O paměti, okamžiku, kráse, lidech, názorech, boji i utrpení, volbě a vzpomínkách – o nás.
O paměti.
Psal o tom Frankl, jehož zkušenosti asi nikdo nechceme.
Že eustres je potřeba.
Tvrdí to i doktor Honzák: “Pohodlí je fajn, ale růst vzniká z nepohodlí, z frustrace a z překonávání překážek. Jakmile usilujeme jen o komfort, začínáme stagnovat.”.
Nemyslím, že je potřeba jim oponovat. Pokud se budeme snažit veškerý nepříjemný tlak ze života odstranit, ztratíme odolnost – já tomu věřím, stejně jako věřím, že k dosahování cílů je dobrý trénink a zarputilá vytrvalost.
Možná proto mohu psát o těžkých jízdách jako o skvělém a nezapomenutelném zážitku. Z každé – i z Kammwegu – jsme si odvezli momenty, kde jsme se museli hodně kousnout, hodně si hrábnout a neuhnout v momentech, kdy jsme pochybovali. Tyto vzpomínky na cosi tvrdého paradoxně vedou k chuti těšit se na další, zkusit něco „víc, hloubš i dál”. Všichni zařadíme intenzivní momenty, zatímco ty komfortní zmizí ve strakaté čmouze letícího času. Vyvoláme si je leda jaksi neurčitě, zatímco takovéhle “zářezy” zřetelně. Na posledních metrech Kammwegu jsme s Tomem doslova málem zhebli, ale teď když to sepisuju, už na to vzpomínám s něhou pečující o vzpomínku na skvělý – nezapomenutelný – zážitek.
Přestože má hedonická adaptace rub i líc, tak tou lepší stránkou je, že umí zahladit nejedno traumátko.
Ale vraťme se na začátek.
Vymetené nebe, sucho, slunce a chladno. Ideální den na vyrovnání dluhu, který jsme zanechali před třemi týdny na Mühleitheinu.
Necelé dvě hodiny před setměním, jsme sedli na kola s plánem, že tento den dojedeme, kam až to půjde, zítra Kammweg dokončíme a zpět se vrátíme posledním vlakem.
Vyjeli jsme na Mühleithein, abychom navázali, kde jsme skončili a tam Tomáš zjistil, že nemá flašku. Na to, že možná občas tak trochu splňujeme atributy dálkových jezdců, to nebyl úplně špatný začátek.
O okamžiku.
Jak už to tak bývá – když je dobře, nevyhnutelně přijde i to špatné. Když nás pohltila tma, kličkovali jsme v kuželech světel hezkým trailem a v jednom okamžiku jsem přehlédl vystrčený šutr. Rána jako z děla a dále tmou pokračoval už jen Tomášův kužel světla. Ten můj začal zmateně prohlížet nejdřív sebe, potom pedál, následně kolo a nakonec místo, které mě málem proměnilo ve statistický údaj. Když se vrátil Tomův kužel světla, zkontroloval mě ještě on, nezaujatý vlnou adrenalinu, protože já bych býval v ten moment přehlédl klidně i chybějící nohu. Nic nechybělo – mohli jsme pokračovat.
Asi po třech hodinách jsme zabivakovali. Bouda byla solidní a dokonce vyzdobená i obrazy zvířat – bezva. Do raket jsme zalezli za mrazivé noci pod hvězdným nebem, kterého se asi nikdy nenabažím.
O kráse.
Ráno jsme vstali do krajiny pokryté jemnou bílou námrazou. Tomáš přidal na seznam zapomenutých věcí lžíci a ranní kaši si uvařil i jedl kartáčkem na zuby – ten si nezapomněl.
Brzy jsme vjeli do zvlněné otevřené krajiny mezi Krušnými horami a Durynským lesem.
Již tradičně jsme jeli pomalu a věnovali se spíše legráckám a prožitku, než výkonu. Na ten jsme byli tak trochu líní. Počasí bylo pro námahu, tak trochu fantastické a o tom, co nás čeká na samém konci, jsme ani trochu nic netušili. Strategicky jsme si nepřipouštěli, že bychom to dnes nestihli, a proto se tím ani neznepokojovali. Rozhodli jsme si ničím nenechat narušit “línou” atmosféru nádherné listopadové neděle.
Projížděli jsme kolem jezer, kterým podzimní nízké slunce vysaturovalo hladinu do temné modré. Hravou malebností osamocených kopečků vyčuhujících z plání. Divokými sjezdíky ke korytům potůčků i útulnými pěšinami v sevřených údolíčkách podél nich. Pod vymetenou oblohou jsme prožívali okamžiky, kterým japonci říkají Naka ima.
Dokud tuhle harmonii nezačala zlehounka nahlodávat žízeň.
O lidech.
V pozdním odpoledni se již nedostatek vody propracoval na vrchol seznamu priorit. Zastavili jsme u rozlehlého statku. Nešlo o zemědělský statek, ale spíš o ten druh moderního sídla, který se pořizuje v momentě, kdy počet vlastněných vozidel a nemovitostí přesáhne pochopitelnou mez a i přesto má majitel ambice svůj konzum nadále progresivně rozšiřovat.
Před otevřenými vraty stál zaparkovaný obytný vůz vedle nepostradatelné „té pětky“ a oba vozy doplňoval gazík s korbou – něco jako Volkswagen Amarok v obscénním muscle-tuningu. Za ním byl připojený dlouhý dvouosý vozík, z něhož dva muži sundávali křídlo ultralightu.
Oba byli pečlivě šlechtění, s věkem kdekoliv mezi pětatřiceti a padesáti. Špatně se to odhadovalo. Byli vlastníky pro současnost nutného, precizně udržovaného plnovousu a předpisových postav. Jejich styl měl odkazovat zřejmě kamsi k „týpkům z divočiny“ nebo dřevorubcům, jenže vykazoval nulovou opotřebovanost, a tak výsledek dopadl jako když chceš, ale nemůžeš.
Na prostý dotaz, zda by neměli trochu čisté vody, odpověděli stejně prostě – že soryjako, ale nemají. A bez toho aby se na nás podívali, pokračovali v německé konverzaci nad křídlem ultralajtu.
Ze samého překvapení jsme na ně zůstali chvilku zaraženě koukat. Ne proto, že by nemohli nemít vodu, ale spíš nad tím kolik přehlížení nesla jejich odzbrojující – upřímnost. Během toho okamžiku na zpracování mě napadlo, že se možná jedná o idioty nejhoršího kalibru – velmi chytré:
– IQ milión.
– EQ nula.
“Danke” a jeli jsme dál.
O několik kilometrů dál jsme u řadových garáží oslovili ještě trojici lidí, která rozmlouvala vedle bílé dodávky s prorezlými blatníky. Jeden z nich si vzpomněl, že jednu flašku má v autě, a vyndal nám ji. Než jsme ji přelili a zbytek dopili, živě se zajímali, odkud a kam jedeme. Jaký příkrý kontrast oproti předešlým elitním pilotům se sídlem bez vodovodu.
O názorech.
Když se Slunce naklonilo k horizontu, matný vzduch prosycený neviditelnou zimou vykouzlil pohádkově jemný, nekontrastní obraz okolí. Světlo, které z krajiny maluje jemnou pohádku.
Zastavili jsme ve vesničce Mödlareuth na říčce Tannbach, aniž bychom tušili, že právě zde leží malé muzeum železné opony mezi bývalou NDR a NSR. Na nevelkém prostranství vedle silnice stál zachovalý kus vyšší zdi s masivní rourou na jejím vrcholu, k ní byla bílými tečkami vyznačena linie a opodál stála jakási „podseknutá“ věž a u ní mohutné dobové reflektory – byla to strážní věž, tečky vyznačovaly hranici a ta zeď byla kus tehdejší železné opony. Mnoho informačních cedulí s fotografiemi, ukázka závory i nakypřený pás podél zdi, ve kterém nešlo nezanechat stopu. Nechyběly žiletkové dráty, terénní telefonní ústředna, původní hraniční betonový sloup a další a další prvky držící jisté ideové nesrovnalosti na svých stranách. Ostatní detaily, jako dobové pouliční lampy a na parkovišti tank vedle Trabanta, už celek jen doladily.
Kdesi jsem četl, že NDR byla nejtužším a nejpřísněji střeženým sovětským satelitem; s přihlédnutím k “Berlínu” se tomu dá věřit. Tomáš viděl pozůstatky železné opony poprvé a zapůsobilo to na něj! Je to už 35 let, což je spousta času na to zapomenout, vytěsnit, pozměnit kontext. My jsme poslední generace, která si pamatuje šeď a beznaděj té doby. Ta nová už se o tom jen učí. Vždy mě zamrazí, když se kolem této doby povoluje smýšlení. Nic tehdy nebylo lepší! Vůbec nic! O železné oponě už jsem trochu psal v textu o přejezdu Českého lesa. O přesunutých signálních stěnách, falešných hájovnách, o pocitech z Čerchova. Také jsem byl s Lumpítkem na kole u památníku železné opony v Bučině kousek od Kvildy. Tomáš tato místa zatím vynechával, proto ho to teď trochu zasáhlo. Odjezd ještě tematicky dokreslovala několik set metrů dlouhá původní zeď s nakypřenou zemí. Temné.
O vzpomínkách.
Odsud už nám chyběl doslova kousíček k Saale – k řece, podél které jsme kousek jeli při objezdu Durynského lesa. Z Krušných hor jsme vyjeli včera v noci, respektive dnes ráno. Až doposud jsme se vlnili milou krajinou v nezákeřném terénu, jejímž jediným nedostatkem bylo „německé prázdno“ v načesaných kulisách a značně přestřelený počet vrtulí. Bylo jich tolik, že pokud se takhle „zeleně“ sekneme s elektroauty, tak se máme na co těšit. Zelený konzum sice konzum přebarví na zeleno, ale nevyřeší. Lidstvo neumí přibrzdit a tak si myslím, že už jsme ve svém mamonu beztak minuli bod rozhodnutí. Naše krásná planeta, která nám dala všechno, přežila meteority i dinosaury, ale bohužel schytala nás a my se narodili s jediným cílem: ničit, vlastnit, dusit a nikdy nepřibrzdit. A to nemáme ani velké zuby, ani drápy.
Vždy, když zacítím fanouška Elona Muska a jemu podobných, kteří většinou fanaticky halekají jen důvody pro „kupředu, kupředu, zpět ni krok!”, mám neodolatelnou chuť ho plácnout po papuli, aby se zkusil zamyslet i nad tím, kam ta spirála míří. Potom bych mu řekl „pocem ty ťuňťo“, soucitně ho pohladil po tváři, dal mu na usmířenou lízátko a poslal ho si hrát s autíčkem (na baterky) k pískovišti. Jenže to už nejde, už jsme si to zavařili sami.
Mars is for quitters.
Ráz krajiny se rychle proměnil a my se rozpomněli, jak jsme si Durynský les přejmenovali na „Durynské díry“. Však se podívejte sami. Přibližte si to zelenější místo v mapě a prohlédněte si vrstevnice. Nejedná se o hory, ale zdejší kopce jsou strmé a nenajdete tam žádnou rovinu. Přesto působí překvapivě majestátně, v některých místech skoro až alpsky, přestože nejsou vysoké. Není vůbec lehké zde jezdit.
Se setměním jsme vjeli do Durynských děr.
V listopadu se setmění podobá zhasnutí a zhaslo se právě, když jsme stály na vyhlídce nad Saalou s pocitem: „Zdar, tak jsme zase tady,“ nebo tak něco. Sjeli jsme do hlubokého údolí a pak už to šlo ráz na ráz – Kammweg zešílel!
O boji
Hned v prvním údolí padla mlha a setmělo se. V sevřeném kaňonu řeky byla citelně větší zima, než nahoře. Nandali jsme na sebe další vrstvu a na helmy světla.
Cesta se klikatila podél řeky neúprosným hřebenem stojek. Některé byly kratší, jiné strmější. Bylo to jen nahoru, zacvakat řazením, a hned dolů, zacvakat řazením – a zase nahoru. Podobalo se to přelézání jednoho plotu za druhým. Naše hlavy se zakously do vysoce toxického koktejlu. Věděli jsme, že cíl už není daleko, ale je to 20 minut, nebo hodina? Kolik těch stojek, u kterých se nelze chytnout očima horizontu, ještě bude? Co ukazují hodinky? Jak to bude se stíháním vlaku? Cože? My jsme ujeli teprve 600 metrů?! Stihneme si ještě někde sehnat něco k jídlu a pití, nebo s tímhle „hlaďákem“ budeme malátně sprintovat na vlak? Cože, teprve kilometr? Jedeme vůbec?
Propadali jsme se do mentální spirály tak rychle, že přestávalo být jasné, zdali to vůbec zvládneme dokončit.
Teď!
Několik málo kilometrů před cílovým mostem!
Strašná situace!
Jakoby se Kammweg rozhodl nás donutit ke kapitulaci, děj se co děj.
Nebyli jsme úplně vybaveni na ježdění v 0°Celsia – vlastně – teoreticky byli, ale v praxi nás zábly nohy a mrzly ruce. Kilometr před koncem Kammwegu jsem namotal do přehazovačky klacek. Naštěstí jsem jí neutrhl, ale v záklonu neřvat sprostě do hvězd a mrznoucí tmy jsem nezvládl. Tma i hvězdy můj výkřik bez povšimnutí pohltily. Byla mi zima, byl jsem vyčerpaný.
Ale Kamm si pro nás připravil ještě jednu perličku: snad 100m před koncem – při nájezdu na most, na jehož konci Kammweg končil, Tomášovi zamrzlá přehazovačka na hrbolu, poslala řetěz za kazetu. Ani tentokrát jsme naštěstí nic neurvali, ale dalo nám dost práce tomu uvěřit.
Jako by Kammweg za žádnou cenu nechtěl, abychom ho dokončili. Doslova se nám před očima zhmotňoval do podoby příšery, démona, zlé bytosti.
Cíl na konci mostu jsme si odbyli jen mechanicky, žádná euforie se nekonala – dostaví se později. Čas na vlak se povážlivě zkrátil a tak jsme hned pokračovali dál. Neměli jsme ponětí, že ze sedmi kilometrů na nádraží, bude pět stoupat a z toho dva ostře. Ty nejprudší pasáže měly všechny předpoklady nás zabít nebo připravit o rozum. Ani jeden jsme už nedokázali jet rovně, všechno se se mnou houpalo jako na koncertě Cypress Hill.
Když jsem řidítkům oznámil “Tome, já chcípnu! Já už nechci trpět, nikomu chybět nebudu.”, načež se za mnou ozvalo: “Okej, až dojedeme na nádraží, tak si dělej co chceš, ale teď šlapej, já sám nikam nejedu!”, tak mi došlo, že až situace bez záchranné sítě, nás drží opravdu ve střehu. Štrejchnul jsem si o plastovej patník u pangejtu a šlapal tedy dál. Následně jsem vynaložit vskutku hodně úsilí k vlastní sebekontrole, dýchání, pravidelnosti šlapání a zaplašení nutkavé potřeby zastavit, lehnout si na zem, všechno nechat být a ve vteřině usnout. Tomáš asi procházel podobným stavem a na nádraží dokázal jen špitnout, že v životě na kole nic podobného nezažil.
O vlacích
Malinké nádraží bylo ještě prázdné, z automatu u kolejí jsme si koupili malounko dražší lístek a rozhodli se využít zbývající čas k pokusu, najít v okolí něco otevřeného, kde by nám dali teplý čaj. Byla tam pizzeria a pán nám nabídl vychlazenou kolu. Několik vteřin jsem se na pána soustředěně díval, ale nerozklíčoval jsem, jestli si z nás dělá legraci nebo ne. Potom jsme se s Tomem na sebe váhavě otočili. Byli jsme na kost promrzlí a netoužili po studené kole, ale měli jsme i žízeň. Takže jsme nabídku přijali.
Konečně přijel vlak! S nesmírnou úlevou jsme nastoupili, sedli si na sedačky a začali rozmrzat. Rozjeli jsme se a v pravidelném drncání a nádherném teple, nám pomalu začalo docházet, že jsme konečně udolali celý Kammweg. Byli jsme na sebe pyšní, protože se nám nevydal zadarmo.
Návrat měl dva přestupy – v Hofu a v Chebu, jenže stejně jako na úplném začátku před měsícem nás nikdo nevaroval, že se předpověď počasí šeredně zmýlí, tak nás ani teď nikdo nevaroval – nebo – spíš nám nikdo nepřipomněl, jak moc a často se rozchází jízdní řády s realitou.
Nápoj v Hofu měl hodinu zpoždění a náš evakuační plán, pohltila stejná temnota, ve kterých se ztrácely prázdné koleje na konci osvětleného nádraží. Průvodčí na perónu dotaz, zda-li se nějak dostaneme domů zodpověděl lapidárně: “To se určitě dostanete, ale ne dnes.”.
Tomáš se prudce otočil, aby se ujistil, že se na průvodčího nevrhnu, ale mně už jen tiklo v levým spodním víčku. Kupodivu mě průvodčího odpověď neuvrhla do stavu krajního rozrušení, ve kterém začínám mluvit takové ty špatné věci, o kterých si z odstupem pravidelně myslím, že jsem si je mohl lépe promyslet. Přijal jsem tu informaci, jako sklenička vodu.
Už jsem to nakousl v příběhu z Durynského lesa – navzdory představě o “bezchybném Německu”, si v mnoha případech na základě vlastních zkušeností myslím něco jiného. I tam mají nádraží jako toto – s protloukajícími se lidmi, jimž je protloukání vším. V noci bývá neodbytný dojem, že si vás prohlížejí jako medvěd ovečku jaksi – intenzivnější.
V mapce jsme asi o půl km dál identifikovali pumpu. Byla otevřená a my tam dojeli s naprosto nekontrolovatelným zimotřasem. Zavolali jsme domů, zda-li nás někdo v takhle pozdní dobu odveze i s koly. Tomova Markét sedla do auta a vydala se na cestu. My si vytočili z automatu jeden horký čaj a hned po něm druhý.
Tady bych naše vyprávění z Kammwegu ukončil. Rozmrzli jsme, až během následujícího týdne, ve kterém se náročnost boje o Kammweg proměnila ve vzpomínku. Ve velmi silnou vzpomínku.
Vzpomínky jsou naším příběhem. Tím, co máme odžité, tím, jak sobě samotnému i všemu kolem nás rozumíme. Vytváří náš postoj k budoucnosti, lidem, životu, situacím. Bez nich bychom nebyli nikým, ničím.
Jsou My.
Mějte na co vzpomínat. Neseďte doma. I udělat něco „teď“ namísto “zítra”, je vyhraný boj, který vás popostrčí příště, až se vám cokoliv zase nebude chtít. Stojí to za to ❤️.
-Rob
(1.část příběhu z Kammwegu je zde)
