„Proč tu jste?“
„Účastním se press campu v Park City.“
„Čeho?“ zvedl pátravě oči imigrační úředník v Atlantě na letišti.
„Press Camp. Jedna biková firma sezvala na představení nových modelů 2011 novinaře do Park City v Utahu.“
„Press Camp?“
„Ano, press camp.“
„V Utahu?“
„Ano v Utahu-“ znejistěl jsem „-za hodinu mi to letí do Salt Lake.“
Nespouštel ze mě oči. Nevěděl jsem co to znamená. Mé předešlé návštěvy USA se obešly bez komplikací. Tohle bylo nové a moje rostoucí zpocené koláče v podpaždí z Atlantského vedra nebylo evidentně to, co ho zajímalo.
„Jste novinář?“
„Ne tak docela. Jsem freelance photographer. Spolupracuju, krom jiných s redakcí, která si mě na tento camp najala.“
„Máte kartičku novináře?“
„Ano, tady-“ zašmátral jsem v peněžence a podal mu kartičku.
V nastálém tichu, o kterém jsem netušil co si myslet, jsem se začal potit ještě víc. Pán v uniformě otočil imigrační dotazník, kterou jsem vyplňoval v letadle a zakroužkoval odstavec. V něm jsem si prečetl, že jako novinář musím mít vyřízené vízum typ i.
„Mate to vízum?“
Ajaj. S vidinou letadla domu a pokuty přes 500$ jsem měl našlápnuto na slušnej bolehlav.
„Mám estu, víte já jsem-“
„Jako novinář, ale musíte mít vízum!“ nenechal mě dokončit větu chlap v uniformě, nespouštěje ze mě oči.
„Víte, já to nevěděl..“ dost blbá odpověd v téhle situaci. Takže jsem ten pokus o cokoliv radši nedokončil a nechal viset ve vzduchu, abych tím nekorunoval svoje blbství.
„Nesmíte na území US fotit pro komerční účely!“
Netušil jsem jak reagovat tak jsem mlčel a vyčkával.
Za několik dlouhých vteřin vzal razítko, bouchl ho vedle dalších do pasu a pričmáral advanced I visa.
„Pro příště!“ vrátil mi s přísným výrazem pas.
Tak jsem šel najít nejbližší hajzlík a v dalším letadle do SLC spal jak po maratónu.
Tam, kde už nečekám překvapení, jsem překvapen a obráceně. Měl jsem víc štestí než rozumu. Paradoxně při tripu na který jsem si nevzal ani plnou foto výbavu, ale pro test schopností jen malý Olympus PEN, blesk a tři pidi objektivy. Kdyby to byli rozbalili, měl jsem toho méně než japonec pod Vyšehradem. Jakmile se tahám s plnou výbavou tak to projde a zdlouhavé to bývá na rentgenech. Nyní proklouznu jen shodou okolností. To jsem celej já.
Díky mojí suverenitě živené pocitem zkušeností bych přišel o další zážitky. Vlastně nepřišel. Jen by byly jinýho ražení. Ať tak nebo tak není dobrý nezůstávat ve střehu. Kdybych se netrefil do dobrýho dne imigračního úředníka, jehož jméno ani neznám, nedorazil bych do Utahu a neviděl dechberoucí hru světla stínu z hory nad Park City. Nepřipomněl bych si okamžiky, kdy pamatovat si je lepší než fotit. Nesápal bych se na kole v červnu ke sněhu ani si nevypálil do mozku odzbrojující výhledy v každý druhý zatáčce. Nesjel bych do údolí nekonečným flow trailem, kde dvě ruce ani káňo nikoho nezajímá. Nesnažil se vymyslet, čím jsou ty bílý stromy vlastně jiný a evidentně neměl na tretrách tu červenou hlínu z Utahu. Vlastně bych neobjel první kompletní reportáž jen a pouze s PENem. Bez zad krytých velkým foťákem v báglu na pokoji. Stále ještě i když z posledních sil měním vše co mám za zážitky. Jednou je budu moct vyprávět capartům, jestli ňáký budu mít, a taky si budu pamatovat. Co by ne. Pro mě lepší než mít okno z víkendový pařby.
Díky chlape u přepážky.
RT