Toho rána jsem vstal z postele a hryzla mě křeč do lejtka.
Zaúpěl jsem, prudce se předklonil, abych se oběma rukama chytit za lejtko, praštil se hlavou o dřevěný madlo křesla vedle postele, zaklonil se, chytl se za čelo, zachrčel s vyvalenýma očima do stropu cosi jako “choprele”, ztratil rovnováhu a svalil se naznak zpět na postel, kde se mi pod silou křeče znovu zatmělo před očima.
Tolik ke vstávání.

Předešlého večera, nedlouho po setmění jsme se s Tomem vrátili ze čtvrteční vyjížďky, vyšlo nám volno a tak jsem naslinil prst, nalistoval v notýsku stránku se seznamem jízd a uchopil telefon.

Wacapka:
“Žlutou do KV?”
“Jo!”
“Jak zpět?”
“Nevim, to se ňák poskáče.”
“OK, tak zejtra v devět od semaforu?”
“Jasná!”

Druhého dne jsme se v jedenáct opravdu sjeli u semaforu a pustili se po žlutý z Kraslau. Málem nás zabila po prvním kilometru. Stěna z náměstí je vskutku turistická.

V Nejdku kupujeme pepsi a jdem se usadit k potoku. Ukusuju chleba tak trochu s avokádem. Svině kluzká mi z půlky vyjela na zem, hned jak jsem to rozbalil. Proto “tak trochu”.
Fotíme 200kládovi motivační foto zašpiněných kol u něj v nejbru.
Wacapka nám obratem sděluje, že “tomu říká veget a asi se měla lépe učit.”
S Tomem konstatujeme, že v případě 200klády to mělo bejt spíš naopak.
Pípnuvší doplňující dotaz “jaký traily jste jeli” zodpovíme stroze, že “žádný, protože už jsme jen ŠKČT (šťastný klub českých turistů).
Aby se konverzace nerozjela nešťastným směrem, vypínám data a schovávám telefon.




Po další části cesty zastavujeme na Velkým Rybníku na zahrádce “U Páji”.
Na ceduli před vstupem stálo “mějte rozum při dodržování kovid opatření”, což jsme si přeložili, jako “myslete – chovejte se jako mezi lidmi s chřipkou, kterou nechcete chytit”. Přišlo nám to sympatický a tak jsem zkontrolovali nabídku piv a zaparkovali kola.
Paní vzhlédla od pípy aniž přestala čepovat a konstatovala, že smrdíme a jsme špinaví, jak prasata.
“Víme, berete karty?”
“Ne.”
“Máme trochu peněz a kdyby to nestačilo, zdrhneme, kola máme před zahrádkou.”
“Dejte si je do zahrádky.”
Když jsme se poslušně vrátili, zeptala se, co si dáme.
“Pivo a burgr.”
“Jakej burgr?”
V nabídce byly tři.
Vybrali jsme si double burger u kterého ve složení bylo napsáno “prostě jenom dvojtej burgr” a šli si sednout.
Na zahrádku zrovna přijel někdo na naleštěný, barevný a asi krásným kole Orbea. Byl čistej jako figurína z cyklovýlohy.
“Ee – odkud jedete, tady tejden nepršelo!” zarazil se.
Tomáš mávnul někam mezi obzor a mraky, že tamodsud.
Ťukli jsme si a než paní přinesla burgera se slovy “tak tady to máte špindírové” jsme byli namotaný jak cívky. Nejdřív jídlo, potom pivo je léty osvědčená pravda, kterou jsme zase nedodrželi.
Bylo jasný, že chceme-li pokračovat, budeme tu věc, co nám točí s hlavama vysedět.
Pokusili jsme se naplánovat cestu z KV domů, ale ani jeden jsme se v tom šišlání nevyznali, tak to Tom uzavřel, že na tohle plánování ještě máme dost času a znovu jsme si ťukli.




Nedlouho po masivním burgru se nepřehledná situace v našich hlavách stabilizovala a my mohli vyrazit na další cestu.
Tom sedl na kolo a vyrazil odkud přijel.
“Tome tam ne!”
“Žlutá!” zahulákal a pokusil se zamávat.
Jo, to jo, ale tam udsud jsme přijeli, musíme po týhle žlutý,” ukazuju naslepo palcem přes svoje rameno.”
“Jako tam?”
“Jo. Tam.”
“Novidiš.”
Zachvíli to bylo v normálu, vím, že jsme se mezi kořenama za vesnicí dost nasmáli, ale už nevím čemu, ale máme tam odsud fotky, jak u šutrů pohopsáváme, takže jsme tam evidentně byli.

V KV jsme našli konec žluté, abychom dostáli svému a šli se zašít na OMV. Stále ještě zbývá kus domů. Vyhodnotili jsme, že nebude mít smysl se přehnaně předvádět a zvolili cyklostezku do Loktau, odkud přes les do Falkenau a z Falkenau uvidíme, jak na tom budeme. Tam odsud domů je to vždy asfalt nebo komplikace.




Cyklostezku jsme proklábosili o mých vzpomínkách na tříkilo, který jsem tudy nedávno jel, jen obráceně. Z Lokte to bylo lesem a zčásti místním trailem. Ani nevím, kdy jsem si naposledy zaskákal na osmdesátým kilometru. Možná nikdy, na osumdesátým většinou hledám po kapsách brufen a ne skoky v cestě. Do Falkenau jsme kopírovali zábavnou linku trasy místní 24hodinovky a čekalo nás dostat se domů. Zvolili jsme koleje, ale záhy nám došlo, že to se světlem nevyjde a na posledním možném místě jsme se stočili k silnici. Tom neměl světlo a já zanedlouho měl zjistit, že ho sice mám, ale nefunguje. Takže nám zbyla jedna blikačka- moje a Tomova čtvrtblikačka, která nemůže být vidět z víc jak dvou metrů, pokud se sledující pekelně nesoustředí. Dále unavené nohy, vidina 40ti minut asfaltu a neblahý dojem, že nebudeme vidět pro esemeskující řidiče s defaultním kilem na tacháči. Pauza na malý pumpě kolem našeho stého kilometru. Dr.Pepper nás na nohy nepostavil, ale poplácal po zádech, abychom to do Kraslau domotali se vztyčenou hlavou. Takže za světla jsme to nestihli, ale nic nás nesrazilo. Spokojeně jsme konstatovali, že „to teda máme bajky“ a s tyhletama kolama je v technice vážně sranda, ale přitom na rozumných gumách jedou – dle Dlouhánovi stupnice rychlosti – “jako píchlý svině”.
Je vysoce pravděpodobné, že onen frenetický závěr předešlého večera má lví podíl na této ranní křeči.