20210330_ROB_RX_9720

Spolkl jsem první mouchu. Dávno jsem vysledoval, že nic nepřichází postupně. Zima z úterka na středu, jaro ze čtvrtka na pátek. Proto mě vlastně ani nepřekvapilo, že o dva dny nazpět jsem vymrzl při 20km jízdě, ze který si vybavím jen sníh, vodu, mokro a strašnou zimu. Ovšem tohoto dne jsem ujel 70 km pod krásně modrou oblohou, kdy jsem byl permanentně zpocenej jak dveře od chlíva. A sněžit zase za pár dnů nevyhnutelně bude.

První letošní delší musí to bejt krajina, cos neviděl, bylo 30/3, což je i v dnešním chaosu prakticky 30. březen. Tom se mnou nemohl a tak jsem na rally vyrazil sám. Zní to asi blbě, jakože ‚no tak teda co mi zbejvá‘, ale je to trochu jinak. Málem jsem nedospal. Počasí přišlo, nálada taky, doma jsem opušťák i odvoz na bod ‚A‘ dostal a nic nebránilo vydat se po čárce v hodinkách k domovu. Přibližně 70km mně neznámým terénem. Semtam cesta, semtam asi výhledy, ale jinak přes horydoly na surovo. Tak jak jsem si to načrtnul do mapy. Místy, kudy by měla nebo mohla být cesta a kdyby ne, tak to tam ňák poskáču a uvidím.

Než jsem se rozjel, sedl jsem si na kolo a nasál vzduch a vnímal všemi smysly všechno kolem i ve mě. To, že nechci spěchat, jsem daleko, sám, pojedu, kde to neznám, a že je to, tak jak chci. Pár minut klidu, kdy ve mně nebyl jedinej uzlík nervů. Spokojenost.
20210330_ROB_RX_9704
20210330_ROB_RX_9711
20210330_ROB_RX_9726

Pak jsem roztočil nohy. První hodina dvě bývá a byla i tentokrát plná euforie. Udržel jsem se na uzdě, na výkon se snažil nemyslet, jen na prožitek. Vidět, nebát se zastavit, sednout si, brblat si, bavit se, nespěchat. A taky vzhledem k tomu, co bych letos všechno rád projel, tak odzkoušet, co jak sedí nebo nesedí. První budu měnit sedlo – když píšu tyhle řádky, už je vyměněný. Na trejlovým ježdění jsem neměl potřebu to řešit, při tom občasným sezení cestou na kopec. Ovšem na dlouhé jízdy to není a já už jsem starej na to, abych si to nedělal hezký. Další budou boty – stejnej problém, stejný zjištění. Taky jsem ladil posed, abych na konci nepotřeboval asistenci při slejzání. A dále kravinky jako usadit batoh, vyměnit helmu (kdo by to byl řekl), umístit správně foťák, vyladit odpružení. Drobnosti, který ve výsledku mění pravidla hry.
20210330_ROB_RX_9715
20210330_ROB_RX_9724

Stejně jako “čím jsem starší, tím je moje mamka chytřejší”, tak ke mně začínají doplouvat Lopesovo rady. Všechno takňák musí uzrát. On neváhal ani otočit představec uprostřed dlouhého trailu. Jedna z jeho nejjednodušších rad, se mi momentálně jeví jako nejsložitější. “Robe, musíš bejt furt na správným převodu – furt, chápeš?”. Myslel jsem, že chápu, ale už vím, že nechápu, hehe. Srát to tam pod tahem jako endurista není to, co myslel. Ani slow-mo roztáčení nohou s rovnými zády, zadrženým dechem a vykulenýma očima. A ano – vím, že na XC pěšině je to jednoduchý, ale při rally stylu už míň. Proč se pokaždý musím vracet na začátek, když chci udělat krok dopředu? Asi to tak má být.

Km naskakujou, hóhemeters taky a nohy se začínají tahat z medu. Je jaro, počítal jsem s tím, že se mi nebudou točit jako vrtule Antonova. Nicméně furt mám obzor poměrně širokej a vnímám místa, který projíždím i navzdory tomu, že tam kde by mohla nebo měla bejt cesta, zas tak často neplatilo a síly mizely rychleji. Některý sesedlosti byly vážně půvabný. Nádherný místa, kde úterní dopoledne pod modrou oblohou dokonale vystihuje ‚líně se vleče čas‘. Nebyly zmentosený plasťákama ani trampolínama. Prostě jak říkám, někdy citlivě udržovaná původní bída je MNOHEM lepší, než naleštěná bída těch co chtějí, ale nemohou a ještě o výrazný kus lepší těch co mohou, ale neví coby, ale rozhodně chtějí všechno. To jsou pak výkladní skříně trendově-dezajnových studií a jsou veskrze originální, až oči přecházej. Vepředu srub, vzadu skleněná krychle, na tom rakouská střecha, serepetičky na trávě z Jysku, tůje z Baumaxu a sezení s Ikeou. Vše na dálkový ovládání. Gargamelov.
Bez názvu-1
20210330_ROB_RX_9731
20210330_ROB_RX_9733

Med tuhne, nohy se mění v želé. Nejdřív se mi zúžil obzor jen na ten přede mnou. Dostal jsem se do malýho údolíčka s potokem tak malým, že přesně nešel hopsnout, ani přejet suchou tretrou ani přeskočit na nohách s kolem v teplejch. Všechno o fous nevycházelo. Ale byla i cesta na druhý straně. Někde tu musí bejt kláda. Našel jsem! Po pár minutách jsem odhalil tři klády spojený kramlema a něco, co mělo bejt zábradlí, ale spíš to bylo to poslední co praskne, až to praskne pod nohama a ruka impulzivně sevře poslední klacek, co je po ruce. Dobrodružství údolíčka pokračovalo. Souběžná pěšina doslova jemně popsáno-rozmrdaná od čtyřkolek nebyla nic moc. Evidentně se jim kdosi snažil v tom bránit balvanama uprostřed, ale nevyšlo to. Byl to velký kontrast v tak malebném prostředí. Čtyřkolky jsou mor a jak říká 200Kláda-kdokoliv na tom jezdí a není myslivec nebo záchranář nebo to nepotřebuje k práci, je kokot, se bohužel vykresluje jako mimořádně trefný pravidlo.

A to jsem ještě netušil, že na konci údolíčka na mě houkne křoví:

„Odkud jedeš?“

„Tam!“ hekl jsem leknutím, ani se nepodíval komu a kam to moje Já odpovědělo.

Byl to chlápek s kozama a mačetou.

„Byla tam pěkná pěšina, chodil jsem tam běhat, sám jsem si jí na jaře vždycky prosekal.“ mávl mačetou proti proudu.

„A teď tam jezdí na 4kolkách, z cesty je blátivej tankodrom a v lese už nikdy nebude klid.“

Zvažoval jsem, jestli to myslí proti mně nebo se chce jen vypovídat.

„Znám to. Nemáme šanci.“

„Jo, nemáme. Bohatneme. Blbneme.“ odtušil.

Pokynul, že konverzace je u konce a zmizel se svejma kozama a mačetou zase v křoví.
20210330_ROB_RX_9747
20210330_ROB_RX_9743
20210330_ROB_RX_9746

Obzor předemnou se zužil na cestu pod kolem.

Dalším témátkem, abych nevyšel ze cviku v remcání, bylo při průjezdu kolem Medardu. Tam jsou takový ty cesty, aby lidi z města alespoň na chvilku zvedli zadky a vyšli na vzduch. Nemají převýšení ani terén a jsou široký, aby tam mohla zácharnka pro vožraly. Potkal jsem pár pubertálních partiček s dunícimi repráčky. Někteří vypadali jako gengstři z předměstí Bogoty, jiní jako želvy Ninja, ale to k tomuhle věku patří. To co mě zarazilo bylo, kolik tatínků na elektrokolech jsem potkal s dětma na elektrokolech. Dě-ti-na-e-le-ktro-ko-lech?! Prosím?! Vloni jsem si toho všiml už na pražský Šumavě, ale snažil jsem si říkat, že třeba mají děti vrozenou skrytou vadu, slabý srdíčko, jednu plíci nebo jinýho cojávimjakýho prevíta. Tak snad jsem se nepletl.
20210330_ROB_RX_9734
20210330_ROB_RX_9737

Pak už se mi beztak extrémně hubený výsek obzoru rozostřil a já musel najít pumpu s fantastickým sortimentem, který jsem zrovna nutně potřeboval: čoko-čoko-kola-kola-čips-kitkat-kola-grg, vše samože bez palmáče (bez obav, lidi). Po strávení a nahození obrazu jsem s mírně optimistickým pocitem, že jsem na 50tým – skoro doma, vjel do Krušek.

Tedy nejprv se promotal městským lesíkem, kam dojdou lidi v bílejch botech a s trhlýma kalhotama na kolenou. Je to samej Lays, Tiger, rouška, podprda, Durex a smrad z léčivých bilin kolem dvojiček, co dělaj, že tam nejsou, když je míjím.

Hned jak jsem se vymotal z tohodle okoloměstskýho slumu, mi Krušky připoměly, že to je takovej svéráznej druh euforie. Jako když brečíš hrdostí. Všechno co doteď byl složitej terén je ihned zapomenuto a utopeno v blátě neprůjezdných cest, pěšin co nikam nevedou a lesích který nemají konce. Na výhledy zapomeň, na to, že by to odsejpalo taky. I na to, “že to někudy objedeš”. Je to jak to je. Ale jak jsem psal – jsem na to vděčnej, že můžu jezdit zrovna tady. Jestli ještě někdo nevím, ale já jo.

Takže všechno těžký doteď se nepočítá a nyní jde o to, dostat se domů před setměním.
Tam jsem dojel přesně když se slunce dotklo kopce a já spadl z kola na zahradu. Andrejka mi s dojemnou starostlivostí donesla pivo a s obratností dětských ručiček mi ho vyklouzla zavřený na hlavu, bengggg.

Víte o jak příjemným pocitu bych teď zkoušel psát, kdybych se měl pustit do závěru? Ti co ví, ví, ti co neví, ti se to beztak nedozví a já zatím neumím psát tak, abych to popsal. Ještě k tomu je jasný, že lidi už nečtou, takže by to stejně neokusili ani z těch řádků.
20210330_ROB_RX_9755

Povznášející, krásný, kurvadobrýjo!