Rubrika: Blog

  • ROK U KONÍ

    ROK U KONÍ

    —–


    Začněme jednou zimní sobotou. Nejprve vypustit koně do výběhů.


    A začít jim uklízet garsonky.

    Roztahat si chytře z balíku seno. Balík není úplně lehký, však si do něj někdy šťouchněte.

    Ta věc také práší. Prach jsem z toho smrkal ještě v březnu.

    Potom ho rozházet k podestlání. Tomu dala.

    Tomu také.

    Když jsou bejváky hotové, přicházejí na řadu pytlování…

    …pro koně venku.

    Ano, i tam nahoře jsou.

    I vodu koníci potřebují.

    I ti…

    …venku.

    Před odchodem ještě všechno poklidit a pozametat.

    První náznaky jara jsou přinejmenším osvěžující.

    Vykartáčovat, vyčistit kopyta.

    Legrační je, že koníci zvládnají i opičárny jako pejsci.

    Když se ví jak na to.

    Řekněme, že se neválí smíchy ze mě.

    Tovížene-pocem, dáme ňamku.

    Koník vlevo: Kde to je?
    Zuzka vpravo: Těžko říct.
    Koník uprostřed: Už tam budem?

    Co předchází podestlání haly pilinami, po kterých pak uvnitř běhají koně?
    Ano, předchází tomu ty piliny sehnat a přepravit.

    A co předchází přepravě lehkých, nadýchaných pilin?
    Dostat ty lehoulinké pilinky na valník.

    Na valníku přerovnat, aby se jich tam vešlo co možná nejvíce.

    Ne, není to práce u počítače.

    Což má své symptomy.

    Ale samo se to neudělá.

    Takže šup tam s tím.

    No vida. Ani to nebolelo.

    Po návratu není čas hladit vlastní unavené svalíky, když koníka bolí noha.

    Ten si u toho aspoň v klidu něco zchroupá.

    Následné vypouštění ostatních ven, už se lehce promění v chvilku záseku. I koník se přišel podívat, kamže to panička kouká.

    Ostatním je to putna.

    Ty piliny jsme dopravili sem.

    Do téhle haličky.

    Je potřeba je v ní rozházet. Rovnoměrně.

    Léto je v plném proudu.

    Ke koním se dávno jezdí na kole.

    Ale, že by kvůli cyklodresu koně kadili méně, tak to nekadí.

    Zdá se mi to? Že by Zuzka radši jezdila, než kydala? Nebo?

    Hotovo! Ještě dát koníkům nějakou ňamku před odchodem.

    Oceňují to.

    Jsou dny, kdy vyjde čas na projížďku.

    Jenže na hrbu jsem i já, takže spíš na procházku. Nepochopil jsem, jak se na tom dá cválat.

    Spokojený koně. Můj Hatátytlá se krmí.

    Egh..kruciš.

    Pomalu bychom měli zamířit zpět.

    Protože se mnou to žádný dostih nebude.

    O pár týdnů později se léto nachyluje a dny vlastně taky.

    Kontrola výběhu a rozdat pár posledních dobrůtek.

    Pro dnešek balíme.

    Podzim se vkrádá. Kovářovo nádobíčko znamená jedině to, že se budou dělat podkovy.

    Což je nejen vcelku dřina.

    Nebo tak trochu o nervy.

    Ale i solidní smrádek.

    Závěrečné namazání, už je hračka.

    Podzim válcuje každým dnem poslední náznaky zbytků léta.

    Vším, co k němu patří.

    A když to už nikdo nečeká.

    Překvapí.

    Na okamžik daruje cosi jako oddechový čas.

    Nadechnout se.

    Zpomalit. Ubrat.

    No nic. Podzim odchází. Zima přichází. Dnes jdeme domů.

    Začátek zimy má mnoho tváří a nikoliv všechny jsou ladovsky vlídné.

    Tohle je jeden z „těch“ dnů.

    Sníh na zemi a celodenní déšť koním, zdá se, moc nevadí.

    Tažní koně na odpočinku jsou monstrózní.

    Chlapi se k nim přibližovat nesmí, ale Zuzku berou. Doposud měli těžký život.

    Zima už začíná vypadat trochu jako zima.

    Protáhnout se na pilinách je příjemným zpestřením.

    Zuzka: Kecáš!
    Koník: Tovížene, holšiško!

    S vlastním pitným režimem v zimě, až takový problém není.

    Ale s koníkovským je to už o poznání horší. Svítíčko sice sluní, ale mráz mrazí doraz. Voda ve vaně ani v hadici nemá šanci.

    Koníci se kopáním do vany dožadují okamžité nápravy.

    A tak, když to nejde silou, půjde to větší silou a koníci se ke své vodě dostanou.

    No a takhle ňák to tu přes rok chodí.

    //
    rt

  • Na skok do Kolumbie

    Na skok do Kolumbie

    Štiplavý zápach brzd líně zaplňuje vnitřek auta. Kolumbijci dál textují jako by šlo o klimatizaci a jak se zdá, zajímá to jen nás dva.
    “Všichni tu chcípnem.”
    “Už to tak vypadá.” utrousili jsme si spíš jen tak mezi sebou s Michalem.
    Budou tomu odhadem teprve tři hodiny, co jsme po jedenácti hodinovém letu z Paříže přistáli v Bogotě 2600 metrů nad mořem.

    Hodinové zpoždění na příletu nás donutilo přeběhnout na další letadlo tempem, nad kterým by uznale pokýval hlavou i Usain Bolt. A po další hodině v deseti kilometrech jsme konečně v Medellínu. Nyní se autem přesouváme z letiště do města a klesáme už půl hodiny po dálnici se sklonem epických úseků horských etap Tour de France. Nemohu si vzpomenout, kdy naposled jsem v tak krátkém čase vystřídal tolik výšek a tlaků. V uších mám jako v akvárku a myšlenky na selhání brzd se snažím rozehnat urputným koukáním z okýnka. Pohled na Medellín dole pod námi mě fascinuje! Ještě jsem neviděl šesti miliónové město sevřené v údolí. Za další hodinu už usínáme na hotelovém pokoji ve městě, kde v následujících dnech budeme fotit, točit a závodit.

    Medellín je druhé největší město Kolumbie. Ano, byl jsem zvědavý, zatím jsem ani já ani Michal neměl to štěstí se do téhle krásné země podívat. Musím přiznat, že se mi předsudky vůči Kolumbii nezahazovaly lehce a myslím, že jsem je ani zcela nezahodil. Přitom jsme se tam měli příjemně, poznali jsme fajn lidi a celkově to mělo pozitivní nádech. První cesta do města vedla následujícího rána na tiskovou konferenci, kterou jsme opustili přibližně po hodině, jakmile to Michalovi dovolili povinnosti. Od této chvíle nás doprovázel Augusto Castro. Vynikající kolumbijský BMXer a olympionik. Jezdec, který je schopen jezdit finále v SP SX. Byl nám pozorným průvodcem, tlumočníkem a řidičem. Hned při prvním průzkumu města jsme nevynechali místní slumy, které jsou jedním slovem-rozsáhlé.
    “Augusto, a není to nebezpečný?”
    “Co jako?” odpověděl, zatímco si sundával z ruky hodinky a z krku řetízek.
    “No…tam.” píchl jsem prstem k moři chatrčí.
    “Nesmysl! To by mě zajímalo, co jsi slyšel o Kolumbii, tady žijou jen přátelští a milí lidé.”
    Něco mi říkalo, že bych jeho slova měl pustit z hlavy jako rýmy rapujícího mladíka, který s patřičně naštvaným výrazem houpavě recituje moudra o životě, místo aby si doma mačkal beďáry.
    Takže Augusto zabouchl všechny cennosti, které na sobě našel do kastlíku a jen v tričku a kalhotách vystoupil z auta a pokynul, ať jdeme za ním.

    Nejdříve jsme se povozili místním moderním metrem a následně přesedli do kabinové lanovky a nad chatrčemi a křivolakými uličkami pomalu stoupali na horu. Déšť střídal s dusnem a tím vlastně i charakterizoval celoroční počasí v Medellínu. Jednoduše řečeno stále pozdní jaro. Žádná zima, žádná vedra, vyprávěl Augusto. Poznámku o vedru bych s ním o pár dní později ještě jednou probral, tentokrát důkladněji.
    Byli jsme ubytováni v exklusivní čtvrti, kde byly samé moderní výškové budovy, pořádek, čisto a luxus. Cestou na tréninky jsme ovšem projížděli i přesným opakem. Trochu jsem zalitoval, že celý pobyt zde bude pouze ve sprintu jednoho týdne, navíc evidentně ve zlaté kleci, protože bych rád z tohoto města viděl víc.

    První trénink na místní trati – opravuji – na jedné z mnoha místních tratí. Těsně nad dráhou přistávají turbovrtulová letadla vnitrostátních linek. Než jsem si na to zvyknul, dokonale jsem zkazil záběr místnímu kameramanovi točícímu s Michalem interview. Natáčel jsem celou scénu rozhovoru a letadlo křídlem div nesestřelilo Michalovi z hlavy kšiltovku. Kameramanův stoicky klidný pohled mě zastihl nepřipraveného. Michalovi oči těkaly pobaveně ze mě na něj a zase zpět, což kameraman rozlouskl nejhůř jak mohl.
    “Érplejn.” aniž přerušil natáčení.
    Nepovídej, blesklo mi hlavou a záchvat smíchu jsem ihned zadusil vlastní pěstí. V pár vteřinách bylo jasné, že záběr neklapne. Michal se pokusil výbuch smíchu ještě zadržet, ale kdyby to vydržel o vteřinu déle, tak mu vystřelí oči z hlavy a … rozhovor si zopakoval.

    Dráha byla úzká, dlouhá a velmi technická. Startovací pahorek nebyl ani supercrossový ani bikrosový; něco mezi. A na trati nejezdilo pár kluků z místního klubu, ale nevídaná záplava jezdců od batolat po stokilové veterány. Kolem trati to připomínalo koncert Led Zepellin v dobách jejich největší slávy, takže jakýkoliv vlastní prostor, jak ho vnímáme nás doma, nebyl. Jednoduše jsme se prodírali. Většina lidí na dva exoty z Evropy chtěla mluvit. Jenže s místní angličtinou to není tak jednoduchý. Několikrát jsem sledoval Michala v družném rozhovoru s jedním a tím samým klukem.
    “Co furt řešíte?”
    “Já nevím.”
    “Jak nevím?”
    “No, on furt něco říká, ale je to taková jeho vlastní řeč, která imituje angličtinu.”
    “Jak to funguje?”
    “On mluví, mluví, mluví, já odpovídám, že ti, chlape, vůbec nerozumím a on spokojeně pokejve hlavou a mluví dál.”
    “Hustý!”
    “Viď.”

    Večer jsem se vymanil z programu a šel se projít i do jiných částí města.

    Závody byly dvoudenní a součet výsledků z obou dnů určil celkové pořadí. Na startu se sešlo přibližně devět miliónů startujících ve všech věkových kategorií. Nejednalo se o „okresní přebor“. Na rampě se sešli jména Castro, Oquendo, Villa, Salazar i mistryně světa Mariana Pajon. Zdejší organizátor si mě oblíbil. Jeho pozornost mi ušetřila starání se o akreditaci, kartičky a podobné. Tušil jsem nekonečně dlouhý den, kdy se všichni prodírají startovním pavoukem, aby se oddělilo zrno od plevele. Jenže jsem se mýlil. Organizátor byl nemilosrdný diktátor trati. Vydržel dva dny v kuse mávat rukama, řvát, pobíhat i řešit nestandardní situace. Každých, odhaduji, třicet vteřin bouchla rampa a pustila další vlnu jezdců na trať, kde skupinka předchozí ještě měla dvě rovinky před sebou. Pády řešily vlaječky traťových komisařů, které zde byly zásadní. Občas i pozdržely další start, ale kupodivu vše překvapivě klapalo po oba dva dny.

    Michal do závodu naskočil z plného zimního tréninku, bez roztočených nohou. Nemohl v místní konkurenci, která jezdí celoročně, pomýšlet na valný úspěch, ale je to Prokop a proto se prokopal až do semifinále.
    Nešlo si nevšimnout i několika paradoxů přístupu jezdců a přístupu k jezdcům. Na trati se prohánělo odzbrojující množství kluků v otrhaných teplákách a na děsných střepech. Většina z nich nemůže řešit na čem a v čem jezdí. A hodně jich jezdí rychle! Pak profesionálové. Kolumbie má několik prvotřídních jezdců. Mají mistryni světa, olympioniky a stát jim umožňuje dělat svou práci jak nejlépe dovedou. Mají platy, mají podmínky. A co mají špičkoví jezdci u nás, krom toho co si sami seženou? Ale to sem asi nepatří. Za to sem patří způsob ,jakým mě sežehnulo to místní mírné jarní slunce. Chyběla mi odhadem hodina do samovznícení.

    Zajímavá situace nastala na konci druhého dne. Bouřka ženoucí se nemilosrdně údolím se nedala ignorovat. Všem, kteří uměli na tři pokusy napočítat alespoň do dvou, bylo tváří tvář této temně ocelové bestii na obzoru jasné, že přinese zkázu celého světa včetně ISS na orbitu a s ní i předčasný konec těchto závodů. `S tím se odmítnul smířit diktátorský organizátor. Nezačal proti ní foukat ani mávat rukama, nejsme v Číně, ale ihned přeskupil startovací plán tak, aby diváci i televizní štáb byli spokojení. Díky tomu se odjely nejprestižnější kategorie a nikdo nebyl ochuzen o tento zážitek. Žádný porady, žádný váhání, žádný ztráty času, takhle to bude. Imponující!

    Michalovi takové zimní zpestření definitivně přišlo vhod a my můžeme doufat, že ho čeká skvělá sezóna, protože supercross je velká show. Je na olympiádě a kromě Prokopa není nikdo, kdo by nás tam dokázal důstojně reprezentovat. Vlastně ani nikdo kdo by se tam dostal. Kdy Česko vychová dalšího kluka, který by dokázal navázat?

    Čas se naplnil a my vyrážíme na dlouhou cestu domů. Auto naříká, když se pracně sápe po dálnici prudkým kopcem vzhůru. Zápach brzd nahradil smrad naříkající spojky a řev na dvojku vytáčeného motoru do nepříčetnosti. Těsně pod vrcholem se nám takňák daří předjet cyklistu a já si s pískáním v uších uvědomuji, proč jsou Kolumbijci skvělí vrchaři.
    Podrženo sečteno, Kolumbie pro mě z těchto několika dnů zůstane řadou mnoha překvapení – příjemných.

    -Rob

  • JAK SE ROZHODNETE, DOSTANETE-LI K VOLBĚ TŘI VTEŘINY NAVÍC?

    JAK SE ROZHODNETE, DOSTANETE-LI K VOLBĚ TŘI VTEŘINY NAVÍC?

    Proč vlastně ne? Protože nemám peníze? Protože je to moc narychlo? Zima mi jasně ukázala, že ať mám našetřeno cokoliv, peníze se rozplynou a zaboha nezjistím kam. A nebylo to poprvý. Nejlepší obrana je útok a radši to rozfofrovat dřív než se to udělá samo každodenními nenápadnými výdaji. Na druhou stranu po návratu budu řešit trable, jenže – kdybych měl donekonečna čekat, až budu na něco připraven, až budou podmínky, až to půjde, tak to bych si asi došel jen na velkou. Co jsem natropil, budu řešit až za 14 dní. Bůh ví, co se během tý doby ještě vymentosí.
    Takže od začátku.

    Středa, 23. února 2011, večer. Pípnul skype od Briana, ať v pondělí přiletím do L.A., že v úterý vyrazíme bikovat do Mexika.
    “OK”, odepsal jsem mu za 15 vteřin, abych nebyl přizdisráč.
    “Kruci, na tohle nemám.”, blesklo mi hlavou.
    Hmm, jenže Mexiko za mnou nepřijde, jestli si Trnka nechce milostivě zajezdit nebo snad zafotit. Tak co už. Splácal jsem to dohromady, zaplatil vše měsíc dopředu. Na účtu zbylo vakuum a já v pondělí sedl na letadlo. Co já sakra vím, co bude? Furt se tu se vším seru a hovno z toho, tak co už taky. Lepší fotit pro Lopese a jeho kámoše za prachy na ruku než za platby dva měsíce po splatnosti, pokud si to patřičně vyžebrám. I řeči o krizi, i přednosti kamarádům kamarádů klientů opravdu jednomu lezou krkem. Krom toho s Brianem je to vždy spojené s neuvěřitelným ježděním a fotky se dostanou pořádně ven.

    Po devíti hodinách naše éro zadrncalo o ranvej JFK v New Yorku a já zvesela šel přehodit bagáž na další spoj. Fakt je, že krabici s kolem po Ruzyni snad k letadlu táhli po betonu. Vypadá, že nepotřebuje ani další rentgen. Tejpou se snažím zmírnit škody a pokračuju na spoj do Los Angeles. Cože, já mám tři sedačky?! Bezva! Od srpnovýho extempóre cestou do Oregonu se v letadle vyhýbám preclíkům a volím arašídy. Ne, že by na nich nemohl prasknout zub stejně tak, ale prostě jen tak z trucu. Šest a půl hodiny se můžu rozvalovat pod dekou. Jsem klikař. Probudil jsem se až nad L.A.
    Když vidím krabici s kolem, tak nevím, jestli brečet nebo se smát. Částečně z ní čouhá zadní stavba s obroušenou brzdou. Doufám, že jste to aspoň neohnuli, vy šmejdi.

    Brian předvedl stejnou dochvilnost jako v Portlandu. Zastavil přede mnou dřív než se za mnou tiše zavřely dveře LAX.
    “Máš nový auto… zase.” obhlížim mu stříbrnou dodávku.
    “No jo, mám rád auta. “
    Téma Mexiko jsem cestou do Laguna Beach nakousl první já:
    “A není to tam nebezpečný?”
    “Hmm. Jo i ne. Tam, kam jedem není vůbec nic. Jen my a guide. Jíst budeme ryby a cestou tam nebudeme nikde zastavovat. Určitě ne v Tijuaně. Mělo by to být bez problémů.”
    Nemusel být atomový fyzik, aby si všiml, že mě to moc neuklidnilo a pokračoval:
    “Hele jo, je tam dost drog, zlodějů, lidí, co tě zastřelí kvůli prkotině a úplatných policajtů, ale tak to je. Doklady pořádně zašijeme někde v autě, budeme mít fotokopie, peněz vezmeme jen minimálně, před hranicí natankujeme plnou a pojedeme bez zastavení až na místo. Nebo nebudeme stavět nikde ve městech. Ten guide tam jezdí už dlouho.”
    Sice se mi neulevilo, ale aspoň byl připravenej. A je fakt, že jsem se na to těšil.
    “Ale zítra jdeme jezdit tady v Laguně, musím ti ukázat pár trailů, protože hlína je teď skvělá!” změnil téma.
    Noc v posteli mi udělala dobře. Druhý den si v krátkých hadrech švihám s Brianem a Hans Reyem na kopec k prvnímu trailu. Budou dva a budou parádní. Navíc těsně před setměním. Krásný podmanivý světlo umocňuje veškerej ten zážitek. Vracíme se téměř za tmy, motáme uličkama Laguna Beach a já nasávám ten podvečerní voňavý a teplý vzduchu. Jo, vyndal jsem se a trochu odřel. Jednou. Ale je nutný otestovat místní hlínu. Takže mi to ani nevadilo. Seděl bych doma a stereotypně pokračoval v každodenní činnosti. Hned první den vím, že jsem udělal dobře. A taky, že jo.

    Následující den ráno jsme se sjeli na poslední pumpě v San Diegu s druhou dodávkou. Po půl roce jsem opět potkal Joea. Brian mu zatajil, že jedu; jen se zmínil, že “mu veze překvapení”. A bylo veselo.

    Brian, Já a Anni v jednom autě. Kevin, Joe, Johnny v druhým. Až v Mex po cca sedmi hodinách jsem si všiml, že s námi jede ještě jedna dodávka. Joey a Clark. Jak už jsem se jednou zmínil – cestování autem je zajímavější než letadlem. Už kolem San Diega si nejde nevšimnout vojenských lodí, vojenských základen a neustále nízko kroužících bojových vrtulníků Apache. Do Mex to není problém, ale stačí se podívat na záplavu aut směrem do US a je jasný, že zpět to zadara nebude. Během 15ti minut se ocitáme v jiným světě. Holt Mexiko není Kalifornie a příhraniční oblast je výživná.

    Cesta utekla relativně rychle a za necelých 9 hodin jsme na poslední pumpě před pouští. Při upouštění gum čekám noční čtvrthodinku v terénu.
    “Hej Kevine, jak je to daleko do kempu?” napil jsem se piva, který Joey starostlivě rozhodil mezi nás a dál zkoumám kaktus vedle auta.
    “Sixty kej…” utrousil Kevin.
    Jako správnej Evropan si samozřejmě nedokážu představit místo, který je opravdu opuštěný. V Evropě je nejodlehlejší divočina šest kilometrů za infocentrem.
    Kuck… plivnul jsem hlt nechtěně zpět do flašky a rychle se otočil na Briana.
    Ani se nesnažil skrýt pobavení a usmíval se na mě jak měsíček.
    Brian si sundal svojí KTM a zmizel v temnotě pouště. Za volant se nacpal Joe a vydali jsme se za ním.

    První ráno v kempu a mně to nedalo. Musel jsem vstát před rozedněním. Už to tak mám. Rád se dívám, rád si pamatuju, rád vstřebávám. Sedl jsem si na pahorek asi 15 min od campu a díval se, jak vychází slunce. Pamatovat si je nejvíc. Rozhodně.

    U snídaně jsme si prohlédli mapku a spíš to vybízelo k ohrnutí nosu. Táhli jsme se sem takovou dálku kvůli pár pěšinkám na pětníku. Netušil jsem svůj omyl a myslím, že jsem nebyl sám.
    V kempu nás bylo jedenáct: Brian, Kevin, Neil, Clark, Johnny, Joe, Joey, já a tři Mexičani, kteří se nám starali o jídlo. Z toho Neil, Clark a Mexičani se starali o kemp. Jezdilo nás šest. Kevin a Joey v roli průvodců.

    Hned prvních 24 mil singletracku mi uštědřilo pěkných pár facek. To bylo naposledy, co jsem sebevědomě vyrazil z kempu s fotobáglem. Odteď jen s vodou na měsíc a malým PENem, kterým jsem odfotil většinu všeho. Zaplaťpánbů za tenhle minifoťák! Taky jsem bolestně zjistil, že poušť není placatá. Do kempu jsme dojížděli těsně při setmění a já osobně seriózně na pokraji vyčerpání. Padl jsem do stanu a spal.

    Nekonečný singletracky namotaný pouští vznikaly tak, že Joey sedne na KTM EXC 530 a prostě je vyřízne do země motorkou. Pak přesedne na kolo a doladí detaily. Dlouhé míle ze zatáčky do zatáčky nebo stoupání, který ani jako stoupání nevypadá, ale vším mě přivádělo k šílenství, sjezdy, kde jsem postrádal chrániče i kuráž. Allaround biking se vším všudy. Povrch prach, písek a výhradně volný kameny. Vyjedete mimo stopu, píchnete o trny. Podcenil jsem to a v 20ti minutách byl na prázdných gumách třikrát. Kaktus z tretry nesundavejte vlastní rukou, ani se jich radši nedotýkejte. Taky jsem si to – já blbec – zkusil. Pijte zavčasu – až se budete sápat volnýma kamením nahoru, není téměř možný se pustit řidítek, všechno vypadá blízko, ale je daleko jak zadem do Habartova. Kopce, který se zdají, že vyjedete lehce a nakonec taktak, že nelezete po čtyřech s kolem za krkem… bla bla bla a další zjištění nebo optický klamy, který si z pouště budu pamatovat, bych vám doporučil v tomto článku nepřehlédnout.


    “Krucifix, co to je?!” nevěřícně vytřeštil oči na mojí duši Joe, zatím co jí měním za druhou.
    “Duše…, co se ti nezdá?”
    “Ty vole, víš co je za rok?! 2011! Jak to, že máš v kolech duše?!”
    “Emm. No víš…”
    “… kašli na to, večer budeš bezdušovej. To snad není možný. Duše…” mávl rukou Joe.
    Večer mi vyházel z kol duše, nalil tam mlíko a do konce pobytu jsem jen vyndával ostny dlouhý jak půl ukazováčku, ale už nezůstal prázdnej stát vedle trailu.

    Po setmění sprcha z vody v pytli ohřátém přes den na slunci a večer trávíme u pivka na improvizovaném baru. Ach, málem bych zapomněl na excelentní jídlo převážně z ryb a jiných potvor, který nám Mexičani připravovali. Rád bych zde napsal jejich jména, ale španělsky umím jen “grácias a porfavór”. A oni anglicky uměli jen ukázat prstem na talíř, kterej jsem zrovna hledal.

    Další ráno a já opět stojím osamocený na útesu za mým stanem. Nemůžu jinak. Trochu se peru s poryvy větru. Jsem tam sám, všichni ještě spí, slunce akorát vykouklo nad obzor. Koukám na delfíny, jak se semtam ladně vynoří mezi vlnama. Jsem na nejopuštěnějším místě, jaký jsem kdy navštívil. Teď už to vím. Snažím se ten osvobozující pocit do sebe vytesat a pamatoval si ho, jak jen nejdýl dokážu. Abych za vzpomínkama z těchto zážitků mohl zdrhat, kdykoliv budu mít znovu dojem, že život je jen fádní sled dnů beze směru a smyslu. Říkám to furt. Je lepší mít tohle v sobě, než se honit za novou mikinou na sebe. Tenhle den budu celý den jezdit. Stejně jako včera. Stejně jako předevčírem. Jezdit do zblbnutí. Ještě, že tak.

    “Na co tam civíš?” zívl vedle mě Joe.
    Já se lekl! V tom rachotu vln a poryvech větru jsem ani nezaregistroval, že vedle mě zívá ta
    jeho rozcuchaná kebule s vytlačeným obtiskem zipu od spacáku na lícní kosti.
    “… Mmm, přemejšlím, jestli má cenu se v tomhle větru vyčůrat, nebo dojít do kadiboudy na druhý
    straně kempu.” vymyslel jsem rychle odpověď. Otočili jsme se a šli si nalejt čerstvě uvařený kafe z termosek. Vonělo celým kempem.

    “Bacha Robe, had!” vykřikl Joey asi metr přede mnou.
    Zkřivil jsem obličej, zatáhl brzdy a vypnul mozek. Zastavili jsme, a když jsem se otočil, tak jsem se jen ujistil, že jsem ho minul o dvě šířky gumy. Klika. Chřestýš si tam spokojeně hověl srolovanej jak bobek a jazykem i ocasem dával najevo, že ho tam spíš otravujeme než bavíme. Otočím se zpět na Joeyho, kterej s pobavením rukou naznažuje pohyby chřestýšího ocasu.
    “To bylo o fous, Joey…”
    “Jo.”

    Tento den jsme se rozhodli vyjet a vytáhnout kola na nejvyšší hranu za kempem. Vypadá to na hodinu, ale trvá to hodiny tři, z toho poslední s kolem za krkem. Odměnou nám byl nekonečný sjezd dolů na pobřeží oceánu. Kdybych to sjel na jeden zátah, asi bych měl ruce nafouklý jak krabice od prošlého mlíka, takže jsem byl ve své podstatě i rád, že mi to ve třetině sjezdu vypadlo z pracek a já si při zvedání mohl trochu odpočinout. Lepší mít odřený lokty, než se o pár zatáček níž zabít o kaktus. Navíc jsem od prvních šlápnutí jel bez pohonu, protože jsem hned po rozjezdu serval ořech zadní náby. Nevadí. Brian celý sjezd jel za mnou a natáčel ho na svou GoPro kamerku. Přece si nenechám vzít tuhle srandu kvůli ořechu. Dolů šlapat nemusím a do kempu mě pak dotlačil. Rozbít nábu tentokrát nebylo, až tak špatný.

    Večer líně a příjemně utíká na improvizovaném baru, kde nám Neil představil svůj zcela nový drink Nig#55. Kdybyste stáli o hodinu později na horizontu kilák za kempem, tak vidíte jen svítící tečku kempu v dálce a bujarý řvaní několika hlasů “van mór nig fiftyfáááááájf porfáávóóór, he he heeee…”
    Chutnal všem.

    U snídaně. Vlastně před snídaní. Stany ještě chrápaly. Míchám si s Neilem kafe a klábosíme o všem a o ničem. Neil je bývalej námořník. Mluví málo a tiše. Jenže ví opravdu hodně. Přesně ten týpek co všude byl, všechno zná a nikomu to nevypráví. Dostáváme se až k represím komunistů v 50. letech i Jáchymovu. S údivem zjišťuju, že i Američan může vědět, co se děje za jeho hranicema. Čumím.
    “Hele Neile, je to tu neuvěřitělný. Po těch pár dnech už ani nevím, kde mám telefon. Všechny starosti jsou tak neaktuální. Na oceán můžu koukat strašně dlouho, jezdit celej den, jíst to, co je a nikdo neřeší, jestli mám zmuchlaný triko nebo rozcuchaný vlasy. Všechno je tak daleko, že tě ani neláká to tu opouštět. Tohle je místo jako bejk…”
    Neil se usmál a jen pokejval hlavou. Věděl dobře, co cejtím.
    “Do kdy tu jseš ty?” zeptal jsem se.
    “Hm… nevím… asi do prosince…” našpulil zamyšleně spodní ret.
    Vytřeštil jsem oči.
    “Neile, kruci, dyť je začátek března!”
    “Hm. No a?” pokrčil rameny.
    Nejtvrdší chlapi jsou fakt ti nejtišší.

    Každý den přinesl jiné zážitky, jiné traily, novou zábavu, jen bolest při stoupáních byla den za dnem větší. Občas jsem netušil, kde v sobě beru ještě sílu na další a další otočení pedály, ale každá krize přejde. Sjezdy, výhledy, klikatící se zatáčky i odpočinek po jízdě byly odměnou, která za to stála! Punta San Carlos je pro nespoutané ježdění snad nejlepším místem, který jsem kdy navštívil. Navíc pocit dobrodružství není jen pocitem. Když něco rozbijete, nedojdete si do bikeshopu, nezavoláte kámošovi a ani si nepostěžujete večer na sociálech. Zapomenete na telefon, zapomenete na internet. Jste tam jen vy, kamarádi a pustina, která čeká, až do ní vlítnete a vybajkujete se do bezvědomí. A až večer zůstanete metr před stanem, protože se vám nepodařilo vyčerpáním doplazit do něj, tak při tom sípání a chrčení aspoň budete civět na nejzářivější hvězdy, jaký jste kdy v životě viděly. Je to pohled pro bohy.
    Tak takový je pro bikery Punta San Carlos v Mexiku.

    A takovejhle byl můj neplánovanej trip do Kalifornie a Mexika.
    Život jde dál a já si z něj chci co nejvíc pamatovat. Ne se jen starat, jestli jde jak se sluší a patří podle přednastavených standardů. Vždycky si u toho vzpomenu na síťový graf sociálních jistot z Básníků:
    “První automobil si koupíme… malý moment… za pět a třičtvrtě roku. Výchozím bodem je samozřejmě svatba. No a potom už jsou jen samá pozitiva a sociální jistoty… první dovolená v Jugoslávii. Následuje první dítě. Pak již výše zmíněný automobil. Ach… ZDE se stávám zástupcem ředitele! Druhá dovolená v Jugoslávii. Druhé dítě. Mezitím samozřejmě rekreační chata, pak též barevný televizor, přívěs a tak dále, a tak dále a tak dále… na deset let dopředu. Náhody jsou vyloučeny, anebo se s nimi počítá.”
    Abych byl upřímný – je fakt, že se furt šťourám ve všem dost jednostranně. Proč to nejde, proč je tohle špatně, proč tamto nemůžu, kvůli čemu si to nemůžu dovolit a na všechno mám takových odpovědí protože…, že i Nostradámus by se ode mě mohl učit. Nechápu sám sebe, že týhle jedný straně věnuju tolik pozornosti. Kde beru vědomí, že se nepletu a vím, co a jak? Plánuju já a všichni kolem mě a všichni jasně víme, co jde, co půjde, co nejde, anebo nepůjde.
    Druhý straně – totiž, co můžu získat, už tolik pozornosti při rozhodování nevěnuju. Přitom je tak vzrušující a nečekaná. Podle slov moudrých by se člověk měl rozhodnout během sedmi nadechnutí. Je otázka odhodlání a schopností duše prorazit na druhou stranu. Jasně, že jsem to nevymyslel, ale snažím se na to myslet a šlapat do toho, jak jen můžu. Dělám to pro sebe, ale i tak bych si přál mít těch zábran mnohem méně. Jsou povětšinou jen v hlavě.


    Furt jenom plánujeme… jaká škoda! Víte, že když jsem byl malej, plánoval jsem, že budu kosmonautem? No vážně! Z nějákýho důvodu mi to nevyšlo. Asi plomby nebo co.

    Adíos Rob

  • PLUHAŘI

    PLUHAŘI

    PLUH_1.001
    Za určitých okolností je zima ve městě svým způsobem standardní. S čímž si Technické Služby poradí rutinním způsobem.

    PLUH_2.001
    Ty mají na starosti i okolí Kraslic, kde je nutné dohlédnout, jak se práce mají. Za ideálních dnů, práce vypadá téměř idylicky. I na samotách, i ve městě vše běží jak má.

    20101203_E536119

    20101213_E537218-2
    Pokud nepřijde sněhová bouře jako 12.prosince 2010. Během několika dnů zasypala město dlouho nevídaným množstvím sněhu. Shodou okolností je tohle snímek okamžiku, kdy bouře přichází nad Kraslice.

    20101215_E557446A
    Přes noc prakticky zmizely komunikace, chodníky, zaparkovaná auta, na některých místech i značky. Všechno dostalo jiný rozměr. Nevelká parta chlápků, kteří se starají o 7000 lidí se najednou dostalo do problémů, aby vůbec zvládli udržet město a okolí v chodu. Další snímky nepotřebují komentář.

    20101215_E557373A

    20101215_E557456

    PLUH_4.001

    20101214_E547262

    20101215_E557648

    Bez názvu 4.001
    Na neviditelných silnicích a cestách se občas dostane technika do problémů.

    20101215_E557595
    A kde už nepomůžou ani týpci v Gore-Texu, přijdou na řadu chlapi ve vlněných svetrech a holinách, kteří zachrání kde co.

    20101211_E537123
    Jakmile největší nápor matky přírody polevil, přišla na řadu stabilizace a udržování.

    20101211_E537091
    Rozšiřování.

    20101211_E517019
    Posyp.

    PLUH_5.001
    Postupné odklízení a odvoz nahromaděného sněhu ze stísněných ulic.

    PLUH_6.001
    I veřejných prostranství.

    20101215_E557676
    Extrémně vytěžovaná technika samozřejmně nevydrží všechno.

    PLUH_7.001
    Sebemenší výpadek techniky je při celkovém počtu několika kusů, navíc určeného na danou část města, citelný pro všechny strany. Na řadě je improvizace.

    20110114_E549700
    Do toho je tu příroda, která se neptá, jestli například může zapnout už tu oblevu nebo nikoliv.

    20101223_E538375 1
    A nervy opět pracují na všech frontách. Lidé volají a volají. Často s tak duchaplnými dotazy, jak to, že když prší je teplo, tak taje sníh. Navíc zrovna u jejich domu.

    20110114_E549740
    Nebo jestli jim „laskavě někdo může vysvětlit, co tam na těch technickejch dělají?“

    PLUH_8.001
    Ale přijde čas a zima se opět nachýlí. A město se pozvolna začne dočišťovat.

    PLUH_9.001
    Nejen na zemi.

    20101211_E516914
    A tahle parta si během zimních měsíců vyslechne, kvůli hroudě od pluhu před garáží, kvůli pozdnímu odklizení některé z ulic, kvůli hromadě sněhu, kterou již není kam hrnout, kvůli čekání v autě, než se naloží korba sněhu v titěrné uličce, kvůli tomu, že sněží, že je zima, že prší, že mrzne – že se vám o tom ani nesní.
    Před léty jsem viděl skvělou reklamu, kde byla vyfocená kabinka lanovky během sněhové bouře a vánice. Od náporu větru byla hodně rozhoupaná. V textu pod ní stálo něco jako:

    “Protože matka příroda má své dny častěji, než pouze párkrát do měsíce.”

    ~rt

  • RACE BIKE

    RACE BIKE

    Race Bike dělají kola už dlouho a dělají je dobře. Mají tvář i charizma. Méně je v jejich případě více. I druhé rčení, že v jednoduchosti je síla, u nich platí více než kdekoliv jinde v bikový branži. V dnešní době, přeplněný až po okraj výdobytky nejmodernějších technologií a poznatků, osvědčili životaschopnost i konkurenceschopnost. Dobře vědí, co je efekt, a co důležitý. Staví poctivý kola.

    20110127_E570748
    Svařit.

    20110127_E570691

    20110127_E570693

    20110127_E570909
    Tepelně upravit.

    20110128_E580990
    Proměřit.

    20110128_E580984

    20110127_E570817
    Nalakovat.

    20110127_E570833

    20110127_E570836
    Vypálit barvu.

    20110127_E570848
    Polepit.

    20110127_E570862

    20110127_E570877
    Doladit lak.

    20110128_E580967

    20110128_E580996
    Vyzávitovat.

    20110128_E581028
    Zkompletovat.

    20110128_E581060
    Kola vyrábíme ručně.

  • 3×3

    3×3

    Jeden by řekl, že po tolika reportážích, fotkách, článcích, videích, kempech, enduro závodech tady u nás na Temným západě už není kam jít dál, ale myslím že je. Ani nepochybuju o tom, že i nadále bude. Chtěl jsem naše tři zásadní lokality – Nejdek, Sokolov a Kraslice propojit do jednoho enduro tripu. Každá z nich je jiná, každá má svou tvář. Plán byl objet všechno, nocovat venku, vzít si s sebou jen nejnutnější minimum a celé to podniknout kvůli jedinému – užít si traily. Nikoliv si nabalit batoh, traily nemotorně zdrncat.
    S Honzou Škarnitzlem je ideální domluva:
    “Tůt-tůt-tůt-tůt/klik..eh..eh, čau Robe, co je?”
    “Za týden nemáš závody – přijeď!”
    “OK, mám si půjčit velký kolo?”
    “Jo, vyrazíme na traily.”
    “Ještě něco bych měl vědět?”
    “Budem venku tři dny, vem si nožík.”
    “No pecka, bude dobrodružství! Tak čau za týden.”/klik-Tu-tůů-tu-tůů.
    Prostě ideální představa, jak se domlouvat na vyjížďku. Nebaví mě vysvětlovat nebo nedej bože…vysvětlovat. To mě unavuje. Věděl, že to mám promyšlený, věděl že mám důvod.
    3×3 znamená tři traily na třech místech ve třech dnech. Vše na kole. S sebou jen to nejnutnější, abychom mohli řádit v trailech a přitom neumrzli v noci, protože konec září v Krušných horách už bývá chladný.
    A tak jsme vyrazili.

    3x3_2.001

    První nás čekala určitě největší porce všeho. Z Kraslic do Sokolova půl přes kopce, půl po silnici, aby nás to nesmázlo ještě dřív než se vysápeme na první trail vůbec.
    Kolem Sokolova jsme zvolili sestavu Rolling Stones, Golden a přes starej dobrej Květák návrat do Sokolova.

    OLYMPUS DIGITAL CAMERA

    20110920_PPP2819

    20110920_PPP2833

    3x3_3.001

    3x3_4.001

    Když nás Květák vyplivnul zpět do Sokolova, slunce už bylo dost nízko. Rychlá večeře u východoasiata a krátká pauza. Od rána už bylo rozumný najít si chvilku na nádech. Totiž, nejdelší přejezd přejezd celý naší minivýpravy, co na tom, že po silnici, je právě před námi. Je nutný ho zvládnout ještě dnes. Nevezeme s sebou prakticky žádný jídlo, krom několika traťovek. Cokoliv v báglu být nemusí, to tam není. Úkol je primitivní – dojet do Nejdku, dřív než nám zavřou Alberta a vypadnout někam za město do údolí složit hlavy na noc. Slunce nemělo slitování a padalo za obzor tak rychle, že jsme museli nasadit a držet jak severští psi. Přes Tatrovickej kopec, už jsme hekali mlčky a snažili se vzepřít stmívání. Do Nejdku a Alberta, jsme vlítli už s posledním náznakem světla a od Alberta ještě již v úplný tmě další půlhodinu za město a za Hamry. Na místo jsme dorazili dávno za tmy tmoucí, že i nejnutnější očista v ledovým potoce byla adrenalinovou závbavou. Dobrou noc.

    3x3_5.001

    20110921_PPP2885

    Dnes budeme jezdit v Nejdku. Mělo by to být relativně lehký. Ne ty traily, ale bude jen jeden přesun. Takže spacáky a karimatky zahrabáváme pod skálu a jdem jezdit. Lehčí bágl se nám mezi místníma šutrama bude hodit. Pak volíme Sherwood – Myší Díra – a nejstarší zdejší trail – Sopka, která tu je od třetihor nebo tak něco.

    20110921_PPP2941

    20110921_PPP2996

    20110921_PPP3014

    3x3_6.001

    Druhý den, pozdní odpoledne. Sedíma za Albertem u potoka, okousáváme housky s 30% eajdamem a střádáme síly na přejezd k bivaku. Není to extra daleko. Do hodiny bychom tam mohli být, ale včerejšek cítíme. Místní ježdění jsme protentokrát ustáli bez odřenin, což v Nejdku není pokaždý samozřejmost. Nejdek baví a školí. Vždy! Celý Krušnohorský ježdění funguje na primitivním principu: Čím víc dostáváš, tím víc chceš. Nejdek je klasika, jako celá tahle sváča, co tu žvejkáme.

    3x3_7.001

    Přebuz je místo s vlastní duší. Odřízlá, mistická náhorní planina. Dokáže dojímat krásou i strestat nepřipravenýho, když přijde blbý počasí. Je tam klid, opuštěnost i drsnost. V noci taky zima. Ten krátký přejezd jsme v hlavách drobně podcenili a ke konci se slušně zajídal, takže pauza přišla vhod.

    3x3_8.001

    Jakmile jsme dorazili na místo, tak jsme naskákali do ledovýho potoka-a když říkám ledovýho – myslím tím ledovýho. Převlíknout do suchýho, opravit kola, pokecat, pivko, zachuchlat do raket, chvíli poslouchat ten nesmírnej klid a … ještě jeden den, ještě tři traily. Dobrou noc.

    20110922_PPP3239

    Vyjeli jsme poměrně brzy. Před námi Bruno, 50/50 a zakončíme Fešákem. Sice už jsme skoro doma, ale podceňovat Kraslice je přinejmenším pošetilý.

    20110922_PPP3248

    20110922_PPP3269

    20110922_PPP3290

    20110922_PPP3317

    20110922_PPP3333

    20110922_PPP3355

    3x3_9.001

    20110922_PPP3363
    Hotovo.