S koncem sezóny jsem vyštrachal texty, který jsem si načmáral na začátku sezóny. Úpe jsem na ně zapomněl, ale úpe!

Kužel světel osvětluje titěrný uličky jako z románu Viktora Huga.
Jsou sevřený starými stavbami a vytváří labyrint, ve kterém vážně není problém zabloudit doslova na pětníku. Sami se o tom budeme přesvědčovat následující dva dny, kdykoliv půjdeme “domů” na penzion. Chorvatský Grožnajn působí, jako z jiné doby. Neznalí prominou, nejsem kavárenskej všechnoználek s googlem a proškrtaným seznámkem “must see” v kapse. Možná i proto, ač furt pryč, jsem vlastně všude prvně. Ani před psaním těchto řádek, jsem si nedal tu práci, abych si tohle starobylé městečko prolustroval Wikipédií. Co mohu napsat určitě je to, že na mě zapůsobilo. Jestli bylo zachovaný-tak skvěle, jestli zrenovovaný, tak to nebylo poznat. Pěkný.

Chorvati zavřeli hranice v den, kdy jsme tam měli na mířeno, takže jsme v rádiu během cesty přes Říši a Slovinsko poslouchali, že jsou dlouhý fronty. Dva hejsci, kteří hodně rychle zapomněli, jaký to bylo na čáře, než je vyzmizíkoval šengen tomu věnovali pramálo pozornosti. Grožnajn leží pár kilometrů za čárou. A tahle fronta zavinila, že tenhle “na dohled”, nám zabral jako cesta přes ¾ Slovinska. No.

“We are here.” informuje Michal telefon, zatímco koukám do kamenné zdi ozářené kuželem světla.
“Where?” ozve se tlumeně z telefonu do ticha kabiny.
“..emm..here..”, Michalova intonace vykouzlila roztomilý mix zmatku se špetkou ironie a po dvou rázných kývnutí hlavou imaginárnímu někomu, kdo před ním vůbec nebyl, ale mluvil mu do ucha pokračoval o poznání energičtěji:
“..go to downtown, okej!”
Podíval jsem se na něj a než jsem stačil zformulovat otázku, Michal nastartoval a vyrazil do uliček, kam se jeho dodávka hodila jako koňské spřežení na letiště Heathrow.
Kostrbatě prokličkoval, kam se vešel a během dvou minut dojel na stejný místo, odkud jsme vyjeli.
“Jsme objeli kostel?” zeptal jsem se.
“A můžeš mi říct, jak se hledá downtown ve středověku?!” pohotově kontroval.
Silueta postavy, která se přiblížila k okýnku prozradila, že si nás našel sám. Vypadá to tu malý.
Vřelé přivítání pořadatele a už si nás vedl na ubytko. Po pěti zatočeních si mě uličky vzaly a já doufal, že se z nich ráno vymotám.


První závod letošního seriálu SloEndura byl před námi a Michal se na něj vydal na pozvání pořadatele, aby se rozzávodil před sezónou. Čtení o tom, jak probíhaly závody nechcete, že ne? Toho je plný internet. A Michal taky nechce číst, jak dopadl, he he. Dokonce mi zakázal vyfotit ho na pódiu.
Takže budu gentleman.


“Ty`s spadl?” koukám mu na loket a koleno bez chrániče.
“No vlastně ne, ale jo.”
“Co prosím?” ozvala se ve mně zvědavost.
“Já vlastně ani nepustil řidítko, jedu jedu a najednou koukám, že jedu po zemi a všechno mě pálí. Tak si říkám, tyvole, já asi spadl. Zvedám kolo a koukám, že nejsem první, protože na zemi se válí plast z chrániče. Takovej ten, co mi chybí v tý látkový kapse tady, vidiš?” ukazuje se na koleno. Na prázdný kolenní chránič.
“Vidim…”
“Byl můj. Ty vole on mi vyskočil jak kluzká svině..”
No nic, vše bylo dobrý závod byl taky dobrý, výkon byl taky dobrý a závodit s lokálama, který to měli tak našatlovaný, že se Michala ptali na přejezdech kudy k erzetě nebylo zadarmo. Lehnul, smůla, ale jak by řekl na tiskovce v jeho klasickým “tiskovka slengu” – je to sport.

Jo a bylo děsný vedro, takže rudá byla barva naše.

Z Grožnjanu jsme se přesunuli kousek nad Trento do Itošky, co je Itoška, ale vlastně není Itoška na týmový testovací kemp Ghostu. Že je to zmatečný s tou Itoškou? No o tom třeba zase příště, když se mi bude chtít klovat.
~rt