Pražské letišťátko se zvolna probouzí z nočního útlumu. Několik řad nezvykle tichých front lidí v dovolenkovém ohozu mířících…na dovolenou. Ti, co jsou na přepážkách kolem odbavovacích terminálů se očima nedívají dál než 15cm a pohled do mozku nepřenáší vůbec žádnou informaci. Bezvládné fusakle z podbund, čekající na další spoj. Šum haly přehlušuje šum lidí. Ráno ještě odolává shonu a lomozu.
Odbavení mojí tašky i krabice proběhlo bez problémů.
“Věci si vyzvednete až ve Vancouveru a krabici zaplaťte támhlenc a potom jí hoďte támlenc za roh”, zaštěbetala holka za přepážkou.
“Nemusím si věci v Čikágu přehazovat?”, pozvedl jsem obočí, ale už v tý vteřině jsem věděl, že kecá. Nechce, neví to, ale plete se. Je ráno.
“Ne, letí přímo, nemusíte se starat.”
“Díky.“

Dáma na přepážce, kde jsem krabici měl zaplatit, nedokázala být elegantně ani k ničemu. Poprvé se mě někdo zeptal, zda-li jsem měl kolo nahlášené předem. Asi změna, blesklo mi hlavou-to se stává. Ale spíš nikterak zásadní, když mi to před pár minutami po zvážení bez cavyků osamolepkovali až do cíle. Mně za 35 minut měli zavřít trubku a já tu mám zádrhel. Paní byla nevrlá, problém nevyřešila a to, že mi přepravu zaručí jen do Frankfurtu, také nebylo zářnou ukázkou empatie. Tu samože nemá smysl žádat, ale krapet profesionality by se hodilo.
“Já vám to nemohu vyřídit až do Vancouveru! Lufthansa vám to přepraví do Frankfurtu a pak si to musíte vykomunikovat dál s United”, oznámila mi.
Chvilku jsem zvažoval další krok, ale při pohledu na paní a na hodinky bylo jasný, že bych kloudnější řešení dostal z kousku rozžvejkanýho rohlíku.
“Tak jo…”, zaklepal jsem s kreditkou, která v mžiku zlehkla o 75 euro. Stejně moc na výběr nemám. V letadle promyslím co a jak dál. Ve vzduchu jsem po zvážení všech alternativ jen ujistil sám sebe, že to je v prdeli a kolem a kolem není co promýšlet. Hodina na přestup na letišti jako je Frankfurt je i za optimálního průběhu tak tak.
„Ono se to ňák vyšpatní“ uzavřel jsem plánování sám pro sebe.
Když Luftwafe dosedlo, vyskočil jsem ze zpožděné trubky a mazal na další. Ke dveřím jsem doběhl, když se had cestujících už propípával dovnitř. Paní na přepážce jsem dvakrát zopakoval mou situaci. Dvakrát proto, že poprvé na mě pouze zamrkala. Dva dotazy. Jeden na pána stojícího vlevo za ní, druhý na toho, jež jí nakukoval přes rameno. Dvě minuty usilovného klepání do počítače a následoval uklidňující úsměv a ujištění, že je vše v pořádku. Jaký kontrast! Neměli tam terminál na karty – takže “prej příště”.
V Čikágu při přehazování bagáže (…) jsem ke svému překvapení mohl poopravit i rozpadající se krabici.

Skutečnost, že jsem i při vystupování ve Vancouveru vedle letadla zahlédl ležet mojí krabici s nápisem „do not lay flat“ na boku a s několika dalšími zavazadly a kočárky nevzhledně vyskládanými na ní, mi i přes uklidnění ve Frankfurtu přišlo jako takový malý zázrak.
Vyšel jsem ven před halu, nasál příjemný pacifický vzduch a zavolal Brianovi, že jsem připraven na značce.

~rt