Štiplavý zápach brzd líně zaplňuje vnitřek auta. Kolumbijci dál textují přes svá BlackBerry jako by šlo o klimatizaci a nikoho v autě, vyjma nás, to zdá se, nevzrušuje.
“Všichni tu chcípnem.”
“Už to tak vypadá.” utrousili jsme si spíš jen tak mezi sebou s Michalem.
Budou tomu, odhadem, teprve tři hodiny, co jsme po jedenácti hodinovém letu z Paříže přistáli v Bogotě 2600 metrů nad mořem. Hodinové zpoždění na příletu nás donutilo přeběhnout na další letadlo tempem, nad kterým by uznale pokýval hlavou i Usain Bolt. A po další hodině v deseti kilometrech jsme konečně v Medellínu. Nyní se autem přesouváme z letiště do města a klesáme už půl hodiny po dálnici se sklonem kritických úseků horských etap na Tour de France. Nemohu si vzpomenout, kdy naposled jsem v tak krátkém čase vystřídal tolik výšek a tlaků. V uších mám jak v akvárku a myšlenky na selhání brzd se snažím rozehnat čumákováním z okýnka. Pohled na Medellín dole pod námi mě fascinuje! Ještě jsem neviděl šesti miliónové město sevřené v údolí. Takovou podívanou bych si totiž pamatoval. Za další hodinu už usínáme na hotelovém pokoji ve městě, kde v následujících dnech budeme fotit, točit a závodit.
Medellín je druhé největší město Kolumbie. Ano, byl jsem zvědavý, zatím jsem ani já ani Michal neměl to štěstí se do téhle krásné země podívat. Musím přiznat, že se mi předsudky vůči Kolumbii nezahazovaly lehce a myslím, že jsem je ani zcela nezahodil. Přitom jsme se tam měli příjemně, poznali jsme fajn lidi a celkově to mělo pozitivní nádech. První cesta do města vedla následujícího rána na tiskovou konferenci, kterou jsme opustili přibližně po hodině, jakmile to Michalovi dovolili povinnosti. Od této chvíle nás doprovázel Augusto Castro. Vynikající kolumbijský BMXer a olympionik. Jezdec, který je schopen jezdit finále v SP SX. Byl nám pozorným průvodcem, tlumočníkem a řidičem. Hned při prvním průzkumu města jsme nevynechali místní slumy, které jsou jedním slovem-rozsáhlé.
“Hele, Augusto, a není to nebezpečný?”
“Co jako?” Odpověděl a sundával si z ruky hodinky a řetízek z krku.
“No…tam.” Píchl jsem prstem k moři chatrčí.
“Nesmysl! To by mě zajímalo, co jsi slyšel o Kolumbii, tady žijou jen přátelští a milí lidé.”
Něco mi říkalo, že bych jeho slova měl pustit z hlavy jako rýmy rapujícího mladíka, který s patřičně naštvaným výrazem rozhoupaně recituje moudra o životě v hitparádě na Óčku, místo aby si doma mačkal beďáry. Ale jistý jsem si nebyl.
Takže Augusto zabouchl všechny cennosti, které na sobě našel do kastlíku a jen v tričku a kalhotách vystoupil z auta, odkud pokynul, ať jdeme za ním.
Nejdříve jsme se povozili místním moderním metrem a následně přesedli do kabinové lanovky, kterou známe z říšských lyžařských středisek. Nad chatrčemi a křivolakými uličkami pomalu stoupali na horu, odkud jak předpokládám, půjdeme dolů slumem. To se nestalo. Chtěl jsem, ale nechápavý pohled jak jednoho tak druhýho byl pro tento moment směrodatný. Mnoho času jsme tam strávit nemohli, protože program tentokrát určuje hostitel. Déšť se toho dne střídal s dusnem a tím vlastně i charakterizoval celoroční počasí v Medellínu. Jednoduše řečeno stále pozdní jaro. Žádná zima, žádný vedra, vyprávěl Augusto. Poznámku o tom vedru bych mu o pár dní později nejradši omlátil o hlavu.
Byli jsme ubytováni v exklusivní čtvrti, kde byly samé moderní výškové budovy, pořádek, čisto a luxus. Cestou na tréninky jsme ovšem projížděli i přesným opakem. Trochu jsem zalitoval, že celý pobyt zde bude pouze ve sprintu jednoho týdne, navíc evidentně ve zlaté kleci, protože bych rád z tohoto města viděl víc.
První trénink na místní trati. Opravuji, na jedné z mnoha místních tratí. Těsně nad dráhou přistávají turbovrtulová letadla vnitrostátních linek. Než jsem si na to zvyknul, dokonale jsem zkazil záběr místnímu kameramanovi točícímu s Michalem interview. Natáčel jsem celou scénu rozhovoru a letadlo křídlem div nesestřelilo Michalovi z hlavy kšiltovku. Kameramanův stoicky klidný pohled mě zastihl nepřipraveného. Michalovi oči těkaly pobaveně ze mě na něj a zase zpět, což kameraman rozlouskl nejhůř jak mohl.
“Érplejn.” aniž přerušil natáčení.
`Nepovídej` blesklo mi hlavou a záchvat smíchu jsem ihned zadusil vlastní pěstí. V pár vteřinách bylo jasné, že záběr neklapne. Michal se pokusil výbuch smíchu ještě zadržet, ale kdyby to vydržel o vteřinu déle, tak mu vystřelí oči z hlavy. Rozhovor si zopakoval.
Dráha byla úzká, dlouhá a velmi technická. Startovací pahorek nebyl ani supercrossový ani bikrosový. Něco mezi. A na trati nejezdilo pár kluků z místního klubu, ale nevídaná záplava jezdců od batolat po stokilové veterány. Kolem trati to připomínalo koncert Led Zepellin v dobách jejich největší slávy, takže jakýkoliv vlastní prostor, jak ho vnímáme nás doma, nebyl. Jednoduše jsme se prodírali. Většina lidí na ty dva exoty z Evropy chtěla mluvit. Jenže s místní angličtinou to není tak jednoduchý. Několikrát jsem sledoval Michala v družném rozhovoru s jedním a tím samým klukem.
“Co furt řešíte?”
“Já nevím.”
“Jak nevím?”
“No, on furt něco říká, ale je to taková jeho vlastní řeč, která imituje angličtinu.”
“Jak to funguje?”
“On mluví, mluví, mluví, já odpovídám, že ti, chlape, vůbec nerozumím a on spokojeně pokejve hlavou a mluví dál.”
“Hustý!”
“Viď.”
Závody byly dvoudenní a součet výsledků z obou dnů určil celkové pořadí. Na startu se sešlo přibližně devět miliónů startujících ve všech věkových kategorií. Ale nemyslete si, že se jednalo zanedbatelný provinční závod. Na rampě se sešli jména Castro, Oquendo, Villa, Salazar i mistryně světa Mariana Pajon mezi ženami. Slušná konkurence, nemyslíte? Zdejší organizátor si mě oblíbil. Jeho pozornost mi ušetřila starání se o akreditaci, kartičky a podobné, což bytostně nesnáším. Tušil jsem nekonečně dlouhý den, kdy se všichni prodírají startovním pavoukem, aby se oddělilo zrno od plevele. Jenže jsem se mýlil. Organizátor byl nemilosrdný diktátor trati. Vydržel dva dny v kuse mávat rukama, řvát, pobíhat i řešit nestandardní situace. Každých, odhaduji, třicet vteřin bouchla rampa a pustila další vlnu jezdců na trať, kde skupinka předchozí ještě měla dvě rovinky před sebou. Pády řešily vlaječky traťových komisařů, které zde byly zásadní. Občas i pozdržely další start, ale v zásadě vše překvapivě klapalo po oba dva dny.
Michal do závodu naskočil z plného zimního tréninku, bez roztočených nohou. Nemohl v místní konkurenci, která jezdí celoročně, pomýšlet na valný úspěch, ale je to Prokop a proto se prokopal až do semifinále.
Nešlo si nevšimnout i několika paradoxů přístupu jezdců a přístupu k jezdcům. Na trati se prohánělo odzbrojující množství kluků v otrhaných teplákách a na děsných střepech. Většina z nich nemůže řešit na čem a v čem jezdí. A hodně jich jezdí rychle! Pak profesionálové. Kolumbie má několik prvotřídních jezdců. Mají mistryni světa, olympioniky a stát jim umožňuje dělat svou práci jak nejlépe dovedou. Mají platy, mají podmínky. A co mají špičkoví jezdci u nás, krom toho co si sami seženou? Ale to sem asi nepatří. Za to sem patří způsob ,jakým mě sežehnulo to místní mírné jarní slunce. Ještě hodinu a samovznítil bych se. Michal by si to pobaveně natočil na iPhone jako atrakci na jarmarku a byl by Trnka mínus.
Zajímavá situace nastala na konci druhého dne. Bouřka ženoucí se nemilosrdně údolím se nedala ignorovat. Všem, kteří uměli na tři pokusy napočítat alespoň do dvou, bylo tváří tvář této temně ocelové bestii na obzoru jasné, že nepřinese pouze zkázu celého světa včetně ISS na orbitu, ale s ní i předčasný konec těchto závodů. `Škoda`, řekl by si jeden. Méně už nekompromisní diktátor. Nezačal proti ní foukat ani mávat rukama, nejsme v Číně, ale ihned přeskupil startovací plán tak, aby diváci i televizní štáb byli spokojení. Díky tomu se odjely nejprestižnější kategorie a nikdo nebyl ochuzen o tento zážitek. Žádný porady, žádný váhání, žádný ztráty času, takhle to bude. A já tomuhle přístupu tleskám!
Michalovi takové zimní zpestření definitivně přišlo vhod a my můžeme doufat, že ho čeká skvělá sezóna, protože supercross je velká show. Je na olympiádě a kromě Prokopa není nikdo, kdo by nás tam dokázal důstojně reprezentovat. Vlastně ani nikdo kdo by se tam dostal. Kdy Česko vychová dalšího kluka, který by dokázal navázat? A bude na tom mít zásluhu Český cyklistický svaz nebo i na něm bude opět jen parazitovat?
Čas se naplnil a my vyrážíme na dlouhou cestu domů. Auto naříká, když se pracně sápe po dálnici prudkým kopcem vzhůru. Zápach brzd nahradil smrad naříkající spojky a řev na dvojku vytáčeného motoru do nepříčetnosti. Těsně pod vrcholem se nám takňák daří předjet cyklistu a já si s pískáním v uších uvědomuji, proč jsou Kolumbijci tak skvělí vrchaři.
Podrženo sečteno, Kolumbie pro mě z těchto několika dnů zůstane řadou mnoha překvapení. Příjemných.
RT