Rubrika: Příběhy z toulání se „krajinou co’s neviděl“

Bylo nebylo, ale spíš bylo, v dobách, kdy dvojka s jedničkou ještě tvořily dvanáctku na konci letopočtu, jsme si na konci října s Tomem a Štefanem s odcházející suchou sezónou nakreslili dlouhý okruh. Nešlo o trailové vylomeniny našeho WSR zavíráku a obsahoval onen žádoucí pocit dobrodružství i ztrácení se.

Okruh měl přes 70km, vrátili jsme se za tmy a stal se nezapomenutým. Tomáš cestou našel gumovýho pískacího křížence T-Rexe s krokoušem, kterého jsme impulzivně přejmenovali na Tondu a od té doby tomu říkali “Tonda okruh”, aniž tím odkazoval na konkrétní trasu.
Už jsme navzdory řečem nic podobného neudělali. Roky plynuly a my se čas od času bavili o tom, že bychom to měli zopakovat, ale skutek z jakéhokoliv důvodu vždy utekl.
Letos (vlastně vloni > 2021) se nám nechtěně povedlo navázat. Nechtěně proto, že jsme to neplánovali.

Ráno -3⁰C. Podle předpovědi nás čekal první mrazivý a jasný den této zimy, která toho dne vlastně začala.
Jasná obloha, křupající země jakožto důsledek dlouhých dešťů posledních dnů.
Ranní sraz v osm na semaforu nevyšel, ale v půl devátý už jo.
Klendra jak na motorce.
Zima ani léto nepřichází postupně, jen nevyhnutelně.

U pumpy za městem stála nastartovaná Škoda Yeti. Další známka, že zima je opravdu tu.
Ledničku s pepsinama protentokrát ignoruju a pozornost zaměřuji na regál s nepalmáčovejma sušenkama Mila, Lina, Milena, Miňonky, Tatranka, Horalka, už du.
“Není trochu zima na ježdění na kole?”, pronesla shrbená záda pod objemnou bundou, jež si mlčky míchala řídký ranní kafe.
Podle všeho se jednalo o záda majitele nastartované Yetiny.
“Uvidíme za pět, šest hodin, zatím to jde.”
Záda si přestala míchat kafe.
Obsluha – “Kartou?”.
“Ano prosím.”
“Vy budete na kole šest hodin?”, navázala záda.
“Jo – když to půjde dobře.” odpověděl jsem od dveří, než se za mnou neslyšně zavřely.
Před pumpu jsem jednu sušenku neprodleně vdechl, navzdory všemutomu, kterak tenhle nebo tamten výrobek, pokud nasypeš, rozmícháš a vypiješ, tak budeš vypadat jak ten fit týpek s výrazem „myslím to s tebou dobře“, co o něm na jutubu vypráví. Sichr je sichr. Odskákala to tuším Mila, zbytek putoval do chlebníku.

Mrazivý vzduch byl křišťálově průzračný, díky čemuž byly výhledy nádherné a v ničem nepřipomínaly svět plný problémů. Často jsem si musel připomínat, že všechno fotit nemusím, nechci (to jsem si lhal) a ani nemůžu. Za A jsme na vejleti a měli bysme ho taky prožívat, ne jen dokumentovat. Za B mám dva filmy, přibližně 70 cvaknutí. Bod B je v tomto případě výraznou podporou bodu A. Internet se bez další haldy epik fotek hravě obejde.

Úvodní výšlap je peklo. Vždycky byl, jedno jestli na jaře, v létě nebo v zimě. Kládaři ho navíc během posledních propršených týdnů značně vylepšili. Proto jsme trochu kalkulovali, že mráz by mohl být na naší straně. Jenže lesáci už ho nechali stáhnout radlicí mezi kolama dlouhýho traktora a tak mráz uplácaný nugetě pomohl jen z části – nafouknul a zkřehnul. Zkrátka kopec sotva začal a už riskoval, že bude značně nepopulární. Mlčky jsme se snažili otáčet pedály a neslézt, aby náš již tak těžce zkoušený prestiž neutrpěl knokaut.
Ostatně nejde jen o ten úvodní krpál, spíše sérii tří, který se starají o intenzivní zážitek. 2,5h na 25km bez zbytečnýho bloumání má ohledně náročnosti této stezky vypovídající hodnotu. Je to kombinace kořenů, břehu, někdy vody a sklonu všemi směry. Žádná moderní hladká flow pro současná vychytaná kola z kosmických materiálů, nabušená technologiemi, wifinami, kabely, baterkami, senzorikou, tmely, čudliky, gombiky, heboučkým odpružením a čert ví jakým dalším bazmekem. Spíš stará škola hranatých terénů z dob kol neodpružených s nebezpečně dlouhými představci.

Nespěchali jsme, abychom se opotili jen tolik, kolik bezpodmínečně musíme, ovšem i to bylo dost. Před posledním kopcem se Tom chytil do pasti naoko zamrzlé vody a nechal kolo píchlý v blátě. Jen tak tak odskočil s minimem škod, ovšem jedna bota se potopila. Následovalo koukání na kolo v poněkud zvláštní pozici, jež nedělalo dvě věci – nejelo, protože na něm nikdo nebyl a nepadalo na bok, přestože na něm nikdo nebyl. Další analýza možností potvrdila následující zřejmý krok – půjde o krok, jakože krok – konkrétní pohyb, nikoliv strategické rozhodnutí, takže bez dalších škod se to neobejde.

Na konci pěšiny, přibližně po další půl hodince přišla vhod pauza na jídlo a nahřátí se v paprscích. Navzdory řečem marketingových oddělení firem vyrábějící sportovní oblečení, že v jejich oblečení už není nutno přemýšlet, přišla ke slovu obyčejná, tiše promlouvající pravda – musíš. Dalších pár km budeme mrznout, než se voda na kůži znovu ohřeje.
Mrzly mi ruce i nohy a bylo to déle, než jen pár km.

O důležitosti samotného cíle není pochyb. Jedno jak impozantní nebo pitomoučkej je. Má na svědomí radost z dosažení. Já měl tento viadukt v merku od jara, kdy jsem ho náhodou identifikoval v mapách a uvědomil si, že k němu vede jednoduchá cesta, ale i hodně těžká – a ta nás zajímala.

Bonusem bylo, že ten most byl opravdu hezkej. Sice ho na druhé straně vylepšili stožárem převaděče mobilního signálu, ale mít všechno nejde, takže byl hezkej. Fakt, že se nám to navzdory “mluvení o tom” nakonec podařilo objet ještě před sněhem, tomu všemu dodával punc zasloužené odměny. Opodál stála rozpadající se budka, kterou kdysi využívali asi péesáci a docela v součastnosti podle všeho občasní trempíci a bezdomovci. Rozdělali jsme vedle ní oheň, abychom se nahřáli a usušili si propocené hadry.



Na to, že jsme měli jen křesadlo, nožík a plán, to dopadlo dobře.



Oheň zahřál na těle i na duši a před námi byla cesta domů, která se díky našemu orientačnímu ne-talentu dosti natáhla, ale večer jsme byli doma. Nakonec to tedy trvalo 7h a záda z pumpy dávno zapomněla, že se o ježdění na kole v zimě ráno s někým bavila. Kdyby nás teď viděla a propojila si to, dost možná by jim zaskočilo i to večerní kafe.

Rob
//

Toho rána jsem vstal z postele a hryzla mě křeč do lejtka.
Zaúpěl jsem, prudce se předklonil, abych se oběma rukama chytit za lejtko, praštil se hlavou o dřevěný madlo křesla vedle postele, zaklonil se, chytl se za čelo, zachrčel s vyvalenýma očima do stropu cosi jako “choprele”, ztratil rovnováhu a svalil se naznak zpět na postel, kde se mi pod silou křeče znovu zatmělo před očima.
Tolik ke vstávání.

Předešlého večera, nedlouho po setmění jsme se s Tomem vrátili ze čtvrteční vyjížďky, vyšlo nám volno a tak jsem naslinil prst, nalistoval v notýsku stránku se seznamem jízd a uchopil telefon.

Wacapka:
“Žlutou do KV?”
“Jo!”
“Jak zpět?”
“Nevim, to se ňák poskáče.”
“OK, tak zejtra v devět od semaforu?”
“Jasná!”

Druhého dne jsme se v jedenáct opravdu sjeli u semaforu a pustili se po žlutý z Kraslau. Málem nás zabila po prvním kilometru. Stěna z náměstí je vskutku turistická.

V Nejdku kupujeme pepsi a jdem se usadit k potoku. Ukusuju chleba tak trochu s avokádem. Svině kluzká mi z půlky vyjela na zem, hned jak jsem to rozbalil. Proto “tak trochu”.
Fotíme 200kládovi motivační foto zašpiněných kol u něj v nejbru.
Wacapka nám obratem sděluje, že “tomu říká veget a asi se měla lépe učit.”
S Tomem konstatujeme, že v případě 200klády to mělo bejt spíš naopak.
Pípnuvší doplňující dotaz “jaký traily jste jeli” zodpovíme stroze, že “žádný, protože už jsme jen ŠKČT (šťastný klub českých turistů).
Aby se konverzace nerozjela nešťastným směrem, vypínám data a schovávám telefon.




Po další části cesty zastavujeme na Velkým Rybníku na zahrádce “U Páji”.
Na ceduli před vstupem stálo “mějte rozum při dodržování kovid opatření”, což jsme si přeložili, jako “myslete – chovejte se jako mezi lidmi s chřipkou, kterou nechcete chytit”. Přišlo nám to sympatický a tak jsem zkontrolovali nabídku piv a zaparkovali kola.
Paní vzhlédla od pípy aniž přestala čepovat a konstatovala, že smrdíme a jsme špinaví, jak prasata.
“Víme, berete karty?”
“Ne.”
“Máme trochu peněz a kdyby to nestačilo, zdrhneme, kola máme před zahrádkou.”
“Dejte si je do zahrádky.”
Když jsme se poslušně vrátili, zeptala se, co si dáme.
“Pivo a burgr.”
“Jakej burgr?”
V nabídce byly tři.
Vybrali jsme si double burger u kterého ve složení bylo napsáno “prostě jenom dvojtej burgr” a šli si sednout.
Na zahrádku zrovna přijel někdo na naleštěný, barevný a asi krásným kole Orbea. Byl čistej jako figurína z cyklovýlohy.
“Ee – odkud jedete, tady tejden nepršelo!” zarazil se.
Tomáš mávnul někam mezi obzor a mraky, že tamodsud.
Ťukli jsme si a než paní přinesla burgera se slovy “tak tady to máte špindírové” jsme byli namotaný jak cívky. Nejdřív jídlo, potom pivo je léty osvědčená pravda, kterou jsme zase nedodrželi.
Bylo jasný, že chceme-li pokračovat, budeme tu věc, co nám točí s hlavama vysedět.
Pokusili jsme se naplánovat cestu z KV domů, ale ani jeden jsme se v tom šišlání nevyznali, tak to Tom uzavřel, že na tohle plánování ještě máme dost času a znovu jsme si ťukli.




Nedlouho po masivním burgru se nepřehledná situace v našich hlavách stabilizovala a my mohli vyrazit na další cestu.
Tom sedl na kolo a vyrazil odkud přijel.
“Tome tam ne!”
“Žlutá!” zahulákal a pokusil se zamávat.
Jo, to jo, ale tam udsud jsme přijeli, musíme po týhle žlutý,” ukazuju naslepo palcem přes svoje rameno.”
“Jako tam?”
“Jo. Tam.”
“Novidiš.”
Zachvíli to bylo v normálu, vím, že jsme se mezi kořenama za vesnicí dost nasmáli, ale už nevím čemu, ale máme tam odsud fotky, jak u šutrů pohopsáváme, takže jsme tam evidentně byli.

V KV jsme našli konec žluté, abychom dostáli svému a šli se zašít na OMV. Stále ještě zbývá kus domů. Vyhodnotili jsme, že nebude mít smysl se přehnaně předvádět a zvolili cyklostezku do Loktau, odkud přes les do Falkenau a z Falkenau uvidíme, jak na tom budeme. Tam odsud domů je to vždy asfalt nebo komplikace.




Cyklostezku jsme proklábosili o mých vzpomínkách na tříkilo, který jsem tudy nedávno jel, jen obráceně. Z Lokte to bylo lesem a zčásti místním trailem. Ani nevím, kdy jsem si naposledy zaskákal na osmdesátým kilometru. Možná nikdy, na osumdesátým většinou hledám po kapsách brufen a ne skoky v cestě. Do Falkenau jsme kopírovali zábavnou linku trasy místní 24hodinovky a čekalo nás dostat se domů. Zvolili jsme koleje, ale záhy nám došlo, že to se světlem nevyjde a na posledním možném místě jsme se stočili k silnici. Tom neměl světlo a já zanedlouho měl zjistit, že ho sice mám, ale nefunguje. Takže nám zbyla jedna blikačka- moje a Tomova čtvrtblikačka, která nemůže být vidět z víc jak dvou metrů, pokud se sledující pekelně nesoustředí. Dále unavené nohy, vidina 40ti minut asfaltu a neblahý dojem, že nebudeme vidět pro esemeskující řidiče s defaultním kilem na tacháči. Pauza na malý pumpě kolem našeho stého kilometru. Dr.Pepper nás na nohy nepostavil, ale poplácal po zádech, abychom to do Kraslau domotali se vztyčenou hlavou. Takže za světla jsme to nestihli, ale nic nás nesrazilo. Spokojeně jsme konstatovali, že „to teda máme bajky“ a s tyhletama kolama je v technice vážně sranda, ale přitom na rozumných gumách jedou – dle Dlouhánovi stupnice rychlosti – “jako píchlý svině”.
Je vysoce pravděpodobné, že onen frenetický závěr předešlého večera má lví podíl na této ranní křeči.

Doprčic.
Začínám se nesnášet, že počasí tohodle jara jakkoliv řeším. Vždycky tu takhle bylo, procházím fotoarchiv a koukám – bylo i hůř. Jenže letos, jak to je bez těch ostrůvků falešnýho sluníčka, tak začínám měknout a brblat na počasí jako všichni kolem mě. Největší nesmysl, co je. Na počasí. Dyť tady beztak chcalo furt.

Vybavuju si první letošní štěroletí vyjížďku, kdy únor dal vydechnout a přichystal krásnej den se suchým asfaltem mezi zbytky sněhu. To ještě bylo jako každý rok. Taková milá zpráva o tom, že je jaro za rohem. Nic nenasvědčovalo tomu, že to letos po několika tropických rocích bude podle jinejch pravidel. Byl to krásný den, plný jarního nadrbanonadrženonadšení, které se jako obyčejně postaralo, že prvních 20km jsem jel o smlouvu ve WorldTour a zbylých 20km o rovnováhu vyčerpáním. Suchej asfalt střídal místa v údolích, kde tající sníh silnice měnil v kluziště – tam jsem jel o rovnováhu doslova. MTB pravidlo zdejších mokrých lesů “drž horní stopu” neodiskutovatelně platí i na místních zapomenutých jezeďáckých komunikacích. Ty jsou jedině do hrbu nebo nakloněný k potoku. A tak si v nich často cedím skrz zablokovaný zuby ‚horní stopu tytele, HORNÍ(!)‘ a elegantně sklouzávám do protisměru zmrzlý silničky, doufaje, že naproti nevylítne olítaná dáčie místního lepiče optiky internetu, co jezdí jen na čtyřku, protože to tam zná a dokud nešlápne na prostřední pedál, je to děsnej “ten dobrej” adroš.

Takže první únorová vlašťovka vylítla, jenže o dva měsíce pozdějc se zas tak moc nezměnilo. Stihli jsme jednu jízdu, kdy Tom vyrazil krátký/krátký, ale já si to ještě netroufl. To bylo na apríla, den před tím, než přišla ze severu fronta. Předpokládal jsem, že za tejden odejde.
Neodešla.

Nepředpokládal jsem, že notýsek trasovníček úkolníček Kam Jet, bude v květnu dramaticky proškrtanější, ale ani jsem nepředpokládal, že každá vyjížďka bude vyžadovat tak precizní cílení. Jako by nestačilo, že je potřeba to trefovat například mezi práci, barák a v neposlední řadě je nutno zohlednit i představy našeho náměstka s dudlikem ohledně sebestředně alarmujícím způsobem zneužívaného volného času.

Abych nekecal, vlastně se mi to už jednou poštěstilo vyjet do krásného jara na celý den, ale to jsem jel sám – viz. předešlý blog o tom, kdy jsem spolkl první mouchu.

S každou další jízdou jsme chytřejší a získáváme víc zkušeností, jak ty plány nových cest v notýsku číst a překládat. Už víme, že na 60km je potřeba klidně 7h, bez toho, abychom to někde flákali. Musí to bejt krajina, cos neviděl a terén, cos ještě neprojel. Šestidenní, Romaniacs.
Trasy se zdají, že se začínají samovolně rozdělovat do vrstev.
Dálkový, barevný, turistický. U nich se předpokládá plný rozsah. Od asfaltu po pěší turistiku, zážitkovej vejleti.
Krátký kolem baráku, kdy se v tichosti vypařím, aby si toho nevšim komp nebo někdo doma. Rychlovky hotovky.
A pak ty “středně dlouhý”, jež se začínají jevit jako gró. Kilometry v nich nehrají roli, ale hodiny, síly a kuráž žerou jak o závod. Totálky.

Stačily tři totálky a jsme moudřejší. Ani jednu jsme neplánovali jako velkou jízdu. Jenže první jsme ani neobjeli celou, protože se setmělo, druhou jsme objeli, ale zabralo nám to asi o tři a půl hodiny víc, než jsme kalkulovali. Ani třetí jsme neplánovali jako velkou, ale už jsme si jí nepředstavovali jak hurvínek válku. Alespoň ne tak moc.

Kolem 10.května v předpovědi objevil mikroslot s letním počasím, který vypadal asi takhle: jeden den zima, sníh zboku, déšť s hnusem a beznaděj. Následující den jasno, ale chladno. Den D 25°C, jasno, pučící stromy a léto v plný síle.
To byl náš den! Byl s předstihem zakroužkován “na kolo” a nervózně jsme sledovali, jestli se předpověď nezmění.
Původní plán, že pondělí je komplet naše, se musel zredigovat asi o půlku. Ranní neodkladnosti a odpolední vyzvednutí děcek ze školky nám dosti neomaleně přivřely časový okno. Zvolený okruh byl kompromisní. Ani pro jednoho neměl wau efekt, ale pasoval na to, jak zažít co nejvíc a stihnout vyzvednou caparty ze školek.

Po dvou hodinách počátečního nadšenýho kličkování lesem a rozjařenýho plejtvání sílama, jsme se dostali na první vrcholky kopců. Oba durch a oválený. X míst bylo nutné protlačit hlubokým sněhem, X krát jsme si odšlápli v louži do půlky holení nebo projížděli 10min potokem, co měla být (a asi někde pod hladinou i byla) cesta. Na třetí hodině jsme se ocitli v místech, kde jsme nikdy nebyli a hodinky mě hnaly do pěšiny, co vypadala, že by se hodila na hůlkování. Neuhejbáme.

Zanedlouho městečko a jediná pumpa, která byla současně i strategickým bodem. Tam jsme museli uhnout, doplnit zásoby buržoázní energie.
Byla depresivně vybrakovaná. Na otázku jestli nemají tohleto, odpověděla o ruku opřená hlava neurčitého věku a pohlaví, že jen co tam je.
Aha.
Polorozpadlá čtyřkolka u vchodu mohla být nápovědou, že to tady bude ostrý.
Bereme co je.
Hned následující výjezd je bolestnej, danej přestávkou na pumpě i tím, že jsem asi během čmárání do mapy nevěnoval pozornost vrstevnicím.
“Doprdele! Kdyby nebylo aspoň to POSRANÝ vedro!” vykřikl Tom a slovo POSRANÝ doslova zařval. Jaká ironie. Vedro!
“To mě poser – neslezu!”, vydechl záhy, ale že bych v tom cítil sebejistotu, to jsem necítil.
Neslezl ani on ani já. Ale bylo to o fous.

Pod vrcholem jsme už jsme začali být dobrý. Což stačilo, abychom se rozčílili nad další skvostnou stavbičkou měšťana v horách. S ostrými rysy, fanatastickým tvarem, pečlivě vybranou barvou, ušlechtilými materiály. Ten kdo tyhle baráky, co vypadaj jak Muskův cybertruck v lese schvaluje, musí fetovat nebo ty naše kopce nenávidět. Opodál stojící sudeťáckej barák, u kterýho si chlápek ve svetru sekal dřevo ani nemohl bejt větším kontrastem týhle dezajnový zrůdě s eMkovým X bajeryš motorwerke u plotu.
Trocha TNT by těm našim kopcům dost ulevila, zdá se.
Když už jsme byli v tom rozrušení, vzpoměli jsme si na čerstvě zvěsti, že Klínovecký zvěrstvo “skywalk” prošlo. Doprdele, cože?! Lešení na Klínovci pro lidi, co na to koukat nemusí?! Tleskám! Řekl bych, že jestli je to pravda, tak jsme se už vážně pomátli a je to vodítkem, jak to dopadne na pláních opodál s nápadem satelitní osady plnou dřevo-kamenno-srubo-roubenko krabiček. Sladký slova o životě v klidu hor, něžně vepsanná do webů, bannerů a billboardů, nakreslených ťuňťama prestižních agentur, co zvládají nanejvíš sledovat trendy, z nichž ti nejnadanější chtějí ve městě žít a na horách mít duši. Proč se rozčilujeme nad tím, že nic než peníze nemá šanci? Nad domy pro lidi, co chtějí v kopcích žít bez zimy, ošklivých dnů, větru a bez nečasu? Kteří si neumí sednout a cítit vděk za to co vidí a slyší? Jejich nejhlubčí prožitek spočívá ve vyfocení si výhledu na ajfona.
A pak přemýšlení, jak to krásný místo vytěžit.
Neuvěřitelně dojí!
Chce se mi blejt. Možná proto se rozčilujeme. Protože to blití alespoň mě bolí.

“Budeme to muset zkrátit”, přetrhnul jsem nit společný developerský nenávisti.
“Proč?”
“Nestihnem vyzvednout děcka.”
“Tyve, to už jedeme tak dlouho?!”
Lovíme mobily a voláme s omluvama, že to nezvládneme.
Nečekali jsme, že to zase zabere tolik času.
Prošlo to, plány Bé jsou spuštěny, ale i tak se rozhodujeme pro návrat po standardkách, což by nám aspoň hodinu mělo ubrat.

Koneckonců jsme ho i přes zkratku na konci projezdili komplet a večer ještě stihli udělat s capartama oheň. Jeden jarní den. Většina května zase asi bude dost hnusná a studená, takže by nebylo od věci si to v hlavě zase přepnout a nebejt holšiška. Přijmout to, zvyknout si, posunout si komfortku. Tak, jak to tu bylo vždycky.
Tom to shrnul v jedné textovce, kde jsme se navzájem informovali, že pojedeme zase ve sračkách vcelku jasně:
“Jo, počasí co koukám, má být čím dál tím stejný. Asi to nezměníme. Beztak je buď vedro a zasraný slunce nebo fouká a leje. Takže jedem.”

Spolkl jsem první mouchu. Dávno jsem vysledoval, že nic nepřichází postupně. Zima z úterka na středu, jaro ze čtvrtka na pátek. Proto mě vlastně ani nepřekvapilo, že o dva dny nazpět jsem vymrzl při 20km jízdě, ze který si vybavím jen sníh, vodu, mokro a strašnou zimu. Ovšem tohoto dne jsem ujel 70 km pod krásně modrou oblohou, kdy jsem byl permanentně zpocenej jak dveře od chlíva. A sněžit zase za pár dnů nevyhnutelně bude.

První letošní delší musí to bejt krajina, cos neviděl, bylo 30/3, což je i v dnešním chaosu prakticky 30. březen. Tom se mnou nemohl a tak jsem na rally vyrazil sám. Zní to asi blbě, jakože ‚no tak teda co mi zbejvá‘, ale je to trochu jinak. Málem jsem nedospal. Počasí přišlo, nálada taky, doma jsem opušťák i odvoz na bod ‚A‘ dostal a nic nebránilo vydat se po čárce v hodinkách k domovu. Přibližně 70km mně neznámým terénem. Semtam cesta, semtam asi výhledy, ale jinak přes horydoly na surovo. Tak jak jsem si to načrtnul do mapy. Místy, kudy by měla nebo mohla být cesta a kdyby ne, tak to tam ňák poskáču a uvidím.

Než jsem se rozjel, sedl jsem si na kolo a nasál vzduch a vnímal všemi smysly všechno kolem i ve mě. To, že nechci spěchat, jsem daleko, sám, pojedu, kde to neznám, a že je to, tak jak chci. Pár minut klidu, kdy ve mně nebyl jedinej uzlík nervů. Spokojenost.

Pak jsem roztočil nohy. První hodina dvě bývá a byla i tentokrát plná euforie. Udržel jsem se na uzdě, na výkon se snažil nemyslet, jen na prožitek. Vidět, nebát se zastavit, sednout si, brblat si, bavit se, nespěchat. A taky vzhledem k tomu, co bych letos všechno rád projel, tak odzkoušet, co jak sedí nebo nesedí. První budu měnit sedlo – když píšu tyhle řádky, už je vyměněný. Na trejlovým ježdění jsem neměl potřebu to řešit, při tom občasným sezení cestou na kopec. Ovšem na dlouhé jízdy to není a já už jsem starej na to, abych si to nedělal hezký. Další budou boty – stejnej problém, stejný zjištění. Taky jsem ladil posed, abych na konci nepotřeboval asistenci při slejzání. A dále kravinky jako usadit batoh, vyměnit helmu (kdo by to byl řekl), umístit správně foťák, vyladit odpružení. Drobnosti, který ve výsledku mění pravidla hry.

Stejně jako “čím jsem starší, tím je moje mamka chytřejší”, tak ke mně začínají doplouvat Lopesovo rady. Všechno takňák musí uzrát. On neváhal ani otočit představec uprostřed dlouhého trailu. Jedna z jeho nejjednodušších rad, se mi momentálně jeví jako nejsložitější. “Robe, musíš bejt furt na správným převodu – furt, chápeš?”. Myslel jsem, že chápu, ale už vím, že nechápu, hehe. Srát to tam pod tahem jako endurista není to, co myslel. Ani slow-mo roztáčení nohou s rovnými zády, zadrženým dechem a vykulenýma očima. A ano – vím, že na XC pěšině je to jednoduchý, ale při rally stylu už míň. Proč se pokaždý musím vracet na začátek, když chci udělat krok dopředu? Asi to tak má být.

Km naskakujou, hóhemeters taky a nohy se začínají tahat z medu. Je jaro, počítal jsem s tím, že se mi nebudou točit jako vrtule Antonova. Nicméně furt mám obzor poměrně širokej a vnímám místa, který projíždím i navzdory tomu, že tam kde by mohla nebo měla bejt cesta, zas tak často neplatilo a síly mizely rychleji. Některý sesedlosti byly vážně půvabný. Nádherný místa, kde úterní dopoledne pod modrou oblohou dokonale vystihuje ‚líně se vleče čas‘. Nebyly zmentosený plasťákama ani trampolínama. Prostě jak říkám, někdy citlivě udržovaná původní bída je MNOHEM lepší, než naleštěná bída těch co chtějí, ale nemohou a ještě o výrazný kus lepší těch co mohou, ale neví coby, ale rozhodně chtějí všechno. To jsou pak výkladní skříně trendově-dezajnových studií a jsou veskrze originální, až oči přecházej. Vepředu srub, vzadu skleněná krychle, na tom rakouská střecha, serepetičky na trávě z Jysku, tůje z Baumaxu a sezení s Ikeou. Vše na dálkový ovládání. Gargamelov.

Med tuhne, nohy se mění v želé. Nejdřív se mi zúžil obzor jen na ten přede mnou. Dostal jsem se do malýho údolíčka s potokem tak malým, že přesně nešel hopsnout, ani přejet suchou tretrou ani přeskočit na nohách s kolem v teplejch. Všechno o fous nevycházelo. Ale byla i cesta na druhý straně. Někde tu musí bejt kláda. Našel jsem! Po pár minutách jsem odhalil tři klády spojený kramlema a něco, co mělo bejt zábradlí, ale spíš to bylo to poslední co praskne, až to praskne pod nohama a ruka impulzivně sevře poslední klacek, co je po ruce. Dobrodružství údolíčka pokračovalo. Souběžná pěšina doslova jemně popsáno-rozmrdaná od čtyřkolek nebyla nic moc. Evidentně se jim kdosi snažil v tom bránit balvanama uprostřed, ale nevyšlo to. Byl to velký kontrast v tak malebném prostředí. Čtyřkolky jsou mor a jak říká 200Kláda-kdokoliv na tom jezdí a není myslivec nebo záchranář nebo to nepotřebuje k práci, je kokot, se bohužel vykresluje jako mimořádně trefný pravidlo.

A to jsem ještě netušil, že na konci údolíčka na mě houkne křoví:

„Odkud jedeš?“

„Tam!“ hekl jsem leknutím, ani se nepodíval komu a kam to moje Já odpovědělo.

Byl to chlápek s kozama a mačetou.

„Byla tam pěkná pěšina, chodil jsem tam běhat, sám jsem si jí na jaře vždycky prosekal.“ mávl mačetou proti proudu.

„A teď tam jezdí na 4kolkách, z cesty je blátivej tankodrom a v lese už nikdy nebude klid.“

Zvažoval jsem, jestli to myslí proti mně nebo se chce jen vypovídat.

„Znám to. Nemáme šanci.“

„Jo, nemáme. Bohatneme. Blbneme.“ odtušil.

Pokynul, že konverzace je u konce a zmizel se svejma kozama a mačetou zase v křoví.

Obzor předemnou se zužil na cestu pod kolem.

Dalším témátkem, abych nevyšel ze cviku v remcání, bylo při průjezdu kolem Medardu. Tam jsou takový ty cesty, aby lidi z města alespoň na chvilku zvedli zadky a vyšli na vzduch. Nemají převýšení ani terén a jsou široký, aby tam mohla zácharnka pro vožraly. Potkal jsem pár pubertálních partiček s dunícimi repráčky. Někteří vypadali jako gengstři z předměstí Bogoty, jiní jako želvy Ninja, ale to k tomuhle věku patří. To co mě zarazilo bylo, kolik tatínků na elektrokolech jsem potkal s dětma na elektrokolech. Dě-ti-na-e-le-ktro-ko-lech?! Prosím?! Vloni jsem si toho všiml už na pražský Šumavě, ale snažil jsem si říkat, že třeba mají děti vrozenou skrytou vadu, slabý srdíčko, jednu plíci nebo jinýho cojávimjakýho prevíta. Tak snad jsem se nepletl.

Pak už se mi beztak extrémně hubený výsek obzoru rozostřil a já musel najít pumpu s fantastickým sortimentem, který jsem zrovna nutně potřeboval: čoko-čoko-kola-kola-čips-kitkat-kola-grg, vše samože bez palmáče (bez obav, lidi). Po strávení a nahození obrazu jsem s mírně optimistickým pocitem, že jsem na 50tým – skoro doma, vjel do Krušek.

Tedy nejprv se promotal městským lesíkem, kam dojdou lidi v bílejch botech a s trhlýma kalhotama na kolenou. Je to samej Lays, Tiger, rouška, podprda, Durex a smrad z léčivých bilin kolem dvojiček, co dělaj, že tam nejsou, když je míjím.

Hned jak jsem se vymotal z tohodle okoloměstskýho slumu, mi Krušky připoměly, že to je takovej svéráznej druh euforie. Jako když brečíš hrdostí. Všechno co doteď byl složitej terén je ihned zapomenuto a utopeno v blátě neprůjezdných cest, pěšin co nikam nevedou a lesích který nemají konce. Na výhledy zapomeň, na to, že by to odsejpalo taky. I na to, “že to někudy objedeš”. Je to jak to je. Ale jak jsem psal – jsem na to vděčnej, že můžu jezdit zrovna tady. Jestli ještě někdo nevím, ale já jo.

Takže všechno těžký doteď se nepočítá a nyní jde o to, dostat se domů před setměním.
Tam jsem dojel přesně když se slunce dotklo kopce a já spadl z kola na zahradu. Andrejka mi s dojemnou starostlivostí donesla pivo a s obratností dětských ručiček mi ho vyklouzla zavřený na hlavu, bengggg.

Víte o jak příjemným pocitu bych teď zkoušel psát, kdybych se měl pustit do závěru? Ti co ví, ví, ti co neví, ti se to beztak nedozví a já zatím neumím psát tak, abych to popsal. Ještě k tomu je jasný, že lidi už nečtou, takže by to stejně neokusili ani z těch řádků.

Povznášející, krásný, kurvadobrýjo!

Ach ta malá dobrodružství za barákem! Od chvíle, kdy máme štěrkolety, jsme vedli řeči o tom, co všechno s tím můžeme, jaká je na tom sranda a kam až dojedeme. Všechno pravda, ale na ňákej velkej malej výlet jsme se nevypravili. Až když jsem se věčným sezením u kompu a neježděním vyprasil, že při oblíkání reálně hrozí, že někomu vystřelím oko gumou od tepláků, tak jsme zničehonic vyrazlili. Prostě jsme si s Hájisem na jedné z nemnoha vyjížděk tohoto divnoroku řekli, že pojedeme.

Zaonačili jsme to tak, že si u Teplický jednotky rozložíme ležení a pobudeme dvě noci všeci pospolu.
Takový povšechno-rodinno-společensko-zážitkový cyklovýlet. Pořadatelé tamnějšího MTB maratónu byli trochu proti a zabrali standardní místo na kempink. Nevadí, přesunuli jsme veškeré zázemí, čítající tři auta na štěrkovou plochu na vrcholu kopce a bylo. Když jsem změnu nocování navrhnul, 200Kláda jí schválil po svém:
„Myslíš kola, ženy, děti a my pod hromadou svítících hvězd na vrcholu kopce s nekonečnou zásobou piv? Beru!“.
Takže i výhledi byly.
Pólí, který nás měl doprovázet cestou na sever, navzdory domluvám, večer před vyjetím klasicky trochu cuknul, ale tentokrát jsem ho nenechal vyklouznout. Nepřijel večer, ale sednul na první ranní š-š-š z Teplau. My místo v sedm vyjeli v devět něco, což nebylo nic proti ničemu.
Nezdržel se ani dvě minuty, my sedli na štěrkoleti a začali stoupat jak dým.



Cestou do Teplau jsme naplánovali experimentálněji s olizováním naší západní hranice i s atrakcemi typu Potůčky. Semtam jsme nakoukli na ISO štěrci našich saských soused a mířili nach sever. První hajlajt byl Klínovec. Sice jsme skrze mlchu, která by se dala krájet, skoro neviděli vrcholovou věž, ale zato jsme zahlédli pumptrack a modrý vjezd do bájkparku. Tohle štěrkoleti přeci nesmějí, se řiká. Takže smějí. Obojí. Náramná legrace na štěrkoleti v bajkpárku mezi ochráničovanejma týpci!
Přes lesy na cesty a dále držet kurz sever.










Zanedlouho první hráz – Přísečnice a výjezd z teritoriálních vod.
Kafodortoovocočalapinko se zmrzlinou na Šebíku, kudy se prohnala divoká devadesátá léta silou plamenometu. My poseděli mezi tou prapodivnou hordou našich nemecká soused na kterých se velmi podepsalo, že nedostali čas se zorientovat. Jakmile padla zeď mezi mezi DDR a NSR, NSR bratr do nich s kyselým gesichtem ihned začal nalévat biliony západních marek a neprodleně předělávat východního němce na západního, což hlavně v příhraničí dalo vzniknou velice zajímavé odrůdě společnosti. Prostě zpestření a my znovu zvedli kotva a mířili dál nach sever.








Územím nikoho jsme drželi kurz až ke Kateřině, která nám přichystala druhý hajlajt výletu – mimořádně zákeřnou kilometrovou stojku na stém kilometru – takže spíše hajtlajt. To místo už jsme z hlav nevytěsnili a furt sme myslili na to, že tímhle přírodním příkopem budeme muset i v neděli po sobotním trailování v Teplau. Za Kateřinou, jak když do Pólího nalejou V-Power! Se slovy: „Tady už to znám!“ se zasekl na špici jednotky a neomylně nás vedl přes Fláje na místo určení. My s Hájisem poslušně drželi formaci, nevystrčili ksichti ze závětří jeho postavy na XL kole a bylo nám všem héj. Pólí jel jak dieslová lokomotiva Sergei bez homologace. Obdivuhodná práce, děkujeme!
Sjezd do Mikulova byl vlastně třetí hajlajt a odměna za 6 hodin v cestách necestách temnýho území, které vlastně byly kompletně perfektní. Následovalo rozloučení s Pólím, který mířil domů, přeseskupení s naší jednotkou, která dorazila vozy.
Vložili jsme svíci, pivo-pivo-kofolu, skočili do rybník opláchnout paviáni a nechali se odvézt na vrcholky hor.












Zde po dvě noci probíhalo odpočívání, sezení, pivování, drakouačka, skejtouačka mautenbajkoučka a bylo nám všem jak v hipísáckým filmu.
Sobotní trajlovačka také proběhla formou velmi nenásilnou. My s Hájis jsme se od jednotky odpojili v polovině, protože my větět, že přežití závisí na správně zvolená energy-managmentu a šli si stavět hráz a cachtat zadky do horská bistřina ve smrkoví.
Večerní program proběhl s méně pivama, takže jsem nesbíral, jako první noc ve tři ráno za svitu hvězd, větrem se honící plechovky od ruky vyvylené z 200kládovo megaspacáku. To je totiž jako naházet kolečko písku po zrncích písku, protože co tohle monstrum vypije, zásadité plzničky, je nejen zcela mimo evropské normy, ale i mimo představivost Elona Muska. Opět jsem si vzpoměl jsem si na jeho: „Myslíš, ženy, děti a my pod hromadou svítících hvězd na vrcholu kopce a nekonečná zásoba piv? Beru!“. Nekecal.

















Nedělní ráno, přifouknout štěrkoleti, dát pusu a pac rodinám a vyrazit jižně do temných lesů ultrazápadu.
Pólího nahradil Šenky, který navzdory jeho 23mm plášťům, které by se v bublince uzavřeným internetotestovačům opravdu na takové využití nelíbily, nám odtahal Flájské větry a dál, čímž odvedl podobný kus práce v šetření našich sil jako Pólí před dvěma dny – také velmi děkujeme!








K domovu jsme zvolili standardnější cestu a velice se nám ulevilo, když jsme po pravici hleděli do příkopu pod Sv.Kateřinou. Být v něm, pláču. Tohle byl hajlat cesty zpět. Tentokrát už únava pracovala a my si vybírali slabší chvilky, ale podle pravidla každý chvilku tahá pilku, jsme jeden druhého tahali z oněch blbých chvil. Naštěstí to přicházel přesně šejdrem, takže když se Hájisovi zavřely nohy, já je měl zrovna otevřené a o kus dál, když se zavřely mně, měl otevřeno Hájis, což byla pecka. Od pekelný dálky jsme viděli Klínoveckou věžičku, která nás přitahovala jak magnet, až nás přitáhla. Hájisovo měrka vzdálenosti byla neomylná. Od nevzdálenějšího: hele ho támdle, hajzlíka – po blížící se: koukej na něj, lumpíka – až na sjezdovce U zabitýho: tady ho máme, čumprlika – jsme se dostali až k němu. Tady už jsme byli „ve svém“. Z Božáku se vítr ještě pokusil nás zlomit, ale na to jsme mu se svéřepým výrazem kákli.
Hájisův návrh k nám prorazit Chaloupkama mě zarazil, protože měl nepopiratelné ambice nám utrhnout paviány ze zadku, ale eště že jsme to udělali. Lepší závěr v lepším prostředí jsme nemohli zvolit. Další hajlajt dne na který navázal zběsilý sjezd domů, který to korunoval.

















Vítězný pivko.
Cestou jsme krátce vedli s Hájisem i diskuzi, co vlastně za posledních 5 roků nebo tak něco přineslo v MTB nejvíc běžnýmu jezdci. Každej rok se něco chrlí bez čeho „nelze existovat“ a přitom jen teleskop byl gejmčendžr. Ale my si sami pro sebe nad něj povýšili štěrkolet, hehe. Je senzační! Zatvrzelé silničáře zbaví řetězů a sjezdotrailaře předsudků.
~rt

P.S. Kdo si chce prohlédnout všech nekonečných 198 fotek ze všech telefonů a foťáků zůčastněných, tak může zde:
https://flic.kr/s/aHsm3hdgps