Jeden by řekl, že po tolika reportážích, fotkách, článcích, videích, kempech, enduro závodech tady u nás na Temným západě už není kam jít dál, ale myslím že je. Ani nepochybuju o tom, že i nadále bude. Chtěl jsem naše tři zásadní lokality – Nejdek, Sokolov a Kraslice propojit do jednoho enduro tripu. Každá z nich je jiná, každá má svou tvář. Plán byl objet všechno, nocovat venku, vzít si s sebou jen nejnutnější minimum a celé to podniknout kvůli jedinému – užít si traily. Nikoliv si nabalit batoh, traily nemotorně zdrncat.
S Honzou Škarnitzlem je ideální domluva:
“Tůt-tůt-tůt-tůt/klik..eh..eh, čau Robe, co je?”
“Za týden nemáš závody – přijeď!”
“OK, mám si půjčit velký kolo?”
“Jo, vyrazíme na traily.”
“Ještě něco bych měl vědět?”
“Budem venku tři dny, vem si nožík.”
“No pecka, bude dobrodružství! Tak čau za týden.”/klik-Tu-tůů-tu-tůů.
Prostě ideální představa, jak se domlouvat na vyjížďku. Nebaví mě vysvětlovat nebo nedej bože…vysvětlovat. To mě unavuje. Věděl, že to mám promyšlený, věděl že mám důvod.
3×3 znamená tři traily na třech místech ve třech dnech. Vše na kole. S sebou jen to nejnutnější, abychom mohli řádit v trailech a přitom neumrzli v noci, protože konec září v Krušných horách už bývá chladný.
A tak jsme vyrazili.

První nás čekala určitě největší porce všeho. Z Kraslic do Sokolova půl přes kopce, půl po silnici, aby nás to nesmázlo ještě dřív než se vysápeme na první trail vůbec.
Kolem Sokolova jsme zvolili sestavu Rolling Stones, Golden a přes starej dobrej Květák návrat do Sokolova.

Když nás Květák vyplivnul zpět do Sokolova, slunce už bylo dost nízko. Rychlá večeře u východoasiata a krátká pauza. Od rána už bylo rozumný najít si chvilku na nádech. Totiž, nejdelší přejezd přejezd celý naší minivýpravy, co na tom, že po silnici, je právě před námi. Je nutný ho zvládnout ještě dnes. Nevezeme s sebou prakticky žádný jídlo, krom několika traťovek. Cokoliv v báglu být nemusí, to tam není. Úkol je primitivní – dojet do Nejdku, dřív než nám zavřou Alberta a vypadnout někam za město do údolí složit hlavy na noc. Slunce nemělo slitování a padalo za obzor tak rychle, že jsme museli nasadit a držet jak severští psi. Přes Tatrovickej kopec, už jsme hekali mlčky a snažili se vzepřít stmívání. Do Nejdku a Alberta, jsme vlítli už s posledním náznakem světla a od Alberta ještě již v úplný tmě další půlhodinu za město a za Hamry. Na místo jsme dorazili dávno za tmy tmoucí, že i nejnutnější očista v ledovým potoce byla adrenalinovou závbavou. Dobrou noc.

Dnes budeme jezdit v Nejdku. Mělo by to být relativně lehký. Ne ty traily, ale bude jen jeden přesun. Takže spacáky a karimatky zahrabáváme pod skálu a jdem jezdit. Lehčí bágl se nám mezi místníma šutrama bude hodit. Pak volíme Sherwood – Myší Díra – a nejstarší zdejší trail – Sopka, která tu je od třetihor nebo tak něco.

Druhý den, pozdní odpoledne. Sedíma za Albertem u potoka, okousáváme housky s 30% eajdamem a střádáme síly na přejezd k bivaku. Není to extra daleko. Do hodiny bychom tam mohli být, ale včerejšek cítíme. Místní ježdění jsme protentokrát ustáli bez odřenin, což v Nejdku není pokaždý samozřejmost. Nejdek baví a školí. Vždy! Celý Krušnohorský ježdění funguje na primitivním principu: Čím víc dostáváš, tím víc chceš. Nejdek je klasika, jako celá tahle sváča, co tu žvejkáme.

Přebuz je místo s vlastní duší. Odřízlá, mistická náhorní planina. Dokáže dojímat krásou i strestat nepřipravenýho, když přijde blbý počasí. Je tam klid, opuštěnost i drsnost. V noci taky zima. Ten krátký přejezd jsme v hlavách drobně podcenili a ke konci se slušně zajídal, takže pauza přišla vhod.

Jakmile jsme dorazili na místo, tak jsme naskákali do ledovýho potoka-a když říkám ledovýho – myslím tím ledovýho. Převlíknout do suchýho, opravit kola, pokecat, pivko, zachuchlat do raket, chvíli poslouchat ten nesmírnej klid a … ještě jeden den, ještě tři traily. Dobrou noc.

Vyjeli jsme poměrně brzy. Před námi Bruno, 50/50 a zakončíme Fešákem. Sice už jsme skoro doma, ale podceňovat Kraslice je přinejmenším pošetilý.

Hotovo.