_RX_2308
Tentokrát jsme s Tomem vyjeli díky okolnostem z Varů a proto od Černocha. Na start nám připravil malý ostrý kafe. Pro Toma to byl křest. Jakožto čajopič nebo-li pičaj, si nedůvěřivě prohlížel pidišálek, jehož obsah se při položení na stůl téměř nepohnul. Zdálo se, že si zkoušel vzpomenout, jestli si zabalil toaletní papír a kolik ho bylo. Já pro jistotu rychle očima přehlédl nejbližší okolí, jestli je vše v dosahu a doskoku zajištěné, přidělané ke zdem či podlaze a okna zavřená.
Zvládl to se ctí. Oči měl jako vejr, ale nevyváděl.

Vyrazili jsme. Černoch, šéf, lokál a znalec nejbru nám doladil kurz a nadto provedl další z jeho tajných, hranatých, rovinatých cestiček. Po projetí jsem usoudil, že až tak tajná být nemusí, protože současný průměrný hobby enďurista je nebezpečně často línej, jak veš v červenci. Jezdí jen z kopce a na kopec ťape ze zásady s kámošema v družném hovoru, pojednávajícím o nesmírných hustotách, jimiž obdařili tu či onu trať. I díky tomuto plíživě neviditelnému zvyku ježdění v pohodlí, je přirozeným evolučním krokem po enduru e-bike. To už ohrožuje i rovinatější a hranatější záležitosti a jistě nejednoho Trnku nutí myslet na lekce z minulosti – tajit, tajit, tajit. Skličující následky toho, co se stane, kam se v dobré víře vpustí družina s bydlikama a pimplíma dodávkama, už si zažil nejeden ilegálec s mozolama od hrabla.
Trail kuting 1
Trail kuting 2
Setmělo se. Rozložili jsme si spaní, udělali malej ohníček a pustili starosti z hlavy. Černoch se evidentně nerad rozloučil a zmizel v neproniknutelný tmě. Podle textovky, kterou jsme ráno našli na telefonu, mu baterka ve světle vydržela.
_RX_2335-ARW_DxO_DeepPRIME kopie
_RX_2350
_RX_2371-ARW_DxO_DeepPRIME kopie
Bez názvu-1
Noc byla klidná, tichá, krásná s nekonečnem hvězd, sojuzů, spejsixů, starlinků, issů, onewebů, kosmosů, vojenských družic a smetí. Smutně jsem přemýšlel, že už nebude trvat dlouho a díky našemu mamonu a nabubřelosti, nebude moc hvězd, který ještě svítí na svém místě. Dočasní inovátoři jako Musk roztočí naší planetu rychleji, než chudák modrá původně plánovala. Jakmile se to tu začne přehřívat a hroutit, figurky nejdokonalejší formy života, už nikdy nebudou muset myslet a proto vědět. Až přijde čas, Musk si sedne na raketu a zamává zbytku blbečků, životně závislých na jeho bazmecích s gombikama. Prokličkuje mezi tím svým čurbesem nahoře, zanechá za sebou armagedon baterek, odbočí na Mars a bude v páchání elektrickýho dobra pokračovat tam. Jsme nenasytní. Nikdy nemáme dost. Cokoliv vymyslíme, stane se nám pánem. Škoda.

Apatickým pohledem jsem hleděl skrze koruny stromů na hvězdné a družicové nebe a dál nechával plynout myšlenky ať se ubíraly jakýmkoliv směrem.
Jeden strom nebyl jako ostatní. Neměl špičku. Asi o ní přišel ve větru. Jeho pahýl mi něco připoměl. Jen vzdáleně. Bylo to jinak natočené a v jiných souvislostech. Co jen to bylo?
Trolltunga! No jistě, když pootočím hlavou, což se mi teď nechce, ale hypoteticky – když pootočím hlavou, vypadá jako profil Trolltungy.

Trolltunga je v Norsku. Je to takový ten kýčovitý skalní zub, na které se každý návštěvník Norska musí povinně vyfotit.
Na Trolltunze jsem taky nebyl. Chtěl jsem tam, vypravil jsem se tam s kamarádi a dokonce i vážně plánoval se tam vyfotit. Jenže chyby se nasčítávají.
_7302001
Takže, když jsme po poledni dojeli k pánovi s vysílačkou, který chaosu parkoviště pod Trolltungou dával řád, upřímně jsme se bavili lidma povalujícíma se všude kolem parkoviště. Vesměs leželi bosky naznak nebo v embrionálních polohách, nazdařbůh rozházení mezi batohy. Tou dobou nám ještě nedocházelo, čemu se smějeme a nedocházela nám ani neslučitelnost plánu, že se dnes radostně a patřičně rozjuchaně vyfotíme na Trolltunze s faktem, že se dnes v žádném případě na Trolltunze nevyfotíme.

S loktem ležérně položeným na staženém okénku malého modrého auta z autopůjčovny, jsem se světácky otázal pána v křiklavě žluté vestě, kudy teda na tu Trolltungu.
Pán ukázal na parkovací automat a řekl: “Dys vej.”
U automatu na elektronické platby nebyly na výběr časy a adekvátní sumy. Jediná dvě čísla byla 200NOR a 300NOR. U jednoho čísla stálo “Toll”, což není totéž, jako “troll” a u druhého velké bílé Pé v modrém čtverci – univerzální značka parkování v nezanedbatelné výseči světa.
Bylo tedy nutné dané dvě číslice sečíst.
500NOR – automat nezúčastněně pípl a zavrčel při tisku stvrzenky.

Druhá otázka, na pána s vysílačkou zněla, za jak dlouho na ten zatraceně drahej šutr dojdeme.
Po odpovědi, že cca 5h, ještě možná zachováte poker face jako já, ale tíživě na mě dolehla nemilosrdnost dvou slov, které by mohly následovat a ony následovaly: “van vej”.
Pokerface s frajerským loktem jsem zachoval prostě jen ze šoku, jako zůstane vypálený obraz na starý plazmovce. Na nekonečně dlouho jsem zavřel oči v důsledku dolehnutí závažnosti informace, kterou nám do malého modrého auta pán s vysílačkou právě sdělil. Mlčky jsem spočítal na hodinkách, kam až malá rafička doputuje, když to vše půjde ideálně – kousek za půlnoc. Zkrátka bychom to nestihli, ani kdychom dělali s nohama takový ty rychlý legrační pohyby, jako James Brown při I Feel Good. Otevřel jsem oči a pohled se mi samovolně přesunul zpět na ležící trosky mezi batohy na trávě.
Tenhle fatální neúspěch jsme utrpěli ještě dříve, než jsme vůbec vystoupili z auta a stál nás 500NOR plus 200km cestu. Pochybuji, že by to někdo zvládl rychleji.
Modrý malý auto z autopůjčovny odskákalo k parkovacímu místu tak tak bez chcípnutí.

Kontrola tohodle drahého průšvihu na gůglu ihned po zastavení přinesla ještě hlubší zmar. Úplně první odkaz „co byste měli vědět než se vypravíte na Trolltungu“, bylo nehezké čtení, které opravdu nemělo ambici vylepšit situaci. Následující myšlenka proč jsme si to doprdele nevygůglili na pokoji před odjezdem, byla ještě pochmurnější.
_7302181
Ovšem všechno zlý je k něčemu dobrý. Kdychom se trmáceli za fotkou na Trolltungu, asi bychom měli fotku z Trolltungy jako tolik jiných lidí, pejsků, kočiček, plyšáků, a kdovíčehoještě. Stala by se dalším pochybným důkazem, že jsme byly v Norsku.
Zkrátka a dobře bychom se nevypravili jinam. Kde lidi nebyli, zato hory stejně krásné a působivě rozervané. Nesnažili bychom se očima obsáhnout rozlehlé náhorní plošiny, nevykoupali bychom se zcela impulzivně v horském jezírku a určitě bychom se při přežvikování chleba k večeři, necítili tak fantasticky svobodně tam někde na venku, němě upírajíc zrak na nezměrnost masivu před námi v němž kilometrové vodopády tiše padaly, tenounké a jemné jak hedvábná nitka. Nemysleli bychom mlčky na to, jak dobře nám je.
_7300495
_7300479
_7300598
_7300570
Návrat jsme kapánek podcenili a měli co dělat, abychom stihli trajekt. Málý modrý auto v rámci možností plně obsazeného malého modrého auta, nahánělo za jekotu zběsile vytočeného motůrku, jež povážlivě nekorespondoval s rychlostí čas. Trajekt jsme stihli. Zbyla chvíle na odpočinek. Lehnout si na zem, odpočívat, probírat se zážitky a klimbat.
Zem byla tvrdá.
Jako spát na OSB desce.
Už jsem to zažil.
_7300907-ORF_DxO_PRIME
Pípl mi Wacap a zpráva obasahovala jen fotku.
Dřevěná deska hozená na zadních sedadlech dodávky.
letiste na cestu
A je to tady!
Rozkliknutá zpráva mě téměř dojala k slzám.
Povýšil jsem!
Než jsem se z toho návalu štěstí vzpamatoval, pípl wacap znovu.
“Vem si karimatku na konci jsem to vypodlozil golou a tady budes mit nohy abyses neprevratil.“
Spravedlnost existuje!
Michal si myslím dobře pamatuje jak mě před léty na Brenneru nechal spát na podlaze dodávky mezi kolama, přikrytého dekou, kterou tam měl na čištění právě těch kol, zatímco venku klesala teplota pod nulu. Neměl jsem a ani nadále nemám v plánu mu to přestat připomínat, kdykoliv by měl tendence na mém základním komfortu šetřit.
A tak jsme vyrazili do Španělska. Poprvé autem. Krátce po třetí hodině ranní jsme idikovali škvírku mezi kamiony, zaparkovali v ní a každý si zalezl na svou postel. Po zkušenostech spaní vsedě nebo v neřešitelný poloze kolem šaltrpáky jsem si připadal jak v hotelu Meridian a byl nejvděčnější týpek na tomhle odpočívadle, ztracen mezi polskýma dvanáctitunkama s plachtou a vrčícími mrazáky španělských špedic. Probudili jsme se do zimy, ale pod modrou oblohou. Když už jsme u té modré oblohy, jak dlouho jsem jí neviděl? 14dnů? Určitě.
Rána jako z děla! Co to bylo? Michal vzadu shodil pumpu?
“Co to bylo?”
“Nevim”
Hluboké zařvání, prořízlo temné ticho.
“Tyvolecotoje?!”
“Nevim, kanec?”
Dutý rány jako z dendrofonu u naučný ztezky.
“Ne – ty dutý rány – to je jelen!” odhadl Tomáš
„Nebo los!“ přihodil jsem inteligentně.
„Co to meleš?! Los za Varama, vole…“
“Tak blízko?”
“Asi mu ležíme v cestě, po který den co den chodí k vodě.”
„Tomu losovi?“
„Tyvolespirači!!“ ukončil badendbejvisovskej dialog dvou spacáků na zemi Tomáš.
“Hm.”
Vzdalující se nespokojené zvuky opět zvolna pohltil klid lesa.
Na obzoru se objevil náznak přísvitu a já se cítil skvěle. Uvolněně. Žádná tenze. Do ticha povíval větřík v korunách stromů a sem tam zaštěbetal první ranní ptáček.
Žádná tenze.
Žádná tenze, kterou pociťuji, když mi Michal během usínání předvádí nejlepší výplody Instagramu a Jutubu. Víte, on se rozhodne jít spát třeba během tří vteřin, ve kterých se s rezervou stihne osprchovat, vyčistit zuby a s ohlušujícím rámusem bouchajících dveří a kopání do cestovních kabel, sebou plácnout do postele. Hrdelně zařvat takže všem v perimetru dvou až tří kilometrů čtverečních je ihned naprosto jasná únava, kterou během dne utrpěl. Na to sáhne po telefonu, zamlaská a další hodinu dokáže civět do sítí. A mně znemožňovat spát nekonečným smíchem, údivem nebo jakoukoliv povrchní kravinou, se kterou se velmi nutně potřebuje podělit. Narozdíl ode mě si k sociálům a IG především našel cestu. Je tam totiž možnost soutěžit. Imponují mu čísla, respektive porovnávání.
V tom se rozcházíme. Je mi smutno, když vidím, jak jako brzda palce zabírá pouze vulgarita, hloupost, zmar, smutek, šok, bolest, nešikovnost, neštěstí, lež nebo manipulace.
Ovšem pro Michala se jedná o arénu, kde stačí si na výšku natočit, jak se pokadíte do žlutých slípků s nápisem čikita u pindíka a tou dobou již nahnědlým náznakem zralosti na straně druhé a jde o postačující materiál k tomu, být úspěšný influencer. To je rukavice, kterou zkrátka nelze nezvednout! Čísla mluví jasně a on je chce mít vyšší, než ten počůránek o fotku níž ve fatálně nekonečný tajmlajně jakékoliv sociální sítě, jaká kdy byla nebo ještě stihne být.
Čort vem to moje remcání na toto téma. I popové písničky, který se dostaly do hlavy a těžko ven, tu vždycky byly a budou. To je podle mě cajk, ale jistý balanc by tomu prospěl. Vybalancovat to. Blbost znalostmi, zlo dobrem, technologickou vyspělost selským rozumem, plány zkušenostmi, spěch klidem, fotošopem pohlazenou prdel v legínách stojících na špičkách před západem sluncem 5ti lety na tvrdo a tak dále. Prostě neplnit hlavu vatou a oči hřebíky. Ta laťka by přeci mohla bejt krapet vejš, nebo?

To je jeho usínací model #1 a v mnohem uhlazenější podobě ho ilustruje tento snímek z Kolumbie. Oči mi po více, jak dvacetihodinové cestě doslova krváceli a on civěl do sítí a nepřestával na mě mluvit.
20111206_P376958
Pak má ještě usínácí model #2, které vypadá asi jako tahle momentka z hotelu v kalifornském Santa Cruz.
Všimněte si brčka ze SubWaye stále v puse, kterým pil čaj.
IMG_20180422_221851
“Čaj?”
“Jo čaj.”
“Kde?”
“Co kde?! Chceš ten čaj nebo ne?”
“V Sabveji nemaj čaj.”
“Co-Že?”
“Jakej čaj.”
_RX_2419-ARW_DxO_DeepPRIME
Oheň. V ohni plecháček v něm bublá čaj.
“V jakým sabveji, co to meleš?” kouká na mě nechápavě Tom.
Agh, asi jsem ještě usnul.
“Ale nic, asi jsem ještě bliknul.”
“Bliknul? Vypadalo to, že už se vůbec nikdy neprobereš.”
“Brýáno.”
„Jo tobě taky.“
Posadil sem se na karimatce a vzal si od Toma čaj.
rano ohen
_RX_2452-ARW_DxO_PRIME
Krásný ráno. Oheň, kola, les, šumící vítr, klid.
Co se mi to všechno vlastně zdálo? Myslel jsem na hvězdy, na SpaceX ………. a pak už nevím.
To je cajk. Správně si sny nemáme pamatovat. Mohly by nás pobavit, stejně jako uvrhnout do hluboké deprese. Sny bychom si neměli pamatovat. Někde jsem to četl. Myslím.
_RX_2458-ARW_DxO_PRIME
_RX_2460-ARW_DxO_PRIME
Domů máme daleko a je před námi celý den, kdy nám jízda na kole bude připomínat, jak skvělým vynálezem je. Jen tak si bloumat, jen tak se hecovat na překážkách, jen tak projíždět krajinou, kde jsme nikdy nebyli, jen tak jezdit, jen tak být.
_RX_2467-ARW_DxO_HQ
autobus
_RX_2476-ARW_DxO_HQ
Becov pumpa
voda udoli
_RX_2570-ARW_DxO_DeepPRIME kopie
_RX_2550-ARW_DxO_DeepPRIME kopie
_RX_2547-ARW_DxO_HQ
_RX_2574-ARW_DxO_DeepPRIME
_RX_2579-ARW_DxO_PRIME kopie
_RX_2582-ARW_DxO_PRIME

Rob