Nevzpomínám si, že bych se někdy v autě takhle bál. Nešlo nemyslet na to, že veškerá hmota, která drží tak tak tohle žluté auto na silnici se v mžiku může změnit v hmotu, která bude fatálně živit energii kotrmelců, kdyby se utrhlo. A ono se trhalo. Auto každou zatáčku odskákalo trochu stranou. Řidič vypadal chladnokrevně a soustředěně pilotoval, dokonce semtam prohodil něco křížem dozadu na druhýho “mavikáře”, kterej zdaleka nepůsobil tak vyděšeně jako já. Já ze všech sil ždímal madlo nad okýnkem a nakonec mě kousla křeč do pravého stehna. Každých pár vteřin jsem vydal výdech mixovaný s hrdelním zvukem, který bych čekal spíš u někoho na lyžích, kdo zrovna omylem vrátil rotaci, kterou vyhrál X-Games.
Sjezd z obávané hory Mont du Chat při šesté etapě Duphiné (možno dohledat na YT, ale po tom, co v ní nešťastně spadl Porte při TdF si jí myslím většina fanoušků vybaví) nešponoval nervy k prasknutí pouze mně, ale zaznamenali to napříč i média. Dole jsem zhluboka vydejchával, že jsem se zase nachomejtnul k něčemu co by nespravila ani tuba Pikaa na ex. Opřen o blatník jsem vnímal krásnej cvrlikot ptáčků, šumění listí a takový ty věci, co normálně nevnímáme. Za skupinou Contador, Valverde, Bardet to byl mimořádně intenzivní zážitek.

Když jsem se vykutálel z auta nespouštěl jsem oči z mého řidiče a snažil jsem nalézt byť sebemenší podobu s Alainem Prostem. Nenašel jsem, takže asi jezdil Dakar.
Smáli se mi. Prý to nebylo, až tak zlé, mají spousty zkušeností, takže nebyl důvod k obavám. No nevím, mě to, že stojím na klepajících se nožičkách s velikánským propoceným koláčem přes celá záda v cíli vedle auta přišlo jako jedna velká klika.
Přitom to začalo tak nevinně. Dokonce jsem jednu část etapy i klimbal. Sunuli jsme se francouzkou krajinou, kdesi v konvoji za pelotonem, aniž jsme ho zahlédli a jediné rozptýlení byly pendlující jezdci pro bidony a čůrající závodníci.


Včera u večeře mi Phil, jeden z Mavic týmu, říkal, že Mavic auta jsou vždy první a hrdě píchnul prstem do telefonu, kde vygůglil snímek z Tour s Vítězným obloukem na pozadí a Mavic vozem hned za skupinkou uprchlíků. A mně posadili dozadu pelotonu. Vlastně to dávalo smysl. Vepředu je určitě spousta práce a pisálek by jim v autě jen překážel. Takhle ho svezou a uklidí zároveň. Vlk se nažere a ovce zůstane nedotčená. Abych vysvětlil pozici a počty Mavic aut. Na Dauphiné byly tři auta a jedna motorka. Neutrální auto Mavic je vždy první a jeho pozici a pohyb řídí červené auto direktora závodu. Mavic asistence se pohybuje pouze tam, kde se něco děje, kde se láme chleba. Mimo hlavní jeviště se v případě defektu čeká na týmová auta. Jak jsem napsal-které auto pojede za kterou skupinou, kdy počká, aby ho předjela ta a ta skupina nebo závodník, určuje direktor závodu.

Vystupme nyní na okamžik z auta a podívejme se ve zkratce na jejich činnost.

U včerejší večeře po mé pravici přežvikoval svou pizzu Phil a já chvilku zvažoval, jestli otázka, kterou mu hodlám položit bude fó-pá nebo nebude. Vycítil jsem, že tahle parta svou prací žije a mohla by se jich dotknout.
“Jak to bylo s tím Froomovo běžeckým představením vloni na Tour?” zeptal jsem se.
Phil se na mě podíval, dožvýkal, opřel si lokty o stůl, ruce si promnul před obličejem, ostrým krátkým zasyknutím se zbavil zbytků pizzy mezi zuby a začal v klidu odpovídat.
“Víš, vozíme na neutrálních kolech čtyři druhy pedálů – Look, Shimano, Time a Speedplay.”
“Ale Sky má přeci Shimano!”, zkusil jsem vehementně projevit erudovanost a aktivitu. Mojí zbytečnou zbrklost naštěstí Phil přešel bez povšimnutí – jistě, že jezdí Shimano.
“To jo, ale my vozili dvě kola na střeše, to jak to vyjde při závodě je tak trochu loterie. Koneckonců jde o to umožnit jezdci chvilku na čemkoliv šlapat, než dorazí týmové auto. Jakákoliv jízda je vždy rychlejší než stání u silnice. Až na tenhle případ. Situace byla natolik vyhrocená, že se počítalo naprosto vše. I běh byl variantou. Nervy pracovaly. Za Froomovo skupinkou to při přesýpání pelotonu nevyšlo na auto se Shimano pedály na střeše.”
“Aha..”
“Ale všechno špatný tě ve výsledku může posunout. Od téhle příhody máme na každě střeše nové držáky na čtyři kola se všemy pedály.”
“Kolik dní jste v sezóně mimo domov?”
“175.” odpověděl bez přemýšlení.
“A který závod je nejnervóznější, nejhektičtější?”
“Rozhodně Tour. Tam je to masakr. Doslova. Hlídat všechny situace a nepřejet nikomu nohy je…dost těžký. V klasikách je odskočená Roubaix, to je taky divočina, ale trochu jiná než Tour.”


Před příjezdem na start jsme se všichni zastavili na kafe u pumpy a tam také byly auta dokonale vypucovaná, aby se na startu leskly se na všechny strany.




A pak jsme odtartovali do té etapy, co se ze začátku jevila tak ospale. V profilu se tyčily dva kopce. Pod prvním mě z klimbání probrala prudká akcelerce vozu a velmi, velmi těsné předjíždění kolony vpravo a motorek vlevo dopředu i před kabriolet závodního lékaře, hned za červenou Škodovku šéfů pelotonu. Došlo mi , že to francouzké zapraskání ve vysílačce, kde jsem identifikoval pouze slovo “Mavic” opravdu patřilo nám. Poprvé jsem viděl peloton a začal se snažit ho vyfotit z okýnka.

Po dvou cvaknutích jsem usoudil, že to nestálo ani za jednu z těch dvou fotek. Prostě se změnila scéna, ale nemělo cenu kvůli tomu plašit. Peloton se natahoval, my předjížděli závodníky a já se rozvzpomínal na Philova slova, že jsme vždy ti první. Mavic se držel za červeným autem čela pelotonu. Následující sjezd byl malinko adrenalinový, chvílemi tak trochu nepříjemný, ale nic co bych zaznamenal, kdybych tušil, co nás bude čekat ve sjezdu z Mont du Chat.



Následující výjezd již byl regulérní boj, jak ho známe z TV přenosů. V pelotonu bouchli saze, začala šachová partie nakládání a časování výkonu celých týmů i jednotlivých jezdců. Kopec Mont du Chat je velmi strmé stoupání po celé déce. Brzy zbylo z pelotonu mnoho nesourodých skupinek. Vepředu se utvořila ta, která bude hrát první housel – Porte, Froome, Fuglsang, Aru, Contador, Valverde, Martin a několik dalších. Těch několik dalších ztratilo přímý kontakt, ale zůstali opadál a špice se rozdělila po taktických hrátkách Astany na Aru, Fuglsang, Froome, Porte a za nimi Valverde, Contador, Bardet. Pomocnící tvrdící tempo odstupovali zcela vyčerpáni a ve zbídačeném stavu se začali dávat do kupy, aby dojeli do cíle a druhý den opět byli k ruce kapitánům. Například Kwiatko. Ředitel závodu určoval pozici Mavic auta, kdy už může před skupinku a za jakou pojede. Na vrchol jsme jeli za Contadorem Valverdem a Bardetem. A co se dělo v tom šíleném sjezdu dolů jsem už zkusil popsat na začátku článku. Ještě jsem se v autě takhle nebál.

~rt
__
P.S. Pod čarou pro úplnost heslovitě doplňuji technická fakta – třeba by mohla někoho zajímat:

Mavic auta letos vozí na střechách kola Canyon s vybavením Shimano Ultegra. Převody jsou na všec h 52/36z x 11ti rychlostní kazety Shimano a Campagnolo 11-28z.
Kola jsou mix Ksyrium a Cosmic, všechny s nalepenými galuskami Mavic Yksion Pro 25-28 Tubular. Kdo by zahlédl na některém kole pedály Mavic, tak to je proto, že Mavic spolupracuje ve výrobě pedálů s Time a oba používají stejné kufry.
Mavic sponzoruje dva World Tour týmy – AG2R a Cannondale Drapac. Dále několik samostatných jezdců, jako například Dan Martin z Quick Stepu. Jak vybírají jezdce? Musí mít výsledky a zároveň být schopní podávat konstruktivní feedback. Ne každý jezdec s výsledky je toho schopen. Dan Martin například vozí a komentuje ultimátní tretry Mavic, které snad už nejsou ani tretry v pravém slova smyslu. Kompletně karbonová skořepina, kterou bych (nikoliv podobou) přirovnal třeba k lyžařským přeskáčům, s vnitřní vložkou a cenou tisíc eur (!). Další zdroj zpětné vazby jsou ambasadoři. Například nedávnu kartiéru ukončivší Frank Schleck.
Team AG2R využívá kompletní zapletený program Mavic v kombinaci s galuskami Continental, team Cannondale Drapac naproti tomu vozí Mavic kola i s Mavic galuskami (plášti).
Výběr modelu výpletů je konkrétně u Drapacu, kde jsem se zastavil pro pár odpovědí osobní volba závodníků. Na šestou etapu nasadili všichni prototypové Cosmic, které budou představeny v následujících měsících a jeden závodník volil Ksyrium. Zcela standardním rozměrem galusek je 25mm, na některé belgické klasiky nasazují 26-28mm. Vždy jsou to galusky, pláště nasazují jen na některé vybrané časovky. Před každou etapou, závodem je kontrolován tlak v každé jednotlivé pneumatice. Seznam hodnot je zaznamenán na přední/zadní kolo a to na sucho i mokro.