Jsem obyčejnej chlapík. Ničím nevyčnívám, leda pupkem. Mám rád kolo, rokenrol, rodinu a tatranky. Nevadí mi díra na fusaklích ani triko naruby. Projíždíme nepopulární štau na německý dálnici cestou z Andory. Nekonečnou cestou, bylo by vhodný podotknout. Židle asi nejlépe vystihuje tvar, který jsem připomínal z profilu ve frontě na hamburgera, při milosrdný zastávce na odpočívadle. .
Probíhá-li dálniční zácpa bez zádrhelů, tak začne zapnutím výstražných blinkrů, abyste nevyrušili pilota naleštěný Audi Q7 za vámi při psaní textovky, až vám projede zadním sklem… Dále už jen popojíždíte. Zpočátku se nemůžete zbavit dojmu, že žonglováním z pruhu do pruhu si pomůžete. Až vás po devátý předjede Opel ve středním pruhu, kterýho jste již devětkrát předjeli ze všech stran, tak toho naivního blbnutí pravděpodobně necháte. Rozvalíte se na sedačce a během vymačkávání spojky a pohybů řadící páky v rozmezí neutrál – jedna chtě-nechtě začnete nahlížet do aut kolem vás. Je to jak dívat se lidem do oken domů. Co kára to vlastní příběh. Černej dvojkovej Golf a v něm dvě holky sotva přes dvacet vystrašeně sledující tu spoušť kolem jejich veterána za 120 Eur. Ohromné SUV s náhonem na všechny čtyři kola a v něm hluboko v sedačce zabořená dámička. Zhrzená životní nudnou hojností, se kterou nedokázala naložit, si krátí popojíždění telefonátem s milencem, který supluje unavenýho manžela s tučným kontem a chabou docházkou z kanceláře domů. Na chvíli jsme zastavili vedle malýho náklaďáku s plzeňskou značkou, ze kterého bezvládně visí ruka s cigaretou. Poposednu si na osezený zadnici a spokojeně se zadívám na LCD vedle jeho palubovky, na kterým běží Simpsonovi. Jo, tenhle díl je dobrej. Chlapík kočírující 18-ti metrový tahač před ním se prozměnu holí. Jsou to vlastní světy. Když jsem těch světů viděl tolik, až jsem otupěl a prázdně se díval ven… Vytrhla mě hezká tmavovláska v Suzuki Swift, která se mihla mezi kamióny o dva pruhy dál. Při zastavení se na mě usmála a zase se rozjela v tempu kolony a zmizela za návěsem mezi námi. Po 300 metrech sjela z dálnice a já mohl leda hledět tím směrem s pocitem křivdy, dokud mi do zornýho pole nevjela ušmudlaná Vectra z pětadevadesátýho a v ní hádající se manželský páreček. Nespravedlnost. Vše je jen na chvíli. Vlastně na okamžik.
Ohraničené časem a místem. Život je jen na určitou dobu a na určitým místě. Pochybuju, že někdy někdo pochopí k čemu život vlastně je, ale jak řekl Werich: ”Když už člověk jednou je, tak by měl koukat, aby byl.”
Takže bych v tom nehledal zbytečně vědu.

Než jsem odjel do Schladmingu potkala mě patálie. Odešel mi počítač. Je to ve svý podstatě nicotná záležitost, která v čase brzy zanikne, ale v tu chvíli to byl fatální průser. Bez přístupu k fotkám. Jsem na nich existenčně závislej, takže jistě pochopíte, že jsem to nesl velmi, velmi těžce. Neexistuje nikdo, komu byste reálně vysvětlili, o jakým průseru to vlastně mluvíte. Všichni to vědí a chápou. Samozřejmě.

O necelých 14 dní poté mi díky nedorozumění odřízli internet a já spadnul do škatulky „počkejte si měsíc na vyjádření“. Seděl jsem si tak u stolu a bezprizorně klepal do klávesnice rezervního počítače, protože mi imploze v hlavě zanechala vakuum.
Nahlédnu zpět a zjistím, že už několik dní po spadnutí počítače jsem aktivně fungoval v úsporným režimu a větší problém byl pro mě donutit se opět ignorovat supersystém Windows. Jeho nikdy nekončící okýnka plných stupidních dotazů, oznámení a varování bytostně připomínají neschopnou asistentku, která se zeptá úplně na všechno, čímž vám paradoxně práci spíš přidělává než ulehčuje.
Jsme tak přizpůsobiví, že se nám o tom ani nezdá!
Takže teď navíc bez internetu. Odpojte 17-ti letý dívence internet i s Facebookem a hysterie, kterou spustíte, se nepřiblíží té mojí, kterou spustil Týmobajl tím, že mě odcvaknul.
Další fází bude pravděpodobně nasrání a dovolávání se vlastních práv, na který ale, drahý čtenáři, společnosti jako T-Mobile z vysoka serou. První dny jsem telefonoval. Telefonoval jsem mnohokrát denně. Mnohokrát denně jsem do telefonu ječel nadávky, který mě samotnýho děsily a podivoval se, odkud je vlastně znám. Po pár takových dnech toho – samozřejmě – necháte. Chybou třetí strany, ke který jsem přišel jak slepej k houslím, jsem to mohl zabalit nebo prorazit silou. Vemte si takovej Bruce Willis. Ano je to klikař, ale i tak – ve Smrtonostný pasti to měl težší než já teď. Musel chodit po střepech a jinak překonávat různé překážky, navíc jen v tílku. A to byly Vánoce!
Takže jsem si sedl k počítači a začal pracovat. Vymýšlet varianty, telefonovat zákazníkům, stahovat editační programy, najít po městě připojený počítače odkud přes USB můžu semtam odesílat. Cestičky si najdete jako voda. Opět improvizujete a když zjistíte, že se to snad dá, tak začne sílit odhodlání, že ani jeden z těch píčusů v tý růžový superfirmě mě do kolen nedostanou.
KLIK

Před chvílí jsem v těch svých cintech někde zmínil, že vlastní trable nikomu nevysvětlíte. Vždyť se jen zamyslete, o jakých hovnech to tu píšu. Taková prkotina jako odpojenej internet nebo rozbitej počítač. No, a o to jde. Mě už je teď vlastně taky putna, jak jsem se nervoval před týdnem, dvěma. Už se mě to naléhavě nedotýká a tak z pocitů zbudou prázdný slova a uměle udržovaný dojem, že si pamatuju jaký to bylo, když se nedařilo. To jsou vám, moji milí, takový ptákoviny! Všichni jsme sami před sebou banda pokrytců.

Máme tu jednu, bůh ví proč zrovna modrou, kouli a na ní miliardy a miliardy lidí s miliardou podělanejch problému a co já vím jakých nespravedlností. Ohromná část jich je momentálně pro každého „zásadních“ a přesto vám garantuju, že to nezajímá nikoho o barák vedle. Koneckonců i v tý dálniční zácpě, kterou se táhnem jak ten smrad a odkud s prázdným zájmem sledujeme všechno kolem sebe, se staráme o to, abychom sami nenabourali. Naše mikrosvěty byly, jsou a budou přehlcené našim vlastním fňukáním nad privátními problémy a pocity křivdy, který jsou tak důležitý, že nikoho kolem nezajímají. No a co?

Rob T.

[Not a valid template]