Táta sice má štěrkolet, ale také zaběhnutou rutinu, vybroušenou 35-ti roky silničařiny. Má rád známé trasy, které už by objel s kápí na hlavě a stran hrubosti neakceptuje o mnoho více, než-li německé ISO štěrkovky. Je ze staré školy. Prošel si chromolybdenem, duralem i karbonem, 18mm, 19mm, 21mm, 23mm i 25mm plášti. Nutno podotknout, že posledně zmíněné, již považoval za skandál. Obdivuhodný je, že se i navzdory pořekadlu o starém psu a novým kouskům, postupem času mnoho nového naučil. Připustil existenci větších i hrubších gum, něčeho jiného, než asfaltu i absenci stopek.
Přesto všechno, vzít ho na dlouhý rozdrncaný a hlavně neprobádaný okruh, si koledovalo a nesčetně nejapných poznámek na trasu, povrch, směr, počasí, krajinu a letecký provoz. Za zmínku stojí ještě jeden tátův talent, jež dnes sehraje jednu z klíčových rolí. Totiž vzít si na jakoukoliv a jakkoliv dlouhou jízdu jednu flašku, slovy jed nu. Občas to vyšperkuje Tatrankou, ale to už musí být.


Nikdy mi nezevšední vyrážet do probouzejícího se dne a táta jakoby dnes neměl v plánu do trasy mluvit. Kolem a kolem znamenité ráno! Moje ježdění se totiž naopak vyznačuje zvědavostí, takže i spoustou přešlapů, chyb a nesmyslů. Například projet do Pstruží lesem byl jeden z nich. Dokud jsme jeli po horizontu, byla to nádhera. Jakmile jsme začali sjíždět, dramaticky se to změnilo. Ještě v Ostrově, kde jsme zastavili u čerpací stanice doplnit cukry, jsme koktali.


Pravej břeh Ohře už znám z ježdění s Hájisem, navrhul jsem částečnou změnu – z půlky jet po levém břehu, který by “asi – měl – bejt” jetelnej a dle mapy panuje nejistota ohledně cca 500m, kde může být cokoliv. Jak se ukázalo, tento 300 metrů dlouhý půlkilometr byla nakonec stezka vytesaná do skály těsně nad hladinou. Byla jištěná lanem nastřeleným do skály, takže na trapnou náhodu nedošlo. Narozdíl od nepovedeného sjezdu do Pstruží, toto bylo hezké. Přejeli jsme na druhý břeh a dokličkovali do Perštějna. Tam tátovi připomínám, že by měl doplnit vodu a jídlo, protože pak dlouho nebude šance. Čeká nás opravdu dlouhý kopec a vlastně až na Božák nebude plán bé. Srní je dlouhej kopec. Čas od času si ňákej takhle vytipuju a jdu si pro něj. Na tenhle to bylo k úpatí přes 80km, což je přibližně v půlce celé trasy. Možná i proto jsem mu toto doporučení zopakoval trochu naléhavěji v Boči. Jenže jelo se mu zrovna dobře, ptáčci cvrlikali, sluníčko sluníčkovalo a celkově to připomínalo mírumilovně hlaďoulinkou hladinu Pacifiku.
Před cyklonem.
Lhostejným mávnutím ruky mi naznačil, co si myslí o mé roli myslitele a odbočil doleva se stěží 0,2l chabě žbluňkající vody na dně bidonu. Zamumlal jsem si motlitbičku, aby se dostal nahoru i přes horizont Traverzu a odevzdla situaci do rukou osudu.




Na Meluzíně mu seklo a byl mu předložen účet za chyby, jež nahromadil cestou. Tři kilometry jsme šli přes hodinu a já nemohu tvrdit, že jsem byl celou dobu přesvědčen o tom, jestli ho dotlačím na horizont za sjezdovku. Naštěstí to zvládl a spustil se dolů na Božák. Tam na nás čekala Andy, která nám jela naproti. Původní plán, že nás nasaje někde kolem Jelení, nevyšel asi o 35km. Krát dva, protože jela sem a nyní pojede zpět, což ve výsledku dalo nikoliv zanedbatelných 90km.


“Já si dám jen něco malýho.”, pronesl táta nad jídelním lístkem.
Zacukalo mi v levém oku a vybavilo se mi, že jsem slyšel cosi o přicházející tmě, které údajně předchází smíření a klid.
“Děláš si ze mě legraci, že jo?!” zaplácal jsem mu do jídeláku rukou, abych ho probudil.
“Ty sníš řádek za řádkem téhle strany jídelního lístku, jinak tě nepustím ani se vyčůrat. Beztak nemáš co! Kapišto?”
Cukl se a souhlasil s výrazem kohosi, kdo netuší s čím.

Vejleti i táta byly zachráněni. Hlava se mu srovnala a tělo, leč zmuchlané mu zase naskočilo. Nepravidelné zastávky kvůli křečím byly relativně drobným problémem.

Předjela nás dáma na elektrokole a druhá na analogovým kole. Tátův zmatenej pohled to řekl sám. Totiž to, že celej život je pro něj cyklista v jeho směru a před ním nepřijatelnej. Že fichtl, kterej v kopci čmoudí “je jeho” a že nedokáže tohle překonat, pokud nejde o Induraina, Bugna, Kellyho, LeMonda či Fignona.
Tyhle dvě dámy nemohli tušit, do jak vybrané společnosti se zařadili.
“Tohle vůbec neznám.”, hlesl.
“Dyť měla elektrokolo!”, vyhrkla hned Andy, která obecně mluví často víc, rychleji a hlasitěji, než je bezpodmínečně nutné či taktní.
O dva kilometry stojí dámy u krajnice a povídají si. Když je míjíme křikla jedna z nich důrazně:
“Já nemám žádný elektrokolo!”
“Já vím.”, odpověděl jsem jí.


Myslím, že Meluzínu táta ještě furt nezapomněl nebo už milosrdně neví, že tam kdy byl :).