O víkendu nebylo moc barevný počasí. Vlastně bylo spíš jednobarevný.
Uvědomil jsem si to víc, když jsem roloval Instagramem, než když jsem koukal z okna.
Všiml jsem si, že pršelo a hodně lidí se díky tomu ocitlo na emočním limitu a potřebují pomoc. Je fakt, že kombinace letošních omezení, brutální potlačení státních svátků jako je Helovín atd, plus nemožnost jít fotit čumící figurky v ponču nebo legínách do krajiny, je extrémně nebezpečný mix, který hrozí přerůst v opravdový zlo.
Napadlo mě sepsat zde několik bodů, jak s takovou depkou bojovat. Třeba si toho někdo všimne. Prostě udělat něco pro komunitu.

Varianta A – sebevražda. Není lepší kombinace nálady, beznaděje a počasí než hnusná sobota. V takových podmínkách se to zmákne mnohem lépe. Četl jsem, že v severských zemích, kde je furt hnusně, maj poměrně uspokojivá čísla ohledně sebevražd. A Prokop mi zase řikal, že čísla jsou alfaomega sociálů a obsah prej neřeš. Ani nevím, jak se mi to propojilo.

Varianta B – Nechat se doma potetovat. Od kámoše, kterýho jste poznali v pátek, ale hned vám bylo jasný, že je to kámoš-týpek na celej život! Řidič kurýrní dodávky s klinicky potvrzenou závislostí na energetických limonádách, nespavostí a obsedantním děsem z vyzvánění telefonu. Kdysi chtěl být akademický malíř, ale pro alarmující nedostatek talentu to dotáhl jen na takovou jakoby formu bakaláře – malíře pokojů. Pak se zapsal na rychlokurz pyrotechniků, ale bylo to na něj příliš zdlouhavý, tak začal sám radit lidem. Vytvořil si na fejsbuku skupinu “vyrovnanost – najdi cestu k sobě samotnému”, což podkreslil fotografií zapálených adventních svíček, co maj v Normě u kasy na popředí jogínské polohy “prokřupnu si sám záda” a lidi se mu tam začali hlásit jako na běžícím pásu. Při jedné z onlajnových meditací se trochu nudil a během vzpomínky na nedávnou návštěvu kavárny, kde se zájmem sledoval baristu při práci, si uvědomil, že lidi i nadále potřebují pomáhat a svůj záměr rozšířil o tetování. Pousmál se nad ironií osudu, co všechno se nemůže hodit. Před tím, než byl přijat jako řidič dodávky seděl 17 let na Mírově za ňákou drobnou potyčku před sokolovskou sociálkou a tam se naučil tetovat. Největší dílko zůstalo na Pištovi, kterýmu přes celý záda vytetovat dvourychlostní mix na beton, přes celý břicho nápis “zastavte svět, chci vistoupit”, aniž se přehnaně zatěžoval pravopisem a pod levý oko plasticky vyvedenou slzu. Když se Pišta probudil z delíria, který nastalo po vypití Alpy, která původně byla v dobrý víře na dezinfikování tetovací jehly, byl kámoš rád, že ho akorát propustili a řev, který mrazil krev žilách, se k němu donesl k bráně už jen utlumen přes 72 zdí věznice a masivní vrata na dálkové ovládání.
Hadřík na utírání zpocených dlaní a další lahvinka Alpy dává naději, že tahle sobota ještě neřekla poslední slovo:
“Kde se to namáčí do barvy?” bzzzzzzzzz bzz bzzz.

Ještě jsem přemýšlel nad Variantou C – sledováním jutub videa “5 tipů, jak se stát nejlepším fotografem instagramu” doplněné o video “10 nejlepších filtrů pro vaše fotografie”. Ale po chvilce jsem jí zavrhnul jakožto příliš brutální variantu a rozhodl se zůstat u tipů A a B, který podle mě mají naději motivovat lidi a těšit se i na hezčí dny než je prochcaná sobota.

Uvědomme si, že špatná sobota nemusí bejt ještě pohroma, protože stále je tu šance, že neděle bude o dost horší.

Jako každé ráno vylezl z postele s roboticky opatrnými pohyby a myšlenkou, že tohle už přeci nemůže dlouho trvat. V kuchyni pustil rádio. Mareš sršel pubertálním vtipem, kterým, zdá se úspěšně, vyplňoval prázdnotu zaneprázdněným lidem. O stanici dál rapová hvězdička rýmovala teenegerům rady do života, prokládané frustrací ze všech kolem. Přemýšlel jestli dá ladícímu čudlíku ještě jednu šanci, ale když rýmy začaly ládovat zásobník pistole, zapoměl, že lidi by si měli dávat šanci a vypnul to. Přešel k oknu. Venku už není ani ta jedna barva, která by tam mohla zůstat ze soboty. Je tam čirej zmar. Hnus ve kterým je sebevražda optimistická alternativa.
Vyrušily ho kroky, do místnosti přišla dcera. Teda alespoň to, co si myslel, že je jeho dcera. Pod nánosem řasenky tak tak držela oči otevřené a ve výrazu, který průhled dovolil měla ignoraci. Zamyslel se, jestli je ten výraz spíš vzdornej, teatrální nebo teatrálně vzdornej, ale nechal to bejt, protože to bylo ve výsledku vlastně jedno. Matně si vzpomněl, že si včera domů přivedla dalšího přítele na celej život. Takovýho toho týpka s houpavou kůží, ostrým výrazem, řídkým plnovousem, v kapánek větší černý mikině s teplákama, počmáranýma bílým grafitti, s velkými sluchátky na hlavě a s plastovou dvoulitrovkou Braník. Zapudil nutkání zeptat se, jak se vyspala a zauvažoval jestli ten netopejr ve strašně krátkých tenkých ryflích na tenkejch nohách, s bílejma fusaklema trčících z Vansek a ve fraku do půlky stehen co furt čuměl do mobilu, kterýho měla na celej život minulý měsíc, byl lepší nebo horší varianta. Další kroky, chrchlavej kašel. Do místnosti vešla oteklá žena. Rozcuchaná, v blbý náladě zapla rychlovarnou konvici, aby si zalila první rozpustný neskafé k první ranní cigaretě. Další chrchlavý zakašlání. Mimoděk mu vzpomínky zabloudily k rannímu vstávání s myšlenkou, že už to přece nemůže dlouho trvat a zauvažoval, jestli to byla myšlenka nebo zbožný přání. Oči mu prosebně začaly fixovat strop s imitací dezajnovýho světla z Ikeii a neslyšně si špitnul “prosím…teď.”

Nicméně ani to, že v hnusným nedělním ránu v jednom bytě spí dva týpci vedle převrhlý flašky od Alpy, kde jednomu bzučí ňákej divnej strojek v ruce, druhej s vytetovaným hákovým křížem přes obličej a za zdí ve vedlejším bytě chlapík prosí strop o smilování nebo ránu z milosti ještě před snídaní, stále nevylučuje, že pondělí bude šťastný jako z bankovního letáku, na kterém skotačí šťastná rodinka, která zrovna uzavřela nepochybně nejvýhodnější hypotéku jejich – dosavadního – života.

Takže tak. Buďte silní, bude hůř.

🙂 rt