Nedlouho před naším objezdem Hracholusek jsme vzali rodinky na lodičky a sjeli spolu část Ohře. Večer u ohně na břehu vládla poklidná atmosféra, jež nám umožnila drobný a nenápedný nátlak ve smyslu: od zimy si mluvíme o delších jízdách na kole a nikdy na ně není čas nebo povolení.
“Vždyť si jeďte! Jasně! Vyražte, budeme rádi!”, lehkovážně povzbudila v dobrém rozmaru, podpořeném lahví kvalitního ležáku z vyhlášeného žateckého chmele, děvčata.
Ihned jsem věděl, že vyřčená slova nebudou znamenat to samé už ráno, natož za pár týdnů, kdy jim již paměť bude selhávat nebo bude přinejmenším diskutabilní. Rozhodl jsem se toto povolení projistotu nejitřit připomínáním a takticky vyčkávat, dokud opravdu nebudeme před odjezdem.
Vyměnili jsme si s Tomem spokojený pohled a usrkli piva. V zásadě myslel na to samé.

O dva týdny později.

“Nezapomeň, že v sobotu a neděli jsem s Tomem na kole.”
“Ajo vlastně, hmm, no – radši mi to napiš do kalendáře.”
“Když ti to nasdílím do kalendáře, vyčteš mi, že jsem ti to nepřipomněl, protože přece vím, že takhle ty telefony nepoužíváš. Když ti připomenu, aby sis to poznamenala do papírovýho kalendáře, nebudeš mít zrovna čas si něco zapisovat, protože nejsem telefonní číslo prodávající boty, který jsi vždycky chtěla a hlavně nutně potřebuješ. Když se zápis do toho kalendáře přesto někudy dostane, zapomeneš se kouknout, protože jestli si myslím-já, že nemáš na práci nic jinýho, než koukat do kalendáře na tvý vejleti – tři tečky.
Zkrátka, co si zapamatovat nechceš, si nezapamatuješ, ani navzdory lístečku-diáři-kalendáři-buzerující apce v telefonu, takže ti to říkám teď a zkus na to myslet, miláčku.”, podotkl jsem líbezně, ovšem se stopou vkrádajícího se sarkasmu.
S mírným zareptáním to prošlo.

Příprava.

Už pár sezón se s Tomem nehrkáme trailem dolů, štěrkovkou nahoru. Chvilku trvalo, než jsme se vyrvali ze spárů enduro/trailové sevřené pohodlnosti. Touha jezdit a objevovat byla silnější a nic nezměnila na nadšení ze sjezdování. Tom to zformuloval dokonale – musí to bejt krajina, cos neviděl.
Vůbec tím nemyslíme ježdění na těžko, naopak. Aby nám zůstala obratnost pro řádění ve sjezdech, svižnost ve výjezdech. Stále chceme věřit, že potřebujeme jen to, co potřebujeme a ne, to co současnost žádá, abychom potřebovat nutně měli. A že těch lákadel je. Vtipné, jak spojení “jezdit na horském kole” potřebuje pracně vysvětlit, zatímco “enduro” “gravel” “bikepacking” ne. To už za nás udělali judlové pod zářivkama v marketingových oddělení zainteresovaných firem.
Takové ježdění daleko a nalehko obnáší se toho hodně naučit, tedy nasbírat zkušenosti.
Každá cesta napoví před další. Jaký spacák? Kam? Jaká karimatka? Tam? Jaký batoh? Proč? Jak se světlem? Co s sebou ano a co ne? Balit logikou co se může hodit, co budu potřebovat nebo riskantní co nemám-nepotřebuju? Je potřeba to vybalancovat, aby se předešlo zmatenému odezdikezdizmu.
Navzdory tomu, co jsme si mysleli doma, se cestou ukázalo, že batoh byl zabalen blbě a vezli jsme hodně věcí.
Nicméně se nám i přesto podařilo jet nalehko a jízda zůstala jízdou a ne udržováním bágly ověšenýho kola v dopředném pohybu. Příště budeme určitě chytřejší a lehčí.

Odjezd.

Jsou přinejmenším dvě pravidla, která samovolně prověří připravenost a odhodlání. Prvním je balení. To jsem potvrdil přibližně hodinu před odjezdem. Přes jistotu, že mám vše a správně v batohu, jsem znovu pro onu jistotu batoh opět přebalil. Tím jsem o ní přišel definitivně.
Druhé pravidlo se týká všehože, co se normálně (nebo vůbec) neděje. Stane se.
Zaseklé ramínko přehazovačky asi 600m od baráku se postaralo o pozoruhodný strečink, dřív než jsem zjistil, co se stalo. Během asi vteřiny a půl jsem se ze vzorové pozice kohosi, kdo na kole působí jako že ví, co dělá, ocitl v pozici nešťastníka, jež divokým pádem z lešení dopadl na shodou okolností prázdné projíždějící kolo pod ním. Ono zaseklé ramínko zapříčinilo, že jsem protočil nohy naprázdno. To dramaticky změnilo uspořádání sil a rovnováhy mého těla nad kolem. Bezpečtnostní systém Shimano Pedaling Dynamics neboli eS Pé Dé, zareagoval stejně zmateně. Vypnul, až když jsem si nohy nasál pod pedály a ocitl se v poněkud nepohodlné jogínské poloze. Nohy byly přes lýtka zajištěný nárty k zemi, kulky na štangli, s hubou na řidítkách, to vše v předpisovém kliku a ani hovno jsem neměl šanci se z tohoto dokonalého zámku dostat. Dokud jsem nenahmátl brzdy a neovladatelné šněrování zvláštně chrčícího balíku na kole neukončil zastavením.
Naštěstí mě nikdo neviděl.

U bankomatu jsem si uvědomil, že nemám roušku. Nejde o to, že by se při své zanedbatelné hmotnosti, tloučce sotva dvou milimetrů a poměrně jednoduché skladnosti do něj už nevešla. Zapomněl jsem na ní. O bankomat nejde, ale o to všechno, kam nás zavede cesta. Třeba za deset minut do vlaku.
SMS Tomovi. “Máš roušku navíc?”
SMS mně: “Asi. Možná.”
Naskočil mi obraz sebejistého politika, který na kdejakou otázku odpovídá formulací “umím si to představit”, jež mi vypovídá dost o jeho představivosti, ale nic o tom, nač byl tázán.

Na perónu mi strčil do ruky chirurgickou se slovy, že když se s ní operuje, ve vlaku by mohla obstát taky.
Tomovi se podařilo vtlačil do báglu plechovku piva, prý na večer. Je etiketový labužník. Tentokrát někde sehnal piva Elektrolyt a Baterka. Obě se mu do batohu už nevešla, tak se večer prej podělíme o Baterku. Koneckonců to možná nebude tak od věci.
Po hodině a něco jsme byli v Mariánkách na nádraží, odkud fakticky začínala trasa. Slunce už hřálo, po oparu ani památky.
Vydali jsme se najít sámošku a pokoupit něco na prvních pár hodin jízdy.
Tady se začala rodit chybka, která se naplno projevila o 60km později. Nastavil jsem si v hlavě první záchytný bod Stříbro a kapánek si to zkreslil, jakože to je z kopce a budeme tam cobydup. Spletl jsem se.




Sámoška s mně nepříjemným názvem “Dyleň”, byla tím, čím sliboval její modrožlutý kabát s velkoplošnými, leč plochými a bolavě barevnými fotografiemi pochutin, které sliboval vnitřek.
Temnotu uvnitř zuby nehty rozhánělo několik zářivek. Sortiment v ragálech byl rozřazen v košících z plastiku. Celé délce každého regálu a jeho jednotlivého patra vévodily velkoryse dimenzované růžové cedulky se slevou. Téměř neexistoval produkt bez slevy. Pokud ano, tak jen tam, kam se cedulka už nevešla. Up-pricing musel vzniknout tady. Tchýně, babičky, maminky, strejci, tatíci, lačnící po slevách, kterým nikdy nedojde, že to sleva není, tu nikdy nemohli být, jinak bych furt neposlouchal, kde mají jaký slevy a jak výhodně nakoupili.
Sortiment se skládal z úplně všeho, co obyvatel sídliště může potřebovat. Od kalkulačky přes vyšívání, křížovky, kružítka, upomínkové předměty, pantofle a různé cetky, po potraviny. Z repráčků kdesi pod stropem zněl Sagvan Tofi ve svých lepších letech, čímž situaci příliš nevylepšil, spíš konzervoval.
Vzal jsem pepsi, sušenky a po delším hledání objevivší paštiku, kterou si Tom vyžádal. Moc se mi nezdál obal, ale rozkaz zněl jasně. Tom je gastro testér a spase nevídaný věci, takže jsem pustil z hlavy, co si o tý věci, jež právě pípla pokladní pod rukou, myslím.
Už o pár chvil později na parkovišti jsem věděl, že obraz této samošky mi v hlavě zůstane dlouho. Ani ne tak pochmurnou atmosférou první poloviny devadesátých let, ale spíš výjevem, který se mi naskytl, když jsem dosedl na obrubník parkoviště.
Vyrázovala nasupěná paní neurčitého věku kdekoliv mezi 25-45 roky, s dvěmi dětmi, které tak tak doskakovali její rázovité kroky. Tašky v jedné ruce, v druhé ručku prcka, který za ní vlál jako by se držel zábradlí posledního vagónu, který nestihl. Jediná vztekle vyprsknutá věta paní, kterou jsem pochytil – di do píči, já du! – nedávala mnoho nadějí, že se to tu v nejbližší době bude dramaticky měnit.



Červená.

Tomáš dožvejkal ranní chleba s paštikou z plastiku a přišel čas vyrazit na cestu. Plní sil a odhodlání, živení svobodou bez obojků, se nám projednou zase zdál svět velkej jak malým dětem. Bez šipečky na hodinkách, bez mluvení z telefonu. Po červený s profilem na zmuchlaným papírku, abychom věděli, co nás čeká. První přehlédnutí rozcestníku ještě ve městě, druhý hned za okrajovou zahradní kolonií. Ještě jsme netušili, kolikrát a jak budeme bloudit, furt jsme měli nastaveno, že sledovat značku je primitivní na to, abychom se furt vraceli. Jenže otázka “kdys naposled viděl barvu?” většinou znamenalo to samé a postupně jsme nechtíc přistoupili, že to znamená jet zpět a hledat. Jak často se nám nechtělo? Nepočítaně. Jak často jsme si říkali, že teď už to budem hlídat?! Nepočítaně. Prd platný, furt stejný.
Když si tak promítám první metry červený za městem, možná to bylo znamení. Čeho? Toho, že jsme věděli, že to bude turistický, respektive žádný flow pro jízdu na kole. Jenže pod tím myslíš asfalt, sklon nebo drncáky, ale ne to, kolik času projezdíš kompostem s hubou ošlehanou od kopřiv. Hodně. A nic nezbejvá, takže jedeš a necháš se šlehat. když jsme se neprodírali křovím, žasli jsme nad kráskou udolí Mže, které jsme sdíleli s chatkami u břehu a klikatící se železnicí do Plzně. Takhle odspodu jsme si uvědomili kolik kubíků železobetonu a majzlíků do skal tahle dráha musela spolknout. Po prvním brodu, který byl OK se k nám odzadu přidal spolujezdec, který se nám shodou okolností v zorném poli mihnul v Chodový Planý. Poznal jsem ho podle červené bundy přigumicuknutý na rodlech. Přebrodili jsme a zjistili, že to byla jen skoba řeky a budeme brodit zpět o 200m dál. Dojel nás s čvachtajícíma botama právě v této skobě. Od druhého brodu jsme čvachtali všichni a chvilku pokračovali ve třech. Z řečí vyplynulo, že se nechal odvézt vlakem do Chodový Planý a přes Hracholusky mířil domů do Plzně. My taky mířili na Hracholusky, kde jsme se kolem hráze měli stočit na Úterý a Toužim, ale celou cestu spolu nepojedem. My sveřepě chtěli držet barvu, ač jsme tentokrát nemuseli a on věděl něco, co my ne, ohledně kousku červený před Stříbrem.


Prokázalo se to ve Svojšíně, kde nám zamával. Červená se začala klikatit a jednoduché věci promotávala – řekněme – důvtipně. Zanedlouho jsme zase z jednoho křoví vyjeli u maringotky, aby nám zde sedící tety u buchty a hrnku rozpustnýho kafe řekli, že červená vede o vrstevnici vejš. Pokolikátý jsme prokleli kyblíkáře s pestrou barvou?! Že si to kreslí jak někdo, kdo nemá nadání na abstrakci,ovšem je přesvědčen o opaku a protože tomu nikdo kolem nerozumí, tak mu to z podstaty věci nikdo nemůže vyvrátit. Vytlačili jsme o kus vejš, mávli na tety a pustili se do poměrně kostrbaté vrstevnice. Když už můj šaltr i pedály řvaly, že budou hodní, jen když je nebudu dál otloukat o všechno v cestě, vjeli jsme na břehu do dalšího kompostu. Neberte to doslova, ale Mže je řeka, konec srpna je stále ještě léto a vegetace v místech, kam člověk neleze vládne. Pěšina na zemi, křoví zavřené u kolen, vejš neprostupno. Je to takový nepříjemný. Kopřivy v ksichtu, dojem veškerý tý havěti, co vás kousne nebo se do vás zakousne a semtam rána od řidítek nebo od pedálů.
Dostali jsme se na silnici, kde cedule ukazovala Stříbro 5km, ale červená (krucinál) zase vedla do křoví za svodidlem. A já tam tušil zase řeku. A má předtucha byla správná. Tady mě doběhla chyba ze začátku, kde jsem si v hlavě nastavil Stříbro jako první, lehce dostupný bod. Bolestně mi došlo, že ani teď po více jak čtyřech hodinách z kopce, lehkou krajinou plnou krás a s doprdele vůbec žádným křovím, skálou, brodem a tak dále, tam nejsme. Místo jistých pěti kilometrů po asfaltu, jsem bojoval s nejistým terénem. Stále jsme jeli a prali se s turistickou náročností změti kořenů, skal, skalek, kamenných schodů, sklonu a flow, proti které je nejdecký Wolf skluzavka pro holý zadeček rozesmátého děťátka na koupališti. Když mě v těchto místech podruhé předešel bloudící turista, jednou se zeptal, kde je a podruhé mě povzbudil, má tou dobou už mimořádně křehká psychika kapitulovala. Cosi ve mě křuplo. Odsud, až do Stříbra jsem nebyl Tomovi zrovna vzorným parťákem. Remcal jsem. Prostě jsem už jen chtěl být ve Stříbře, odpočinout si a něco sníst. Došlo to tak daleko, že mě Tom musel okřiknout. Nejednalo se o okřiknutí v pravém slova smyslu. Šlo o hlášku, kde slova a slovosled nebyly tak důležité, jako sdělení, které nesla.
“Ale vždyť jsme si řekli se vším všudy, ne?” znamenající něco jako “Drž hubu a koukej šlapat nebo tě zkopnu do řeky, blbečku.”
Došlo mi, že jsem v hluboké krizi, stahuju s sebou i Toma a není chytrý pokoušet jeho schopnost a vůli odpouštět. Zmlkl jsem a začal šlapat.
Příště budu chytřejší.




Stříbro

První a vlastně jedinou zahrádku s cinkajícími příbory jsme zavrhli. Nechtěli jsme hostům kazit gastro zážitek. Nutně jsme si potřebovali sundat boty, fusakle, triko. Smrděli jsme jako po cestě z Mariánek do Stříbra podél břehu řeky. Opodál stál nejošklivější barák na náměstí na němž byl vyveden nápis kebab a pizza. Rozhodnutí padlo. Uvnitř jsem udělal další chybu. Nechat nakupovat břicho a oči.
Pokud se paní snažila skrýt, že jí dva zákazníci překvapili a stejně tak, že jí tito dva ruší v soustředěném civění do telefonu, tak se jí to nepodařilo.
Nechala si zopakovat, jestli opravdu chci čtyři kusy pizzy, pivo a kolu – ovšem – a cinkla mikrovlnka.
Tom pochopil kombinaci pizzy a mikrovlnky a rozhodl se pro opodál líně se otáčející kebab, pivo, kolu a salát s plastovou vidličkou.
Odešel jsem z krámu, než si Tom objednal, dohlédnout na kola.
Prohlédl jsem si náměstí. Na první pohled krásné, čisté, ale čímsi mi nehrálo dohromady. Chyběli lidi a ti dva pobudové opření o kolena před vedlejší sajgonskou zapomněnkou to nezachránili. Moderní dezajnové lampy, ani hranaté zelené ostrůvky s richtig šedýma lavičkama jaksi neštymovaly s restaurovanýma barákama, impozantní radnicí a chrámovým tichem. Přejel jsem očima ty zelený ostrůvky, jež jediné poskytovaly trochu stínu, který jsem nyní nutně potřeboval. Jeden byl ideálně pár kroků od kašny. Jenže k němu mířili nesourodá skupinka asi babičky a dvou vnoučat. Rozhodl jsem se, že tam budu první a místo zaberu. Nedělám si iluze, že jsem vypadal nenápadně a nenuceně, ale tady šlo o lavičku ve stínu vedle kašny. Dosedl jsem o pár vteřin dřív, než dorazila skupinka. Dětem jsem byl fuk, ale rozložitá a značně prostořeká stařena se ani nesnažila překrýt, že jí to tak trochu mrzí. Doporučila dětem, ať se ke mě nepřibližují, že podle všeho smrdím a jsem špinavý.
Nemýlila se a bylo mi to jedno.
Mířil ke mě Tom s jídlem a to bylo to, co mě zajímalo. Zabrali jsme dvě lavičky a na slunce opodál jsme rozložili věci na sušení sestávající se z dvou párů hodně odpudivých fusaklí a dvou kusů durch propoceného a spařeného trika. Ono dvakrát přebrodit Mži suchou nohou je problém. Ani já ani Tomáš nejsme natolik úctyhodní občané, aby se před námi rozestoupila, byť relativně mělká Mže, jako to zvládlo Rudé moře před Mojžíšem.

Jídlo za moc nestálo. Plně korespondovalo s nepříjemnou paní, kterou jsme vyrušili od rolování tajmlajny v telefonu a vlastně i s jediným neopraveným barákem na náměstí. Nestálo za nic a mě místo hladu trochu rozbolelo břicho.
Nemohl jsem se zbavit dojmu, že v sobě dnes ne a ne najít jakousi vnitřní flow, ale usoudil jsem, že takové a určitě i mnohem horší mentální pochody i rozpoložení k tomu patří. Nemá smysl si nalhávat, že je všechno sluníčkový jak ulhaný posty na Instagramu.
Upil jsem koly.
Ještě jednou jsem přehlédl divně prázdné náměstí, konstatoval, že hromotluk před zapoměnkou přemýšlí v hlubokém předklonu opřen lokty o kolena, jeho 40kg komplic v seprané kšiltovce Gambrinus, jež byla tak malá, že sotva držela na vrcholku hlavy s mastnými vlasy neurčité barvy, byl ukázkově zakloněný jak u zubaře a chrápal taky.
Siesta.
Na tomhle zvláštním náměstí jsme zahnali následky stop, které jsme do země obtiskly a začali se opět těšit na ty, které tam teprve obtiskneme.
Čas nasadit fusakle a vyrazit dál.


Turistický ruch v “podhradí” Stříbra a návazných zpevněných cestách rychle utichl a my se vnořili do dalšího “břehovýho” singlu vydupanýho lidmi, zvířaty, ale nikoliv moc vyježděného koly. Občasné zahoukání parníku na senzačně zářivě zelené hladině Hracholusek. Tato barva hladiny na konci srpna, měla podle všeho na svědomí, že byl na břehu klid, chatky prázdné a lidí plus mínus nula. Přetrhl jsem řetěz. Chvilku jsem se s ním pral, než jsem vyměnil rychlospojku. Tomáš utrousil, že by si asi taky měl pořídit rychlospojku.
“TY nemáš?”
Dvojité “e-e” potvrdilo, že dnes a zítra už bychom pro jistotu další řetěz přetrhnout neměli.
Obkroužili jsme spodek Hracholusek a před sjezdem k hrázi se rozhodli pro ještě jedno pivo v putice, kterou jsme zrovna míjeli. Buhví, kdy pak bude šance (prorocká myšlenka).
Pivo bylo otřesné. Přechlazené, nedomrdlé, zvláštní. A přesně taková byla (opět) obsluha, která nám ho donesla a která nás za něj i zkasírovala. Tohle se nepovedlo. Rychle pryč. Co se to dneska děje?
Na minulé cestě jsme zastavili jednou, kromě pump a bylo to skvělé. Na této cestě jsme zastavili podruhé a podruhé to bylo mizerné. Samoobsluhu Dyleň ráno nepočítám, ta byla pouze divná.



Vnitrozemí.

Stočili jsme se severozápadně na Úterý a Toužim, začali bojovat s údolími, jež se nám propadala před koly a vždy byly příslibem krátké, ovšem adrenalinové sjezdodivočiny i výstupovýšlapu. Byly zařízlé v rovině okolního vnitrozemí. Nevlnily se jako kopce, propadaly se. Slunce se naklonilo a nám pomalu začalo být jasné, že jsme několik hodin za plánem a krajinou prostupujeme o dost pomaleji, než jsme si naplánovali. Docházela voda, síly, jídlo. Konfrontace okolí a mapyčky v telefonu začala naznačovat cosi o absenci všeho. Úplně všeho. Pár vesnic, pár stavení, jinak nic. V jedné jsme zastavili u plotu, poprosili o vodu a zeptali se na hospodu. S vodou nás potěšila, s informací o nehospodě už méně. Za vesnicí jsme nasadili světla a pokračovali do další.



Tomáš ukázal na nádherně, posledními paprsky slunce nasvětlený pahorek uprostřed polí po naší pravé ruce.
“Tam by se skvěle spalo i vstávalo, co?”
Měl pravdu, bylo to dokonalé místo.
Vjeli jsme do liduprázdné vesnice pod tím pahorkem a začali se rozhlížet po lidech.
Nic.
Přijelo auto a z něj pomalu vystoupil odhadem třicetiletý mládenec. Hubený jak vyžle, v maskáčích, v sepraným triku, kšiltovce a s knírkem, který neměl mnoho společného s momentální módou.
“Brej, je tady někde hospoda nebo tak něco?”
Chvilku na mě koukal, jako bych se zeptal, kdy tudy projede další metro.
“Tady? Tady opravdu není. Zkuste to asi tři kiláky támdle.” mávl levou rukou přes střechu jeho Seata.
Tím padl plán na přespání na líbezným pahorku. To zamrzelo.
Další vesnice nepřinesla žádnou změnu. Trochu nám začala docházet trpělivost. Další paní za dalším plotem nás nasměřovala za roh, že tam je prej klubovna.
Jak řekla, tak bylo.
Pod chatrným přístřeškem sedělo několik zachmuřených chlapů v monterkách, kteří si nás obezřetně prohlíželi. Na dotaz jestli maj pivo a párek nám řekli, že trochu jejich piva mají.
Tón a slovosled mi pomohl pochopit význam sousloví “klubovna” a “jejich”.
Drží si kasu na pivo a pak o víkendu tam sedí, aby nemuseli sedět pod tikajícíma hodinama s manželkama. Srkaj ho za řídké konverzace seskládající se povětšinou ze zamručení a zamručení v odpovědi. Každý upřen s očima na silnici a ponořen do vlastních myšlenech nebo prázdna.
Ne, celý tenhle výjev nemohl být pravda, ten musel vymyslet Hrabal.
Docházela nám trpělivost.
Kolem projel traktor, zamával na skupinku pod přísteškem a zahulákal, že za chvíli je tam.
Mluvčí kroužku nás nasměrovali o další tři kilometry dál přes pole.

Když jsme tam dojeli, naše exkurze prázdnem pokračovala.
V této vesnici probíhal fotbalový zápas. Dvě party na sebe pokřikujících a vztekle gestikulujících lidí, sledovali o zábradlí opření rodiče, kamarádi, spolupracovnící. Další ve dvojičkách s půllitry v ruce rozebírali strategii a neschopnost hrajících. Manželky a partnerky byly sice přítomné také, ovšem pramálo se starali o výkony jejich sprintujících Ronaldů. Štěbetali stranou s mechanicky hupanými kočárky popojíždějící na vzdálenost ruky tam a zpět.
Zbytek osady byl, jak jsme očekávali – prázdný. Všichni byli na místním přeboru na hřišti.
Zamlkle jsme pokračovali.
Další vesnice těsně po setmění. První dotaz u plotu a prej támdle ve školce maj otevřeno.
Po chvilce hledání jsme vytipovali dům, který by mohl být “školkou”. A opravdu – nápis Školka.
Obešli jsme ho a našli k naší úlevě několik lavic a židlí se stoly. Seděli u nich tři lidi, kteří ztichli a otočili k nám hlavy.
Hrdlo se mi sevřelo obavou, aby nás nevypoklonkovali, že už maj zavřeno.
Neměli.
Uvnitř to vypadalo, jak jsem čekal. Pár stolů, pípa, těžký sladký zápach prokouřených roků, pár plakátů fotbalistů, pár holčin na hraně korektnosti, mrazák Algida, terč na šipky a tenkej chlapík s ještě tenčím hláskem.
Měl pivo i jídlo i pepsi. Pocit naprostého štěstí. Nalil nám pivo, podal pepsi, zašmátral ve sklenici s utopencema, zašmátral v druhé slenici s papričkama, ukrojil chleba a podal nám vytouženou večeři.
Jestli tu má pípnikartou terminál, nás ani nenapadlo se zeptat a vyštrachali jsme poslední zbytky hotovosti.
Odnesli jsme si to za barák do tmy k dětskýmu hřišťátku a s linkou červeného horizontu pohasínajícího nám za zády se pustili do znamenité večeře.

Ve Školce se nacházel i záchod a umyvadlo, kde jsme si umyly všechno, co si šlo v umyvadle umýt – ruce, obličej, hlavu.
Pod dozorem zkoumavých pohledů třech u stolu sedících, kteří to celé přes otevřené dveře do chodby chladnokrevně sledovali, aniž je napadlo uhnout pohledem a dát nám trochu soukromí.
Už už jsem se chystal navrhnout Tomovi, že bychom si mohli rozložit spaní tady na dětským hřišťátku a vydržet do rána, ale Tom mě předehnal. Vůvec takhle nepřemýšlel.
Při čersvé paměti svého selhání před Stříbrem, jsem mu přitakal a začal se poslušně sápat na kolo.
Tma.
Proužek horizontu změnil barvu na temnou modrou.
Teplo.
Nálada zničehonic skvělá. Už ne pruda, znovu dobrodružství.
Ihned za vesnicí hledáme rybníček, který ukazuje mapka. Nemáme tucha, jak vypadá a kudy k němu. Podle umístění to oba tušíme na klasickej mezipolní žabinec v neprostupným křoví. Jenže třeba bude někde v přítoku díra a my jí využijem k naší věci a vykoupeme ještě zbytek těl.
Nenašli jsme nic. Vodu jsme slyšeli, ale neměli šanci jí zahlédnout. Rybník byl vypuštěn a ta trocha smrdícího bláta na dně nás nelákala.
Rozhodli jsme se, že pojedeme, dokud pojedeme a když na něco narazíme, tak se vykoupeme.
Romantická představa při plánování je jedna věc a realita věc druhá. Asi takhle. Jestliže jsem plánoval podvečerní koupání u dokonalého rybníčku v nezapomenutelném světle, není divu, že vycachtat se v korýtku potoka uprostřed Úterý pod mostem, jsem si moc neužíval.

Takové tedy bylo koupání. I v případě místa na spaní jsme museli ubrat z naivních představ. Proběhl jako přistání podle přístrojů. Zcela pragmaticky jsme rozsvítili telefony a pokusili se místo vytipovat podle terénu, vrstevnic a pocitu.
Na čelovkách jsme rozložili spaní v místě, které jsme obhlídli jen v kuželu světel a dál se nestarali.
Ani nevím kolik bylo hodin, když jsme se zapnuli do raket. O několik hodin za plánem, po těžkým dni, který postrádal ty hezký body, jež jsme jaksi samozřejmně předpokládali, že by měl mít. Poetické zastávky, hezké jídlo, žádné problémy. Místo toho strašná dřina, krásná místa, mizerná jídla a absolutní nesoulad míst a hladu nebo žízně. I tak jsme byli vděční. Teda já určitě. Usínat po proježďěném dni krajinou cos’ neviděl, pod hvězdama byl pro mě vždycky dar a teď jich nade mnou bylo tolik! Byl jsem vděčný.




Ráno nám ukázalo, že jsme si nevybrali špatné místo. Ani víkend, protože obloha byla opět vymetená. V údolích se povalovala mlha, ale tady nahoře bylo krásně a teplo. Klidná snídaně, voňavý kafe a přijít na to, jak ty věci narolovat do batohu, aby byl stejně velkej jako včera.
Vzhledem k časové sekeře a faktu, že dnes bysme se měli dostat až domů, padlo rozhodnutí do Toužimi jet po silnici. To znamenalo asi 80% asfaltu a značně neuspokojivý profil slibující utrpení. Nebyl tam snad ani metr roviny. Kopce tam nejsou dlouhé, ale všechny vidíte a kam až musíte vyjet a co víc – mnohdy vidíte i ten další, kam musíte také vyjet. Pochopitelně jsou všechny strmé a většina na větru.
Pumpa v Toužimi je jedna z těch pump, kde dělají Burgr jak kráva. Pobyli jsme tam odhadem tři čtvrtě hodiny, než jsme vyrazili vstříct Slavkovskému lesu.


Po necelé hodince vlnění, se cesta zvedla a k nelibosti nohou stále traumatizovaných brdkama pod Toužimí, nepolevila, dokud jsme se neocitli nahoře. Chvilku jsme se houpali nahoře, než nás cesty začaly postupně shazovat dolů do údolí k Bečovu. Nejdříve perfektní asfalt LČR, určených gazikům, kládařským volvům, svážečkám a ostatní lesnické těžké technice a který by mohly závidět stovky a stovky kilometrů silnic a dálnic RSD, následoval plynulý singlový sjezd s policí, na které byl líbezný rybníček. Tento pozvolný sjezd se začal utahovat víc a víc. Závěrečná minuta a něco byla fantastická, technická záležitost mezi skalisky a balvany, kde bylo pokaždé několik možností. Jízda na oči s batohem, který v těch schodech rozverně šťouchal zezadu do helmy a poupravoval rozložení těžiště to mile kořenila. Sám jsem vybral asi třikrát stopu, ze které mi zatrnulo, ale vždy se to ňák poskákalo. Dole jsme nevěřili, jak krásnej tenhle sjezd byl. Nebyl o vulgární rychlosti, ale hravosti a dovednosti a přesně tak to my z Kraslau máme od nepaměti rádi. Úžasný!
Pumpa v Bečově. Věděli jsme, že odsud už to bude s vjezdem do Krušek těžký a proto jsme zastavili ještě jednou. Doplnit zásoby v sobě, v batohu i v rámu. Jako už tolikrát, nepochybuji, že by tyto kdejaký učenec nazval zvěrstvem, ale na tyhle hlouposti za dané situaci sereme.





Na krásenskou rozhlednu jsme tlačili asi z poloviny údolí napřímo nahoru. Třebaže nám tento výšlap už moc nechutnal, nebyl tím, co nás rozladilo. Tím se stal těžař zanedlouho. Vzhledem ke svým dosavadním zkušenostem s pilařema jsem usoudil, že buď mám na primitivy s pilou a traktorem pech nebo je jich hodně. Po přezkoumání této domněnky jsem ovšem uznal, že znám většinu chlapíků s pilou jakožto dobrý chlapíky. Takže jsem měl holt zase smůlu. Tenhle imbecil byl král imbecilů a kdyby byl kartou, je imbecilním pikovým esem. Situace se vyhrotila zcela nečekaně a to, co následovalo, bylo velkolepé. Po tom, co jsme jen taktak uskočili před rozjetým traktorem, což bylo úmyslné gesto s očním kontaktem, jsme zcela logicky rukama zamávali, co že tohle doprdele mělo znamenat. Následoval světový rekord ve vystoupení a oběhnutí traktoru chlapíkem v metalovém tričku, který nám poměrně polopaticky vysvětlil, že na téhle značené cyklostezce, v tomhle lese, je jediným pánem, vládcem, diktátorem, právem i soudcem současně. Na detail, že se jedná pouze o jeho názor, nebyl podle všeho brán zřetel. Tónem, stupněm vzteku, gestikulací, hlasitostí a postojem připomínal modelovou předlohu esesmana. Nechtěl jsem se srovnat s představou, že veškeré mé dny a úsilí mířilo sem na toto místo a v tomto dni. Jenže na to taky nebyl brán zřetel a začalo se zdát, že pusa tu nadále už nebude k mluvení, ale k plivání zubů. Zkrátka přišel čas vztyčit prostředníček, tiše se pomodlit ke spojce na řetězu a ujet.
Je neuvěřitelný, jak konflikt s primitivem naruší vnitřní rovnováhu. Mně i Tomovi to na chvíli vzalo náladu. Takovej divnej hnis nad žaludkem, kterej jsem v sobě rozhodně nechtěl mít, jenže chtě nechtě měl. Psychika je mocná čarodějka.


Přijeli jsme do Sokolova a sil už v nás bylo jako šafránu. Stejně tak děr mezi mraky. Podle všech předpovědí, který jsme porovnali se zdálo, že domů přijedeme klasicky zasraný. Kolem Svatavy po modrý je to nádhera, i když už jízda není přespříliš svižná. Výjezd na Cibulku už byl utrpení. Na Studenci jsme prohráli honěnou s počasním a narychlo lovili v batozích oblečení. Průtrž, duha, průtrž vítr, teplota mínus. V Dolní Rotau jsme byli tak, jak tu jezdíme imrvére – mokří, špinaví, zablácení.




Závěrečných pár kilometrů údolím do města po asfaltu a do Alberta na dojezdový pivo. Ihned s ťuknutím se začali vypínat všechny těžký nebo nehezký vzpomínci a zážitci a naopak dramaticky začalo přibývat spokojenosti a přesvědčení, že musíme zase znova a to co nejdřív.

ha ha ha, Rob