“Našponovanej chlup?”
“Přesně tak! Jako když máš našponovanej chlup, jenže podrbal jsem se a ona kýla! Doktor říkal, že jestli prdne, tak se poseru. I ty by ses’prej posral.”
Dolehlo na mě, že se ze škaredého stínu posledního roku jen tak nedostanu.
Můj zdánlivě stabilní život ještě nedávno poklidně plynul na autopilota, byl jednoduchý a jevil se slibně. Nevšiml jsem si, jak pevně se důvěra drží za ruku se zranitelností. Nepřemítal o důsledcích zrady, kterou nechci chápat, ani nic netušil o zběsilosti vnitřní tiché války. Nebyl jsem připraven na parodii, ve kterou se život může v mžiku proměnit.
Ježdění mi pomáhá udržovat jakýs takýs balanc a tyhle naše společné výlety mi pomaloučku zašívají jizvy. Měli jsme krátce po skvělém objezdu Durynského lesa a já se upínal k dalším plánům, z našeho notýsku. Jenže ty byly v budoucnosti a Tomova kýla mi znovu připomněla, že ta je jen čmoudem ve větru. Nezbylo mi, než čekat, až mu povolí ten našponovanej chlup.
Třebaže Tomáš koncem srpna začínal vypadal použitelněji, stále to ještě nebylo ono. Trochu kulhal, nechtělo se mu moc smát a před kašláním se tvářil jako před popravou. Přesto se dalo odhadnout, že na přelomu září a října, by nám mohl vyjít další výlet. Jen bude potřeba vymyslet kam a kudy. Plány z notýsku se na podzimní ježdění moc nehodily. Potřebovali jsme nápad.
Nápad
V září jsem sólo zamířil přes kopce na Auesberg a tato vyjížďka se pro “Kammweg” ukázala být zásadní.
Roztroušené chomáče temných mraků se ve studeném větru honily oblohou. Hlína sice nebyla kaše, ale s prachem včerejšího léta měla pramálo společného. Oblékl jsem se ledabyle a pro chladnější večer si naivně na řidítka přikurtoval svou nejlehčí větrovku. Jenže tu jsem si navlékl, už ve výjezdu na Přebuz, kde jsem se plánoval potit. Musel jsem tak celou cestu jet svižně, abych se zahřát. Při návratu jsem zburácel do Carlsfeldu oslizlou kořenovkou. Strašně to klouzalo a já se kola držel jako někdo, kdo se shodou nevysvětlitelných náhod posadil na býka při rodeu. Nadchlo mě, že jsem zůstal na kole a také mi spadl kámen ze srdce, že mi ten úsek nezkrátil předpokládanou dobu dožití. Překvapilo mě, že se podle značek jednalo o Kammweg, který mám zafixovaný jako nudnou, širokou štěrkovku. Při následném výjezdu na lanovku jsem si už nutně potřeboval z tempa, které mě mělo hřát, vystoupit a odpočinout si. Sedl jsem na lavičku s výhledem vedle jakési cedule. Hleděl jsem se do údolí a přemítal, kdy se dny zkrátily. Ještě včera bylo léto a dnes tu je podzim. Tráva ve stínu už nevyschne a navíc je ten stín nezvykle dlouhý. Byl takový i včera? Myšlenky mi samovolně zabloudily k tomu zábavnému sjezdu před chvílí a oči jsem nechal nazdařbůh klouzat po výhledech, až doklouzaly k ceduli vedle lavičky. Byla na ní shrnutá historie Kammwegu, doplněná mapou a profilem. Čímsi mě zaujala. Nepatrné pípnutí kdesi v hlavě.
Prohlédl jsem si jí celou znovu a hledal, co mě zaujalo. Co bylo tím nepatrným impulzem, který se dotkl čehosi uloženého hluboko v podvědomí? Turistická cedule, Kammweg, kilometry, výškové metry, text, někde to tam bylo, ale kde? Až mi to došlo – byl to Kammweg sám! Všechno bylo na té ceduli přímo přede mnou! My s Tomem přece ještě nevíme, kam chceme jet! O dva kroky jsem odstoupil, ještě jednou si jí prohlédl, souhlasně jsem kývnul hlavou, vytáhl telefon a naklepal Tomovi stručnou zprávu: “Mám to!” vyfotil jsem ceduli a fotku připojil ke zprávě.
Odeslat.
Plán
Z nápadu vznikl plán a z něj vyplynulo, že pojedeme v kratších dnech říjnově nestabilního počasí. Hlavní obavy se, pochopitelně, soustředily na chlad a déšť. Bytostně neradi se taháme se zbytečným harampádím, protože zatěžuje a překáží v náročném terénu.
Po vyskládání hromádek věcí, které by měly problémy říjnového počasí zmírnit, vykazovala výsledek jistý potenciál, ale ještě ho bohužel nedokázal plně využít. Bylo nutné mu vnutit větší kompaktnost. Co se „může hodit“ je něco jiného, než „co potřebujeme“ a co „potřebujeme“ není to samé jako co „chceme“. Z rovnice jsme tedy škrtli co se může hodit, potom to co chceme a zbylo nám, co potřebujeme. Rozhodli jsme se, že se nebudeme převlékat. Zabalili jsme si jen suché na spaní, jednu těžší větrovku proti dešti. Spacák jsem vzal letní, protože s lehkou péřovkou na spaní vážil méně, než těžký spacák. Budu-li spát ve všech vrstvách, měl bych to zvládnout. Nad značně prořídlým výsledkem, jsme si už spokojeně mlaskli.
Druhým problémem byla krušnohorská liduprázdnost a nutnost vést více jídla, protože krmítka tu zkrátka nejsou.
Třetí problém byla energie. Powerbanku nevozíme rádi – je těžká. Radši volíme vypnutý telefon, což je lehčí. Za normálních okolností fotím tak, aby mi to vyšlo na dva akumulátory a co se nevejde na kartu zůstane v hlavě. Jenže nyní bude ještě zima a tma. Bude potřeba svítit a tak jsem tu otravnou věc musel přibalit jako pojistku k případné absenci zásuvek v lese.
Pršet podle dlouhodobější předpovědi nemá, možná jen hodinu lehce první den. To bylo bezva, protože nebudeme mokří a zimu se pokusíme udolat akurátním tempem, které snad trefíme přesně mezi pot a teplotvorbu.
Tolik k plánu teoretických myslitelů.
Odjezd
„Takže jestli to chápu správně-“ odmlčel jsem se, abych dal vyniknout důležitosti otázky, „-problém je v tom, že kola sice zaplacená MÁ-ME-SPRÁV-NĚ…“
(Nechtěl jsem přejít do hláskování, ale nepovedlo se mi to. Ironii měl průvodčí sice zaznamenat, ale její neurčitost mu měla dát možnost důstojného ústupu. Zpětně si říkám, jestli to v jeho vlaku nebyla chyba.)
„…jenže TY KO LA nemají místenku?“, načež jsem se teatrálně rozhlédl po prázdném vagónu prvního ranního rychlíku a dal si záležet s výrazem kohosi, kdo hledá prázdné místo.
Průvodčí se na mě podíval, jako na zjevně komplikované téma k hovoru.
„Ano, chápete to správně. Pokud nemají místenku, pokuta je…moment (zahleděl se do terminálu)…250,- za kolo“.
Tím mě stručně informoval, že jsem si měl nejdřív přečíst příbalový leták a ne se jako obvykle pouštět do boje tam, kde mám spíš už jen mlčet. Musím uznat, že jeho poznámka o mém chápání štípla.
Jenže tady se vyrýsoval problém jako nečekané bouřkové mraky na čistém obzoru. Vzhledem ke svému hluboce zakořeněnému odporu k direktivnímu či povýšeneckému stylu komunikace, jsem mu pohledem vyslal signál, že to posral – právě jsme se do sebe zaklesli a je mi úplně jedno, že mě z vlaku vyhodí v Chodově. Už už jsem se nadechoval přesně k té větě, které bych během několika následujících vteřin litoval, když do toho vstoupil Tomáš.
„Můžu to zaplatit kartou?“ štrachal v batohu a mě nenápadně naznačil, že jestli TEĎ promluvím, tak riskuji jako s kelímkem limonády na koncertě Pantery.
Pro jistotu jsem si sevřel pevně sepnuté ruce mezi koleny a zarputile se zadíval na špičky bot.
„No vidíš.“ pronesl Tomáš, když bylo po všem a natáhl se přes volné sedačky.
Zmateně jsem koukal střídavě na Toma a na odcházejícího průvodčího. Moje ego se chtělo rozeběhnout za průvodčím a šlohnout mu čepici. To cosi druhé, kdesi hlouběji ve mně zkoušelo potichu přehlušit ego a šeptalo, že diamanty vznikají pod tlakem.
Rychlík uháněl tmou.
Tom usnul a mé podráždění se velmi zvolna rozpouštělo. Bohužel to trvalo jen do Mostu. Podle ČD měl mít vlak za Mostem výluku, jakmile jsme vystoupili, vlak se rozjel dál. Vzhledem k tomu, že spoje jsem měl na starosti já, se na mě Tomáš zadíval s výrazem, ve kterém jsem nečetl, že by mě považoval za oslnivého génia. Asi jsem přehlédl něco v datumech nebo tak něco. Rozpačitě jsem pokrčil rameny a podíval se mu přes rameno za mizejícími červenými světly. Věděl jsem, že ten průvodčí za nic nemůže, ale nutně jsem potřeboval najít zástupného viníka. V duchu jsem mu adresoval stručnou větu: Jedna rána a spíš jak vrána!
Světla zmizela za zatáčkou. Přeostřil jsem zpět do Tomášovo očí.
Na nádraží na nás čekal teplickej Mates, kterého jsem včera přemluvil, aby nás takhle brzy ráno vyzvedl kvůli výluce v Mostě namísto v Teplicích. Nadšený z toho nebyl, ale podvolil se. Pravděpodobně viděl, jak se rychlík rozjíždí dál na Teplice, takže když jsme se blížili k jeho autu, šoural jsem se schlíplé dva kroky za Tomem a pozdravil ho velice opatrně. Naštěstí byl milosrdně rozespalý a nevykazoval odhodlání mě zfackovat. Odvezl nás přes Cimvald do Altenbergu, kde jsme se rozloučili a my s Tomem začali pátrat po startovní modré značce Kammwegu.
Start
Předpověď nás varovala, že počasí dnes bude hodinku dvě zlobit, což lezavé ráno jen potvrzovalo, ovšem už nás nevarovala, že se fatálně plete.
Zakousli jsme se do prvního kopce této stařičké hřebenovky a naše putování, které se záhy promění v boj, započalo. První vrchol byl ještě v mraku , ale druhý byl na horním okraji inverze, kterou jemně prosvítalo slunce a vykouzlilo půvabnou podívanou. Slibný vývoj počasí, šel podle plánu. Průser měl teprve přijít. V dalším městečku, slunce vysoko na modré obloze určitě zůstalo, jenže mezi ním a námi byla šedá deka, která naopak ležela nevysoko nad našimi hlavami a bránila nám to zjistit.
Poměrně brzy jsme dojeli na Moldavu. V takto šedém, větrném dni by mohla být Moldava příjemně inspirativním místem pro pana Orwella při psaní „1984“, ale pro zbytek lidí na světě, rozhodně postrádala jistý optimistický nádech. Dalo mi dost práce vzdorovat tísni, která mě tam sevřela. Zastavili jsme u pumpy, kterou jsme měli vytipovanou pro doplnění zásob a odpočinek. Pumpařka s velmi silným východním přízvukem, nefunkční automat na kávu a divné vozítko u jednoho ze stojanů, už jen podtrhly absurditu tohoto surrealistického zážitku. Tady měla být pumpa, kde jsme měli nabrat sílu a zásoby – ne místo, které zaútočí na strukturální celistvost naší psychiky.
Následný úsek Kammwegu vedl po bývalých kolejích, které už tam nebyly, protože jednoho dne na Moldavě skončily. Ovšem drážní artefakty – přejezdy, návěstidla i nádraží, tam zachovány byly. Zvedl se vítr a začalo pršet z boku. Zastavili jsme pod jedním mostem a zkusili počkat, ale ať jsme si zblízka prohlíželi mraky sebevíc, nezjistili jsme, nač vlastně čekáme. Z informace o hodinové ranní přepršce se vyklubal plnotučný déšť se silným větrem.
Ve městě Neuhausen jsme si naplánovali přestávku se svačinou a hrnek něčeho teplého. Bohužel nás městečko překvapilo tím, že nás vlastně vůbec nepřekvapilo – bez hotovosti si tam nic nekoupíme. Určitě tam bylo více faxů, než platebních terminálů. Ostatně jako ve zbytku bývalého NDR. Při filtrování vody z městského potoka jsem se cítil nesvůj – vodu, kterou nechcete pít, zkrátka poznáte. Navíc filtr, který na našich cestách, už zvládl hodně, zde nakročil do své cílové rovinky. Krušky ho se svojí všudypřítomnou mahagonovou vodou za pár hodin popraví. Uvařili jsme si čaj a ujedli trochu zásob z batohů. Za městem se modrá značka kousla do tak strmého kopce, že by i gravitaci překvapil a tak jsme poprvé poslušně tlačili. Nepříjemný déšť přešel v normální déšť, který už tolik nevadil. Nepěkné počasí a dvě předešlé zastávky, kde jsme plánovali nabrat sílu i energii, a které dokázaly naopak opak, mohly za to, že jsem se nezdravě začal upínat k další vytipované pumpě, ležící v mapě před námi.
Když pumpa i s městečkem Grunthal (to ú je přehlasované, ale nevím, kde to je na klávesnici) objevily před námi, zrovna zasvítilo sluníčko, což nám navodilo blahodárné účinky předčasného optimismu. Odhadl jsem to k pumpě na 1,5km z mírného kopce. Tento odhad mi ihned zničujícím způsobem připomněl, že bych už nikdy neměl zaujímat předčasná stanoviska. Takže ještě jedno “předčasné něco-cokoliv” a klepla by mě pepka. Kammweg je dálková turistická trasa -> turistické trasy jsou i pro obyvatele z měst, které protíná, takže téměř vždy pendlují po okolí (proto jsou turistické). A tak se modrá Kammwegu zařízla do všech žeber okolních kopců a to co se jevilo jako ”1,5km z kopce”, nám zabralo mučivých 30minut. Bolely mě nohy, zadek, měl jsem hlad a chtěl jsem si – krucifix – jen na chvilku odpočinout. Naše pevné odhodlání držet striktně modrou Kammwegu v této exkurzi, prošlo tvrdou zkouškou. Přestože jsme o fous obstáli, tak naše mentální rozpoložení v Grunthalu, by dokázal zformulovat asi jen Bukowski a ten se nevyznačoval psaním plochých motivačních citátů pro masy.
V Grunthalu jsme ještě nebyli ani na konci prvního dne, a už jsme mohli s uspokojením konstatovat, že jsme okopaní jako po koncertě Bad Religion při Vans Warped Tour 1998 a nacházíme se zanedbatelných 20km za plánem. Řekl bych, že tam někde jsme si prvně začali uvědomovat, že jet z A do B není to samé, jako jet z A říjnovým Kammwegem do B.
Z Olbernhau se táhlo další dlouhé stoupání, naštěstí bylo pravidelné a se životem slučitelným sklonem. Náš výkon v tomto kopci byl naprosto podprůměrný a nechci o něm ani psát ani mluvit.
Bod prvního bivaku se nám při plánování zdál příliš blízko startu a zanesli jsme ho do mapy jen pro vlastní pocit, že jsme nic neponechali náhodě. Nepochybovali jsme, že ho mineme a dojedeme na jeden z dalších dvou míst, která byla pro bivak očekávatelná.
Pokořující pravdou bylo, že jsme museli vynaložit dost úsilí, abychom dojeli alespoň na ten první.
Celí tumpachoví z toho, jak jsme přes den museli bojovat, jsme se omyli v rašelinové vodě, rozbalili spaní a s neurčitou nadějí, že snad trochu proschnou, rozvěsili věci. Při večeři v suchém oblečení a s vypnutými motory, se nás opět zmocnil ten opojný pocit svobody a klidu. Nad hladinou jezírka prosvítalo mezi temnými mraky indigo temné oblohy a my nechtěli ani nepotřebovali víc – byli jsme volní. Potom už byla tma jako v pytli a tak jsme zalezli do raket.
Druhý den
Když kapky kapou na jedno místo příliš dlouho a je jich hodně, mají charakteristický neměnný zvuk. Mžoural jsem do místa, kam se strojovou pravidelností dopadaly. Občas jsem lehce vzhlédl, přeostřil na oponu těch vzadu, kterým cestu k zemi nerozbil okraj přístřešku a zkoumal jejich rychlost, hustotu i náklon. Byl to ten druh déště, do kterého nechce vyjet nikdo a když k tomu připočtu všudypřítomnou lezavou zimu, tak ani ten druhej nikdo. Oba máme v těchto situacích jiné návyky. Tomáš většinou hledá zázrak na telefonu v Aladinovi a já bloumám černobylsky opuštěnou mozkovnou, kde neblikne ani poslední skomírající zářivka, která by mohla představovat myšlenku.
Ještě hodinu poté jsme byli v budce, oblečení do všeho, co jsme měli a zalezlí ve spacácích. Už tak nezanedbatelné zpoždění ze včera, neúprosně narůstalo a my se potáceli mezi odhodláním vyrazit a hledáním odhodlání se k tomu odhodlat.
Zavřel jsem oči, vydechl, napočítal do tří, otevřel oči a rozepnul jsem zip spacáku. Za ním se nacházela hnusná, nechutná, brutální, vlhká a šedá zima. Tomášův spacák se pootočil a pronikavě se na mě zadíval. Zazmatkoval jsem, vychrlil něco ve smyslu, že nedostatek kuráže jen snižuje kvalitu utrpení a spustil předstartovní přípravy. Je to hnus, ale musíme popojet. Z Tomova spacáku na mě zírali oči štvaného zvířete.
Vyrazili jsme.
Dopoledne jsme minuli budku, kde jsme měli strávit první noc, tam nám hodinky ukázaly 200km do cíle. Jsem spíše přes fantazii, proto má moje matematika jisté limity. Mnohokrát jsem zkoušel vypočítat podle čeho Danny Carey bubnuje skladbu Pneuma, která MUSÍ být jen matematikou – nevypočítal jsem to. Nicméně na propočet našich šancí stihnout Kammweg do neděle mi moje matematictví stačilo. Nestihneme to. Někdo z nás dvou to bude muset říct nahlas, jenže ani jeden se nevzdáváme první ani lehko, takže jsme prozatím zarputile mlčeli. Co se neřeklo, ještě není.
Paní za kasou FreeShopu na Šebíku byla asi vycepovaná od dálkařů ze Stezky. Když jsme se zmateně rozhlíželi mezi regály voňavek jako Travolta s Jacksonem v Pulp Fiction, nezaváhala a zkušeně nás nasměřovala mezi regály, které jsme hledali. Doplnili jsme zásoby a přejeli na sousední pumpu vytočit si z automatu horké kafe. Moc jsme toho nenamluvili, počasí nám pro tento výlet připravilo speciální představení a dřelo nás na dřeň. Přitom to bylo tak jiné, než náš mýtický objezd Okresu. Mrznout v dešti v červenci je zkrátka něco jiného, než mrznout v dešti na konci října. Nedokážu přesně popsat čím, ale je v tom rozdíl. A tak jsme drželi čmoudící kelímky s vypnutými obličeji a pohledy, které naznačovali, že se zrovna potýkáme s jistou anomálií ve vnímání reality.
Ve výjezdu na Hirstein jsme předvedli další ubohý výkon v roli vrchařů, ale co už. I přes skalní varhany, kde se asi těžíval čedič (nevím, hádám), se jednalo o dalších z těch kopečků, kvůli kterým bych si předvolal trasovače na kobereček. Kromě pěšiny Kammwegu nahoru vedla zásobovací asfaltka, která kopec zásobovala nejen limonádou, ale i turisty s telefony. Možná i proto, jsme se nahoře povinně rozhlédli po okolí a rychle z tohohle festivalu selfíček zmizeli.
Další úsek to nevylepšil. Byl natolik bezútěšný, že popis na chvíli vzdávám, beztak jsem většinu druhého dne chtěl shrnout do několika nepublikovatelných slov. Jenže tyhle své blogy píšu i pro Lumpítka, až vyroste nebo až tu nebudu. Tak zase nechci, aby si jednou myslela, že se táta neuměl kousnout anebo se vyjadřoval jako kus nemyslící hmoty.
Jeli jsme pěšinou mezi bažinami a za ní Kammweg zatočil doslova na každý pidivrcholek podél trasy. Dostat se na ně mnohdy nebylo ani dlouhé ani strmé, jenže úplně zbytečné, pokud je uprostřed lesa. Jako turisté bychom to asi neřešili, ale na kolech nás tyhle zuby štípaly a plíživě zbavovaly fyzických i mentálních sil. Znovu a znovu jsme si museli připomínat, že nejedeme z A do B, ale A-Kammweg-B. Kamm? Weg!
V liduprázdné osadě Schmalzgrube, už byl déšť tak nesnesitelný, že jsme zalezli do autobusové budky. Schovat se, odpočinout si a ohřát si něco k jídlu. Během pauzy přestalo pršet a dokonce chaosem honících se chomáčů temných mraků problikávalo studené slunce. Tyhle blikance byly pro morálku blahodárné! I za minuty jsme byli rádi. Znovu se rozpršelo na úrovni Johstadtu. A co se týče ujeté vzdálenosti – díky skluzu ze včera, pozdnímu výjezdu, profilu, nasáklé zemi, zimě, dešti, nabalenosti a naší celkové zatuhlosti, jsme se pohybovali s taoistickou rozvahou a ujeli rekordně málo kilometrů, takže už mi to beztak bylo fuk.
S příchodem večera ustoupila fronta, nízké slunce se znovu začalo ukazovat, vítr se zvedal, ovšem klesající teplota nám dělala starosti. Padala rychle, a když nad horizontem vystřídal Měsíc Slunce, přestaly se pohybovat i molekuly. Po celém dni na dešti, durch od vody zvenčí a od potu zevnitř, se nám tu vyrýsovala další výzvička. Přijali jsme jí již netečně s myslí bláznů, co se smějí, když mají brečet a pláčou, když se mají smát. Když jsme v údolí konečně zahlédli Barenstein, udělal jsem stejnou chybu jako včera před Grunthalem – těšil jsem se na nákup zásob a teplo obchodu. Tuto mentální chybu jsem záhy zle zaplatil, jakmile nás línie Kammwegu ještě vyšroubovala na stejnojmený kopec s křížkem nad městem. Poněkud mechanicky jsme se na vrcholku rozhlédli, možná už jen proto, že se to asi na kopcích dělá a úsporným kývnutím si potvrdili, že romantiky stačilo a jedeme dolů. Přejeli jsme do Vejprt, což je jedno a totéž město, jen před kolejemi se jmenuje Barenstein a za nimi Vejprty a my předpokládali, že v české části Stínadel se dá platit kartou. V Bille, kam nás nasměrovaly podezřele nalehko oblečené holky, stojící na rohu jednoho baráku, jsme nakoupili spousty věcí, řešící objem, nikoliv nutriční hodnotu. Za kasou jsme ještě tláskali, co se nevešlo do batohů a nechali námi prostupovat sálavé teplo obchodu. K bivaku zbývalo pár kilometrů, měsíc zářil a teplota, už byla u nuly.
Budku jsme ihned zabydleli a bez přehnaných nároků na hygienu, jsme zalezli do raket. Chybu včerejšího večera, kdy jsme mokré věci nechali sušit na stěnách budky ve 100% vlhkosti, jsme nezopakovali, protože to zkrátka nebyl počin roku. Všechno mokré, špinavé, zpocené a ne-vo-ňa-vé jsme nacpali také do spacáků, protože zapařené vlhko se dá přežít déle, než ledové mokro. Zívání při skomírajícím hovoru se stropem budky, nám pozvolna zavíralo víčka. Už žádné další drama. Blahodárný spánek uzavřel dnešní kapitolu a pokračování příběhu odložil na ráno.
Třetí den
Ze zapařeného tepla spacáku jsem si prohlížel kola a uvažoval, jak je možné, že ještě fungují. Přesunul jsem pohled k Tomášovo raketě. Trčely z ní ruce, jako dva stožáry a zdálo se, že jako vždy zkouší v telefonu najít jinou předpověď, než tu, co tam svítila. Tomášův telefon připomíná čelní sklo automobilu po srážce s laní.
“Moc po tom tim prstem nešoupej, ať ti nespadne střep do oka.” , začal jsem ranní konverzaci.
“Blbečku.”
“Já jen, že jsme u Vejprt a tady asi oční nebude; možná zvěrolékař.”
“Jako, že by mě zvážil a se šišláním, jak jsem šikovnej, mi dal granulku?”
“Jo, takňák.”
“Co bude k snídani, mámo?”
“Blbečku.”
Za hodinu, už jsme seděli na kolech. Ještě před pár dny bylo krásné babí léto, teploty pozvolna klesaly, aby lidstvo nevymřelo jako dinosauři a teď tohle.
Už jsme celý jeden den za Plánem Teoretických Myslitelů a kilometry se v čase vlečou úměrně vynaložené energii i právě probíhající devastaci.
Plížili jsme se říjnovou šedí příhraničím k nejvyššímu bodu trasy – Fichtelbergu. Když se nám ukázal, zázračně se vyčasilo – asi abychom si prohlédli, jak vysoko je a to mělo poměrně daleko k tomu, abych to považoval za žádoucí. Už jsme byli poučeni, kudy na něj povede modrá Kamm. Okružní zásobovací silničkou to určitě nebude. Nebylo, vedl hrbolatou pěšinkou souběžně s ní, až do bodu, kde se oddělila a naklopila do jakéhosi žebírka, kudy kopec dolů pouštěl rašelinové bláto. Standardně německy přímý průstřel se nám na konci opticky sbíhal, takže jsme ho nedohlédli. Linii tekutého bláta sporadicky trhala jen vachrlatá prkénka, kde zřejmě bylo bláto, už příliš hluboké. Pokud slezeme z kola, zmizí nám tretry pod tou čvachtou a v takovém případě TEPRVE začneme opravdu hodně mrznout. S vidinou ještě dne a půl cesty před námi se jednalo o skličující představu. Museli jsme se pokusit tímhle nesmyslem nahoru vyjet. Pneumatiky se do rašeliny zařízly trochu hlouběji, než jsem čekal a veškeré své soustředění jsem napnul k tomu, abych si nikde neodšlápnul. Po několika prvních šlápnutí se mi vybavila slova ze Star Wars – Impérium vrací úder: Do or do not. There is no try.
Když nás pod vrcholem rukáv propustil na nejvrchnější část sjezdovky, opřel se do nás tak silný vítr, že jsme ho museli překřikovat. Viděli jsme vrchol a jakkoliv se zdál na dosah – nebyl. Dělily nás od něj ještě minuty, kde vteřiny už dávno byly v t e ř i n a m i .
Nahoře jsme byli hodně unavení a s tím druhem tupé apatie, která nedovoluje chápat, jsme sledovali mumraj kolem sebe.
Nalevo zarážející koncentraci týpků s prošedivělým plnovousem v expedičním oblečení, kteří tu korzovali třicet kroků od dodávek po boku uspokojivě sexy – asi kamarádky nebo sekretářky.
Napravo špulila zadek přešťastná dívka, která do hodiny bude na IG v čistých botách čerpat kromě srdíček i sílu z hor a milovat jejich ticho.
Mé myšlenky samovolně zabloudily k tichému obdivu z nepochopitelné síly Hillaryho s Tanzingem, s níž posunuli limit na dosah letové hladiny letadel! Jaký kontrast ke zběsile rychlé povrchnosti současnosti, která netrpělivě klepe kreditkou o přepážku cestovky “Dostaneme Vás Na Vrchol”.
Mimochodem – ty karty tu nebrali, takže jsme se rozhodli pro krátké odchýlení od trasy, kvůli nabrání zásob na Božáku.
Byla zima a vítr hnal nízké ocelové mraky. Sedli jsme si na terasu, na které jsme loni jedli při jízdě z Turnova. Na ulici jsme seděli jediní, ale nenapadlo nás, se infiltrovat dovnitř. Tam nás razantně nahnala až servírka, která se zděsila, že v té zimě sedíme venku. Poctivě jsme jí informovali, že jsme hodně špinaví a smrdíme. Odpověděla, že to nevadí, že uvnitř jsou jenom němci a poťouchle na nás mrkla. Vzadu nám vymezila dva stoly a my se za kradmých pohledů stolujících začali svlékat do triček. O hodinu později, po jídle, kávě a čaji, jsme opatrně promluvili o tom, jak moc špatný nápad byl, zalézt do tepla, protože cesta ven, už tak snadná nebude. Když jsme si to odsouhlasili, zmlkli jsme znovu, bylo tu ještě jedno téma k vyřešení.
Upřeně jsem sledoval, jak si protáčím hrnkem mezi prsty, Tomáš ležel na opěradle tak tak se zadkem na kraji židle, ruce založené na prsou a pohled měl upřený kamsi stranou z okna. No, ale říci jsme si to museli – celý Kammweg na této jízdě dokončit nezvládneme. Co možná nejstručněji jsme si to také odkývali a řekli si, že ho dokončíme v listopadu. Také jsme se ujistili, že to bude vzhledem k naší výbavě a odhodláním jezdit co možná nejvíc na lehko trochu oříšek.
Zima je už teď, jezdit v ní není lehké. V zimě zkrátka ne všechno vyřeší odhodlání, odolnost a trochu toho přetrpění. No, ale to teprve bude, tak nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Teď je teď, tady je tady a Muhlleithein je až zítra a to támhle.
Nabalili jsme se, mávli servírce na pozdrav a s motorikou kosmonautů jsme začali stoupat zpět k hranici, kde se napojíme znovu na “barvu”. Zdálo se mi, že počasí opět o několik stupínků zešedlo
Jak se ukázalo, toho dne, už to lepší být nemělo, naopak. Mžilo a Kammweg nepolevoval v nahlodávání našeho odhodlání držet barvu. V mapě jsem na kopci před Johanem našli budku, dokonce možná útulnu. Byli jsme opravdu okopaní a chtěli jsme tam strávit nejen noc, ale už i večer. Tenzi z toho, že celý Kamm nezvládneme jsme zanechali v hospodě na Božáku a teď už jsme zkrátka jen chtěli slézt z kol dřív, zabalit se do tepla, udělat si čaj a jen tak být. Jenže k ní to byla ještě tvrdá práce a …. najednou jsme stáli u baráku, u kterého jsem se v opačném směru před měsícem zakousl do stoupání na Rabenberg – aha! Takže útulna tam buď nebyla nebo jsme jí minuli!
Smrákalo se a naše představy o alespoň jednom večeru před tmou znovu rozfoukal vítr. Byli jsme v hlubokém údolí Johanu. Dostat se odsud bude s přihlédnutím ke zbytečku sil v nádržích nepěkný zážitek. V mapě jsme našli další budku, ale u ní budeme, až za tmy. Zastavili jsme se na pumpě, vypít kelímek něčeho teplého a uvažovali o tom, v jakém stavu bude budka a jestli se do ní vejdeme. Na naší trase jsou tři druhy budek, používaných v různých výškách a my už si velmi zpřesnili odhad, která je ta před námi i přesto, že v mapách není její fotka. Cestou vzhůru, která byla fajn pro chodce, ale méně fajn pro nás a pohledy zapíchnutými před předním kolo jsme balancovali a kličkovali mezi kameny a prořezanými kmeny. Se sotva zachytitelnými zbytky světla jsme dojeli k vytipované budce. Byla to ta, kterou jsme odhadovali a s trochou snahy jsme se do ní vmáčknuli oba dva. Nejnutnější očistu jsme provedli na jeden nádech v ledovém potůčku. Vlhkost stále 100%, mžení nebo déšť, vlezlá zima. Nic nového pod sluncem – doslova.
Čtvrtý den
Nechtělo se nám ze spacáků, bože jak nám se nechtělo! Uvařili jsme si čaj a zalili poslední zbytky kaší. Naposledy jsme se navlékli do studených, mokrých hadrů a naposledy chaoticky běhali kolem budky a mávali rukama. Kupodivu přestalo mžít a skrze řídnoucí mraky se dokonce dalo vytušit, že kdesi nad nimi je jemné modro. Výměnou za to byla téměř mrazivá teplota.
V cestě nám stál Auersberg a potom proplétání se “našimi” údolími pod Muhleithen. Nedaleko před Auersbergem nás Kammweg nečekaně odměnil fantastickou pěšinou vyříznutou v mechovém lese. Nešlo o pár metrů, ale o pár minut nádhery! Houpala se podél náhonu, takže ani nestoupala, ani neklesala a chlácholivě nás přivedla pod kopec, ke kterému mohu napsat jen to, že jsme ho „nějak“ vyjeli. Když jsme vstoupili do vrcholové restaurace Auersberghausu, paní na nás koukala jako bychom si spletli jejich dveře s dveřmi od nahrávacího studia Dead Kennedys. Naštěstí se bleskově zorientovala v situaci a přešla z překvapení do praktičnosti. Donesla nám něco pod zadky na židle a jídelní lístky. Po jídle a čaji se nám ven vycházelo o poznání veseleji. Byla zima, svítilo slunce, ale domov byl na dohled a jídlo i pišingr byly znamenité.
Zburáceli jsme klikihákem dolů do Widenthalu, kde nás humor opět opustil a vrátila se touha vystopovat toho blba trasovače, který to na další brdek natáhl pod lanem zdejší lanovky. Posekaná, navlhlá louka lepila kola a moje nohy se proměnily v malou chemickou továrnu na kyselinu mléčnou. Bylo to trochu nepříjemné…bylo to strašné! My i přes vlastní ujišťování, že nikdy a nikde nesmíme klovat, protože je to trapné, jsme klovali.
Nahoře na Toma přišla jediná záležitost, která je urgentní a podstatná současně, vyštrachal toaleťák a zmizel v houští. Když vylezl, byl o poznání méně upnutý a navrátilo se mu vtipkování tam, kde to vtipné často není. Tak se stalo, že jsme se smáli tomu, jací jsme pitomečci, že svéřepě držíme barvu a kvůli tomu vyjedeme na kopec pod lanovkou, že jsme sedli na kola a zamířili na druhou stranu, než ukazovala značka Kamm. Zjistili jsme to na druhé straně kopce, když jsme tam přijeli z druhé strany, než jsme měli. Tyto – odhadem 3km – byly jediné, které jsme nejeli po línii. Trochu nás to štvalo, ale ne natolik, abychom se vrátili a ten kopec objeli obráceně. Na to už jsme měli dost rozumu. Pouze jsme se ujistili, že se to nikdy nikdo nedozví a pokračovali. Když jsme o údolí dál sjeli ten kořenový úsek, který mě před měsícem tak nadchnul a díky němuž jsem “objevil” Kammweg, byl to už jiný sjezd. Slunce bylo o měsíc níž, kořeny mnohem oslizlejší, naše únava nastřadanější a pohyblivost úspornější. Tehdy jsem ho dolů letěl hlava nehlava. Dnes jsme vykružovali mezi kořeny stylem brzda-plyn a snažili se si neodřít kolena na posledním dni. Když jsme se přehoupli přes vrchol nad Carslfeldem, ocitli jsme se v našem nejbru. Odsud už známe každý metr.
Začala se nám vyjevovat odměna.
Jízda zlehkla radostí z jízdy samotné. Přišla vlna zadostiučinění, že jsme vyrazili a neuvízli na mělčině vlastního pohodlí a chtění při nečinnosti. Najednou vše, co jsme si vytrpěli, se zdálo nejlepší přísadou do koktejlu, který jsme nyní plnými doušky hltali. Byli jsme na cestě od čtvrtka, ale přišlo nám to jako celá věčnost a najednou jsme nechtěli, aby skončila. Nechtělo se nám vracet z jednoduchosti těchto dnů, kdy čas patřil nám a ne my času, do těch komplikovaných, plných nekončících seznamů a úkolů. Vlastně jsme na Muhleitheinu slezli z kol s dokonalým Stockholmským syndromem. Přestalo nás trápit, že slézáme z kol tady. Musíme ještě dojet k Saale, ale teď víme, že Kammweg dokončíme. Vrátila se nám čistota touhy po dalším ježdění krajinou, co’s neviděl. Dáme tomu dva tři týdny, než ho vyrazíme doťuknout, ale pro teď: Kamm? Domů!
Příště to doťukneme, jup. Rob
(2.část příběhu z Kammwegu je zde)
