Zima je ideální období na vymýšlení plánů, který se nikdy neuskuteční. Sice to plánování má poměrně konkrétní termín – v sezóně, ale nevyjde to většinou kvůli stejně konkrétnímu důvodu – zítra nebo jindy, což polopaticky znamená ještě konkrétnější – nikdy.

Plán jsem si načrtl jednoduše. Odjet vlakem na Rujánu a vrátit se na kole.
To je zvládnutelný v pro-prodlouženým víkendu.

Zkraje jara jsem ho opatrně předložil Hájisovi a ten – souhlasil. Nakonec se k nám přidal ještě Mára.
Vše šlo nezvykle hladce. Žádný změny, žádný házení vidlí do plánu, až jsem z toho byl nesvůj. Dávno jsem odvykl, že když se něco s předstihem dohodne a je v tom zainteresován kdokoliv víc než já, proběhne bez komplikací. Vypadá to, že tentokrát budeme na kolech cestovat, nikoliv jen s koly.

Všichni tři jsme relativně inteligentní, očkovaní běloši s občankou, ale nic se nemá podcenit, takže pro jistotu před tím než si na dvě hodiny lehnu, textuju Hájisovi: “Ve tři budu stát u branky, netrub!”.

Den D, vyrážíme! Odjezd vlakem na sever k Baltu v půl pátý ráno z Falkenau, znamená ve tři vstávat v Kraslau, což by mělo dát výsledek kolem půl pátý odpo příjezd. By mělo…, ale popořadě.

Už ranní sraz byl veselej. Bodejď, v nohách nula km a spousta očekávání. Kola byly o bagáž těžší, což se muselo projevit: „Ty vole, na tom nezatočim! Někde projedu barákem!“, prokličkoval kolem nás Hájis.
Mára vylezl do ranní tmy ve fešáckejch štrupnhóze, což samosebou vesele komentujeme. Kolem a kolem prima začátek.


Krom toho, že nejezdíme zrovna správně oblečený a na štěrkoletu působíme možná trochu jako vagabundi, tak jsou Hájis i Mára požitkářský kuřáci. Nepoznali byste to na nich, nesmrdí, nemaj žlutý prsty a nečmouděj jednu za druhou, ale „vrcholovky“ si neodpustí. Na nádraží tudíž musela být „ranní perónovka“. Čekání na vlak zpestřuvají chytrý řečí o tom, jak tam nahoře na severu budeme mít hezky, zatímco na teplým jihu to je spláchnutý.
„Jen ať cucnou Angelu o ňáký marky na naše bariéry…“ zhodnotil situaci pod obláčkem dýmu Hájis (dělá ve firmě, vyrábějící protipovodňové systémy).

Vlak přijel i odjel na čas. Kluci nejeli dálkovým vlakem velmi dlouho (olítanej némeckej kodrcálek Dovezhozhospodyanašichtu mezi Kraslau a Falkenau se nepočítá). Civí na čudlik u dveří. Čudlik není klika. Neví, že ve vlaku už není rachot, kterej znemožňuje konverzaci nebo telefonování. Jsou nadšení, i když Hájis ono nadšení záhy krotí: „….no nevim, dříve jsme tady měli každej pěkně svůj popelníček..“, klepe prstama do designovanýho madla.
Vlak si spokojeně drncá a přichází čas snídaně.
Vyndaváme každej něco.
Já rohlíky, Hájis bombóny, Mára hruškovici Jelínek.
“Dá si někdo ranní moč, střední proud?”
Hájis zachrastil ocelovým lanem: „Hoši, kola zamykáme teď nebo až v Chomutově?“.
To nebylo od věci, protože takhle brzy ráno hrozí šlofík každým okamžikem a cokoliv je na svým místě před Chomutovem nemusí znamenat, že bude na svým místě i za Chomutovem.
„Až v Komotau.“ vyhodnotili jsme situaci a dál se věnovali trempícký snídani. Zkusil jsem ještě v duchu gluteno-palmáčovo-biovegan korektní doby nadhodit jestli si někdo nedá zeleninku a otevřel pytlík s nakrájenou okurkou a rajčátkama.
„Tady si dej sladkou zeleninu!“ odsunul Hájis pytlík se zeleno-červeým obsahem a hodil doprostřed svinčíku na stole věnečky.
Myslím, že v týhle společnosti nehrozí, že by se cestou kdokoliv z nás znutrendil, když si můžeš v pekárně koupit slanej zatočho s ajdamem.

Veselí pokračuje i praktickýma záležitostma, který nás cestou neminou. Třeba mazání zadků. Naše zkušenosti s touto problematikou byly před Rujánou nulové. Takže když jsme začali na stolek vyndavat, co jsme si kdo koupili, Mára vyndal silikonovej lubrikační gel.
Že to prej taky klouže.
Vyměnili jsme si s Hájisem zmatený pohled.
“Ví to někdo, Máro?”
“Jenda.”
“A co říkal?”
“Nic. Jen se zeptal jestli o tom víte vy.”, pronesl Mára a sbalil si růžovou tubičku zpátky do pytlíku.


Zanedlouho a byli jsme všichni zakloněný jak u zubaře. Jedinej pohyb v našem mrdníku byla tam a zpět po boku se kutálející cykloflaška z Dekáče a Márova ruka v nepravidelných intervalech padající z madla.
Buch! Vlak začal nezvykle prudce brzdit. Nic dramatickýho, ale na probuzení to stačilo. Rozlepujeme oči, utíráme slinu a snažíme si urovnat, kde to jsme a proč. Vlak se nehejbe a ve stanici nejsme. Začal jsem zmateně vyprávět historku, jak jednou se mnou vlak stál vedle prunéřovský elektrárny dvě hodiny, protože vypadl proud, ale nevyznělo to.
Po deseti minutách vlakem začíná běhat vystresovaná průvodčí a nepřestává mrmlat něco o debilech.
Stojíme 100m za přejezdem. 200m za posledním vagónem je mobilní zátaras. Na přejezdu to bliká ze všech stran modře a chlápek vedle vlaku nás informuje, že to je tady každou chvíli.
“Co jako?”
“Skokan. Dycky čekaj támdle za tou budkou a pak skočí před mašinu” odpoví chlápek, aniž spustí oči z budky.
“Aha..”

Spoj na Berlín nestihneme. Měli jsme všechno skvěle naplánovaný, ale nepočítali jsme s tím, že sebevrah má do poslední chvíle taky svý plány. Začíná lehká panika, že když už se vyprdelíme na vejlet, tak to skončí takhle…jak jen to mrmlala ta průvodčí…debilně.

S heknutím sundaváme kola vedle vagónu (bez perónu je to o dost hloubš) a míříme do Ústí po 13tce. Tam jsme za ňákých 40min, aniž nás sundalo ňáký pošahaný Účko v olítaný Audině nebo ofouklo potrubí ze sarinem při průjezdu městské části Ústí nad Labem – Chemička, což obojí považujeme tak trochu za zázrak.



Nádraží plný školáků s energiťákem v jedné a telefonem v druhé ruce. Připomíná mi to muzeum voskových figurín. Nikdo se moc nepohybuje, nikdo s nikým moc nemluví. Junáci jsou vesměj skloněni nad displeji.
Kluk u přepážky za plexisklem s vyřízlou semmluvdírou byl brigádník a v prvním okamžiku vůbec netušil, co po něm chceme.
Zajistit místo v následujícím vlaku, protože ten původní vlak stojí za Teplitz a je od krve.
“Ano-ty kola jedou s námi.”
“Ano – i s tim čurbesem. Ano, přesně tak. Všechno s námi.”
Za chvíli kolem nás lítali ve třech – kluk na brigádě, výpravčí a úžasně akční uniformovaná dáma s růžovými vlasy. Doprovodili nás, až na perón, že prej (cituji): “kdyby tam byl ňákej kokot, tak aby to zařídili”.
Byli skvělí a dokonce nám dali průvodní, rukou psanej tadytomáščernýnabílým i se štemplem!

Vlak přijel a my konstatovali, že vedoucí tohodle vlaku vážně nemá náladu poslouchat problémy třech nýmandů, kteří si zaplatili cestu do Berlína a teď jim plán, ne jejich vynou, nevychází. Nicméně nás s plnou hubou keců o tom, že nás němci stejně vyhoděj, protože se tam nevejdeme (…) vpustil. Nic se nemá jíst tak horký, jak se to uvaří. Při průjezdu kolem Kénigštajnu už jsme byli s českým vlakvedoucím kamarádi a némecká frau oficír, chvilku něco klikala do tabletu, chvilku nadávala na šajse šajse (nebyl tam signál) a pak nás s výrazem štvaného zvířete v očích nechala sedět, kde jsme seděli. Ale že prej, když v Drážďanech nastoupí místenky, my jdeme z vlaku ven načež zasalutovala a odešla. Hájis v češtině utrousil něco o tom, že tu maj sice místo popelníčku úesbéčko, místo kleští na jízdenku placatou věc, ale aby poskákali víc místa pro kola, to ne a že prej jestli nás vyhodí, tak jim ty Drážďany nechá znovu vybombardovat a tentokrát pořádně, načež usnul. Místenky s jejich majiteli nenastoupili, Drážďany byly zachráněni a my dojeli až na hlavní cukbánhof v Berlíně.



Další vlak na sever pojede ve 14:32h z nástupiště č.6 o patro níž než jsme vystoupili. Máme ňákej čas na projížďku Berlínem.

Berlín byl dobrej, ale rychlej. Před Angely barákem se kroutila nekonečná fronta lidí čekající na svojí unikátní chvilku cvaknout si selfie s barákem za zády. Nebo před ním hodit alespoň nanejvýš originální pózu alá jsem instagramová modelka a já zase traveller. V horším případě „jsem obojí a jsem ztřeštěnááááá svět je můj pocem honem celej ty světe jeden a ty – ty mě ubytuj cvaknu ti snídani na instáč“. Přibrzdíme a chvilku ten výjev sledujeme. Trochu to připomíná ňákou nepovedenou stand-up show. Dnešní dobu v mnoha aspektech nechápu.
Braniborská brána byla vzrušující. Projet kolem ní a nikoho nesrazit nebo nevyděsit – tomu se nedalo odolat. Fridrichštráse vedoucí nás k Checkpointu byla ostrou hrou. Zpomalíš-končíš. Došlo mi, že nic jinýho než instinkty nemá cenu v tomhle metrixu poslouchat. Značky, semafory jen rozptylovaly a jeden by tam hned mohl přijít k úrazu.


Check point Charlie. Jedno z těch míst, který jsem z ňákýho důvodu vždycky chtěl vidět. Nevím proč, všichni taková místa přeci máme. Možná kvůli špionážním filmům z období studený války. Možná. Nevím. Pak tam stojím a snažím se v sobě vydolovat “ten pocit”. Konečně? To je pa-rá-da? Wau? A teď už jsem viděl všechno? Nevím. Takovej ňákej neuchoipitelnej pocit, který z ňákýho důvodu očekávám. Nic.
Bílá budka na ostrůvku uprostřed rušný silnice. Americká vlajka a pytle s pískem, aby kluka v uniformě nezastřelili. Kolem si zuby nehty s troubením a lomozem snaží provoz udržet jakoustakous plynulost. Na pozadí Mekdonald, z jedný strany prosklenej barák, naproti starýmu žlutýmu. Na sloupech s pouličním osvětlením chaos volebních letáků s dojemně upřímnými úsměvy žadatelů o hlas. A turisti. Turisti se selfie tyčema před vojákem, který svéřepě udržuje výraz korejského vojáka na demarkační línii.
Ne. Nemůžu v sobě vydolovat žádnej pocit.
Budka na ostrůvku uprostřed silnice. Tak jsem jí konečně viděl.
Afroněmec mi drknul do ramene. Takovej roztomilej, člověk by ho čekal spíš v blusový kapele někde u Mississippi. Že prej se za to platí a hned řekl i sumu. Vyměnili jsme si s klukama pobavený pohledy. Cožejako?! Popřáli hezkej den a odjeli.
Z-A-C-O!? Šmankote, svět se zmentosil. Copak na tomhle světě už maj rozum jenom indiáni někde v Amazonii, kteří ještě nenarazili na očkovaný bělochy, kteří v partě musej mít asiata, černocha, eskymáka, homosexuála, heterosexuála a vegana, aby je těžaři vůbec zaměstnali? Hrozný.
Beztak bylo akurát vlítnout zase do metrixu a chytnout spoj na sever. Mizíme.




Jsme na severu. Plán objet ostrov a večer se před spaním přelodit na pevninu, byl díky zpoždění před Teplicema neprůchozí, ale i tak jsme si pivo u moře dali. Co se nezměnilo bylo místo noclehu. Tam dnes dojedeme.







Němci jsou pintlich a proto mají všude cedule zákazů, povelů, schémat, z čehož se může zdát, že se tu jentak v lese nevyspíme, ale zdání klame. Je to stejně jednoduchý jako tenkrát. Najít si místo bez šutrů, hrbolů, rozbalit spacák a trefit se do něj. Dobrou noc a ještě lepší ráno.

V noci se odehrála vcelku dramatická epizodka s hejkalem (podle mě se tam porvali lišky, ale zvuk byl jakej byl a proto to byl hejkal). Takový to drama, ve kterým se nemluví a kamera střídá detaily na oči zúčastněných, respektive nehybné ruce nad revolverem, jedná-li se o Sedum statečných nebo Tenkrát na Západě. Událo se to asi takto: Mára chrápal, ale mezi mnou a jím spal Hájis. Já měl za to, že chrápe Hájis. Když už mi to lezlo krkem, chtěl jsem šťouchnout do Hájise, ať nechrápe, ale těsně před tím než jsem to provedl mě zmátlo, že to možná nejde od něj a proto jsem se předklonil nad Hájise a chtěl si poslechnout jestli on nebo Mára, abych nevzbudil nepravýho.
…
No a v ten okamžik, když jsem se nad ním skláněl zahejkal hejkal a Hájis s leknutím otevřel oči.
Řeknu vám, že to byl jeden z těch životních okamžiků, kdy jsem niterně pocítil vděk za to, že Hájis není militantní týpek, nemá zbroják ani nevlastní legálně nebo nelegálně (to by nehrálo roli) drženou zbraň.
Protentokrát jsem si nenačůral do spacáku, ale asi půlku času během těch tří vteřin bych si na to nevsadil.
Ráno. První dvoukilo před námi.





Několik dní před odjezdem jsme špekulovali nad tím, že tam sice nejsou přes půl Evropy kopce, ale za to tam podle všeho bude dost foukat. Kluci z kopců nemají moc zkušeností s větrem. Samože se tu taky jezdí na větru, ale celej den se prokousávat rovinou na větru, to moc neznáme. Uklidnili jsme se s tím, že “vždycky fouká od moře a ne naopak”. Jednalo se asi tak o podloženej fakt, jako průměrný zprávy na iDnesu nebo Fejsbuku – nijak. Ač se nám to zdálo (nebo asi právě proto, že se nám to zamlouvalo) jsme si to svorně odkejvali jakože “ajovlastně” a více se tím neotravovali.
Ovšemže realita byla realita. Nepodloženým zprávám navzdory. Foukalo nám šikmo do ksichu.
První zastávka na kafe v ospalém městečku Demmin v bistru s perfektním názvem “Sonnenseite”, které provozovali asi sestry z vedlejšího kostela, který mi nápadně připomínal sovětskou lunární raketu N-1. Když se zastávka nad kávou nachýlila, zaklonil Hájis hlavu ke kostelu a doporučil, kousek ho nahoře odstřelit, aby se Sonnenseite posezení dostalo ze stínu na slunce.
Hlavou mi bleskl noční zážitek, z čehož mi zatikalo v levým oku.
Vyrazili jsme kousat další kilometry.



Naše pomyslné tečka se sunula mapou Evropy po silnicích, silničkách, cetách i polích. Furt se do nás ještě nezakousla únava ani odřenej zadek a tak jsme i všechny ty cesty a pole užívali. Silnicím jsme se vyhýbali. Byl krásný květnový den. Teplota akorát. V hlavě klid, že se nám podařilo zdrhnout od každodenních povinností. Hájist trousil svoje neopakovatelný hlášky a den líně plynul, krása!
Oběd jsme si představovali krapet jinak než-li studenou sekanou v housce na chodníku městečka s názvem Burg Stargard nebo tak něco. Upnuli jsme se k tomu, že tam budeme obědvat, což jsme dodrželi, ale že by to tam bylo terno, tak to nebylo. Jak jsem zmínil – štokrle u stolečku na chodníku před řeznictvím to řešilo. Nic moc, ale na degustátorským vejletě nejsme a jídlo si na Instáč taky nefotíme, takže vlastně dobrý.







Plán na bivak byl až nad Berlínem a v cestě nám kromě hromady kilometrů ještě ležel park Muritz s přehlasovaným ú. Při plánování trasy nám klikatící se had řeky Havel dost zavařil, protože najít tam přívoz nebo most, který by dával smysl nebylo až tak jasný, jak by se ve vyspělý západní Evropě mohlo zdát a tam kde “by asi měl bejt” jsme si to nelajzli s vidinou dvouciferných km zajížděk. Takže jsme v těchto místech volili trasu poněkud konzervativně, což se ukázalo jako dobrej nápad.
Průjezd Muritzem s přehlasovaným ú byl rozptýlením. Po hodinách rovin, nekonečnýho obzoru, větru a letáků brojících proti větrníkům (tenhle mor tyčí s vrtulí na kopci spolu s morem lešení pro lidi na vrcholu kopce momentálně zužuje Čechii. Jak nás tak znám, tak zase pozdě budem naříkat nad rozlitým mlíkem z toho, jak jsme těch našich pár horizontů zkurvili za evropský peníze pro nafukování kont několika málo Já Nic, Já To S Vámi Myslím Dobře Svatejch. Tyč s vrtulí na jejíž provoz je mnohdy potřeba přispívat nebo lešení na kopci je skvělej plán! Proč si vždycky bezděky vzpomenu na královské poradce X a Y z Šíleně smutný princezny? Jeden měl na hrudi vodorovný pruhy a druhej svislý a oba měli brilantní nápady).
Dítrové už jsou o krůček napřed a lamentují. Nedivím se. Vrtulí je tam na severu vážně hodně. Opravdu. Nám to tu zatím roste jak solární pole.

Ale zpět do Muritzu s přehlasovaným ú – byl krásnej. Ani silnice si tam neudržovali, aby jim tam nejezdili kokoti, co fotí na Instáč krajinky od pangejtu. Zem voněla nasládle, provoz skoro žádnej a zvuky lesa nás úpe pohltili. Na chvilku jsme i zastavili, abychom se pokochali veškerou tou nádherou kolem nás. Borovice, nízký slunce, kopečky, divoký louký plný cvrlikacího kraválu, rybníčky a jezírka. Krása.
Jak jsme tam tak stáli a rozhlíželi jsme, napadlo nás, že si tam aspoň namažemem zadky.




Pod Muriztem s přehlasovaným ú leží většině čtenářů nicneříkající vesnička Beenz. Tam jsme si mezi barevnými baráčky dali další kafe v kavárničce, kterou zase provozovali ňáký tety. Po kávě jsme ještě chvilku jen tak posedávali a nípali. Mára se zvedl, protáhl záda, sáhl po své cykloflašce, oprášil vzpomínky na němčinu z osmé třídy a poprosil si jednu z tet o vodu.
Teta se bez výrazu zeptala, kolik jí chce.
Mára kontroval, že dva litry.
Teta zaváhala s 0,7l flaškou v ruce, že se to tam asi nevejde.
“To byl vtip.” odtušil Mára.
Když vylezl před barevnou kavárničku, už jsme seděli na kolech připraveni k odjezdu.
“Nežerou maso, nemaj smysl pro humor.”, vyhodnotil situaci Mára po svým.
Rozjeli jsme se do dalších kilometrů.
“Asi ňáká misie….ale bůchjimžehnej.” ozvalo se ještě za odjíždějícím Hájisem.


Do bivaku to bylo ještě kus cesty a slunce neomylně mířilo k obzoru. Krajina i města se začala balit do krásných teplých barev, stíny se prohlubovali. Všechno to působilo blahodárně. Ranní odjezd skoro od moře se zdál nekonečně daleko. Také přišli první provozní problémy, se kterými se dopředu nedá dost dobře počítat, protože přijdou až samy. Třeba kraťasy, do kterých stačí udělat dvě díry a přijde úleva.
Když se den definitivně začal lámat, přišla asi 15km vložka po štěrcích. Ta nám fakticky rozdělila den a tmu. Ano, už byla na 170tým km trochu „navíc“. Drcalo to a vůbec jsme nesdíleli dopolední nadšení z nezpevněných cestiček. Naopak, mlčky jsme se snažili to odkroutit a nikde s sebou neříznout. Písek tam byl nevyzpytatelně hlubokej nebo narolovanej od 4WD aut.
Únava o sobě taky v různě nepravidelných útocích dávala zřetelně vědět. Jsme jen lidi, že ano.











Před desátou večeře u větnamce (jinde už neměli otevřeno). Po něčem zabaleným v něčem, co bylo tak trochu oranžový a křupavý, jsme přivázali elektrikářskejma chyťho páskama čelovky na helmy a ještě na hodinu vylezli na kola.
Bivak v boudě u vody byl bez problémů. Když si člověk neposvítil na hladinu rybníka a na mikroživot pod ní, tak se i bez obav opláchl. Sladká nevědomost pomáhá.
Po 220km jsme usnuli jak špalci.






Ranní rutina – všechny bágly přezabalit a doufat, že budou menší a lehčí (nebudou). Namazat zadky a nasoukat se do smradlavých hadrů (to už po 2 dnech vůbec není problém, je to jak to je). Taky jsme byli hladoví, tedy až na klíště se kterým Mára pár minut bojoval, ale s tím se taky takňák dopředu počítalo. Celou ranní epizodku hladových, rozcuchaných, smradlavých, ale spokojeně vyspinkaných nám Hájis okrášloval vyprávěním bajek srbského lidového vyprávěče Mamko Tatiče….já nevím, že když ten vůl něco někde zaslechne, vytesá se mu to doslovně mozku.
Dnes nás čeká 250km včetně průjezdu Berlína.




Když jsme seděli v jednu po poledni pod Berlínem a kousali do solidní porce kebabu, zkoušeli jsme přijít na to, jestli dnes stihneme co je naplánovaný. Protože ujet to, není taková romantika, jako koukat na Instáči na fotky s hečtegem stayoutside. Je to děsně jednoduchý. 250km, který musíš ujet je 250km, který musíš ujet. Který z těch čtyř slov je nesrozumitelný? A s warpovým pohonem asi počítat nemůžeme.
Každou další zastávkou padají jakékoliv normy, ohledně zdravého stravování. Průměrný zastánce moderní glutenovo-antipalmáčovo-vegan mládeže s korektními politickými názory, který by shodou nešťastných okolností stál ve frontě za námi, by zřejmě potřeboval resuscitovat už někdy mezi naší objednávkou a pípnutím platebního terminálu.




Projet Berlínem není jako projet Žatcem. Když nezakufrujete, trefíte trasu alespoň z 90% a pojedete chladnokrevně, bude se jednat o cécéá dvouhodinovou videohru.
V Berlíně se také láme “západ” a “východ”. Vlastně nás ten rozdíl překvapil. Zatímco západní, moderní část je vlastně další standardní metropole plná turistů s telefonama, tak východní je úžasnej mix zvuků, vůní, pohybu, barev, hudby, umění, lomozu, nesterility a energie. Zatímco v západním jste neviděli “lokála”, ve východním byli všude. Všude se něco dělo, úžasný. Víte o tom, že Scorpions jsou z NSR, zatím co Rammstein z NDR? O tom mluvím. Později jsme zjistili, že takhle na nás působila celá “východní” část némecka. Na západě to bylo jako řada koncernových stříbrných aut na hotelovým parkovišti u Rozenhajmu.
Toho dne, jak jsem už zmínil jsme přejeli Berlín a sedli si na předměstí na kebab. Koukli jsme na namalovanou šňůrku v mapě. Tady na kebabu začínala. Jenže byla hodina po poledni a ta šňurka měla 205km. V nohách jsme měli 40km mezi semaforama.
Ještě 205km.







Sklonili jsme hlavy a jali se šlapat. Nikterak jsme to neřešili, nechtěli jsme házet flintu do žita a překopávat plány na poslední den. Naštěstí nefoukalo a bylo hezký počasí, takže cesta odsejpala. Dlouhý špice, důkladný háky. Najednou jsme přejeli Labe. Nevím proč, ale takňák na nás působilo blahodárně. Jakobychom byli skoro doma. Což ani smykem, ale bylo to fajn. Další Aldi nám zabralo víc času než jsme předpokládali – asi 3x víc. Než jsme po nákupu zase vyrazili, zjevil se totiž plán zneuctít firemní porcelán. Chvilku to trvalo.
Při stmívání zastavujeme na liduprázdném náměstíčku ve městě jménem Dahlen. Furt to bylo do bivaku dost daleko, bylo nutné nasadit světla.
Hájis se při připáskovávání čelovky na přilbici nastřelil cukrem, což vedlo k další fantastické spršce hlášek. Jenda za všechny? Tak jo. Mára vedle Hájise gumovým chyťho přidělává blikačku na spacák. Hájis to v kontrastu vlastní momentální nešikovnosti shrnul slovy: “Tyvole Máro, ty umíš jednou rukou svázat ženskou a druhou si nandavat prezervaťív, ne?”.
Načež se mu zase minutu nedařilo zvládnout vlastní prsty po 200km a tak si jen tak pro sebe zamrmlal: “Jó hoši, vojna je krásná věc. Někdy přijďte, mám z toho dijáky”. Nedává to smysl? Správně.
Opouštíme Dahlen.







Noc se chvilku přetahovala se spekta..skepto..spentokolunárním…s překrásným zanikáním posledního světla na obloze a pak všechno zabalila do neproniknutelný tmy. Což byla trochu polehčující okolnost, protože poprvé na trase přišly kopce. Takový ty belgický minutový stojky, kde ta minuta trvá od pěti minut a déle. Hájis nemá moderní převody, takže mu nezbejvá než jezdit jako Ampler, aby se na ty kopce dostal. Nu a nám prozměnu nezbejvá, než zachovat poker face a recitovat si tichý motlitby za vrchol kopce, Hájisovu křeč do stehen, lejtek, krku, lopatek i malíčků na nohou. Já vozím 42×36 a říkám si, že jsem zhejčkanej. Když už mi nepomůžou ani tyhle převody, tak mi nepomůže ani kristus natož 42z kazeta. Zhejčkaná doba! Já toho Hájise přetrhnu jak hada!
Mezi kopci jsou strmý sjezdy. Takhle s bagáží je to velikej fičák a brzdy, který jsem znal při ježdění bez bagáže nejsou ty samý brzdy, který mám s bagáží. Nebo aspoň nedělaj to samý, lemplové drahý.
Fascinující, jak červený světýlka vrtulý nám sice ukazují, kde by mohl být vrchol, ale ve vzdálenosti matou. Koneckonců v cestě byly červený světýlka, ke kterým jsem nechtěl dojet toho večera ani náhodou. A jak to tak chodí – tudy se jak na na potvoru ty zákeřný silničky klikatily.
Ne, mezi dvěstětřicátým a dvěstěpadesátým kolem půlnoci vážně nechceš Hájise při chuti. Nechceš!


Oproti plánům na papíře jsme dnešní den zkrátili asi o 20km, ale to byla nicotnost, proti tomu, jak se nám jevil plán před devíti hodinama na kebabu pod Berlínem.
Zalezlý do raket na malým vápně ňákýho fotbalovýho hřišťátka a pod zářícíma hvězdama usínáme okamžitě.






Ranní kafe na pumpě opodál nám odstartovalo finální den. Terén se začal vlnit, až přešel v kopce, slunce na vymeteným nebi a ňákých ušmudlaných sto a něco kiláků před námi. V optice cesty, kterou jsme už urazili nám to přišlo jako kousek.
Nejprve průjezd Chemnitz. Veliký malý město. Přijeli jsme k tomu, že ho projedeme jako Sokolov, za 20min nám to přišlo jako Karlovy Vary, po dalších X minutách se Mára zeptal jestli někdo tuší jak velký to vlastně je, načež jsme se shodli, že jako Budějovice, a když už jsme se vymotávali posledním předměstím, tak jsme si to poupravili, že to bylo kapánek víc než Plzeň, spíš Ostrava.
Před námi byly Krušky. A poslední hodiny nám ukázali, jak krásný to doma máme. Vážně nejhezčí! Každej kus cesty měl svý kouzlo, ale tohle bylo jednoduše krásný. Hluboký údolí, divoká voda, strmý svahy, lesy a spousta motorkářů (to upe hezký nebylo).
Poslední nekonečný údolí a výšlap na Mýlajtn. Po sedmi stech kilometrech s kuframa na kole nám to stejně nedalo a jeli jsme ho nahoru, co fyzika a fyzička dovolila. Zmáčkli jsme se. Vrchol.


Konec. Fantastická cesta!
Ty vole fakt dobrý !