Přišla fronta. Bouřky, vítr, blesky, smršť. Po sérii mimořádně horkých dnů se to dalo očekávat. Včasné varování napříč internetem mělo onen nádech očekávání dramatu i paniky současně. Lidé si stačili nabít telefony, aby vše mohli natáčet a sdílet. Vzduchem létaly textovky od předposrávacího typu po konstruktivní predikce konce světa. Přitom co si pamatuji, nikdy to nebylo jiné. Bylo vedro, bylo dusno a pak přišla bouřka. Nebylo k tomu potřeba ani TV ani internetu. Nakupilo se seno a čekalo se. Jenže teď máme nástroje THP (Tvorby Hromadné Paniky) a tak s nimi pálíme hlava nehlava. Zběžné pročtení několika zpravodajských webů před bouřkou a proposouvání instagramu po bouřce to dokonale ilustrovalo..
Evoluční paradox, který skvěle vystihuje obrázek, který jsem zahlédl. Takové ty fotky, do kterých někdo napíše text, čímž vznikne látka k zamyšlení, vtip k popukání nebo, což je nejběžnější, ironické spojení obojího.
Byl na něm vyfocený mastný papír od hamburgeru popsaný instrukcí: “Nejezte tento obal.”
Přes tuhle fotku s mastným papírem bylo nahoře kýmsi napsáno:
“1950: Budeme mít létající auta!”
A o trochu níže – přes ten mastný papír – stálo:
“2023: … “
Dopoledne po bouřce jsem se zvednul od počítače, protáhnout se u okna. Můj pohled bezcílně plul zahradou, až padnul na cosi rozmáčeného u dřevníku.
Protahování se zaseklo v komicky zamražené pozici kohosi, komu střelilo v zádech a bojí se i nadechnout, natož milimetrového pohybu.
Doprdele!
Pocit, že jsem zahlédl něco, co jsem zahlédnout opravdu nechtěl. Dojem, že se mi to zdálo, ale přitom jsem věděl, že ne. Záblesk poznání co TO bylo, a že TO nebylo dobré. Satori.
Během dojemně frenetické činnosti čelního laloku zapřít mi, co na něj zezadu huláká temenní lalok za výsledek, který mu předložila sítnice, jsem mírně naklonil hlavu k pravému rameni a odevzdaně dal čas neuronům na předání informací. Aby si beze spěchu doplnily veškeré detaily i kontext a z mělkého pohledu na rozmočené cosi mi předložily už proostřený obraz i ucelenou zprávu.
Mé vnitřní já už vědělo, co jsem v tom letmém záblesku zahlédl.
Můj sešit z půlky popsaný – jak jsem si večer myslel – už seskládanou strukturou textu. Čekal jen na přepsání do klávesnice. Problém byl v tom, jak vypadal. Poznámky, text ani uvězněné vzpomínky a myšlenky, už v něm nebyly.
Přeostřil jsem na svůj odraz ve skle okna.
Svůj výraz bych popsal jako mdlý.
Šel jsem ho odlepit od lavičky.

Paměť.

Posadil jsem se na lavičku vedle sešitu, kterému déšť dokonale vymazal paměť.
Ani mně nezbývalo, než se pokusit rozvzpomenout a začít sledovat jednu vlastní vzpomínku vyvolávající druhou na cestě zpět.
Zavřel jsem oči.
Takže rodinná dovolená a výjezd na Čerchov…
Tahle vzpomínka se váže k Hájisově poznámce, někde za půlkou výjezdu na Čerchov.
Pohodil hlavou do odbočky na levé ruce.
“Tady Robáku! Odtud jsme tehdy přijeli a hned támhle někde jsme to otočili. Tyvole, ještě, že jsme to otočili! Když to teď vidím, nejsem si vůbec jistej, kdo z nás dvou by tehdy z toho lesa vyjel živej.”

To mi Hájis během sípání vyprávěl, jak se vydal s Ájou na společnou “cyklo” dovolenou do Domažlic. Tady můj mozek věčně stavící ironické výjevy zajásal a nadhodil si asociaci, jak začít vyprávění:

Kola jsou možná nejrozšířenějším sportovním doplňkem. Málokdy se stane, že si na rodinnou nebo partnerskou dovolenou vezmete kopačák nebo hokejku. Na rodinné dovolené se berou kola, plavky a při velkém nadšení bedminton. Ve vztazích, kde partner je vášnivý cyklista a partnerka necyklistka vlastnící kolo to bývá ještě jednoznačnější. Většinou má i nejezdící partnerka nutně doma kolo. To je určené k občasným společným vyjížďkám či odfiltrovávání ataků již definitivních rozhodnutích začít sportovat. Anebo zkrátka jen jako předepsaný doplněk, vycházející ze skutečnosti, že partner je cyklista.
Kam vyrazí na společnou dovolenou s koly, aby si to oba užili?
Ano, tam, kde nejsou kopce.
Mírně zvlněná krajina s hladkými cyklostezkami, krásným počasím, uspokojivou hustotou restaurací se zahrádkou. Jo a s koupalištěm.
Takže třeba Domažlice. To je téměř ideální prostředí k tomuto účelu.
Co má za následek mírně zvlněná krajina s hladkými cyklostezkami, krásným počasím, uspokojivou hustotou restaurací se zahrádkou jo a s koupalištěm, pro aktivního cyklistu po několika dnech?
Nudu.
A co způsobí nuda?
Jakousi samotvorbu blbých nápadů nebo přinejmenším ztrátu ostražitosti proti jejich výskytu.
Proto se nemá cenu divit návrhu, že když už tam teda mají ty kola, mohli by vyjet na Čerchov, kterej je “jenom támdle”. Myšlenka společně vyjet na Čerchov je právě tou tenkou línií oddělující milou rodinnou cyklistiku po cyklostezkách mezi restauracemi se zahrádkou jo a s koupalištěm, od kolapsu společné, harmonické a aktivně strávené dovolené.
Dokážu si představit i obraz po neelegantním návratu z brilantního nápadu společně vyjet na Čerchov, který je jen támdle:
On přes okraj jídelního lístku vidí Jí, jak pročítá tentýž lístek s poněkud upjatým výrazem. Stůl mezi nimi má kilometr a vládne těžké, hlasité ticho. Na dotaz, jestli si miláčku dáš kolu nebo pivo, se mu dostává odpovědi povytažením obočím, který mu napoví, že bude lepší přesunout zrak k silnici s projíždějícími kamiony. Té za vzorně udržovaným živým plotem, u něhož na straně k restauraci se zahrádkou, leží její kolo na přehazovačce a o šest metrů dál její přilba.
Možná myslí na to, že se nedozvěděl, jestli si tedy dá tu kolu nebo pivo. Možná na to, proč se jim nepovedlo na ten Čerchov vyjet. Možná zkoumá spletité vlákna vzpomínek a snaží se přijít na to, které z nich vedlo k impulzu, jež zrodilo nápad vyjet společně na Čerchov, který je jen támdle.
Tak to bývá, když se jeden zapomene ve vlastní bublině.

Ta asociace mě sice pobavila, ale byla izolovaná a osamělá. Kdyby se dala spojit s textem ze sešitu, byla by asi skvělo omáčkou, ale takhle? Takhle nefunguje.
Byla to jen jedna myšlenka. Jedno vlákno. A ještě k tomu z Čerchova, který byl až na konci celé cesty. Co ty dva dny před ním? Před Čerchovem byla Přimda, před Přimdou Havran, před Havranem první noc a před první nocí Trojstátí a start. Nezbude mi, než se pokusit dostat hloubš do hlavy, najít ty vlákna, očistit od balastu, rozmotat a úhledně namotat zpět od začátku. Ignorovat povrchní záblesky pocitů, které nesou jen pouhé obrysy a zaostřit hloubš. Dostat se k obrazům.

Den startu byl podivuhodně plochý, nezajímavý a ničím neprozrazující, že bychom měli na tři dny zdrhnout. V zásadě jsem si zabalil věci, porůznu je přivázal na kolo, přes krk si pověsil foťák a po stručném telefonátu s Hájisem, vyrazil na sraz.
První změna iteneráře přišla okamžitě. Na Trojstátí jsme jeli némeckem po áčku a ne vzrušujícím neznámem načrtnutým v mapce. Proč? Protože jsme byli líní. Nestihli jsme se najíst a celkově chyběla jakási nabuzenost. Možná, protože mě ještě obkličovaly všední starosti, možná, protože jsem se nestihl naobědvat. Možná obojí. Ano, něco jsem snědl, ale z práce přesednout do výletu – to bývá hektické. Ani Hájis na tom nebyl lépe. Sice něco pod žebro vsunul, ale vesměs tomu chyběl takový ten klid na rozjetí. A tak jsme si zavolali čtvrt hodiny po domluveném čase startu.
“Kde Robáku?”
“U Billy.”
“Ok, koupím si na pumpě cigára a za chvíli jsem tam….jo – Robáku, jseš tam ještě?”
“Jo, jsem.”
“Jak jsi včera poslal tu trasu s profilem – co je ta čumulangma úplně na konci? To je Čerchov?”
“Jo. “
“Hmm, tam jsem se jednou pokusil vyjet s Ájou.”
“A?”
“Myslím, že je dobrý, že je na konci.”

Vyrazili jsme na cestu.
Spíše jsme se jen odevzdaně kutáleli. Kouzelně prosluněný den se pozvolna nachyloval a my velmi pomalu vypínali systémy. Se sluncem nad obzorem jsme si na chvíli sedli na Trojstátí a probrali možnosti, co dál. Bylo jasné, že dnes to na rekordní zápisy nebude ani do vzdálenosti, ani od výkonu, ani stran převýšení a ani do výše hladiny reakční ironie cestou.



Pojedeme do Aše, najíme se tam, rozpustíme zbytky všední svázanosti pivem nebo dvěma a pokusíme se vnořit do toho, že jsme na vejleti. Slunce zalezlo, mi našli putyku, kde nám připravili dobrého hamburgra a toho jsme spláchli podle plánu jedním řídkým pivem nebo dvěma.




V Némecku někde přespíme. V remízku na kopci pod hranicí jsme v mapě identifikovali vodní flek. Ten se ukázal, jako zatopený lom. Minuli jsme cedulku s lebkou a zkříženýma hnátama, položili kola do křoví, svlékli se a šli se vycachtat. Voda byla krásně vyhřátá. Krok před námi byla podle všeho pod hladinou díra, až do Rakouska, tak jsme zavrhli myšlenky na relaxační čtvrthodinku motýlkem tam a zpět. Kousek od břehu jsme si čupli na bobek a zůstali prostě chvilku po krk ve vodě.


Druhé překvapení bylo, že jsme ještě asi o půl kilometru výš našli další remízek, který byl uvnitř pohádkově udržovaným tábořištěm. Původně jsem vylezl z vody a kousek od silnice chtěl rozbalit spacáky, ale Hájis zavelel ještě výš. Díky tomu jsme našli tenhle shluk břízek s tábořištěm. Némec i tady prokázal svou pintlich náturu, takže to nebylo vizuálně útulné, ale zato precizně vysekané. A nad to se tam nepálily nasekané větve, ale europalety. A ty byly také s perfektní precizností vyskládané na sobě. Všechno mělo svůj řád, žádné kudrlinky, žádné zbytečnosti, žádná lidskost, krutě chladná funkcionalita. A my za to byli tentokrát rádi. Rozvěsili jsme si věci k vysušení, rozbalili spaní, sedli si na palety, otevřeli piva a jen tak byli. Cvrčci, teplý večer, temnoucí horizont. Řekl bych, že tady jsem definitivně přepnul, vypustil všední starosti a vniknul do nastavení svobody.



Ráno.
Co bylo ráno? Poposedl jsem si a zadíval se na rozmočený sešit v ruce. No, ten mi to neprozradí. Musím dál namáhat závity.
Spacák uprostřed silnice.
Den začal smotáváním spacáků. Hájis ho srolovával uprostřed malé silnice, proto si to pamatuji. Slunce už bylo trochu výš, nebe vymetené, nespěchali jsme. Sjeli jsme do Selbu, kde jsme si v kavárně dali kafe a pišingr. Následně jsme na pumpě s odtažitou obsluhou doplnili ňáké zásoby a vyrazili pod českou hranicí směrem k Českému Lesu.



V jednom místě jsme projížděli pod Dylení, což je kopec, který nás zkrátka pronásleduje. Před pár roky jsme na něj vyjeli a stále nemáme potřebu to opakovat. Také jsem zahlédl kostelík, který mi připomněl, že jsem tu kdysi fotil s Háčou reportáž pro 53×11. Ohře už v těchto místech má atributy potoka, což zmiňuji, protože jsem před měsícem jel sólo na Ochsenkopf a při té příležitosti zastavil u pramene Ohře. Jinak šlo o standardní némecko mimo tepny a centra. Podivně vylidněné. Všechno hezké, čisté, načančané, pintlich, ale prázdné. Jakási vizuální smutná bezchybnost. Jako by těm místům chyběl humor, hlasy, lidi i běžné nedostatky. Těžko popsat. Takhle pod hranicí ještě okořeněné občasnou špehovací vysílačkou. Do republiky jsme vjeli mezi Mahringem a Broumovem.






Ihned za hranicí skončil přibližovací úsek, my opustili asfalt a vjeli do signálek Českého Lesa. Vzhledem k opuštěnosti kilometrů před námi, jsme zastavili pro svačinu na hraničním Travel Free Shopu v budovách, které dříve jednoznačně museli být kasárna nebo PS-árny.

Účelově upravená vojenská budova sloužící toho času jako Travel Free Shop. Uvnitř plno věcí, čisto, potemnělo, dvě paní na kasách. Nejen, že tam bylo všechno, ale připravenost kas by mohla být mustrem pro Billy, Alberty nebo Penny, kde ani desetiminutová fronta na jednu kasu ze čtyř není nápovědou obsluze k osazení další kasy.

Zpětně musím uznat, že jsme se tam trochu rozseděli, na to, že den ještě nebyl ani v polovině, jenže předchozí némecké silnice na větru nám daly trochu zabrat a tak jsme vzali za vděk povalování. V némecku nebyl skoro metr roviny. Silnice nevedly velkými kopci, ale nekonečnou řadou krátkých stojek nebo větrných nakloněných rovin. Utíkaly – řekněme – s námořnickou rozvahou. Těšili jsme se do Českého Lesa, až zmizíme v lesích.


Velmi rychle jsme pochopili specifika signálek Českého Lesa, které nás ještě nedávno pomáhaly důsledně hlídat před nešťastnými nápady, zběhnout za čáru. Jsou přehledně (to je ironie) přímé.
Mezi Free Shopem a spaním byl kopec jménem Havran. Mezi Free Shopem a kopcem jménem Havran byla zajížďka do Tachova a mezi Free Shopem a zajížďkou do Tachova byly čtyři zatáčky a rybník v osadě Branka. Tyhle čtyři zatáčky příkře kontrastovaly s převýšením i vzdáleností.

V Brance jsme usoudili, že vynechat teplé jídlo by mohla být chyba, jenže tam byl jen rybník podkreslený zvukem sekačky. Zvolili jsme plán “Halže, a když nic, tak Tachov”. V Halži nás pán na elektrosedačce donavigoval k jedinému Coopu, který byl k našemu úžasu otevřený. S Coopama se to má tak. Nejde o to, že uvnitř najdete jen okoralý salám, pár rohlíků, lančmít a poslední Milu, ale o to, že je otevřený. Vzhledem k tomu, že Coop otevřený nebývá, má jeho sortiment často právě tu mimořádnou hodnotu. Vykoupili jsme ho a těch několik rohlíků, sušenek a sýr jsme přivázali na kola. Došlo nám, že to přijde večer vhod, ale teplé pod žebro to neřešilo.

Proto jsme zamířili na zajížďku do Tachova. Tam jsme kola opřeli o zeď naproti restauraci na místě s ambiciózním názvem “river side”, což v Tachově zkrátka zní divně. Po pozdním obědě jsme sklidili plody dlouhého sjezdu do Tachova a začali vyrovnávat tuto profilovou křivku zase směrem z Tachova.
Mířili jsme na Havrana s matnou představou, že přespíme buď nahoře nebo pod sjezdem z Havrana. Ani jedno se nestalo.


Nohy se brzy přepnuly a přestaly vzdorovat. Byl jsem najedený, spokojený a s Hájisem je neustále dost témat k hovoru nebo bezstarostně smysluplnému mlčení. Dlouho jsme měli Český Les v plánu. Dokonce tak dlouho, že jsem se v mezidobí i bál, abych nepropásl okamžik, kdy do něj postaví dálnici nebo tam omylem vjede další hledač instantního dobrodružství se samolekou kompasu na dveřích miliónové expediční dodávky. Tam jí někde scénicky zaparkovuje do pozice dobrodružství a vyfotí na foťák s impozantním množstvím pixelů a snímkovou sekvencí 1snímek za setinu, aby výsledek vprcnul do 1080x1350px na tajmlajnu. Fastfood turizmus vykonávakící jeden rozsudek smrti za druhým, nad ještě krásně opuštěnými místy. Žádné pokorné nahlédnoutí a zmizení. Klidně o tom vyprávět, ale proč „třemi“ řádky a shlukem hečtegů?
Je dost možné, že mnoho z těchto dobrodruhů se sprchou v autě, nečetlo Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita. Takže si ani nemohou vybavit pasáž, ve které kapitán Beaty navštívil “maroda” Montaga, aby mu s mrazivým podtónem nevyřčeného varování, vysvětlil jak to chodí, proč dělají požárníci, co dělají a nabídl mu “vhled” do požárnické minulosti a jejich důvodů. Čímž naznačil, aby si Guy Montag ještě jednou “pečlivě promyslel to, na co myslí”.
Pasáž, která vyráží dech. Jak jí mohl Bradbury sepsat ani ne deset let po válce? Jak? JAK?!
Z pohledu dnešní zkratkovitosti mi vychází, že lidé reagují až na bolest, ne na varování.

Jistě, my o těch místech také vyprávíme, ale nechceme z nich dělat zombíkov s parkovištěm a nabíječkou. Chceme ho jen projet, nasát, vidět, slyšet a zase zmizet. Jde spíš o vzkaz, co lidé na kolech mohou. Ta jízda na kole mi v tomto kontextu oproti autům zkrátka přijde méně vulgární a pokornější. Vidět a nechat, jak je.
Odbočka, kterou neminout, místo, kde složit hlavu, vodu, kde umýt zadek, potok, kde nabrat vodu na pití, sámoška nebo hospoda před dalším úsekem bez záchytu. Takových míst je v Českém Lese požehnaně. Není osídlený a není vyasfaltovaný jako Šumava. Jako by unikl pozornosti. Jakoby se na něj zapomnělo. Brousil jsem si na něj zuby od Rujány, ale jak už jsem poznamenal – ne a ne to klapnout. Nikdy jsem se sem netěšil jako na wau cestu. Spíš jsem to tam chtěl projet, vidět ho zevnitř. Kdysi jsem do něj nakoukl, když jsem jel z Tachova domů a udělal si obrázek, jaké prostředí mě čeká. Hezké a těžké zároveň. Bez oddychu výhledů, uzavřené v lese. Protkané vojenskými signálkami, kde se na zatáčky nehrálo a s všudypřítomným podtónem náznaků minulosti.




Té minulosti, kterou nám komunisti tak znehodnotili. Těžko vyprávět někomu, kdo reálně nezažil růžový jogurt, jedny kalhoty, jedny boty nebo posvátný šok z kokakoly v plechovce. Realitu zavřených hranic. I přesto, že jsem byl ještě pod ochranou dětství, zůstaly některé otázky, které jsem si zodpovídal, až během času. A odpovědi nebyly hezké. V okamžiku, kdy jsem viděl zbytky signální stěny, se mi ta zvláštní sevřenost vrátila. Nepamatuji gottwaldovské kanibalizační peklo, před kterým možná i válka bledla. Ani turbulentní šedesátky. Normalizaci jsem prožil na pískovišti a na základce. Přesto jsem asi možná poslední generace, která ještě dokáže alespoň zavětřit pachuť této orwellovsky šedé doby. Té, která dorazila poslední zbytky všeobecného vzdoru jedné celé generaci. Nechala mnoha lidem energii k provozu jediné mozkové buňky nebo provedla plnou lobotomii, výměnou za zahrádku a jistotu bezstarostného čumákování do blba. Mnoho jich ještě teď hlásá, že za komunisty jim bylo lépe. Bodejď.
Jak je možné, že i jim i Hitlerovi stačilo jen hlasitě řvát, aby bylo po jejich?
Mnoho z toho mi naskočilo, když jsem si opřel kolo o ostnatou předsunutou signální stěnu na vrcholu Havranu. Je to jen shluk pocitů, které je pro mě stále velmi těžké zformulovat a vepsat do slov. Stoprocentně se v mnoha z nich mýlím, ale zkrátka jde o to, že ten drát nehlídal zvířata v oboře.



Na Havrana jsme vyjeli trochu jinak oproti plánu, objeli jsme ten kopec od hranice. Nahoře jsme konstatovali, že to byla šťastnější volba. Po výjezdu nahoru a zhodnocení stavu našich nohou na stém kilometru rozhodně. Už jsme byli poučeni o charakteru cest Českého lesa, který by se mohl tesat do zdí fabrik výrobců gravelových kol a komponentů, jakožto perfektní testovací polygon. Zdejší roztřískané signálky jsou poctivou prověrkou obojího. Jakýmsi opakem bezradně působících marketingových videí o “gravelovém” ježdění s berany v MTB trailech. Havran se pod vrcholem přesunul na panelový povrch a pro posledních 500m na 42×36 řádně pokousal svaly.



Na vrcholu kromě těchto drátěných připomínek, které bychom neměli ztrácet ze zřetele, byla mohutná věž. Pod ní útulna. Vylezli jsme nahoru v posledním slunci a obhlíželi velký perimetr krajiny. Vsadil bych se, že jsem rozeznal i kraslické kopce. Třeba jsem se pletl, ale spíš ne. Věž byla osazená velikými cedulemi stručně popisující některé příběhy pokusů. Zajímavé čtení.
K noclehu jsme to měli asi ještě hodinu jízdy, možná méně, ale vybrané místo bylo podle mapy a vágního plánu dosti opuštěné. Vkrádající se chuť na pivo potom, co slezeme z kol byla silnější a silnější, až si vynutila rozhodnutí dojet, až do Rozvadova. Tam je pumpa.




Místo na spaní jsme identifkovali hned na kraji vesnice. Po nákupu jsme se tam vrátili a urychleně prošli přednoční procedurou. Místní vybetonovaný rybník s temnou vodou a neudržovaným okolím byl opakem pohádkového místa první noci, ale 126km z části na větru a z části v signálkách otupilo požadavky představ a vzalo za vděk tím, co se nabízelo. Koneckonců panely náramně hřály a velký vůz na nočním nebi zde zářil stejně tak. A každé spaní pod hvězdama se počítá.


Ráno.
Kde jsme se probudili? Nejednalo se vybetonovaný rybník, jednalo se o zaniklou hasičskou nádrž a normalizační koupaliště v jednom. My, kteří je pamatujeme, znovu uvidíme zaparkované Simsony, zaslechnete výskající hlasy, šplouchnutí a repráky vyluzující popmjuzik, která prošla hlavou a později posloužila k rozřazování jednotlivých dekád. Bonney M s účesy alá mikrofon k sedmdesátkám, Sandra a Modern Talking k osmdesátkám. Snad jen Michal David se nechce spokojit s časem, který mu byl vymezen. Pokaždé, když se připletu k chumlu napitých lidí, jančících na jeho pecky, mám na krajíčku.
V devadesátkách tyto hasičské koupáky, již přestaly být dostatečně modré. Z repráků už stříhal kolenama Mc Hammer, drsně recitoval Vanilla Ice, zasněně plejbekovali Milli Vanilli a začínali tucat Tu ánlimityd nebo Doktor z Albánie. I přes jejich nepopiratelnou snahu, křivky oblíbenosti těchto multifunkčních koupališť začaly nabírat sestupnou tendenci.
Následovala křečovitá etapa, která to spolu s rostoucí hodnotou vstupního poplatku, smradem smaženého oleje pro smažáky s kofolou, dopracovala jen k dojmu na sílu hezkého místa a prvním prasklinám.
Životnost dospěla ke svému konci.
Už nikdy jsme si u nich Sobi 20 o břízu neopřeli.
Mnoho velkých vesnic a malých měst takové artefakty podědily, ty pak osiřely a zpustly.
Tak u takového bývalého koupaliště na vyhřátých panelech jsme strávili noc a odsud jsme ráno vyrazili. Kruh se uzavřel a z původně hasičské nádrže, přes sdílenou etapu se zase staly hasičkými nádržemi.
Ranní pohled na hladinu, už nebyl milosrdně schovaný za tmou, jako při večerním umytí a k ranní koupačce takňák nevybízel.


Třetí den jsme začali i zakončili časovkou.

Přimda.
Z ňákého důvodu jsme měli dojem, že je to kopec s jaksi všeobecně známým názvem a proto bychom ho neměli minout, když už jedeme poblíž. Proto v plánku línie naší cesty vykukovala jako jakýsi pinďourek.
Jak začala cesta na Přimdu?
Když pominu zásadní milníky jako narození, uspěšné zakončení základní školy, blbě načasované, ale jinak veskrze nadějné rande týden před vojnou a podobně razantní zápisy v paměti, tak to bylo při ranní časovce od zpustlého koupaliště, za kterou by nám Lefévr, přes mahagonový stůl přisunul otevřené pero spolu se smlouvou na pět let a uspokojivě prostornou kolonkou pro doplnění cifry i s takovou tou prťavou hězdičkou, odkazující na prázdný list papíru k sepsání vlastních podmínek a požadavků.

Do Přimdy je to totiž po větší silnici mírně do kopce. Jak říkáme tomuhle sklonu – proti proudu. Tušíme, že budeme muset makat. Bude tam dost aut a nechceme jim překážet ani o vteřinu déle, než je nezbytně nutné. A proto jsme táhlý kopec na rychlé silnici absolvovali nelidsky rychle.

Podvědomně vnímáte hluk blížícího se auta o fous dříve, než vědomě. V ten moment se nalepíte blíž ke krajnici a spustíte propočet. Místo, šířka, zatáčka, váš prostor, blížící se hluk umocněný hlukem větru a pneumatik. Dopředu už okopán zkušenostmi dokážu odhadnout, co je to za řidiče. Někteří jsou fajn a velkoryse vás objedou. Potíž s těmito je, že jich je velmi málo. Další druh řidičů je velmi zvláštní, ale o poznání četnější. Začnou vás objíždět tak, že vám minou zadní osu o centimetry a vjedou hluboko do protisměru. Vždy to vypadá, jako by předjížděli někoho 15m přede mnou. Na vině je zřejmě odhad. Další jsou řidiči, u kterých rychlost nehraje roli. Předjedou vás rychle nebo krokem, ale vždycky se o vás otřou klikou dveří. Jako byste neexistovali. Když jedou rychle, jen se bojíte. Když pomalu, paradoxně vás jejich nevšímavost nepřekvapí méně. Většinou zařvu. Pak jsou tu ti v bavorácích, kteří si nemohou dovolit ztratit ani vteřinu z jejich nepopsatelně důležitého dne. Proti nim není obrany, jen modlitba. Řidiči osobáků “přibrzdím-počkám” jsou v těchto situacích vzácnější, než sněžný levhart na Šumavě. Svou kapitolou jsou kamióňácí. U nich nepropočítávám nic. Vím, že nechtějí zpomalovat. Že sami mají těžký chleba, ale také dlouhý návěs a jaksi vrozenou netrpělivost s čímkoliv, co jim stojí v cestě. A ten návěs, když vás míjí, tak vás nasává. Nejednou jsem se z celého srdce těšil, až kolem mě promlaskají poslední tři nápravy kol. Dalším statistickým paradoxem jsou jevy, kdy po minutách bez auta se potkají proti sobě v moment, kdy vás jedno předjíždí. Do toho je ještě podivuhodnější, že téměř pokaždé je ten “tam se vejdu” tím za vámi a navzdory limitům jeho odhadu je odhodlaný. Pro umocnění zážitku se to většinou děje v zatáčce.
Proto jsme spěchali. Průměrný řidič s velkým autem sice ví kolik má jeho mazlík kW nebo USB zástrček, ale z autoškoly si často vybaví maximálně pravidlo pravé ruky, ale už ne, co říká. A to nestačí. Z pohodlných sedaček aut, ve kterých stovku nevnímáte jako stovku, se vytratilo povědomí o neúprosnosti fyziky. Občas mávám rukama, občas vztyčuju prsty, občas dojde na výměnu názorů. Nemá to řešení. Argumentujte bez kastle. Provinit se je lehké, pravda následků těžká.
Když jsme zabočili mezi baráky v Přimdě do stojky na úpatí kopce, který se jmenoval – také – Přimda, začali jsme šněrovat silnici. Tady už nám motoristé nešli po krku, náš warpový pohon živený strachem právě zhasl.

Silnice přešla v cestu. Sklon zůstal. Nešlo o dlouhý, ani zákeřný kopec. Vzhledem k tomu, jak mi název z jakéhosi důvodu rezonuje v hlavě, vlastně nešlo o nic složitého. Vybavuji si hezké výhledy pod stále ještě ranní modří rozpouštějící se do oparu na horizontu. I to, že když pomalounku začínalo být nohám ouvej, objevila se nade mnou zřícenina. Nahoře jsme se rozhlédli do krajiny, obhlédli zříceninu, okomentovali co šlo a sjeli dolů na pumpu.




Na pumpě jsme objednali lístek na večerní vlak z Domažlic domů a vydali se na další cestu.
Nenápadný, ale dlouhatánský sjezd jsme vyplnili nadáváním na politické prostředí. Když se profil srovnal, vedl nás krásnou krajinou. Mělká údolí luk a mokřadů. Zarůstající signálky a vodní kanály. Kopce na blízkém horizontu. Každý obraz byl pastvou pro oči i pro duši. Český Les pod dálnicí vypadal jinak, než Český Les nad dálnicí. Asi i díky uhrančivosti tohoto úseku nám cesta utíkala a do Železné jsme přijeli rychleji, než jsme počítali.




Železná bylo dalším místem, kde jsme si předsevzali doplnit zásoby a třeba se i najíst. Na oběd v pravém slova smyslu to tu nevypadalo. Zdejší Travel Free Shop nebyl jako ten u vjezdu do republiky. Tenhle vypadal jako hodně odhodlaný pokus aspirujícího architekta, protnout obchoďák střechou tržiště. Působila sebejistě, přesto sváděla už méně sebejistou bitvu s všudypřítomnou vegetací. Velkoryse dimenzované parkoviště bylo, až na nás dva, devět aut, později doplněnou o 1ks DPD dodávky, ponuře prázdné. Celá ta budova působila jako zjevení. Jakoby kolem ní chyběly chodníky, ulice, zástavba, lidé, tramvaje, lomoz, galerie, pouliční lampy, asfalt, městské čtvrti a v neposlední řadě i celé to imaginární město. Zbyly jen billboardy. O půl minutu níž po silnici byly dvě pumpy a z prken a modré plachty stlučené vietnamské představy obchůdků. Jinak nic. Les. Uvnitř bylo prázdno adekvátní prázdnotě parkoviště. Přesto plný sortiment. Od lubrikačního gelu po sekačku na trávu a všechno mezi tím. Stylově to připomínalo butiky na Heathrow, až na tu tichou prázdnotu. Hlídač nás ochotně nasměřoval mezi regály Boss a jiných karaf s voňavkama k místům, kde najdeme klobásky, které jsme poptávali. Na pásu u kasy jsem si vzpomněl ještě na čokošku a zeptal se paní, jestli si pro ní mohu ještě skočit, aby mně nikdo nepředběhl. S úlevou jsem zaznamenal, že paní patřila k lidem, kteří chápou ironii jako komunikační nástroj a upřímně se rozesmála. Vše jsme snědli u bílé zdi na přímé sluneční výhni.



Čerchov.
Před námi se v profilu tyčil už jen Čerchov.
Nemyslím si, že s těmi pár metry přes 1000m je “hora” přesné označení. Ovšem “kopec” ho také zcela nevystihuje. Nyní s odstupem času bych se spíše klonil k označení někde mezi horou a kopcem plus bych do něj promítnul, jak jsme se cestou nahoru s plně naloženými koly cítili. Takže třeba “zkurvený kopec” by mohlo vyhovovat.
Do stoupání jsme se zakousli od pumpy v Lískové, odkud výjezd vedl kolem Skalky a Malinové Hory. Z této strany se dá trasa shrnout do “za prvé”, “za druhé” a jednoho “za třetí”.
Za prvé.
Má pouze nejnutnější nutné minimum zatáček.
Za druhé.
Je relativně krátká.
Za třetí.
Mi došlo až po sjezdu z vrcholu, proto to popíšu, až se k tomu sjezdu dostanu. Jen naznačím, že poloha pumpy v Lískové – poněkud nízko a poněkud blízko vrcholu s oním “za třetí” také souvisí.
Později večer na nádraží v Domažlicích jsem přidal ještě “za čtvrté”.

Co si pamatuji z dorostenek, tak zběsilé bouchání přehazovaček v pelotonu nikdy nevěstilo nic dobrého. Zabočili jsme do skryté cesty za pumpou a prakticky ihned jsme se procvakali všemi převody. Jednalo se o vcelku rychlou rekapitulaci, která se zastavila a zůstala na největším pastorku, na čemž nic nezměnilo ani několik vizuálních kontrol, zda-li už je řetěz opravdu až nahoře. Tenhle kopec ihned od úpatí nedovolil jet bez úsilí na nejlehčí převod. V komfortní zóně, jak se říká. Určitě ne tudy. Určitě ne nám, na třetím dni. A už vůbec určitě ne s našimi plně naloženými koly. Sice první horizontek přišel relativně brzy, ale za ním se nám naskytl jen pohled na příběh, který nás čeká dál. Bez zbytečných porad jsme slezli, naházeli do flašek zbytek magnézia, kterým by mělo být tělo proplachované několik dní před výkonem, aby bylo k něčemu. Usoudili jsme, že k uklidnění rozbouřené morálky se to takhle narychlo také počítá. I kdybychom ty tablety měly kousat nasucho. Z potůčku jsme doplnili vodu a zakousli se do té stěny. To byla jediná chvilka oddechu, kterou nám ten kopec dopřál. Pak už se jen utahoval. V zásadě jsme od třetiny synchronně klovali a tím připustili jisté nesrovnalosti mezi představou a bolestnou realitou jak “tudy vyjedeme na Čerchov”.

Povrch byl kapánek rozmanitější, než sklon. Sestávál z roztřískaných signálek, volnokamenných cest, pevnějších lesních cest, několika málo chvil asfaltu a vrchol z panelů. Od úpatí na vrchol jsem vypotřeboval jeden celý bidon asi ve třech místech, kde jsem se mohl jednou rukou pustit. Tak to s bagáží, převody 42×36, nadváhou středního věku a po třech dnech v sedle, zkrátka je. A pokud je pravda, že lidé mají šest univerzálních výrazů, tak tuhle teorii jsem cestou nahoru také roztrhal na kousíčky.

Vrchol má tu vlastnost, že se tam chci dostat a nezanedbatelné části čtenářů nevysvětlím proč. Co je odměnou? Jakési uspokojení, že těžká cesta tam končí. Že dál už to bolet nebude. Že jsme jí zvládli a nevzdali. Vyplaví se emoce, které saturují prožitky, které vidíme, cítíme, prožíváme. Vděk, hrdost i okouzlení. Odměna je v nás, ne ve vrcholu pod nohama, ani v počtu selfíček zeshora. Víte, nemáme tu velký kopce. Ani Čerchov není. Tak jeďte a vyjeďte si ho. Klidně nalehko a jen od úpatí. Je to lepší, než tisíc slov. Bolí to, ale dává to krásný a návykový smysl.

Dvě mohutné stavby. Jedna vojenská a jedna Kurzova rozhledna. Ta tam byla a druhou, postavil Major Terazky, aby viděl k imerialistovi. Ti se vždy upínali spíše k funkcionalismu, než estetice. Výsledný celek působí stran estetiky přesně tak, jako když si armáda postaví barák vedle původního. Bylo tam ještě několik eternitových budov, které na takových “vyfoukaných” místech často vypadají plus mínus stejně. A také tam byl vybetonovaný prostor s mírně zvedlými okraji. Jako pánev. Končil zábradlím a výhledem do krajiny i na značně předsunutou signální stěnu několik kroků pod námi. Dvojitý plot z ostnatého drátu připomínající, jak dobře jsme se za komunisty měli.
Dveře pod cedulí s optimistickým nápisem “bistro a caffé”, byly zamčené.
Rozhlédl jsem se.

Jeden automat na sladkosti s nápoji a před ním cyklista koukající do garmina a telefonu současně. Vypadal jako kombinace Rapha modelu s premiantem Oxfordu. Takoví ti, co jezdí na správných, nezrecyklovatelných černých kolech, mají správně opálená lýtka, nejnutnější minumum tuku k fungování těla, decentní dresy, ve kterých bychom my vypadali jako hrušky, pevný pohled, oslňující úsměv, sebevědomý projev, impozantní budoucnost, korektní politickou orientaci, barevně i vizuálně vyladěný instagramový profil a vždy poslední model ajfona.
Vzhlédl a prohlédl si nás.
U kol se na okamžik zarazil a přesunul pohled zpět na nás.
Hájis akorát vhodil mince do automatu a nezůčastněně si začal vyklepávat cigáro z pomuchlané krabičky. Volný kraťasy pamatující slávu Missy Giove, srolovaná levá ponožka adidas, vyhrnuté rukávy děravého trika, helma na křivo.
Automat zarachotil a do díry vypadla plechovka piva.
“Robáku, srknem to napůl, víc dukátů tu nemám.” zahlaholil Hájis s vlkovkou mezi rty, poskakující do rytmu řeči. Sehnul se k otvoru, vzal plechovku a hned jí otevřel.
Pivo vystříklo, bleskurychle našponoval ruku od těla, zamumlal “no – no – no, ty lumpyku” otočil se, podíval se na Kena, jakoby si ho právě zaregistroval, zvesela ho pozdravil a minul ho jako vzduch.
Rapha model nám s pokývnutím věnoval ten druh úsměvu, který nám vysvětlil, kam v cyklistické hierarchii patříme a sklonil hlavu ke svým dvěma displejům.
Trochu tu foukalo a bylo chladněji, než dole. Aby Hájis bradavkou neprotrhl triko, které stále považoval za drahé, protože když ho kupoval, drahé bylo, navlékl se do větrovky. Já se rozhodl vydržet.
Následný sjezd po standardní cestě nám ukázal, že je úplně jedno kudy nahoru jedete. Panely snad do půlky kopce a sklon, který jsme odbrzdili jen s úsilím. Ostatně, zadní kotouč mi cinká doteď. Toto zjištění mě přivedlo právě k tomu “za třetí”, který jsem zmínil na začátku stoupání z Lískové. Tím třetím bodem je fakt, že jestliže chcete vyjet na Čerchov, je lepší o tom kopci vědět co nejméně. Zkrátka se dopředu nestarat.

Zbývalo už jen “za čtvrté”.
Čerchov byl poslední kopec naší cesty, lístek na vlak jsme měli koupený na 18:01, stále zbývaly necelé dvě hodiny času, proto jsme se rozhodli pro pizzu a až pak koupaliště. Pizza nebyla nikterak dobrá a obsluha byla zvláštní. Během čekání na účet, na mě dopadla tíha impulzivní volby, kterou jsme učinili, když jsme se rozhodli zde zastavit. Proč? Protože to byla první hospoda na výjezdu z lesa? Možná. Prozkoumával jsem myšlenku, jestli původní plán – válečka u vody a cucání gumových medvídků, co mám v brašničce, by nebylo bývalo lepší rozhodnutí, než tahle nedobrá pizza na nehezkém místě s laxní a silově vtíravou obsluhou. Zaplatili jsme keš, protože pán s kapánek jemnou verbální přehnaností zalomil zápěstí u ruky loktem dotýkající se boku zazpíval, že tedy jakože vážně lituje, obkroužil synchronní kruh zorničama v očích, že jakože tady, ale opravdu nemá termináleček.
Sedli jsme na kola.
Do vlaku moc času nezbývalo. Při průjezdu kolem vody jsme zevrubně sečetli zbývající čas, porovnali ho se zbývající vzdáleností, zkonfrontovali ho s Hájisovo zkušenostma s profilem, když tu byl na rodinné cyklo-dovolené. Vyšel nám těsný plusový výsledek a my vsadili vše na jednu kartu. Smykem zabrzdili u břehu, rozvázali batohy, vyházeli věci a dali si pět minut ve vodě. Následovalo nepečlivé, zato velmi rychlé balení a ostrá časovka do Domažlic na vlak.

Při příjezdu před nádražní budovu zbývaly do odjezdu vlaku čtyři minuty. Je zvláštní, jak tři dny vygradují v takové nahánění času. Jakoby předzvěst konce dní neseskládaných z časových oken. Vlak od Mnichova přijel, my pověsili kola na háky a vyexpedovali mnichovskou omladinu z našich sedaček. Zatvářili se kysele, sbalili ajpedy, ajfony, nabíječky, německou pivní limonádn s 0,5% obsahem alkoholu, kterou všichni ti tunéři FauVé Pólo z ňákého důvodu imrvére svírají v ruce, kartón kindrčokolády, rozpitou litrovku koly, ruksaky a schlíple se přesunuli ve svých bělostných najky teniskách do hlouby vagónu.
Měli jsme na to plné právo. Ráno jsme si v Přimdě koupili lístek spolu s háky na kola i místenkou.
Vyndali jsem na stolek večeři. Sušenky, čokoládu a zbytky vody v bidonech.

„Tak vidíš ty blbečku.“ poplácal jsem listy sešitu, který se mi pokusil skrýt vzpomínky a příběh stejně nevratně, jako drobná chybka v počítači nebo na klaudu.
Mám je v hlavě. Jen najít cestičku.

Rob