…vypadá asi ňák takhle:

Je to taková věž na vrcholu kopce. Někde tam je naťuklej i patník, oznamující, že právě hledíte na střed Evropy. Nevím přesně kde tam, ale dejme tomu, že třeba tady:

Ten patník tam nazatloukl kdejakej čičmunda, ten patník tam nechal zarazit s veškerými dostunými zeměpisnými znalostmi tehdejší doby sám Napoleon Bonaparte!

Ne, wiki-znalosti nejsou důvod, proč se tady s tim patlám a píšu. Spíš jsem potřeboval omáčku na úvod našeho štěrkoletího vejleti na Dyleň.

Proč Dyleň? Tak to vážně netuším. Nikdy jsem tam nebyl a nikdy jsem tam nechtěl, ale občas v hlavě zajiskří nápad a já se ho jak na potvoru chytnu.
Druhou okolností bylo plánování ve čtyřech textovkách … ne maličká, to nejsou kotníkový boty, to je takový to co bylo před wacapem a mesendžrem…ve 4 textovnách obsahující průměrně tři slova mezi mnou a Hájisem.
Dyleň není delší víkendová vyjížďka ani dvouhodinovka po práci a není to ani výprava do Tramtárie. Přesně pasuje na jednodenní baboletní vejleti bez ambicí držet wattovej průměr buhvíjak vysoko. Ten mi ze starý dobrý glutenový gardy, bez korektních všeobecných názoropostojů a se skandálními +10kg držíme beztak solidní.

Dyleň je monstrum. Vůbec nás to nenapadlo. Nepočítali jsme s tím. Dyleň je na samé hranici se zlým imperialistyckým hrdlořezem. Střílí se narovno, vidí se narovno, nejrychleji vojenská technika se zadním náhonem jezdí narovno. Cesty jsou na rovno (dramatická pauza…).

Byl to přesně ten nádherný baboletní den, kdy bylo všem jasný, že je na světě krásně! Kdo si pamatuje hloubš než ke svému včerejšímu #instafood postu talíře s nacisticky pintlich srovnanou haminkou na Instagramu, ten si vybaví, že vloni bylo opravdu LÉTO…ne to není ten herec maličká, hleď dál do telefonu a neruš.
Mno a s tím létem se svezl i podzim. Proto jsme si v půlce října mohli v krátkých rukávech vyrazit na Dyleň.

60km jsme si šuměli krajinou jak vymalovanou. Bezvětří, slunce, čtvrtek, prostě klid. Kochali jsme se a semtam se upozornili, že se ta Dyleň blíží. Jak není uprostřed kopců, ale relativně (klam) v rovině, tak jí vidíte ze strašný dálky. A vůbec vás nenapadne, že to je divný. Vidět jí ze strašný dálky. Protože, když takovou Dyleň vidíte ze strašný dálky, jaká asi bude, až budete strašně blízko?

Zatočili jsme a začali stoupat jak dým. Kopec se zvedl, my ztichli. Když jsem zvedl oči, nechtěl jsem věřit dálce, do který se na přímáka dívám. Pak jsem chvilku čekal, jestli Hájis náhodou nesleze a nezačne cvakat kuframa po lesáckým štěrkoasfaltu. Bože, já si tak přál, aby to udělal! Já ho propichoval očima zezadu a mrmlal si „chceš slízt, chceš slízt, chceš slízt…“, zkusil jsem v mantinelech ticha úpe všechno! Neslezl. Kurvafix! Bolelo to a mělo to bolet dýl než fronta na poště. Svět se mi na dlouho uzavřel jen do pohledu na Hájisovu zadní nábu, pneumatiku, přehazovačku a řetěz, což vypadalo asi takhle.

Ani po dalších X minutách sebesmažení se ve vlastní šťávě se výjev zásadně nezměnil:

Moje fyzička vázaná na oplácaničku ve spojení s psychičkou z toho kopce vážně vytvořily monstrum. Vy, kterým se Strava postarala o lobotomii víte, že cestou do kopce blbnete. Do hlavy třeba vleze nejpitomější melodie, kterou v tu chvíli potřebujete slyšet a mozek jí omílá dokola jak kolovrátek. Než dojedete nahoru, intelekt klesne na úroveň, kde už se dá vymyslet jen křídlo na Felícii. Děsný stavy!
A může za to pupek! Milan. Když vím u TV, jak zbavit Tour nudy (heknout jim budiky a do kolonky wattů jim v cílovém stoupání pouštět rychlost a do kolonky tepů nadmořkou výšku), tak takovýhle zážitek napoví, že už začínám být gaučový sportovec. Ach jo.
Na vrcholu klasický příhraniční hovno. Kdyby aspoň jsme mohli na věž a pokochat se výhledem, ale to na Dyleni nejde. Přesto jsme byli spokojení. Ego dosáhlo svýho.


Při západu slunce o pár hodin později, jsme jen konstatovali, že těhlech 120km byly regulerní vejleti. Mohli jsme si ho vyškrtnout ze seznamu dřív než se na něj dostal. Naše naivita zase prozřela. Je to krásný – těžký, ale krásný. Česká krajina je unikátní. Jen Dyleň není kopec, na kterej bych hned tak zase musel.

~rt