Tomáš nemohl tušit, jakou výzvu pronáší, když jsme se v říjnu 2021 vraceli ze Slavkáče. Ostatně jsem to netušil ani já.
Po dvou dlouhých jízdách v něžně-kouzelně-líbezných podmínkách plných sluníčka, klidných nocí a komfortních teplot, by to – “prej” – chtěl zkusit i když počasí nespolupracuje.
“Chtěl bych si něco takového zkusit v mizerným počasí.”

V notýsku jsem měl objezd okresu “nasurovo” od kovidového lokdaunu, respektive zamčení okresů někdy v únoru 2021. Tehdejší zarach nám všem takové nápady doslova podstrčil. Silnice, silničky, cesty, pěšiny. Chvíli se zdálo, že nikdo nedělá nic jinýho, než objíždí okres nebo projíždí všechny ulice města. I já měl mapku objezdu okresu na štěrkoletu, ale také jsem zauvažoval, jestli by se okres nedal objet na horském kole surově po hranici, cesta necesta. Když jsem si po dlouhém studování vrstevnic, leteckých map načrtl línii a prohlédl výsledek, začal jsem v mysli pátrat, proč mě tohle vlastně napadlo.
Bylo pozdě. Sice jsem plán odložil jako nejetelný, ale přesto jsem věděl, že kostky byly vrženy. Znám se.

Červenec 2022 a my tuhle blbost vyrážíme s Tomem odškrtout z notýsku. Aby toho nebylo dost, nemohl jsem se zbavit dojmu, že to máme s přípravou tak ňák na háku. Ani já ani Tom jsme si tou dobou zrovna neprocházeli obdobím hledění do nebe u poslouchání cvrčků a na přípravy zkrátka nezbývala energie.
Předpověď počasí nevypadala perfektně, ale bylo léto. Když sprchne, sprchne, ale bude teplo, protože je co? Léto! Nebo? Teď s odstupem neochotně připouštím i další body a témata, kterým jsem nevěnoval pozornost ani izolovaně, natož v souvislostech. Když si totiž propojíte déšť a naivní představu o teplu, která ostatně nemá žádnou propojku na cokoliv, co by se dalo považovat za fakt, do souvislosti s kilometry a kudy, respektive čím máme v úmyslu projet, dostanete dramaticky odlišný obrázek. Dokonce jsme si ani nestihli vyměnit standardní silácké esemesky, ujišťující nás o vlastní chrabrosti, nerozbitnosti a nezastavitelnosti. Večer před odjezdem Tom celou laxnost příprav korunoval, když mi oznámil, že si skoro nic náhradního na sebe nebere. Tou zprávou úspěšně sfoukl mé vlastní přesvědčení, jak jsem si zabalil minimalisticky jako plamínek svíčky. Znovu jsem všechno vyházel a pokusil se identifikovat, co s sebou ještě nechci vést. Ať jsem hledal sebevíc, neustále jsem přicházel jen na to, co všechno bych naopak ještě zabalit chtěl. Z povinnosti, solidárnosti a důkazu chlapáctví, jsem několik věcí vyřadil a s vkrádajícím se pocitem nejistoty, vše zase zavřel.
Bylo jasné, že tentokrát start proběhne jako přeskočení na protijedoucí vlak.
A tak jsme ráno přeskočili.
Rozjel jsem se od branky, hned ještě zastavil, vyfotil kolo, dokud bylo čisté, znovu se pohmatem na boční kapse batohu ujistil, že mám toaleťák (poslední dny to mám ňáké řídké) a rozjel se objet s Tomem okres na surovo.

Mžít nám začalo asi na druhém kilometru. Na sedmém kilometru jsem rozladěně konstatoval, že ten střep koukající z pneumatiky tam nejenže nepatří, ale že má i cosi společného s mým prázdným zadním kolem. Naštěstí oprava byla rychlá. První pěšina nám zabrala 1:55h a posunula nás o úctyhodných 12km. Už tou dobou jsme měli za sebou každý jeden pád, pár dalších ne-elegantních nonsenců a podle toho vypadali. Ačkoliv mžení v déšť nepřešlo, les byl natolik mokrý, že jsme i bez toho byli durch.
Na 34km jsme po třech a půl hodinách poprvé na chvíli zastavili na svačinu. Paradoxem bylo, že jsme se mohli ždímat, ale nebylo kde nabrat vodu. Probíhající frontě předcházelo takové sucho, že voda i po dvou dnech doslova tekla po zemi a žádný potůček, který jsme měli v cestě, nenapojila natolik, abychom nenabrali bláto místo vody. Museli jsme vydržet až k přehradě.







První výstup, kde bylo už při plánování jasné, že nepůjde jet, nám vyjasnil rozdíl mezi lehkomyslným mávnutím prstu nad mapou s “tady ten kousíček vytlačíme lesem a hned jsme tadyhle” a realitou. Ve skutečnosti jsme “tady ten kousíček…” skoro nemohli vylézt ani prolézt a pro velký úspěch nahoře ještě skončil hradbou bodláků po bradu. Problém s tou hradbou bodláků po bradu byl ten, že se jednalo o pole bodláků po bradu, přes které jsme nevyhnutelně museli. Pod lampičkou nad notýskem přemýšlím o překážkách jako stržích, skalách, moři, Praze nebo povrchových dolech, ale bodlák? O tom tam nemám ani čárku.

Počasí se zatáhlo a my se o čtvrt hodiny později snažíme zbavit kuliček, díky kterým vypadáme jak 3D schéma koronaviru. Další pole vynecháváme. Les je les, ale na jakoukoliv zmínku o poli, je trauma ještě stále příliš čerstvé. Orážíme si malým švindlem po silnici, která (respektive čurbes v pangejtech) nám opět připomene cosi o nadutosti, hlouposti a aroganci.
Zkrátka to ne a ne a ne a ne-do-ká-že-me-po-cho-pit. Copak vám by se samovolně nezlomila pracka vejpůl, kdybyste vyhodili plechovku z auta ven?! Nebo z kola?! Musím být férový a cyklisty nevynechat. U nás se jednou ročně jezdí lokální silniční cyklozávod a pokaždý, když ti froomové odzávodí, zbudou po nich krajnice vyšperkované obaly od energyťáků. Ten obraz mi vždycky pohne žlučí a saturuje už tak rudý obraz těchto hřebců na karbonových kolech, pro které je Tour de France kdejaký závod o diplom, tatranku a zbytečný řádek na fejsbuku.
Apky, telefony, ajpedy, huby plný keců o chytrém stylu a zdravém životě.
Všichni všechno dávno víme, těšíme se na dobu, až za nás stroje, automatizace a autonomní inteligence budou všechno “efektivně a rychle” řešit a my se budeme moci oddávat slastnému hloupnutí z lenosti při sledování uspokojivých růstů rozmanitých křivek produktivity.
John Spartan a jeho údiv nad porušováním morálního kreditu, virtuálním sexem a bogo bogo, nás měl podle všeho varovat, ne bavit. Ale kdo to tehdá mohl tušit!
Ještě chmurnější je, že se mi zdá, že nad strojema vyhrát nemůžeme, protože jsme líní. Stroje líný nejsou. A my chceme aby mysleli za nás. Proto si myslím, že se do té držky nakonec s famfárama střelíme sami.
Zpět do terénu.

Vyjeli jsme z Krušek, přejeli Ohři, navštívili Penny, přetížili batohy zásobami a začali stoupat jak dým na Slavkáč.
Tentokrát nás nasála zaniklá signálka. Už neměla atributy “cesty” a les si jí bral zpět s tichou efektivotou sobě vlastní. Že se jednalo o signálku, prozrazovala absence zatáček. Strohá a brutální přímka na kopec, která neulehčí ani nohám, ani očím, ani hlavě. Nahoře jsme oba byli upe prázdní.

Byli jsme v okolí zaniklé obce Smrkovec. Jedno z těch míst, odkud byli po válce odsunuti němci. Nové osídlení se během následujících pěti roků ani pořádně neusadilo a bylo znovu odsunuto. Tentokrát vlastní lidovou armádou. Druhý odsun byl údajně drastičtější, než původní odsun němců. Novousedlíci měli na sbalení sotva pár hodin. Prázdná vesnice byla následně využita jako terče dělům. Nezbylo nic, než mostek. Jak málo znamenalo, že historie toho místa sahala až do 14.století, když “terazky boli majoři”.

Spustil se déšť. Na opuštěném vrcholu kopce, bez signálu a uprostřed pastviny. Před námi volný sjezd úseku, který zrovna mapou vedl na divoko. Cesta tam nebyla, zato pomyslná čára kraje okresu ano. Překonali jsme pastvinu, dostali se na kraj lesa akorát včas. Blesky šlehaly, vítr řádil a voda s kroupami to do nás šily s takovou razancí, až nás donutily objímat stromy. Hřály. Normálně ty stromy hřály!

Se soumrakem jsme přistoupili na skutečnost, že déšť neustane. Ocelová obloha se utemovala, hnusný počasí stabilizovalo a nic se nikam nehýbalo. Sjíždíme do údolí, kde by měla být cesta.
Voda po vyprahlé zemi padá dolů v divokých proudech doslova po celém kopci.
Vyjíždíme na další kopec a hledáme místo na spaní. Je opravdu hnusně!
Plácek jsme našli v údolíčku u potoka barvy řídkého kakaa. Při stavění plachty nám nešikovnost prstů napovídá, jak prokřehlí jsme. Všechno je poněkud komplikované, protože si ležení ani rakety nechceme kontaminovat mokrým jehličím, kterým jsme doslova oblepení. Je nám zima, jsme špinaví, v kakau se nejen neumyjeme, ale ani se z něj nenapijeme.
Jaká ironie!
Bolí mě prdel.
A nechci myslet na to, do čeho se zítra obleču.
Šajzekace!
Dobrou.



Pršelo celou noc a pršelo silou. Kolem plachty máme vykapané díry a vzduch je tak vlhký, že jsme i tak mokří.
Po snídani, kterou jsme sežvýkali stále zalezlí ve spacácích, přišla na řadu metodická činnost, abychom se tam odtud dostali. Na city nebyl prostor.
Poděkoval jsem své rozmazlenosti, že jsme si z batohu nevyhodil náhradní plenu a díky tomu alespoň spodní kraťasy na sebe mohl dát suché. Tom se navlékl sakumprdum do mokrého a studeného šatstva ze včera. Tiše jsem hleděl, jak při oblékání vyje do korun stromů a došlo mi, že se mi právě stal legendou.

Den který byl před námi měl být přesně takový, jaké načrtlo ráno – tvrdý. Už před obědem jsem oplýval minimální energií, maximální prokřehlostí a motivací hloubš, než vrt na vodu v Death Valley. Moje chuť být tolerantní k takovýmto okolnostem se zprcla na minimum a já vážně uvažoval o kapitulaci. Jen jsem tento trestuhodný návrh nechtěl předložit jako první.
Kolem 13h jsme protnuli pomyslnou polovinu okruhu. Opět jsme skončili na bečovské pumpě a klepali se jako ratlíci. Když paní za pultem viděla, že se ani mincí nemůžeme trefit do automatu na čaj, převzala velení a přikázala, ať si sedneme k topení a nic neděláme. Zalila nám každému kelímek čaje, informovala nás, že jsme pitomci, když v tomhle hnusu jezdíme na kole a v zásadě nám zachránila prestiž. Dobří lidé!
Za hodinu jsme už byli schopni obhlédnou doposud utrpěné škody a zhodnotit další použitelnost. Rozhodli jsme se pokračovat.



Hektopaskální situace se mírně vylepšila. Šeď i zima zůstaly, ale pro teď přestalo pršet. Dalším cílem bylo, dostat se do Slavkova. Naším nezaznamenání hodným projevem ve výjezdu čtenáře nebudu zatěžovat a přesuneme se k vykreslení obrazu nás ve Slavkově. Nikdy by mě nenapadlo, že může být depresivnější než město samotné, ale byl.
V první řadě jsme lokalizovali zapomněnku a tam uskutečnili nákup nejnutnějších věcí – salám, pivo, rohlík, pivo, tatranku, pivo, čipsy, pepsi, pivo, sejra a jesenku. Prostředí tohoto obchůdku brlohního typu bylo až orwellovsky bezútěšné. Všechno – úplně všechno – včetně rozmístění budov připomínalo “lágr”. Zřetelně si vybavuji, jaká tíseň tam na mě z toho padala.


Sjeli jsme městem dolů a usadili se v autobusové budce, abychom si ujasnili co chceme, kam míříme a jaký nám to dává smysl. Jenže jsme byli natolik orvaní, že jsme ani nezačali mluvit. Ponořeni do zmatků našich niter jsme seděli, z nedaleké pestrobarevné zapomněnky, vybavené blikajícími nápisy otevřeno, open, here a několika šipkami se k nám nesla rozverná melodie Ase E Hej Aha Ehe Aha, letitého plážového songu děvčat, která v tehdejším klipu na emtýví u toho kroutila prdelkama.
Jak asi teď vypadají?
Tom veřejně sušil trencle a já byl plně zaměstnán zvládáním potyček vnitřních démonů, neboť jsem si byl vědom, jak strašné je vidět dospělého muže plakat.
Jestli jako my, tak potěšpánbu.

V té budce jsme učinili jediná dvě kompromisní rozhodnutí naší jízdy. Tom zapnul telefon a zavolal si o dovoz suchých hadrů. Druhým bylo zkrácení dnešní trasy. Se stmíváním mělo začít opět ostře pršet, což ostře kontrastovalo s naším zbožným přáním, být doprdele aspoň chvilku v suchu. Slavkov je město na kopci, kde centrum je zcela nahoře. Našli jsme v mapě pizzerii, ale reproduktor telefonu nám sdělil, že nerozváží. Bylo nutné přestat sušit trenky a vyrazit 2km do kopce.
Před pizzerií – zjevně uprostřed Matky Zdejších Sídlišť – čekala Markét s věcmi a pak jsme už jen usedli na jídlo. A na pivo, které nám mělo pomoci s urovnáním nálady. Pizzeria byla prázdná, židle na terase sklopené. Mokré stoly využila paní s děťátkem k demonstraci spojení “podívej se jak vypadáš”. Sáhla prstem do kapky na stole, škubla děckem, přidržela mu prst před očkama a sykla, ať se podívá, jak teď vypadá a jestli nevidí, že je všechno kolem mokrý a kdo to bude prát.
Oba se nám jevili vcelku čistí.
Paní nevěděla o čem mluví a prcek netušil proč o tom mluví.
Objednali jsme si jídlo, koukali, jak se na plazmovce točí google epický fotky, které podle míry epičnosti musel vytvořit ai fotograf a poslouchali vrchního ujišťování, jak na tuty zmokneme.
Když teď procházím poznámky ze Slavkova, není to hezké čtení.
Pryč i odsud.


Vytipovali jsme dvě nejbližší turistické budky. Chtěli jsme takovou tu uzavřenou, protože na dvojlavici z rozřízlých kmenů bychom se s věcma na rozvěšení nevešli. Našli jsme jí asi 8km od hromádky bankovek, kterou jsme zanechali na stole pod sklenicí piva uprostřed Matky Všech Sídlišť Ve Slavkově a vyrazili na cestu.
Budku jsme našli za světla a obydleli jí. Předpověď se upřesnila k lepšímu a zelenomodrooranžovožlutý omalovánky na radaru nás o fous minuly. Beztak už nevěříme ničemu a boudu jsme vylepšili plachtou. Také jsme jí trochu poklidili. Jediné, co nebylo zaneřáděné, byla cedulka “co si přineseš, si také odnes, děkujeme”. Okolí budky byl učiněný kapesníčkov. Bez komentáře, i když tam jsme to komentovali zhurta. Jsme vřed týhle planety.
Jako vrchol nám přišlo, že tam nikde nebyla, žádná voda. My 23 hodin mrzneme ve vytrvalém dešti, furt nám něco chčije na hlavu a když se zabydlíme nenajdeme vodu?!
Tenhle vejleti je jedna lekce za druhou, kterou se na internetech nedočteme.


Pomalu z nás začala opadávat únava a odnášela i zvláštní, temné či neuspokojivé prožitky a vjemy z celého dne. Uklidnili jsme se a naopak nás zase zaplavila slast z toho, že jsme na venku a volní. Tomáš stál pod hnízdem sršňů asi 10 kroků od spacáků, studoval, co dělají a já se šel porozhlédnout po vodě. Nebyla, ale asi poprvé jsme poděkoval těžařům se svážečkama za jejich hloboké koleje. Byly v nich louže. Našel jsem akurátní. Nebyla ani hluboká, tudíž stará a plná života, ani mělká, abych jí hned nezkalil. Zkrátka akorát. A muselo se nad ní dát rozkročit. Fotitelné to nebylo, ale svému účelu to posloužilo znamenitě. Lidské potřeby se dramaticky smrskly, ajfon k nim už rozhodně nepatřil. Byl jsem umytý a s tím i patřičně spokojený. Členům jednotek SAS bych určitě udělal radost. Bylo jasné, že nás čeká překrásný večer. Nezkazila ho ani droboulinká apizodka, kdy mě Tomáš při rozřezávání rohlíku nechtěně bodnul jeho švýcarským nožíkem. Na chvíli ztuhnul, já taky. Pak, když bylo jasné, že to asi přežiju řekl, že ve všech karatistickejch filmech ty katany vole uměli přece dycky před ksichtem takhle zastavit! A doprovodil to teatrálním tlesknutím, znehybněním a nafouknutím tváří s očima.
Mazání rohlíku jsme přežili a pak už jen smrákání, pivo, klábosení a tom jak by bylo, kdyby bylo a za tmy pomalu do raket. Jen Tomovi se to malounko protáhlo, když zjistil, že si matračku nenafoukne, když u toho jí sušenku a čistí zuby současně.


Noc pohltila den, zfoukla naše strasti a objala nás tolik potřebným odpočinkem. Od únavy, od zimy, od blbý nálady, od vnitřních bojů. Vzbudili jsme se do zpěvu ptáků, vlahého rána, hezkého počasí. Rozvěšené věci proschly a dramaticky zlehkly. Foťák zůstal zamlžený, ale to už jsem bral jako normál. Očista v louži a vyrážíme dál.


Technický sjezd k Ohři a jeho břeh, který už známe z minulosti, předcházely stoupání a směru, který jsme před tím nikdy nejeli. Byla to těžká lopota, během níž se nic zaznamenáníhodného nedělo.
Až s obědem se vrátily podivné věci, které tento výlet doprovází. Trable s vodou, ačkoliv furt pršelo, vystřídal hlad v Božíčanech. Božíčany nejsou turistické terno a proto není jisté, zda-li tam po nedělním ospalém popoledni seženeme jídlo. Nesehnali jsme. Našli jsme již značně podráždění, až kebab v Nové Roli. Další místo zvláštně rozkročené mezi šachtou a sudetama. Oči a mysl zde upoutá snad jen vyšší koncentrace vizuálního smogu. Seděl jsem na zámkové dlažbě, sledoval výrostky u výlohy potravin oháklé tak trochu podle posledních trendů milánské módy. Výlohu zaplňovala pitoreskní reklama na autoškolu – rychlou-levnou-úspěšnou a taxi levné-bez příjezdu. Bílo-modro-žluto-červená, vyvedená v několika fontech.





Když jsme překonali poslední část podkrušnohorské pánve a vjeli do kopců, počaly se vjemy obracet k lepšímu.
Čekal nás velmi dlouhý výjezd a pak obávaná náhorní plošina, kterou všichni znají na šesti místech a třech cestách, ale všude jinde je drsná a neprostupná. Od dětství to víme. Sám jsem se téhle poslední části obával nejvíc, ale vraťme se nejprve do výjezdu, kde mě potkala hluboká krize. Přišla zčistajasna. Nezaváhal jsem ani na okamžik a během dvou minut do sebe nacpal tatranku, milu, jesenku, oreo a fidorku, čímž jsem vyprázdnil chlebník v rámu, ale odrazil krizy.


Nahoře se prostupová rychlost značně snížila, zatímco vypětí radikálně zvýšilo. Bylo to těžké, různě nahnuté, hranaté, mokré, husté nahoře, řídké dole a lepivé, ale probojovali jsme se k poslední hospodě. Věděli jsme, že odsud je ještě jeden úsek, o kterém netušíme nic krom toho, že nebude pro jemné povahy. Za ním pak až domů pálíme po hladké cestě. Hospoda byla obležená velkými, hlučnými lidmi s obtáhlými dresy a elektrokoly. Byl jsem tak vyšťavený, že jsem ani nezvedl foťák, abych si výjev vyfotil. Ruka zůstala viset nad batohem, načež se poslušně vrátila na stehno a pomohla té druhé svírat klepající se půllitr s řídkou jedenáctkou za neřídkou cenu.

Obávaný neznámý úsek byl třešničkou. Teplo, beránci na obloze, sílící euforie z toho, co jsme během tří dnů projeli za čurbes, živila odhodlání. Těžké místo, které se dalo jet a přitom si bralo všechno. Vlastně přesně vykreslila naší představu o “enduru”, kterou máme v podobě Romaniacs a ne v té koncertní disciplíně, ve které se částečně jezdí nahoru, měří se to dolů a na okruhu je nainstalována jídelnička, kde vám dají nabumbat a napapat.
Vrátilo nás ke kořenům. V jednom místě Tom doslova utopil kolo. Špatně se to popisuje, zní to jako euforie masochisty, ale ten balanc na tomhle úseku byl naprosto perfektní – charakter stopy, průjezdnost vyžadující 95% energie, naprosté soustředění, kde každý projetý metr živil odhodlání do dalšího.
Projeli jsme! Jsme těsně před koncem a my se prostě zřítili do trávy slastí i vyčerpáním.
Bylo to za námi a tenhle kousek dokonale přepsal všechno zlo před tím.
Odměna.
Čekal nás už jen pozvolný sjezd dolů, domů.
Tom pro jistotu prorazil asi 1,5km před barákem. Já na úplným začátku, on na úplným konci. Upřímně jsme se zasmáli.

Tolik míst, situací, okolností v těch třech dnech se pokoušelo nás nepropustit k tomuto okamžiku!
K okamžiku, který proměňuje tvrdou zkušenost v krásný, nezapomenutelný zážitek.
Primitivní, křišťálově čisté, nekomplikované, intenzivní -> radost!

rob