Rubrika: Příběhy z focení a cestování

Když se řekne „autobusem do Polska?“. Naskočí mi obraz ospalé středočeské vesničky při pošmourným sobotním ránu. Frontička šedých postaviček s modrýma taškama na zip pod chraptícím obecním tlampačem a ozvěna štěkajícího amrdola kdesi na návsi. Jedna figurka za druhou nastupuje za vrzání kamínků pod botama do letitý karosy s vysokýma sedačkama a nápisem „Zájezd“ na tepichu pod předním sklem.
Kolem a kolem-autobusem do Polska necheš, nebo? A tak jsem jel. Zájezdovým bílým autobusem do Polska.

Ve tři ráno budíček. Opatrně vzbudit pinďu a proměnit ho v maličkatýho zombíka, sedícího si na nožičkách s palečkem v pusince a objímajícího hnědobílýho plyšáka Méďu. Musí „odvézt“ tátu do města na autobus, kterej ho doveze na ten zájezdovej autobus.

V Poznani…sorry ve Wroclawi se konala akce Olympus Perspective Playground, k uvedení nový mašiny Olympus OMD EM1X. Celé to poláci měli perfektně zvládnuté. Tedy vynechám-li prvotní vsuvku ve skejtparku, která byla poněkud chaoticky pojatá a jsem rád, že mě nesejmul žádnej z polskejch skejťáku. Trochu jsem si tam připadal jako mariňák při vylodění v Normandii tentkrát v pětačtyřicátym.
Večerní akce vizuálně fakt paráda. I katering byl boží! Ale štěstí se nemá pokoušet, takže brambory se smažákem to jistily.
Kromě všech možných smyslooblbovačů tam byly i přednášky. Marcin Dobas odprezentoval poutavou přednášku plnou krásných fotek, ale následoval pán v saku prezentujícího samotný nový EM1X. Ještě nikdy-vůbec nikdy-jsem neslyšel nikoho mluvit tak dlouho TAK monotónnnnně! Celou dobu jsem doufal, že změní intonaci. Nezměnil. V Česku na prezentace Olympusu máme Viktoru, který vám 3683-stránkový slajdy odprezentuje do pěti minut tak nahlas a s takovou razancí, že si polovina posluchačů v nastálém tichu musí poupravit vlasy, načež se s vrznutím židle a nesmělým odkašláním v naprostém vjemovém vakuu opatrně rozhlédnout, kdo všechno přežil. Pak se zvednout a jít si to koupit. Ale takovýho má Oly jen v Czechii.

Dalším benefitem byl něco jako spontánní instawalk s mladší generací Olympusáků, kteří si jedou ty svý onlajny a pózy a travelujou a blogujou a vlogujou a tagujou a textíky jim začínají tím rozkošným slůvkem „tak…“. Ještě jim nikdo nevzal misku s vodou, aby si ujasnili, že onlajn jaksi není všechno.
Nejsem tak hloupej, abych sociály nechápal v souvislosti s byznysem, marketingem, prezentací nebo i kreativitou, jenže nikdy mě nepřestane dráždit, že ti co tvoří jsou hrubým odhadem čtyři-pět promile všech těch účtů. Zbytek bučí a uťapává poslušně pěšinku. Vyplňují prostor jejich vato-klonovací obsahem a ta jejich odrůda elektronických travelerů… vykrádaj a drancujou místa s nulovým povědomí o následcích, které spáchaj v tom jejich světě, jenž se vejde do ruky, ale odsíraj to ti, kteří k životu potřebují ještě ten, kterej se do ruky nevejde. Šumí v něm vítr, zurčící potůčky a voní vzduch a dokonce se tam třeba i chodí pěšky. Ono to drancování novodobých telefonních travelerů vlastně dává smysl. Drancování totiž lidem šlo vždycky fantasticky.
Uff, to jsem se rozparádila. Mno nic…odhlédnuli od provozních následků, jejich pitominek v onlajnu, který jim nemůžu zazlívat, protože občasné letmé rozhlédnutí na semaforech prostě na kontakt s realitou nestačí, tak je mezi nimi i hodně nicků, kteří jsou v oflajnu fajn a použitelní.

Někteří tihle kousci, mě trpělivě vzali na procházku. Byli na mě hodní a nebili mě. Já si procházku užil. Pospolu jsme okoukli ranní Wroclaw, nahlédli do insajdu kostelů a cvakli ňáký ty fotky trpajzliků a tak. Vzhledem k tomu, že v sociálních lapačích folourů a lajků se mám technicky vzato hodně co učit, tak například @freecoolina i @igi_flyfish jsou v oflajnovým světě se mnou trpeliví. Nezabili mě ani jednou u nádechu k druhýmu dotazu, tudíž byla tahle část taktéž obohacující. Každej všivej den se naučím něco nového. Jejich nadnárodní sleng je součást této vzrušující hry na smetánku onlajnu.

Jinak nic k psaní, ráno sprcha a tosamý ráno v 0945 před hotelem zase u bílýho busu se dvěma dálkovými řidiči, kteří se na pumpě za Hradcem prohodí. Takže i když mě vezmou do Polska zájezdovým autobusem s Olympusem, přivezu si krom smradlavejch hadrů i hafo legračních zážitků.
Jko.

Byl to bezva vejlet. Baví mě ta sebranka kolem Olympusu. Jsou to fajn strejdové se kterýma je děsná prča! A baví mě nový X-ko! Ta mašina je sice velká, ale zůstala Olympusem a o to jde! Mám radost, že s tím můžu fotit. A tuze rád budu, i kdyby se sebevědomí yutub recenzenti, kterým právo recenzovat dává jen počet odběratelů, pokakali nad tím, že to za ně nefotí samo. Aidyby si jejich oddaní posluchači, kteří se prstem na spoušť z pěti pokusů trefí 3x, koukají-li se do hledáčku, servali kůžičky z prstíků psaním chytrostí na onlajny. Pís, jou.
~rt

Mě snad omejou. Už mi promokají i stehna. A trenky.

Před dvěma hodinama jsem támhle přes pole zaparkoval auto a před hodinou začal v dálkách dole pode mnou vyhlížet světla závodního konvoje. Před půl hodinou o sto metrů níž v zatáčce zapadl italský mládenec s perfektně upravenými vlasy v italském voze. Chtěl se jen otočit, zajel čumákem do pole a plánoval couvnout a jet zpátky. Plán se zasekl na padesátém procentu – zajel čumákem do pole.

Jak známo, nevyplácí se jednotlivosti vytrhávat ze souvislostí. Když týden prší a prší se sněhem nebo občasně sněží a mezi tím vlastně nic jiného, pole jsou podmáčená, hodně podmáčená. Pokud vjezd do pole , kam zajedu čumákem, abych se otočil je ta ona jednotlivost vytržená z kontextu počasí, alespoň tuchu, co je podmáčené pole jílovitého bláta a navrch zohledněnému všeobecnému povědomí o váze černého italského vozu s předním náhonem, motorem vpředu a nízkým podvozkem, tak tomuto mládenci nepomůže ani M.V.A. (Matka Všech Aplikací).

Auto se mírumilovně vnořilo předními koly do pole a spokojeně sedlo na spodek. Chvilku se nic nedělo. Přední kola se počala zběsile točit nejprv dopředu, pak dozadu a nadále v různých intervalech tam a zpátky, tam a zpátky, tam a zpátky.

Byl jsem v zbědovaném stavu a celý výjev jsem sledoval s pramalým zájmem. Drkotaly mi zuby, klepaly se namodralé ruce a celkově jsem byl ve spořivé hybernaci. Emoce byly dávno jednou z komodit odstřižených, aby neubíraly energii.
Jako úplně každému klukovi, co nenosí po kapsách voňavky mi bylo jasný, že tohle nejen nevytlačí, ale ani si před to auto nestoupneš a pokud ano, vyzuješ se z bot, a začneš zachraňovat ještě boty, načež přijdeš o fusakle. Bylo mi to fuk. Oči sledovali výjev. Nic víc.
Po chvíli zpět začali fixovat horizont, kde se snažili vymodlit světla konvoje, který by mě vysvobodil z tohodle nejmokřejšího, nejstudenějšího, nejšedivějšího a největrnějšího místa na úpe celým světě.

Začaly ke mně doléhat vzdálené zvuky. Výraz štvaného zvířete 15cm před mým obličejem. Přeostřuji na blízko. Italský mladík s dříve bezvadnými vlasy v jakési legrační bundě myslivecké barvy a střihu vojenského konga, jen zezadu vykrojený do fraku a s rozparkem kousek nad lítky. Z ní mu koukali ještě legračnější tenoučké texasky, v kterých měl asi nožky, což na zemi bylo zakončeno bezvadnýma bílýma teniskama. Figurka.
Doostřuji a zjišťuji, že opravdu spíná ruce a chce, abych ho zatlačil. Nevím jestli se mi to nezdá. Kdyby věnoval jedinou italskou promily z úsilí, které věnoval tomu, aby se oblíkl, jak se oblíkl, třeba myšlence tlačení jeho auta z týhle jílovité bažiny, muselo mu dojít, že kdybych snad do toho pole stoupnul jednou nohou, tahají mě tři další tifosi a můj prestiž by byl v háji.
To je snad zlej sen, on tu fakt je a fakt to chce.

Odstrkuju jeho spínající ruce, mávnu na projíždějící auto s černouškem za volantem a se slovy “you need this car” píchám prstem do auta s černouškem za volantem, čímž otáčím zoufalou italskou hlavinkou a podávám tím tonoucímu pomyslné stéblo.

Následujících 40min jsem sledoval kmitot kolem nehybného auta. Praská první, druhé i třetí lano, pak i jakýsi pás ze zedních sedaček. Děje se spousta věcí s výsledkem nula.

Na horizontu se objevily světla konvoje a na nejstudenější, nejmokřejší, nejvetrnější místo na úpe celým světě začal doléhat vzdálený hluk vrtulníků. Závod je tady!

Koušu si do prstů, máchám rukama, poskakuju a jinak se snažím rychle dostat na provozní teplotu. Už jsou v serpentině. S nebývalým vypětím se snažím zaostřit a udržet kompozici. Jde to blbě, nemohu uvěřit tomu, jak moc se klepu zimou. Jsou tady!!
Cvak.
Cvak.
Cvak.
Cvak.
Cvak.
Cvak.
A jsou pryč. Hluk vrtulníků se vzdaluje.

Já po třech hodinách zamířil pružně jako zrezlej robot k autu. Nechávám Itala ve vojensko-myslivecký bundě s rozparkem, kde je a soustředím se, abych si nepřehryzl jazyk zimou.
Startuju a mířím fotit do cíle.

~rt

Ono je to kousek před půlkou cesty do Íránu, takže v autě chvilku pobudete. Po dálnicích Maďarska, kde se vám na několik hodin naskytne příležitost zkusit přečíst správně alespoň jednu ceduli a prázdných dálnicích Chorvatska vjedete do silnice klikatící se všemi údolími Bosny. Doufáte v dálnici, ale ona už nepřijde. Jakési kousky tam jsou, ale lidi tam mají asi dost práce s opravami po válce, takže silnice jdou trochu pomalejš. Aby to neznělo katastroficky, tak nutno podotknout, že i přesto se tam autem cestuje komfortněji než v tý naší Czechii. Když to vezmu v mém okolí, tak Jindřichovická zatáčka bude průjezdná ještě tak půl roku a pak nám Penam bude Babiš zavážet práškovacím vrtulníkem. Když se otřu o CZEdálnice, tak to by se mělo zakotvit ve Wikipedii vedle pojmu dálnice. Dojet z Varů do Olomouce zabere jako dojet z Varů na Gardu s bonusem, že cesta do tej Olomouce vás bezpečně vystresuje víc. To jen na ujasněnou.
Sarajevo je v údolí a nejvíce mi to připomělo příjezd do Medelínu

“Z čeho tady žijou? Jezdí sem vůbec někdo na dovolenou”, řečnicky nadhodil Michal.
“Ne, určitě sem nikdo nejezdí. Moře tu nemaj, Lipno tu nemaj, sochy tu nemaj…je to od vesnice k vesnici. Určitě ne.”
Dveře výtahu v hotelu, kde jsme se ubytovali cinkly.
“Heleje!” vyjeknul Michal na chumel japončíků a instinktivně o krok couvnul, aby se mohli vyvalit ven.
“Ti jsou všude” odtušil jsem Belmondovo replikou.
Takže až na japončíky, číňánky a koreječky sem určitě nikdo nejezdí. Ale ti jsou všude, takže se nepočítaj.
Druhého dne jsme v betonovém korytu olympijské bobové dráhy a kolem ní nepotkali nikoho jinýho než emeričany. Byli naprosto všudypřítomní a chytali si úsměvy a záda do telefonů jak o život. Ti jsou asi taky všude, shodli jsme se.
Takže jakýsi turistický ruch tu evidentně je.
“Chalani vyfotíte nás s mašinami?” ozvalo se od chumlu motorek vedle našeho auta.
Zaostřil jsem na zaplácaný espézetky. Blava. A je to tady. Zatím jsme potkali Bosňáka s kterým jsme mluvili jen na recepci hotelu a za kasou Mekdonaldu.

Víte, jsou vejleti a vejleti. Když jsem kdysivá začínal jezdit, samože jsem si vybíral “prdelní” destinace. Jsou následně lépe prodejné, prestižnější, bla bla bla, znáte to. Pak jsem to přestal řešit a cesty se staly cestama, ať byly kamkoliv. Dnes je už stejně vtipný cestovat zuby nehty pro závist sousedů do Turecka nebo Vietnamu. Jsem rád, že zážitkový ježdění jsem si odbyl deset let před vlnou dnešních “blogerů”, kteří si tvorbu zjednodušili do formy, kterou elegantněji zvládne klouček ze školky, když dědovi na klíně vypráví, jak bylo v ZOO a co tam všechno viděl. Fakt jsem rád, že mě nezajímá jestli si to přečte Andy s mamkou nebo “půl republiky”. Všechno se konzumuje ve vteřinách, nikoho to nezajímá, všichni všude byli. Ať už udělat si blbofotku “záda stojící na výhlídce” nebo natočit etnickej cajdák na full hádé, popř.4K vídeo. Je to marný, jediný selfie, který má opodstanění je kosmonaut mimo ISS, jediná destinace, kterou byste překvapili je Měsíc, ale na to už vážně potřebujete hromadu povolení a navíc koule. A tím myslím jakože fakt koule, což shrnul John Young lapidárně : „Kdokoli sedí na špičce největšího systému s kyslíkovodíkovým palivem na světě, a ví, že se chystají spodek zapálit a zároveň nemá alespoň malé obavy, nerozumí tak úplně celé situaci….“. Prostě je tenhle svět při téhle optice malej.

Měsíc před Sarajevem jsem se vrátil z Kalifornie a vzpomenu si jen na to, že je to daleko. Jinak to bylo jako v Kadani za nádražím. Když jsem se vrátil ze Sarajeva, což je taky daleko, ale z pohledů vjemů je to zcela jiný příběh. Hodně nejednoznačný. Když člověk celou Bosnu nečumí do telefonu, tak zaregistruje detaily i celky, který donutí se zamyslet. Jasně, pro ty, kteří vykoukli na svět po roce 2000, mající všechno, kromě hladu po poznání, robusního selskýho vzdělání a povědomí o minulosti je Bosenská válka asi tak daleko jako pro nás, Gustovo děti, druhá světová. Co pro naše dědy byla Velká válka, byla 2WW pro naše rodiče, tím byl Vietnam pro nás a proto se Bosenská válka zdá nedávno. Působila z TV jinak, nebyla v poušti “někde daleko”. Byla tady za rohem. Byli tam lidi oblečení jako my, domy jako tady, tramvaje jako v Plzni, byla vším blíž. Nyní po dvaceti a něco rocích je v Bosně a Sarajevu furt nespočet jizev. Projíždíte vesnice, vidíte rozstřílený domy, procházíte se centrem Sarajeva po neblaze slavné “třídě sniperů” a vidíte rozstřílený domy vedle těch fajnových. Potkáváte lidi a myslíte na to, co všechno viděli, co zažili. Rozhlížíte se z kopců nad městem a nejde nemyslet na tři roky obléhání a ostřelování města uvězněného mezi kopci. Na to jak těm, co to rozpoutali a dávali rozkazy jeblo v hlavě. Stojíte u zdi vedle silnice a v ní díry po kulkách ve výšce hrudi. Nutí vás to myslet, vnímat, soucítit. Stoupnete do lesa a chtě nechtě se vám tam moc šlapat nechce, protože nejde nemyslet na cvaknutí pod nohou. Je skoro jistý, že bych tam chladnokrevně kámen nešoupnul jako Mel Gibson. Všechno je trochu jiný.
Zorientovat se, kdo proti komu, jaký území komu patří, kdo to řídí a jak to může fungovat není lehký. Je mezi těmi lidmi napětí? Je? Bylo to všechno nutný? Nešlo projíždět kolem silničního ukazatele “Srebrenica” jako kolem ukazatele do “Horní Blatný”?

Přijedu domů a zprávy chrlí dál zbraně ze všech stran. Tady padá ze stolu dohoda o odzbrojení, tady o regulaci nukleárních zbraní, Rus má další supersofistikovanou zbraň, Armáda Korejců je největší v galaxii, Írán zvedá prst, Ameriku, která má klasicky všeho nevíc, nejvýš, nejdál a nejhrozněji má pod palcem pako. Proč každej nemůže mít Boha, kterýho chce a nebere se to z nadhledem jako v partě Robina Hooda? Proč lidi znají Malého Prince a nemyslí na něj, kdykoliv komplikujou další volovinu? Proč na čudlíkách sedí ti, kterým pak bomby na domy, rodiny, děti padat nebudou?
Lidi jsou největší hovada, který po týhle planetě kdy chodili. Jsme tak chytří, že nevidíme. Když vstoupí do krajiny, zůstane za ním asfaltová silnice. Když vymyslí igeliťák, nejdřív do něj dá rohlik a pak s ním zadusí planetu. Když vymyslí flintu, půjde a zastřelí souseda. Když bombu, hodí jí na město vedle toho svýho.
Myslet bolí.






~rt

První cestou roku 2018 byl Hannah v Říši. O tom teď psát nebudu. Teď se budu v krátkosti věnovat druhé cestě – s Michalem do Chrvacka a zpět. Zase do do Chrvacka. Zase dodávkou. Zase s koly. Emm, abych uvedl věci na pravou míru – v Chrvacku jsem byl, co mi je známo 2x v životě, takže to, že vyšly dva jugoslávský blogy za sebou je náhoda. Fakt.

Zpět k ději – opět s koly, to by bylo jako tolikrát, ale tentokrát s berany a nejednalo se o trénink. Opravdu jsme vezli štěrkolety, abychom fotili štěrkolety! Ponejprv jsme plánovali něco dostupnějšího – Istrii, ale lednový počasí na jihu umí sice dost, jenže ne všechno, proto jsme museli prstem do mapy píchnout ještě o kus jižněji – Makarska. Během celý cesty jsme nepřišli na to, jak nás to, potažmo Michala napadlo. On si vsugeroval, že je to jasný, ale nedokázal vysvětlit, jak to, že to znal, když to neznal. Divný. Asi to měl uložený v tom prostoru mozku, kde vzniká dežaví nebo halucinace. Vyráželi jsme na noc, abychom vyšetřili půlden na rozkoukání. Nejsem noční řidič. Michal to ví a šetří mě co mu jeho řidičsko-robotické schopnosti stačí. Jakmile sednu za volant mezi 2-5 hodinou ranní, dojedu stěží na další odpočívadlo. Tak to je. Chorvatsko podél dálnice je jako Amerika. Nekonečný, liduprázdný, pocitově rozlehlý. Pohled do mapy ale nenechá nikoho na pochybách, že pod úrovní Plitvických jezer je to moře-kopec-dálnice-pláň-kopec-hranice. Vizuálně to tak, ale nevnímáte a máte dojem rozlehlosti. Paradoxem byla ona dálnice, připravená na nekonečný proud červencových aut. Tolik pump s naddimenzovanýma odpočívadlama, byla teď v lednu prázdné jako okolí atomová střelnice. Makarska je riviéra. Je jedno jestli francouzká, italská nebo chorvatská, prostě riviéra. Na riviéře chodí lokálové v lednu zachuchlaný od hlavy až k patě v šále, bundě, čepici, slunečních brýlích a ostatním, co znemožňuje ohýbat ruce v loktech, nohy v kolenou a otáčet krkem, díky čemuž se pohybují trochu jak tučňáci. Ti co se nepohybují strnule sedí v poloprázdných kavárničkách, odkud bez hnutí, mrknutí, výrazu hledí v dáli. My tam chodíme v triku a mikině. To je riviéra.

Dovolte krátkou vložku. Při dojezdu do Makarský pod cedulí „Dobro došli na Jadran“ nám u zadního kola upadl urezlý kryt kotouče a dělal nemilé zvuky. Chvíli jsme kolem toho chodili, porůznu se drbali na zátylcích, až nám bylo jasný, že musíme sehnat cihly, protože Michalův hever byl v hodně nevyzpytatelný kondici.
„Nemůžeme přijet do Chorvatska a hned někomu lohnout cihly, jak čecháčci!“
„Máš jinej nápad?“ odtušil Michal s pohledem zaraženým do zadního kola.
A tak jsme našli u zahrádky na skoro hlavní silnici hromadu tvárnic.
„Jako fakt tu šlohnem dvě cihly (?)“, pronesl jsem spíš odevzdaně než v otázce.
„Tři.“ opravil mě Michal a dodal, že to provedeme rychle a nikdo si ničeho nevšimne.
Podezřele nenápadně jsme přeběhli silnici, s heknutím vzali 3 tvárnice. Jedna z nich nám upadla na silnici. Nešikovně to cpeme do auta. Já se vracím pro třetí, ležící uprostřed silnice. Blíží se paní s dítětem za ruku a kočárkem. Házím tvárnici s rachotem rychle do auta. Paní z nás nespouští pohled. Z nás a z naší SPZ.
„Dobrý den.“, pronesla bezvadnou češtinou, když nás míjela.
To jen tak na okraj.

Bydlení v apartmánu na riviéře v lednu je taky všude stejný. Vemte si papuče. Ježdění tentokrát nebylo stejný, protože jsme nehledali kopec, nehledali ani zkopec, ani kopec s traily. Ježdění i tvoření mělo taky odlišnou energii, musel jsem si připomínat, že nejsem na vejletě, ale v práci. Nerutinní, osvěžující. Ještě jsme chytli tak skvělý počasí, že jsem půl dne ztratil jen hejkáním z radosti. Večerní nízké světlo celou tu nádheru ještě vygradovalo. Lítal jsem po kopci jak pošuk a hledal ve sprintu nejlepší možný úhly, zároveň furt ještě hejkal radostí ze všeho toho kolem. Druhý den dopolednímu pudinku (oparu) od moře chvilku trvalo, než se rozpustil, ale po 11h už do nás prali sanšajni. Třetího dne to vypadalo, že se pudink nerozpustí vůbec. A on se nerozpustil.

Proto jsme upravili plán. Nejprve projet tunelem do vnitrozemí. Tam na nás foukla lednová realita. Zapli jsme si mikiny a pohledali jestli někde v autě nevezeme krom dvou kartonů sladkých limonád a navigace třeba i bundu. Shodou náhod jsme našli velmi zajímavé místo jako ze středověku. A odsud byli lámáni mužem o holi-klacku, jít do jeho stavení na kořalku. V 11h dopo a s vidinou cesty domů jsme to nevyhodnotili jako skvělej nápad a s díky odmítli. Následně jsme projeli tunelem zpět k moři, kde se zázrak nekonal a opar držel svéřepě pozice. Proto jsme zamávali Makarský a vydali se po pobřeží na sever do Splitu, kde přejedeme na dálnici. Kousilínek pod Splitem jsme vyjeli z pudinku a ocitli se opět v půlce května. Tím jsme dostali šanci na posledních pár akcí na kopci, což jsme využili. Poslední pohled na úžasný výhledy a klikatou uličkou nad srázem, kde se dodávka občas vešla jen s tichou motlitbou, jsme se sešmodrchali dolů do Splitu.

Kaloricky zcela korektní hambáč v Mekyně a šmitec, pohádky je konec, za 10h zpět v našem Czechia-Kocourkově, kde si vlastní lid zvolil Zeman-Babiš-Tokio. Protože chceme, aby nám všem bylo líp, jdeme na to od lesa nenapadnutelnou logikou: “vidím hovno – šlápnu do hovna // říkaj hovna – věřím hovnům – volím hovna”. Asi je jasný, jak to bude vypadat hned příště. Po vyčpělém (leč mimořádně úspěšném) tématu „uprchlíci“ nám teď Šikanzen bude omýlat téma czexit, dokud neuvěříme. Jakoby nestačil Ten Který Objímá Stromy a Ten Který Dává Chléb…Úspěšně aspirujeme na experimentální národ století, na kterém svět může s úžasem sledovat, kam až ti roztomiloučký hloupí czechiáčkové, kteří chtějí jen brát, ale nic nevracet do systému, dokáží sami zajít. Vlastně se není čemu divit. Dokud tihle týpci ze schránek s úsměvem širokým a radou do života, popřípadě bojovým sloganem budou mít k dispozici takovou masu odevzdaných, internetově negramotných, google-maturantů, vesničanů, maloměšťáků, starých komoušů se zahrádkou, bílých límečků se špinavejma trenkama a křupanů z příhraničí, odkud taky jsem, tak to budou mít cestičku ke státním příspěvkům a moci doslova vypucovanou. „Něco-cokoliv jim řekni, ti burani u hranic to sežerou.“. Třeba v Kraslau náš milý japonský ochránce před uprchlíky furt visí nad kruháčem a věřím tomu, že buď se plakát vymění jen za heslo s czexitem nebo tam bude dokud barák nespadne. Čert nám byl dlužen přímou volbu prezidenta a Bůh nás ochraňuj před….třeba referendem o czexitu, vlastně před jakýmkoliv referendem, dokud referendujeme jako ve Formanově filmu, protože my v tom máme slušnej guláš a fejsbuci s interneti na to sypou kobereček koření. Dále nás ochraňuj před sdílením kravin na fejsbucích, kteří tam věšej přivandrovalci s doktoráty z historie, pasáčci oveček nebo kdejakej zatr sakr řezník Krkovička se všemi jejich neviditelnými loajálními pomocníčky trolíčky a vlastně i dost našich kámošů, kteří by měli mít na tlačítko „sdílet“ zbrojní průkaz a psychotesty…mno…ten seznámek na ochraňování nás by byl kapánek delší, ale už moc nevěřím tomu, že to máme v těch našich hlavinkách v pořádku.

No nic, máme co jsme chtěli.
~rt

S koncem sezóny jsem vyštrachal texty, který jsem si načmáral na začátku sezóny. Úpe jsem na ně zapomněl, ale úpe!

Kužel světel osvětluje titěrný uličky jako z románu Viktora Huga.
Jsou sevřený starými stavbami a vytváří labyrint, ve kterém vážně není problém zabloudit doslova na pětníku. Sami se o tom budeme přesvědčovat následující dva dny, kdykoliv půjdeme “domů” na penzion. Chorvatský Grožnajn působí, jako z jiné doby. Neznalí prominou, nejsem kavárenskej všechnoználek s googlem a proškrtaným seznámkem “must see” v kapse. Možná i proto, ač furt pryč, jsem vlastně všude prvně. Ani před psaním těchto řádek, jsem si nedal tu práci, abych si tohle starobylé městečko prolustroval Wikipédií. Co mohu napsat určitě je to, že na mě zapůsobilo. Jestli bylo zachovaný-tak skvěle, jestli zrenovovaný, tak to nebylo poznat. Pěkný.

Chorvati zavřeli hranice v den, kdy jsme tam měli na mířeno, takže jsme v rádiu během cesty přes Říši a Slovinsko poslouchali, že jsou dlouhý fronty. Dva hejsci, kteří hodně rychle zapomněli, jaký to bylo na čáře, než je vyzmizíkoval šengen tomu věnovali pramálo pozornosti. Grožnajn leží pár kilometrů za čárou. A tahle fronta zavinila, že tenhle “na dohled”, nám zabral jako cesta přes ¾ Slovinska. No.

“We are here.” informuje Michal telefon, zatímco koukám do kamenné zdi ozářené kuželem světla.
“Where?” ozve se tlumeně z telefonu do ticha kabiny.
“..emm..here..”, Michalova intonace vykouzlila roztomilý mix zmatku se špetkou ironie a po dvou rázných kývnutí hlavou imaginárnímu někomu, kdo před ním vůbec nebyl, ale mluvil mu do ucha pokračoval o poznání energičtěji:
“..go to downtown, okej!”
Podíval jsem se na něj a než jsem stačil zformulovat otázku, Michal nastartoval a vyrazil do uliček, kam se jeho dodávka hodila jako koňské spřežení na letiště Heathrow.
Kostrbatě prokličkoval, kam se vešel a během dvou minut dojel na stejný místo, odkud jsme vyjeli.
“Jsme objeli kostel?” zeptal jsem se.
“A můžeš mi říct, jak se hledá downtown ve středověku?!” pohotově kontroval.
Silueta postavy, která se přiblížila k okýnku prozradila, že si nás našel sám. Vypadá to tu malý.
Vřelé přivítání pořadatele a už si nás vedl na ubytko. Po pěti zatočeních si mě uličky vzaly a já doufal, že se z nich ráno vymotám.


První závod letošního seriálu SloEndura byl před námi a Michal se na něj vydal na pozvání pořadatele, aby se rozzávodil před sezónou. Čtení o tom, jak probíhaly závody nechcete, že ne? Toho je plný internet. A Michal taky nechce číst, jak dopadl, he he. Dokonce mi zakázal vyfotit ho na pódiu.
Takže budu gentleman.


“Ty`s spadl?” koukám mu na loket a koleno bez chrániče.
“No vlastně ne, ale jo.”
“Co prosím?” ozvala se ve mně zvědavost.
“Já vlastně ani nepustil řidítko, jedu jedu a najednou koukám, že jedu po zemi a všechno mě pálí. Tak si říkám, tyvole, já asi spadl. Zvedám kolo a koukám, že nejsem první, protože na zemi se válí plast z chrániče. Takovej ten, co mi chybí v tý látkový kapse tady, vidiš?” ukazuje se na koleno. Na prázdný kolenní chránič.
“Vidim…”
“Byl můj. Ty vole on mi vyskočil jak kluzká svině..”
No nic, vše bylo dobrý závod byl taky dobrý, výkon byl taky dobrý a závodit s lokálama, který to měli tak našatlovaný, že se Michala ptali na přejezdech kudy k erzetě nebylo zadarmo. Lehnul, smůla, ale jak by řekl na tiskovce v jeho klasickým “tiskovka slengu” – je to sport.

Jo a bylo děsný vedro, takže rudá byla barva naše.

Z Grožnjanu jsme se přesunuli kousek nad Trento do Itošky, co je Itoška, ale vlastně není Itoška na týmový testovací kemp Ghostu. Že je to zmatečný s tou Itoškou? No o tom třeba zase příště, když se mi bude chtít klovat.
~rt

Nevzpomínám si, že bych se někdy v autě takhle bál. Nešlo nemyslet na to, že veškerá hmota, která drží tak tak tohle žluté auto na silnici se v mžiku může změnit v hmotu, která bude fatálně živit energii kotrmelců, kdyby se utrhlo. A ono se trhalo. Auto každou zatáčku odskákalo trochu stranou. Řidič vypadal chladnokrevně a soustředěně pilotoval, dokonce semtam prohodil něco křížem dozadu na druhýho “mavikáře”, kterej zdaleka nepůsobil tak vyděšeně jako já. Já ze všech sil ždímal madlo nad okýnkem a nakonec mě kousla křeč do pravého stehna. Každých pár vteřin jsem vydal výdech mixovaný s hrdelním zvukem, který bych čekal spíš u někoho na lyžích, kdo zrovna omylem vrátil rotaci, kterou vyhrál X-Games.
Sjezd z obávané hory Mont du Chat při šesté etapě Duphiné (možno dohledat na YT, ale po tom, co v ní nešťastně spadl Porte při TdF si jí myslím většina fanoušků vybaví) nešponoval nervy k prasknutí pouze mně, ale zaznamenali to napříč i média. Dole jsem zhluboka vydejchával, že jsem se zase nachomejtnul k něčemu co by nespravila ani tuba Pikaa na ex. Opřen o blatník jsem vnímal krásnej cvrlikot ptáčků, šumění listí a takový ty věci, co normálně nevnímáme. Za skupinou Contador, Valverde, Bardet to byl mimořádně intenzivní zážitek.

Když jsem se vykutálel z auta nespouštěl jsem oči z mého řidiče a snažil jsem nalézt byť sebemenší podobu s Alainem Prostem. Nenašel jsem, takže asi jezdil Dakar.
Smáli se mi. Prý to nebylo, až tak zlé, mají spousty zkušeností, takže nebyl důvod k obavám. No nevím, mě to, že stojím na klepajících se nožičkách s velikánským propoceným koláčem přes celá záda v cíli vedle auta přišlo jako jedna velká klika.
Přitom to začalo tak nevinně. Dokonce jsem jednu část etapy i klimbal. Sunuli jsme se francouzkou krajinou, kdesi v konvoji za pelotonem, aniž jsme ho zahlédli a jediné rozptýlení byly pendlující jezdci pro bidony a čůrající závodníci.


Včera u večeře mi Phil, jeden z Mavic týmu, říkal, že Mavic auta jsou vždy první a hrdě píchnul prstem do telefonu, kde vygůglil snímek z Tour s Vítězným obloukem na pozadí a Mavic vozem hned za skupinkou uprchlíků. A mně posadili dozadu pelotonu. Vlastně to dávalo smysl. Vepředu je určitě spousta práce a pisálek by jim v autě jen překážel. Takhle ho svezou a uklidí zároveň. Vlk se nažere a ovce zůstane nedotčená. Abych vysvětlil pozici a počty Mavic aut. Na Dauphiné byly tři auta a jedna motorka. Neutrální auto Mavic je vždy první a jeho pozici a pohyb řídí červené auto direktora závodu. Mavic asistence se pohybuje pouze tam, kde se něco děje, kde se láme chleba. Mimo hlavní jeviště se v případě defektu čeká na týmová auta. Jak jsem napsal-které auto pojede za kterou skupinou, kdy počká, aby ho předjela ta a ta skupina nebo závodník, určuje direktor závodu.

Vystupme nyní na okamžik z auta a podívejme se ve zkratce na jejich činnost.

U včerejší večeře po mé pravici přežvikoval svou pizzu Phil a já chvilku zvažoval, jestli otázka, kterou mu hodlám položit bude fó-pá nebo nebude. Vycítil jsem, že tahle parta svou prací žije a mohla by se jich dotknout.
“Jak to bylo s tím Froomovo běžeckým představením vloni na Tour?” zeptal jsem se.
Phil se na mě podíval, dožvýkal, opřel si lokty o stůl, ruce si promnul před obličejem, ostrým krátkým zasyknutím se zbavil zbytků pizzy mezi zuby a začal v klidu odpovídat.
“Víš, vozíme na neutrálních kolech čtyři druhy pedálů – Look, Shimano, Time a Speedplay.”
“Ale Sky má přeci Shimano!”, zkusil jsem vehementně projevit erudovanost a aktivitu. Mojí zbytečnou zbrklost naštěstí Phil přešel bez povšimnutí – jistě, že jezdí Shimano.
“To jo, ale my vozili dvě kola na střeše, to jak to vyjde při závodě je tak trochu loterie. Koneckonců jde o to umožnit jezdci chvilku na čemkoliv šlapat, než dorazí týmové auto. Jakákoliv jízda je vždy rychlejší než stání u silnice. Až na tenhle případ. Situace byla natolik vyhrocená, že se počítalo naprosto vše. I běh byl variantou. Nervy pracovaly. Za Froomovo skupinkou to při přesýpání pelotonu nevyšlo na auto se Shimano pedály na střeše.”
“Aha..”
“Ale všechno špatný tě ve výsledku může posunout. Od téhle příhody máme na každě střeše nové držáky na čtyři kola se všemy pedály.”
“Kolik dní jste v sezóně mimo domov?”
“175.” odpověděl bez přemýšlení.
“A který závod je nejnervóznější, nejhektičtější?”
“Rozhodně Tour. Tam je to masakr. Doslova. Hlídat všechny situace a nepřejet nikomu nohy je…dost těžký. V klasikách je odskočená Roubaix, to je taky divočina, ale trochu jiná než Tour.”


Před příjezdem na start jsme se všichni zastavili na kafe u pumpy a tam také byly auta dokonale vypucovaná, aby se na startu leskly se na všechny strany.




A pak jsme odtartovali do té etapy, co se ze začátku jevila tak ospale. V profilu se tyčily dva kopce. Pod prvním mě z klimbání probrala prudká akcelerce vozu a velmi, velmi těsné předjíždění kolony vpravo a motorek vlevo dopředu i před kabriolet závodního lékaře, hned za červenou Škodovku šéfů pelotonu. Došlo mi , že to francouzké zapraskání ve vysílačce, kde jsem identifikoval pouze slovo “Mavic” opravdu patřilo nám. Poprvé jsem viděl peloton a začal se snažit ho vyfotit z okýnka.

Po dvou cvaknutích jsem usoudil, že to nestálo ani za jednu z těch dvou fotek. Prostě se změnila scéna, ale nemělo cenu kvůli tomu plašit. Peloton se natahoval, my předjížděli závodníky a já se rozvzpomínal na Philova slova, že jsme vždy ti první. Mavic se držel za červeným autem čela pelotonu. Následující sjezd byl malinko adrenalinový, chvílemi tak trochu nepříjemný, ale nic co bych zaznamenal, kdybych tušil, co nás bude čekat ve sjezdu z Mont du Chat.



Následující výjezd již byl regulérní boj, jak ho známe z TV přenosů. V pelotonu bouchli saze, začala šachová partie nakládání a časování výkonu celých týmů i jednotlivých jezdců. Kopec Mont du Chat je velmi strmé stoupání po celé déce. Brzy zbylo z pelotonu mnoho nesourodých skupinek. Vepředu se utvořila ta, která bude hrát první housel – Porte, Froome, Fuglsang, Aru, Contador, Valverde, Martin a několik dalších. Těch několik dalších ztratilo přímý kontakt, ale zůstali opadál a špice se rozdělila po taktických hrátkách Astany na Aru, Fuglsang, Froome, Porte a za nimi Valverde, Contador, Bardet. Pomocnící tvrdící tempo odstupovali zcela vyčerpáni a ve zbídačeném stavu se začali dávat do kupy, aby dojeli do cíle a druhý den opět byli k ruce kapitánům. Například Kwiatko. Ředitel závodu určoval pozici Mavic auta, kdy už může před skupinku a za jakou pojede. Na vrchol jsme jeli za Contadorem Valverdem a Bardetem. A co se dělo v tom šíleném sjezdu dolů jsem už zkusil popsat na začátku článku. Ještě jsem se v autě takhle nebál.

~rt
__
P.S. Pod čarou pro úplnost heslovitě doplňuji technická fakta – třeba by mohla někoho zajímat:

Mavic auta letos vozí na střechách kola Canyon s vybavením Shimano Ultegra. Převody jsou na všec h 52/36z x 11ti rychlostní kazety Shimano a Campagnolo 11-28z.
Kola jsou mix Ksyrium a Cosmic, všechny s nalepenými galuskami Mavic Yksion Pro 25-28 Tubular. Kdo by zahlédl na některém kole pedály Mavic, tak to je proto, že Mavic spolupracuje ve výrobě pedálů s Time a oba používají stejné kufry.
Mavic sponzoruje dva World Tour týmy – AG2R a Cannondale Drapac. Dále několik samostatných jezdců, jako například Dan Martin z Quick Stepu. Jak vybírají jezdce? Musí mít výsledky a zároveň být schopní podávat konstruktivní feedback. Ne každý jezdec s výsledky je toho schopen. Dan Martin například vozí a komentuje ultimátní tretry Mavic, které snad už nejsou ani tretry v pravém slova smyslu. Kompletně karbonová skořepina, kterou bych (nikoliv podobou) přirovnal třeba k lyžařským přeskáčům, s vnitřní vložkou a cenou tisíc eur (!). Další zdroj zpětné vazby jsou ambasadoři. Například nedávnu kartiéru ukončivší Frank Schleck.
Team AG2R využívá kompletní zapletený program Mavic v kombinaci s galuskami Continental, team Cannondale Drapac naproti tomu vozí Mavic kola i s Mavic galuskami (plášti).
Výběr modelu výpletů je konkrétně u Drapacu, kde jsem se zastavil pro pár odpovědí osobní volba závodníků. Na šestou etapu nasadili všichni prototypové Cosmic, které budou představeny v následujících měsících a jeden závodník volil Ksyrium. Zcela standardním rozměrem galusek je 25mm, na některé belgické klasiky nasazují 26-28mm. Vždy jsou to galusky, pláště nasazují jen na některé vybrané časovky. Před každou etapou, závodem je kontrolován tlak v každé jednotlivé pneumatice. Seznam hodnot je zaznamenán na přední/zadní kolo a to na sucho i mokro.