviditelné elektriky, pravidelné klapání semaforu, šum plynových topení. Téměř neslyšná kakofonie zvuků paradoxně zvýrazňovala naprosté ranní ticho prázdné křižovatky.
Normálně tyhle ruchy nevnímám, protože jsou překryté běžným hlukem, ale když je naprosté ticho, spektrum vnímání se rozšíří a jeho rozlišení přiostří.

Klášterní ticho zahnal plechový řev zběsile vytočeného motoru.
Otočil jsem se ke zdroji rachotu.
K semaforu rychlostí chůze líně kličkovala stará pežotka.
Nejistota směru podle všeho vycházela z mléčně bílého předního skla, po němž v nejrychlejší frekvenci lítaly stěrače se zvukem smirkového papíru.
Zasatvila na červené. Motor nepříčetně řval a nepravidelně se vytáčel do strašlivých, opravdu strašlivých, otáček. Stěrače se snažily gumou setřít námrazu. Silueta uvnitř se hlavou lepila na přední sklo, jako by to mělo pomoci prohlédnout skrze vrstvu námrazy.
Zelená.
Auto nic.
Krám poskočil dopředu v momentě, kdy naskočila oranžová. Udělal další přískok a po velmi nepravidelné křivce bez blinkru se vydal vlevo. Rádius upravoval pečlivě, leč chaoticky. Do protisměru na konci zatáčky dohopsal, když na semaforu znovu naskočila červená. Zuřivá pežotka opouštěla prostor křižovatky rozvážným tempem, linie směru plus mínus oscilovala středem silnice.
Fascinující! Nevěřil jsem vlastním očím. Kdyby řidič vystoupil, tak během červené, by sklo oškrábal sakumprdum, když to nezvládl před vyjetím. Široko daleko nebylo ani živáčka, natož další auto na zadním nárazníku. Tak proč?!

Přijíždí Hájis.
Celé estráda s pežotkou v tichu ranního náměstí mě upřímně rozesmála.
Směje se na mě, protože se směju.
„Viděls to auto?“, ptám se.
„Jo, něco tam jelo, ale nekoukal jsem.“ zastavuje Hájis a zvedá ruku k plácnutí.
Zakroutil jsem nevěřícně hlavou, plácl si a přeostřil z Hájistovo zachumlaný hlavy na pomaloučku kličkující vozidlo za ním.
Přes celé auto stříkaly ostřikovače.
Neuvěřitelný!


Vyrážíme na Schneeberg.
Další bezvýznamný kopec, který neměl hlubšího významu, než se nám stát cílem, kam vyrazit. Původně s námi měl jet i Paty, ovšem ten zrovna procházel jedním ze svých obvyklých alkoholových relapsů a chaotický shluk písmen, mezer a znaků v textovce, která byla telefonním signálem Hájisovi doručena nad ránem, nesla v zásadě stručný vzkaz – nejedu.
Proto jedeme sami.

Na výjezdu z republiky zastavujeme na hraniční benzínce. Čas je dobrý, počasí perfektní a teplota – ta je jaká je. Ranní káva, pišingr a odpočinout. Paní pumpařka je v dobrém rozmaru, proběhlo pár vtípků na teplotu vs.ježdění na kole, kde jsme vs.kam jedeme, sempřiložtekartu vs.dýško. Také jeden dobrý skutek, když si si Hájis chtěl koupit zapalovač a paní mu ho dala s tím, že se stydí takovej šmejd prodávat.
Seděli jsme v nízkých paprscích slunce s rukavicemi mezi zadnicí a betonovým soklem. Hájis si zapálil svou nezbytnou požitkářskou cigaretu.
“Někde jsem četl, že za každou vykouřenou cigaretu ti Bůh vezme jednu hodinu života a dá ji Keithu Richardsovi”, poznamenal jsem.
“Keith je dobrej”, odpověděl poťouchle Hájis, vyndal placičku, aby zavolal Márovi a informoval ho o tom, že zatímco on-Mára marodí doma, my jezdíme na kole.
Krásné ráno, uvědomuji si.



Nyní se přesuňme i s milým čtenářem na úpatí Schneebergu.

Na úpatí Schneebergu kontroluji číslici vzdálenosti dojezdu na vrchol a začíná mi docházet, že na tenhle kopec pravděpodobně nebudu vzpomínat s přehnaným sentimentem.
Kopec ještě pořádně nezačal a mně se začínají vyjevovat bílé myši.
Před posledním narovnáním přípravné části kopce se nám do cesty připletla skupina lidí, venčící lamy.
Přiřadil jsem je k bílým myškám.
“Tvole lamy?” hekl Hájis.
Uvědomil jsem si, že se mi to nezdá.
Předjeli jsme skupinu několika lidí v městském oblečení, které by se spíše hodilo ke korzování na Náměstí Republiky. Až na to, že oni tady na špagátech venčili lamy.
Opět si připomínám, že musím zapracovat na zlozvyku formovat si ihned představu o lidech podle prvotního obrazu. Jako by v první řadě na koncertě Anthrax nemohl skotačit primář neurochirurgie. Přeci to v zásadě není nic proti ničemu.
Asi i z toho důvodu mě hned napadlo, jestli se nejedná o další instagramovou zhovadilost či nový trendy doplněk fastfood turismu anebo snad další čakrózní isoterickou krávovinu slibující zdraví, klidnou mysl a šťastný život za cenu víkendového kempu s lamama a dobromyslným motivačním koučem trpící nutkavou touhou předávat své přesvědčení, navzdory kompetentnosti, za peníze ostatním. Přesně takovým, kteří ve mě vždy vyvolávají nutkavou potřebu stát se demotivačním koučem.
Vlastně – první dojem může mást, ale ne vždy se plete zcela.
Tak jako tak mi do toho nic není.
Venčí si tu lamy, no.
Lamy.

V tento moment jsme nemohli tušit, jakou sehrají roli nad pohledem do mapy asi o měsíc později, jenž donese zjištění, že se do těchto míst musíme vypravit ještě jednou.

Štěrkovka se přehoupla přes horizont a mě zaplavila úleva.
I přes ní ve mně ale hlodalo, že když to takhle půjde dál, tak nevím nevím, jak se dostanu na vrchol.
Po krátkém houpání při obkružování kopce přišla levá zatáčka a konec testovacího okopávání.

Nadešla zásadní konverzace s kopcem. O sušenkách, lenosti, výmluvách, sezení u počítače, ne-čase, bříšku, bejvalejch nohách a vlastně všemu tomu, co bejvávalo.
Kopec milosrdně naslouchal a nemilosrdně mlčel.
Dyť to doprdele není spravedlivý, já jsem umělec – ti by neměli takhle trpět!
Kilometr a půl pod vrcholem si urovnávám priority. Odteď se nepodívám dál než metr před kolo, pojedu rovnoměrně a nezatlačím ani o watt víc, pokud by se objevily ty matoucí momenty, kdy mívám přihlouplý pocit, že se cítím líp. Trvají většinou pár vteřin a dokáží podříznout větev.
Půl kilometru.
Situace ještě není beznadějná, rozhodně je ale těžká, a už jde v zásadě o každou blbost. Bojím se, abych v té pomalosti nezavrávoral nebo nenajel na volnější kamínek, který by mě znemožnil. Z představy kapitulace po 80km, na dohled vrcholového průsvitu lesa, mě zachvacuje vlna strachu.
Ještě 300m.
Kopec stále nepolevuje a začíná to být, doprdelepráce, mimořádně napínavé.

Nevím jak se to stalo, ale ocitli jsme se oba na vrcholu. Musel jsem si přiznat, že pokud jsem si tohle nad mapou představoval jako skvělý zážitek, tak jsem se opět epicky spletl. Hledal jsem v Hájisově výrazu rozhřešení, ale našel jsem jen poker face Kimiho Raikonnena při zvažování masové vraždy novinářů na tiskovce po závodě, který se mu nevyvedl. Došlo mi, že v tenhle moment by mi cenu trasovače roku nepřiklepl.
Mlčky jsme si přežvykovali pečlivě zabalenou svačinu, zpracovávali právě utrpené trauma a čekali, až se nám vrátí humor.
Je skoro cinické, že kvůli tomu vrcholu jsme jako tolikrát vyrazili. Byl cílem. Jde snad o jakýsi druh masochismu? Ale kdeže! Jen obvyklé paradoxní důvody. Věci nemají být zadarmo, to by přece nic nemělo cenu, nebo?

Rozhlížím se.

Vrchol je evidentně imperialistická odpověď na lidově demokratickou Dyleň. Také radarová věž bez přístupu, ale kolem si němci pro návštěvníky udělali přeci jen ňáký ty semvylez rozhledničky a tadysevyfoť pitominky, aby tu nebylo až takový nic jako na Dyleni. Hledám v sobě onu radost ze zdolání, ale není. Přijde později. Za pár dnů. Možná dřív. Nemůžeme tu moc vysedávat, je půlka listopadu, pot je prevít, počasí nevyzpytatelné, soumrak bleskový, únava neúprosná a domů 80km.

Držíme se asfaltu a při sjezdu nám dochází, že to je zásobovací asfaltka, obkružující kopec s milosrdnějším sklonem.
Nebavíme se o tom.
Důstojně děláme, že ta asfaltka tu není.
Jsme přeci chytřejší, než ti blbečkové, kteří to nezjistili cestou nahoru a sápali se rovnou turistickou trasou svírající s vrstevnicemi značně zneklidňující téměř pravý úhel.

Domů se vracíme trošku západněji. A více po silnicích. Už zase brebentíme, je nám fajn a překypujeme ironií. Chvilkami si musíme zanadávat, že němci jsou možná ještě větší hovada vůči cyklistům, než ta zvěř na našich silnicích. Možná to zní troufale, ale je nutno zohlednit souvislosti. V českém svinčíku silničního provozu a záplavě značek na značky, jaksi předpokládáte vlastní neviditelnost. V SRN se jedná o jev nečekaný a neodhadnutelný, odehrávající se nad to v mimořádných rychlostech. Měli by nás objíždět s metrem a půl, ale argumentujte bez karosérie.

Za nás se řidičák musel vykvízovat komplexními schopnostmi stran předvídatelnosti, zdravého úsudku, nabytými znalostmi předpisů, značek a k tomu všemu správným souhrnem pohybů volantem, pedály, páček a pák nezbytnými k ovlivňování rozmanitých pohybů vozidla. Dnes se zřejmě získává načtením QR kódu. Možná i proto jsou některým lobotomům v moderních vozech s mahagonovou palubní deskou i ty nejzákladnější pravidla nejasná a pletou si je s doporučením, aby nevdechli kostičku lega nosem.

Ale nekažme si krásný výlet provozním svinstvem všeobecné bezohlednosti. Zpět do republiky jsme vnikli od jihozápadu jakousi šniclštráse pro přeshraniční héren unt métchen. Čekala nás poslední zastávka na pumpě a pak jsme přes ašský velkolepý skanzen zamířili k domovu.






Krása, drazí přátelé, ale bude nutné repete – budu vás informovat :).
RT

Tentokrát jsme s Tomem vyjeli díky okolnostem z Varů a proto od Černocha. Na start nám připravil malý ostrý kafe. Pro Toma to byl křest. Jakožto čajopič nebo-li pičaj, si nedůvěřivě prohlížel pidišálek, jehož obsah se při položení na stůl téměř nepohnul. Zdálo se, že si zkoušel vzpomenout, jestli si zabalil toaletní papír a kolik ho bylo. Já pro jistotu rychle očima přehlédl nejbližší okolí, jestli je vše v dosahu a doskoku zajištěné, přidělané ke zdem či podlaze a okna zavřená.
Zvládl to se ctí. Oči měl jako vejr, ale nevyváděl.

Vyrazili jsme. Černoch, šéf, lokál a znalec nejbru nám doladil kurz a nadto provedl další z jeho tajných, hranatých, rovinatých cestiček. Po projetí jsem usoudil, že až tak tajná být nemusí, protože současný průměrný hobby enďurista je nebezpečně často línej, jak veš v červenci. Jezdí jen z kopce a na kopec ťape ze zásady s kámošema v družném hovoru, pojednávajícím o nesmírných hustotách, jimiž obdařili tu či onu trať. I díky tomuto plíživě neviditelnému zvyku ježdění v pohodlí, je přirozeným evolučním krokem po enduru e-bike. To už ohrožuje i rovinatější a hranatější záležitosti a jistě nejednoho Trnku nutí myslet na lekce z minulosti – tajit, tajit, tajit. Skličující následky toho, co se stane, kam se v dobré víře vpustí družina s bydlikama a pimplíma dodávkama, už si zažil nejeden ilegálec s mozolama od hrabla.


Setmělo se. Rozložili jsme si spaní, udělali malej ohníček a pustili starosti z hlavy. Černoch se evidentně nerad rozloučil a zmizel v neproniknutelný tmě. Podle textovky, kterou jsme ráno našli na telefonu, mu baterka ve světle vydržela.




Noc byla klidná, tichá, krásná s nekonečnem hvězd, sojuzů, spejsixů, starlinků, issů, onewebů, kosmosů, vojenských družic a smetí. Smutně jsem přemýšlel, že už nebude trvat dlouho a díky našemu mamonu a nabubřelosti, nebude moc hvězd, který ještě svítí na svém místě. Dočasní inovátoři jako Musk roztočí naší planetu rychleji, než chudák modrá původně plánovala. Jakmile se to tu začne přehřívat a hroutit, figurky nejdokonalejší formy života, už nikdy nebudou muset myslet a proto vědět. Až přijde čas, Musk si sedne na raketu a zamává zbytku blbečků, životně závislých na jeho bazmecích s gombikama. Prokličkuje mezi tím svým čurbesem nahoře, zanechá za sebou armagedon baterek, odbočí na Mars a bude v páchání elektrickýho dobra pokračovat tam. Jsme nenasytní. Nikdy nemáme dost. Cokoliv vymyslíme, stane se nám pánem. Škoda.

Apatickým pohledem jsem hleděl skrze koruny stromů na hvězdné a družicové nebe a dál nechával plynout myšlenky ať se ubíraly jakýmkoliv směrem.
Jeden strom nebyl jako ostatní. Neměl špičku. Asi o ní přišel ve větru. Jeho pahýl mi něco připoměl. Jen vzdáleně. Bylo to jinak natočené a v jiných souvislostech. Co jen to bylo?
Trolltunga! No jistě, když pootočím hlavou, což se mi teď nechce, ale hypoteticky – když pootočím hlavou, vypadá jako profil Trolltungy.

Trolltunga je v Norsku. Je to takový ten kýčovitý skalní zub, na které se každý návštěvník Norska musí povinně vyfotit.
Na Trolltunze jsem taky nebyl. Chtěl jsem tam, vypravil jsem se tam s kamarádi a dokonce i vážně plánoval se tam vyfotit. Jenže chyby se nasčítávají.

Takže, když jsme po poledni dojeli k pánovi s vysílačkou, který chaosu parkoviště pod Trolltungou dával řád, upřímně jsme se bavili lidma povalujícíma se všude kolem parkoviště. Vesměs leželi bosky naznak nebo v embrionálních polohách, nazdařbůh rozházení mezi batohy. Tou dobou nám ještě nedocházelo, čemu se smějeme a nedocházela nám ani neslučitelnost plánu, že se dnes radostně a patřičně rozjuchaně vyfotíme na Trolltunze s faktem, že se dnes v žádném případě na Trolltunze nevyfotíme.

S loktem ležérně položeným na staženém okénku malého modrého auta z autopůjčovny, jsem se světácky otázal pána v křiklavě žluté vestě, kudy teda na tu Trolltungu.
Pán ukázal na parkovací automat a řekl: “Dys vej.”
U automatu na elektronické platby nebyly na výběr časy a adekvátní sumy. Jediná dvě čísla byla 200NOR a 300NOR. U jednoho čísla stálo “Toll”, což není totéž, jako “troll” a u druhého velké bílé Pé v modrém čtverci – univerzální značka parkování v nezanedbatelné výseči světa.
Bylo tedy nutné dané dvě číslice sečíst.
500NOR – automat nezúčastněně pípl a zavrčel při tisku stvrzenky.

Druhá otázka, na pána s vysílačkou zněla, za jak dlouho na ten zatraceně drahej šutr dojdeme.
Po odpovědi, že cca 5h, ještě možná zachováte poker face jako já, ale tíživě na mě dolehla nemilosrdnost dvou slov, které by mohly následovat a ony následovaly: “van vej”.
Pokerface s frajerským loktem jsem zachoval prostě jen ze šoku, jako zůstane vypálený obraz na starý plazmovce. Na nekonečně dlouho jsem zavřel oči v důsledku dolehnutí závažnosti informace, kterou nám do malého modrého auta pán s vysílačkou právě sdělil. Mlčky jsem spočítal na hodinkách, kam až malá rafička doputuje, když to vše půjde ideálně – kousek za půlnoc. Zkrátka bychom to nestihli, ani kdychom dělali s nohama takový ty rychlý legrační pohyby, jako James Brown při I Feel Good. Otevřel jsem oči a pohled se mi samovolně přesunul zpět na ležící trosky mezi batohy na trávě.
Tenhle fatální neúspěch jsme utrpěli ještě dříve, než jsme vůbec vystoupili z auta a stál nás 500NOR plus 200km cestu. Pochybuji, že by to někdo zvládl rychleji.
Modrý malý auto z autopůjčovny odskákalo k parkovacímu místu tak tak bez chcípnutí.

Kontrola tohodle drahého průšvihu na gůglu ihned po zastavení přinesla ještě hlubší zmar. Úplně první odkaz „co byste měli vědět než se vypravíte na Trolltungu“, bylo nehezké čtení, které opravdu nemělo ambici vylepšit situaci. Následující myšlenka proč jsme si to doprdele nevygůglili na pokoji před odjezdem, byla ještě pochmurnější.

Ovšem všechno zlý je k něčemu dobrý. Kdychom se trmáceli za fotkou na Trolltungu, asi bychom měli fotku z Trolltungy jako tolik jiných lidí, pejsků, kočiček, plyšáků, a kdovíčehoještě. Stala by se dalším pochybným důkazem, že jsme byly v Norsku.
Zkrátka a dobře bychom se nevypravili jinam. Kde lidi nebyli, zato hory stejně krásné a působivě rozervané. Nesnažili bychom se očima obsáhnout rozlehlé náhorní plošiny, nevykoupali bychom se zcela impulzivně v horském jezírku a určitě bychom se při přežvikování chleba k večeři, necítili tak fantasticky svobodně tam někde na venku, němě upírajíc zrak na nezměrnost masivu před námi v němž kilometrové vodopády tiše padaly, tenounké a jemné jak hedvábná nitka. Nemysleli bychom mlčky na to, jak dobře nám je.




Návrat jsme kapánek podcenili a měli co dělat, abychom stihli trajekt. Málý modrý auto v rámci možností plně obsazeného malého modrého auta, nahánělo za jekotu zběsile vytočeného motůrku, jež povážlivě nekorespondoval s rychlostí čas. Trajekt jsme stihli. Zbyla chvíle na odpočinek. Lehnout si na zem, odpočívat, probírat se zážitky a klimbat.
Zem byla tvrdá.
Jako spát na OSB desce.
Už jsem to zažil.

Pípl mi Wacap a zpráva obasahovala jen fotku.
Dřevěná deska hozená na zadních sedadlech dodávky.

A je to tady!
Rozkliknutá zpráva mě téměř dojala k slzám.
Povýšil jsem!
Než jsem se z toho návalu štěstí vzpamatoval, pípl wacap znovu.
“Vem si karimatku na konci jsem to vypodlozil golou a tady budes mit nohy abyses neprevratil.“
Spravedlnost existuje!
Michal si myslím dobře pamatuje jak mě před léty na Brenneru nechal spát na podlaze dodávky mezi kolama, přikrytého dekou, kterou tam měl na čištění právě těch kol, zatímco venku klesala teplota pod nulu. Neměl jsem a ani nadále nemám v plánu mu to přestat připomínat, kdykoliv by měl tendence na mém základním komfortu šetřit.
A tak jsme vyrazili do Španělska. Poprvé autem. Krátce po třetí hodině ranní jsme idikovali škvírku mezi kamiony, zaparkovali v ní a každý si zalezl na svou postel. Po zkušenostech spaní vsedě nebo v neřešitelný poloze kolem šaltrpáky jsem si připadal jak v hotelu Meridian a byl nejvděčnější týpek na tomhle odpočívadle, ztracen mezi polskýma dvanáctitunkama s plachtou a vrčícími mrazáky španělských špedic. Probudili jsme se do zimy, ale pod modrou oblohou. Když už jsme u té modré oblohy, jak dlouho jsem jí neviděl? 14dnů? Určitě.
Rána jako z děla! Co to bylo? Michal vzadu shodil pumpu?
“Co to bylo?”
“Nevim”
Hluboké zařvání, prořízlo temné ticho.
“Tyvolecotoje?!”
“Nevim, kanec?”
Dutý rány jako z dendrofonu u naučný ztezky.
“Ne – ty dutý rány – to je jelen!” odhadl Tomáš
„Nebo los!“ přihodil jsem inteligentně.
„Co to meleš?! Los za Varama, vole…“
“Tak blízko?”
“Asi mu ležíme v cestě, po který den co den chodí k vodě.”
„Tomu losovi?“
„Tyvolespirači!!“ ukončil badendbejvisovskej dialog dvou spacáků na zemi Tomáš.
“Hm.”
Vzdalující se nespokojené zvuky opět zvolna pohltil klid lesa.
Na obzoru se objevil náznak přísvitu a já se cítil skvěle. Uvolněně. Žádná tenze. Do ticha povíval větřík v korunách stromů a sem tam zaštěbetal první ranní ptáček.
Žádná tenze.
Žádná tenze, kterou pociťuji, když mi Michal během usínání předvádí nejlepší výplody Instagramu a Jutubu. Víte, on se rozhodne jít spát třeba během tří vteřin, ve kterých se s rezervou stihne osprchovat, vyčistit zuby a s ohlušujícím rámusem bouchajících dveří a kopání do cestovních kabel, sebou plácnout do postele. Hrdelně zařvat takže všem v perimetru dvou až tří kilometrů čtverečních je ihned naprosto jasná únava, kterou během dne utrpěl. Na to sáhne po telefonu, zamlaská a další hodinu dokáže civět do sítí. A mně znemožňovat spát nekonečným smíchem, údivem nebo jakoukoliv povrchní kravinou, se kterou se velmi nutně potřebuje podělit. Narozdíl ode mě si k sociálům a IG především našel cestu. Je tam totiž možnost soutěžit. Imponují mu čísla, respektive porovnávání.
V tom se rozcházíme. Je mi smutno, když vidím, jak jako brzda palce zabírá pouze vulgarita, hloupost, zmar, smutek, šok, bolest, nešikovnost, neštěstí, lež nebo manipulace.
Ovšem pro Michala se jedná o arénu, kde stačí si na výšku natočit, jak se pokadíte do žlutých slípků s nápisem čikita u pindíka a tou dobou již nahnědlým náznakem zralosti na straně druhé a jde o postačující materiál k tomu, být úspěšný influencer. To je rukavice, kterou zkrátka nelze nezvednout! Čísla mluví jasně a on je chce mít vyšší, než ten počůránek o fotku níž ve fatálně nekonečný tajmlajně jakékoliv sociální sítě, jaká kdy byla nebo ještě stihne být.
Čort vem to moje remcání na toto téma. I popové písničky, který se dostaly do hlavy a těžko ven, tu vždycky byly a budou. To je podle mě cajk, ale jistý balanc by tomu prospěl. Vybalancovat to. Blbost znalostmi, zlo dobrem, technologickou vyspělost selským rozumem, plány zkušenostmi, spěch klidem, fotošopem pohlazenou prdel v legínách stojících na špičkách před západem sluncem 5ti lety na tvrdo a tak dále. Prostě neplnit hlavu vatou a oči hřebíky. Ta laťka by přeci mohla bejt krapet vejš, nebo?

To je jeho usínací model #1 a v mnohem uhlazenější podobě ho ilustruje tento snímek z Kolumbie. Oči mi po více, jak dvacetihodinové cestě doslova krváceli a on civěl do sítí a nepřestával na mě mluvit.

Pak má ještě usínácí model #2, které vypadá asi jako tahle momentka z hotelu v kalifornském Santa Cruz.
Všimněte si brčka ze SubWaye stále v puse, kterým pil čaj.

“Čaj?”
“Jo čaj.”
“Kde?”
“Co kde?! Chceš ten čaj nebo ne?”
“V Sabveji nemaj čaj.”
“Co-Že?”
“Jakej čaj.”

Oheň. V ohni plecháček v něm bublá čaj.
“V jakým sabveji, co to meleš?” kouká na mě nechápavě Tom.
Agh, asi jsem ještě usnul.
“Ale nic, asi jsem ještě bliknul.”
“Bliknul? Vypadalo to, že už se vůbec nikdy neprobereš.”
“Brýáno.”
„Jo tobě taky.“
Posadil sem se na karimatce a vzal si od Toma čaj.


Krásný ráno. Oheň, kola, les, šumící vítr, klid.
Co se mi to všechno vlastně zdálo? Myslel jsem na hvězdy, na SpaceX ………. a pak už nevím.
To je cajk. Správně si sny nemáme pamatovat. Mohly by nás pobavit, stejně jako uvrhnout do hluboké deprese. Sny bychom si neměli pamatovat. Někde jsem to četl. Myslím.


Domů máme daleko a je před námi celý den, kdy nám jízda na kole bude připomínat, jak skvělým vynálezem je. Jen tak si bloumat, jen tak se hecovat na překážkách, jen tak projíždět krajinou, kde jsme nikdy nebyli, jen tak jezdit, jen tak být.

Rob