Kochám se z části novým nádražím v Chodau. Prolíná se tam bída starých nádraží s novými nástupišti a kyblíky na plast/papír/všechno v némecky šedým plechovým proužkato/ostrým stylu. Lícuje to jak vojenská uniforma. Teď je to in.

Mám radši klid, proto se povětšinou zašívám na konci perónu.
Je dlouhej. Podle čeho se určuje délka perónu? Podle těch maket vláčků, co byly dycynky ve velkých čekárnách s ošlapanou dlažbou jen v místech kudy se do haly vcházelo, procházelo a vycházelo? Mně se jako klučíkovi ty vláčci děsně líbily. Znázorňovaly řazení vlaků, ale to pro děti prd znamená. Ty zajímá, že tam jsou vláčci.
Perón zeje prázdnotou – prázdniny.

Vyndavám telefon a jdu mžourat na displej skrze který zkouším najít jednoduchý nápad, jak primitivně oddrenážovat stání na auto.
V dálce něco mumlá nádražní tlampač. Moc nejde slyšet. Pochytil jsem stěží jen číslo vlaku.
Na displeji se přehrabuju v krytech na telefon, který vůbec nepotřebuju.
Ukázková prokrestinace.
Zvedám hlavu a na ceduli kontroluju, že jsem u správný koleje. Jsem. Číslo vlaku sedí s tím co jsem pochytil v mumlání rozhlasu.
Vracím se k displeji a opět zkouším to odvodnění.

Tlampač dál v dálce štěbetá.

Na displej se mi vbloudily výkonný světla na helmu. Podzimní ježdění se blíží.
Posr..ělaná prokrestinace.
Koukám na hodinky. Už tu měl bejt, zvedám hlavu k ceduli. Jsem správně. Vlak nikde, jen v dálce na začátku perónu jeden Regio Shark.

Jinak klid a ticho.

Jdu zkusit zavolat Filipovi. Jen tak.
Ještě jednou očima kontroluju liduprázdný nástupiště.
Nic. Z RegioSharku vystupují lidi. Jinak nic. Klasika. ČéDé. Není záhada, proč vlak v daným čase u perónu není.
Stále čekám, až s duněním přijede souprava zelenýho vlaku s mohutnou elektrickou lokomotivou. Jako vždycky.

Snad mi neujede nápoj, bleskne mi hlavou.

Jdu volat tomu Filipovi. Pokecat.
Palec loví jeho číslo v seznamu.
Má dvě čísla! Cože?

Přeostřil jsem přes telefon na novou šedou zámkovou dlažbu pod ním.
Nemůžu se zbavit dojmu, jakoby mi něco uniklo. Brr.

Tlampač štěbetá.
Filip má dvě čísla? Od kdy má dvě čísla? Jako jedno pro Filipa a druhý pro Matuše?!
Jako by na tom sešlo, stejně to nezvedne.
Nikdy mi to nezvedne. Vytípnutí a autosms „zavolám zpět“ používá stejně automaticky jako pražák 4 blinkry při parkování.

Ten vlak.
Už tu měl být!
Ten pocit, že jsem něco přehlídl. Něco ve mně se snaží přijít na to co to je.
Tů tů tů, telefon začal vyzvánět.
Co jsem sakra přehlédl?!
Tů tů.
V paměti studuju obraz nádraží, který jsem před pár vteřinama zběžně projel.
Tů tů tů.
Liduprázdnej perón.
Tů tů tů.
Modrej RegioShark v dálce na konci perónu.
Tů tů.
Vystupující lidi.
….ztuhnul jsem a adrenalin mi vyskočil do krku.
Tón se změnil a telefon začal tůtat rychle, ale to mi mizí v proudu adrenalinu, který mi letí do hlavy.
Telefon opouští ucho.

Mo drej vlak vdál ce na kon ci nás tu piš tě.
Mozek mi to teď všechno propojil a v hlavě se mi rozhostila tma. Ticho. Nic. Imploze. Takový maličký ‚pupfff‘.
Otáčím se na konec perónu.
Modrej RegioShark!
Už z něj nevystupujou lidi, rozeznávám mávající ruku průvodčího v zavírajících se dveřích.

DOPRDELE!

Rozebíhám se.
Vlak je docela malej strašně daleko.
Jakže jsou ty peróny dlouhý?!
Plácám teniskama o novou zámkovou dlažbu, v batohu mi chrastí TicTac. Fefermitovej.
Dveře se zavřely.
Já se poseru! Ten vlak tu celou dobu stál.
Sprintuju jak jamajčan. Musí to bejt strašnej pohled.
Ujede mi po tom, co hodinu sedím na perónu, ke kterýmu vlak na čas přijel – a teď odjede.
Beze mě.
Nerozjíždí se. Ještě 20m – jak kraslickej panelák, když leží.
Mašinfíra s kameným výrazem se slitoval.
Mávám na znamení díků.
Gesto ‚kmitej dovnitř‘ odpověděla jeho ruka.

Mentálně vyčerpán stojím u dveří, oči sledují míhající se obraz, mozek nezpracovává nic. Snažím se přijít na to, jak je možný, že přehlídnu vlak, který tam celou dobu stojí. Nic.
Falkenau. Přestup.
Vystupuji.

Čekám na perónu, kde jsem ráno nastupoval. Mezi Olovím a Falkenau je výluka, proto nás ráno dovezl autobus a díky tomu jsem poprvý v životě mohl využít podchodu z druhé strany nádraží. Řeknu vám, žádný terno to nebylo.
Perón je podezřele prázdnej. Zase ten pocit v zátylku, ale je poslední týden prázdnin. Děti jsou ještě zhulený někde v křoví nebo čumí do telefonu na náměstí. Zvyk, že tenhle vlak bývá napráskanej mutujícími ostřáky a žvejkajícíma modelkama s přehnaně napatlanýma očima je jen zvyk. Jsou prázdniny.
Za minutu by tu měl bejt. Kontroluju pro jistotu ještě perón č.1, odkud občas taky jezdí, jenže i ten zeje prázdnotou. Rozhlas jako na ostatních nádražích dlouze něco řiká, ale nejde mu rozumět. Na 4tý koleji posouvají nákladní vlak a bouchání jeho kol je to, co slyším místo rozhlasu.
Už tu měl bejt!
To je den (..).
Na jedničce se pokouší o sprint dvojička v mém věku. Vypadá to komicky, sportovci to zrovna nejsou a vlastně vypadají dost zdevastovaně. Jsou to jediní spěchající lidi na tomhle liduprázdným nádraží. Kam spěchají?!
‚Nesmíš takhle skončit‘ bleskne mi hlavou a na zátylku zase pocítím ten divnej pocit.
Už tu měl bejt.
Dvojička se super sprostým slovníkem a igelitkama NORMA se hlučně valí podchodem.

KURVA!!!

Výluka!

Vždyť jsem s ní ráno přijel! Jedu od zubaře, copak mi udělal lobotomii?!
Jaksi dneska BO HU ŽE L mozek pracovat NE BU DE.
V šoku se otáčím se přes koleje, menší autobus (zastávkovej) se rozjíždí, větší už tam není.
Nevím proč, ale rozebíhám se. Co mi je jasný, je že tohle dopoledne je ztracený v čekání na další spoj.
Beru schody po čtyřech a jen se mihnu kolem funící dvojice, která chce do schodů běžet, ale už to nejde, takže dělají aspoň hrozně pohybů s rukama. Ostatně moje elegance mi je momentálně k hovnu.
Vybíhám ven, autobus mizí za zatáčkou.
Dvojice se zavěsila do zábradlí. Nesmím takhle skončit.
“Dopíči! Já ti to říklala! Dopíči, ale hovno!” řvou na sebe mezi sýpaním ty dva s igelitkama. Dlouho jsem neviděl hnusnější výjev. Strašný.
Za nimi se objevuje velký (nezastávkový) autobus. Vyjel ze zatáčky.
Byl se otočit?
Byl se otočit!
Nekompromisně mu vstupuju do cesty. Jestli mi chce ujet, musí mě přejet.
Hlavou mi probleskl obraz rozjetýho kládařskýho Volva s nápisem ‚Stenley‘ na straně řidiče – to je totiž vždycky vážný.
Zaháním strašnou představu. Krucifix.

Řidič autobusu se směje a zastavuje.
Ty vole, co se to se mnou děje?!
Za to určitě můžou komunistí.
Zhroutil jsem se do prosezelý sedačky letitý Setry a usnul.

~rt