Ono je to kousek před půlkou cesty do Íránu, takže v autě chvilku pobudete. Po dálnicích Maďarska, kde se vám na několik hodin naskytne příležitost zkusit přečíst správně alespoň jednu ceduli a prázdných dálnicích Chorvatska vjedete do silnice klikatící se všemi údolími Bosny. Doufáte v dálnici, ale ona už nepřijde. Jakési kousky tam jsou, ale lidi tam mají asi dost práce s opravami po válce, takže silnice jdou trochu pomalejš. Aby to neznělo katastroficky, tak nutno podotknout, že i přesto se tam autem cestuje komfortněji než v tý naší Czechii. Když to vezmu v mém okolí, tak Jindřichovická zatáčka bude průjezdná ještě tak půl roku a pak nám Penam bude Babiš zavážet práškovacím vrtulníkem. Když se otřu o CZEdálnice, tak to by se mělo zakotvit ve Wikipedii vedle pojmu dálnice. Dojet z Varů do Olomouce zabere jako dojet z Varů na Gardu s bonusem, že cesta do tej Olomouce vás bezpečně vystresuje víc. To jen na ujasněnou.
Sarajevo je v údolí a nejvíce mi to připomělo příjezd do Medelínu

“Z čeho tady žijou? Jezdí sem vůbec někdo na dovolenou”, řečnicky nadhodil Michal.
“Ne, určitě sem nikdo nejezdí. Moře tu nemaj, Lipno tu nemaj, sochy tu nemaj…je to od vesnice k vesnici. Určitě ne.”
Dveře výtahu v hotelu, kde jsme se ubytovali cinkly.
“Heleje!” vyjeknul Michal na chumel japončíků a instinktivně o krok couvnul, aby se mohli vyvalit ven.
“Ti jsou všude” odtušil jsem Belmondovo replikou.
Takže až na japončíky, číňánky a koreječky sem určitě nikdo nejezdí. Ale ti jsou všude, takže se nepočítaj.
Druhého dne jsme v betonovém korytu olympijské bobové dráhy a kolem ní nepotkali nikoho jinýho než emeričany. Byli naprosto všudypřítomní a chytali si úsměvy a záda do telefonů jak o život. Ti jsou asi taky všude, shodli jsme se.
Takže jakýsi turistický ruch tu evidentně je.
“Chalani vyfotíte nás s mašinami?” ozvalo se od chumlu motorek vedle našeho auta.
Zaostřil jsem na zaplácaný espézetky. Blava. A je to tady. Zatím jsme potkali Bosňáka s kterým jsme mluvili jen na recepci hotelu a za kasou Mekdonaldu.

Víte, jsou vejleti a vejleti. Když jsem kdysivá začínal jezdit, samože jsem si vybíral “prdelní” destinace. Jsou následně lépe prodejné, prestižnější, bla bla bla, znáte to. Pak jsem to přestal řešit a cesty se staly cestama, ať byly kamkoliv. Dnes je už stejně vtipný cestovat zuby nehty pro závist sousedů do Turecka nebo Vietnamu. Jsem rád, že zážitkový ježdění jsem si odbyl deset let před vlnou dnešních “blogerů”, kteří si tvorbu zjednodušili do formy, kterou elegantněji zvládne klouček ze školky, když dědovi na klíně vypráví, jak bylo v ZOO a co tam všechno viděl. Fakt jsem rád, že mě nezajímá jestli si to přečte Andy s mamkou nebo “půl republiky”. Všechno se konzumuje ve vteřinách, nikoho to nezajímá, všichni všude byli. Ať už udělat si blbofotku “záda stojící na výhlídce” nebo natočit etnickej cajdák na full hádé, popř.4K vídeo. Je to marný, jediný selfie, který má opodstanění je kosmonaut mimo ISS, jediná destinace, kterou byste překvapili je Měsíc, ale na to už vážně potřebujete hromadu povolení a navíc koule. A tím myslím jakože fakt koule, což shrnul John Young lapidárně : „Kdokoli sedí na špičce největšího systému s kyslíkovodíkovým palivem na světě, a ví, že se chystají spodek zapálit a zároveň nemá alespoň malé obavy, nerozumí tak úplně celé situaci….“. Prostě je tenhle svět při téhle optice malej.

Měsíc před Sarajevem jsem se vrátil z Kalifornie a vzpomenu si jen na to, že je to daleko. Jinak to bylo jako v Kadani za nádražím. Když jsem se vrátil ze Sarajeva, což je taky daleko, ale z pohledů vjemů je to zcela jiný příběh. Hodně nejednoznačný. Když člověk celou Bosnu nečumí do telefonu, tak zaregistruje detaily i celky, který donutí se zamyslet. Jasně, pro ty, kteří vykoukli na svět po roce 2000, mající všechno, kromě hladu po poznání, robusního selskýho vzdělání a povědomí o minulosti je Bosenská válka asi tak daleko jako pro nás, Gustovo děti, druhá světová. Co pro naše dědy byla Velká válka, byla 2WW pro naše rodiče, tím byl Vietnam pro nás a proto se Bosenská válka zdá nedávno. Působila z TV jinak, nebyla v poušti “někde daleko”. Byla tady za rohem. Byli tam lidi oblečení jako my, domy jako tady, tramvaje jako v Plzni, byla vším blíž. Nyní po dvaceti a něco rocích je v Bosně a Sarajevu furt nespočet jizev. Projíždíte vesnice, vidíte rozstřílený domy, procházíte se centrem Sarajeva po neblaze slavné “třídě sniperů” a vidíte rozstřílený domy vedle těch fajnových. Potkáváte lidi a myslíte na to, co všechno viděli, co zažili. Rozhlížíte se z kopců nad městem a nejde nemyslet na tři roky obléhání a ostřelování města uvězněného mezi kopci. Na to jak těm, co to rozpoutali a dávali rozkazy jeblo v hlavě. Stojíte u zdi vedle silnice a v ní díry po kulkách ve výšce hrudi. Nutí vás to myslet, vnímat, soucítit. Stoupnete do lesa a chtě nechtě se vám tam moc šlapat nechce, protože nejde nemyslet na cvaknutí pod nohou. Je skoro jistý, že bych tam chladnokrevně kámen nešoupnul jako Mel Gibson. Všechno je trochu jiný.
Zorientovat se, kdo proti komu, jaký území komu patří, kdo to řídí a jak to může fungovat není lehký. Je mezi těmi lidmi napětí? Je? Bylo to všechno nutný? Nešlo projíždět kolem silničního ukazatele “Srebrenica” jako kolem ukazatele do “Horní Blatný”?

Přijedu domů a zprávy chrlí dál zbraně ze všech stran. Tady padá ze stolu dohoda o odzbrojení, tady o regulaci nukleárních zbraní, Rus má další supersofistikovanou zbraň, Armáda Korejců je největší v galaxii, Írán zvedá prst, Ameriku, která má klasicky všeho nevíc, nejvýš, nejdál a nejhrozněji má pod palcem pako. Proč každej nemůže mít Boha, kterýho chce a nebere se to z nadhledem jako v partě Robina Hooda? Proč lidi znají Malého Prince a nemyslí na něj, kdykoliv komplikujou další volovinu? Proč na čudlíkách sedí ti, kterým pak bomby na domy, rodiny, děti padat nebudou?
Lidi jsou největší hovada, který po týhle planetě kdy chodili. Jsme tak chytří, že nevidíme. Když vstoupí do krajiny, zůstane za ním asfaltová silnice. Když vymyslí igeliťák, nejdřív do něj dá rohlik a pak s ním zadusí planetu. Když vymyslí flintu, půjde a zastřelí souseda. Když bombu, hodí jí na město vedle toho svýho.
Myslet bolí.






~rt