Asistovali jsme na dálnici z Plzně do Prahy při mizerný autonehodě než přijela záchranka. To bylo cestou na letiště v Letňanech a já pak zamlkle myslel na to, jak se vše mění v okamžiku, ačkoliv v ten předcházející jde ještě vše, jak má.
Jedeš si po dálnici. Jako už tolikrát.
Posloucháš muziku. Jako tolikrát.
Většina ostražitosti-i když si o tom myslíš cokoliv-vypnuta, protože už jsi to dělal. Tolikrát.
Za to může ta rutina.
Tohle se ti přeci nemůže stát.
Umíš přeci předvídat, reagovat, auto máš v malíku a navíc-navíc víš naprosto přesně co bys udělal.
Ne tohle se mě prostě netýká. To se týká všech těch blbečků kolem mě.
Byl oblečenej, jakoby se chtěl za hodinu vrátit.
To je fuk. Ten chlapík se ráno taky probral do dalšího běžnýho dne… jako já a většina z nás každý den.
Jenže ono se to evidentně děje i jinde než na Nově po půl osmý. Stane se to třeba mně. Třeba tobě. Co víme?
Stošedesát je bezpečná rychlost, zaculíme se každej den na dálnici pohrdavě a chytneme volant jednou rukou, protože dvěma je to trapný.
Jezdit pomalu neznamená neumět jezdit.
Button taky nejezdí do Kauflandu 370 v hodině, i když to umí.
Brr. No nic…
Pak jsem řídil letadlo. Do Boleslavi. Dějou se zvláštní věci, když se kolem toho motá Ruda Havlík, to vám teda povím…
“Letíš první, jo?” ozvalo se mi vedle hlavy, zatímco jsem se pokoušel vyfotit palubní desku.
“Noo, víte já…”
“Takže tohle je směs paliva, tohle plyn, tohle klapky, tohle vejškoměr ve feetech… všechno je v americkejch jednotkách, metrický už se skoro nepoužívaj…”
“..víte, já…totiž, já to mám fotit…”
“…tohle je kompas, tohle vyvažování…”
“Vyvažování?”
“No vyvažování – tím vyvažuješ letadlo, aby letělo rovně a ty ses s nim nepřetahoval. To vyčerpává. Jo, a poletíš do Boleslavi. To je támdle.” Mávl leteckej instruktor Lukáš rukou kamsi bokem ke stromům vedle letiště, aniž se tam podíval.
Až když jsem si dal sluchátka na uši a Lukáš nás nesrozumitelným tokem informací nahlásil věži, tak mi seplo, že to možná i myslí vážně.
Jsem debil. Celou dobu předletovýho briefingu jsem chápavě pokyvoval hlavou jak v senátu a tvářil se, jakože všechno chápu. Místo toho jsem se soustředil jen na focení, aniž jsem tušil, že se mě to týká. Jsem debil. Debil. Tahle improvizace je jak ve snu. Jednou se mi takovej zdál. Musel jsem přistát. Vzbudil jsem se v tom snu propocenej těsně nad ranvejí, protože umřít můžeme všichni jen jednou.
“Přidej mu.”
“Jedeš do pole, jeď na dráhu, ta je támhle!”
“Cože?! To si snad deláš srandu!” zaprotestoval jsem naposledy Lukášovi.
Já jsem Trnka z Kraslic. Já přeci nemůžu řídit letadlo! Pomyslel jsem si, ale boj s nožníma pedálama mi nedovolil to říct nahlas.
Nevybavil jsem si lautr nic z předletového breefingu. Lautr nic.
Zamáčkl jsem levej pedál a čumák Cessny se začal rovnat do směru startu. Zastavil jsem.
Hlava se přepíná do úspornýho režimu, kterej následuje po zjištění, že není úniku. Oči mi lětěly kabinou a selským rozumem selektovaly nejdůležitější věci, který se daly odvodit z hejblátek a budíků všude kolem.
Pedály dole ovládaj směrovku, když je sešlápnu zeshora jsou to brzdy na kolech, tohle jsou klapky, který zvětšujou vztlak a přibržďujou. To znám. Vidím to pokaždý, když někam letím. Tohle je rychlost, tohle horizont, tohle berany. Od sebe dolů, k sobě nahoru, zatáčet jak s volantem. Hlavně s tím necukat zbrkle, není to pinďour. Pekně pomalu a zlehka, tohle je plyn…
“Tak jo, jdeme na to, nejhorší jsou starty proti slunci. Bude to trochu házet.”
“Počkej, počkej, počkej!”
Zvedl jsem oči a neviděl oslněním ani na budíky.
“Tak vohul to a jeď, ať tu nevystojíme důlek.”
Ještě néé, chtěl jsem vyjeknout. Nebyl jsem připraven.
Jenže, kdy bych byl? Pozdě. Lukáš nekompromisně zamáčknul plyn a mě začaly v rozklepaných prackách házet zběsile berany. Chytl jsem je pevně a zuby nehty se přinutil vnímat očima a prdelním nervem co se děje. Tohle není simulátor.
“Kurva fix, jedu ze směru!”
Křečovitě, ale něžně, jak na klubko dynamitu přišlapuju pravej pedál.
Reaguje to!
“Dopíče…” vydechnul mi ve sluchátkách Rudův hlas. Až teď mi došlo, že je s námi v letadle. Křečovitě se držel sedačky před ním a ta tam byl jeho humor.
“Přitáhni to už!” ozval se vedle Lukáš.
Neměl jsem potuchy, co se stane, ale přitáhl jsem berany k sobě. Jen jsem chtěl, abych neumřel.
Skákání přestalo. Ještě jsem to nevnímal, ale letěl jsem kousek nad zemí. “Přitáhni to, musíš nahoru.” zapraskal mi ve sluchátkách Lukáš.
Eeeee, nasměřoval jsem čumák do nebe a snažil se srovnat s faktem, že to letadlo to udělalo jednoduše proto, protože jsem přitáhl knipl.
Ty vole, padá mi to nalevo, opatrně cukám kniplem doprava. Když jsem se zklidnil, spustil se v hlavě další alarm. Nesmím moc vysoko, kruci! Lítaj tu bojngy na Ruzyň. Oddálil jsem berany a před čumákem se objevila zem, pravý křídlo se propadlo, vyrovnávám jak můžu.
“Jsem vysoko, Lukáši. Vysoko!”
“Nejsi, srovnej to a vyvaž letadlo, ať se s ním nepereš.”
Kurva, jak to myslíš >nepereš<, prolétlo mi hlavou. Já před deseti minutama netušil, že kdy ve svým životě budu řídit letadlo. Já měl fotit Rudu z relativního bezpečí zadních sedaček.
Otočím se, co vlastně dělá Ruda.
Jeho blesk mi pleskl do ksichtu a vlasatá figurka se zakřenila.
Poprvý jsem vyhlédl ven. Kromě růžovýho obdélníku, co mi tam vypálil Rudův blesk, jsem viděl krajinu pod sebou a uvědomil si, že letím, až někde za Prahou.
“Támdle je dálnice, podél tý leť do Boleslavi.”
Já letím! S úžasem jsem se začal rozhlížet a přestal tikat očima splašeně po budíkách. Trošku to začalo padat. Přitáhl jsem.
Tenhle kopec obletím zleva.
Cvak cvak cvak. Ruda fotí všechno dění kolem sebe.
Je to senzační! Ani jednou jedinkrát jsem si nevzpoměl na věci, na který myslím ve velkým letadle furt. Co se rozbije, kam spadnem, proč se to stane, atd. Nic z toho jsem nevnímal. Jen nutil letadlo následovat moje impulzy. Vnímal jsem v zatáčkách sklouznutí ocasu, když jsem kniplu pomohl pedálem… prostě vnímal. Všechno.
Ohromujicí.
“No a takhle se to chová, když ti vysadí motor”, vstoupil mi do tohoto míru flegmaticky Lukáš.
Vytáhl plyn a letoun ztratil tah. Já frekvencí nejrychlejších stěračů v novým Superbu kroutil hlavou na Lukáše, zpět před sebe a naprázdno otvíral pusu jak kapr na suchu. Zřejmě jsem chtěl něco říct.
Musel jsem se tvářit opravdu debilně.
„Eeeeeee“, ozvalo se Rudovo zakňourání ve sluchátkách.
„Hledej pole, kam to položíš a nečum na mě!“ Nasměřoval mi myšlenky Lukáš.
Šedesát! Šedesát! Rozsvítilo se mi červeně v hlavě, co tam zůstalo z briefingu. Do rychlosti šedesáti uzlů mám čas, abych našel pole kam to případně položím. Začal jsem zmateně hledat mezi budíkama rychloměr a zorientoval se v tom, co ukazuje.
Vosumdesát a klesá.
“Támdle!” píchnul jsem prst před sebe.
“Jo, tam na to pole by to šlo.” kejvnul Lukáš.
Klapky! Spustil se mi v mozkovně další poplach.
“Klapky!” pustil jsem to hned do mikrofonu a vyrovnával letadlo, který s klesající rychlostí citelně znervóznilo.
“No, a takhle bys to položil na to pole.” Řekly mi sluchátka. Lukášovo ruka milosrdně zamáčkla plynový táhlo zpět dopředu a Cessna začala zrychlovat.
Zatáhl jsem knipl a nasměřoval čumák vzhůru. Pak to srovnal, vyvážil letadlo a začal s nepopsatelným pocitem oblétávat města. Jednou zleva, pak zase vpravo. Kochat se očima kolem sebe v letadle, který poslouchá, co si na něj skrz knipl, pedály a jiný udělátka, vymejšlím.
Jenže každá pohádka jednou končí. Tahle skončila, když mi ve sluchátkách zase zapraskal Lukášův hlas.
“Vidíš letiště?”
Nejen, že jsem ho neviděl, ještě k tomu vůbec nevím, jestli jsem ho vidět chtěl, protože s Lukášovo apatií mám slušnou naději, že mi vyvolá pocit, jak to musím zvládnout sám a místo opravdovýho pilota omdlím já. To je vlastně to, proč jsem tu. Ruda měl zkusit pro reportáž v X-Manu, jestli běžnej člověk dokáže přistát s letadlem, když pilot omdlí. Já to měl nafotit…
“Nevidím”, hlesnul jsem a v hlavě vyvolal podobu letišť v okolí, který nám na breefingu ukazovali. Takový schémata. Má to dvě dráhy do kříže, ale za těchto okolností mi to víc připomínalo schéma procesu ze superpočítače Deep Blue.
“Já… já ho asi vidím…”
Začal jsem opatrně a usilovně přemýšlet, na jakou dráhu a z jakýho směru. Pod jakým úhlem klesat, kdy ubrat plyn, kdy vysunout klapky. Jak z jaký strany a v jakým oblouku naletět na dráhu, aby letadlo zpomalilo. Ne! Zadíval jsem se na všechny ty budíky a moje zpocený ruce svíraly berany. Tohle není dobrý.
“Proletíš nad letištěm a koukneš na stožáru, kam fouká vítr.”
Prd. Prolítl jsem nad letištěm a staral se o to, jak letadlo udržet vyvážený. Na ukazatel větru jsem si ani nevzpomněl. Krom toho si nejsem jist, co by mi to vlastně mělo dát za informaci. Jsem míň než sto metrů nad zemí. Zatraceně nízko na to, abych furt lovil čumák letadla. Závěrečná otočka probíhala kousek od kopce na levém křídle. Hodně malej kousek.
“Hele nejsem moc nízko? Ten převaděč na vrcholu kopce je totiž stejně vysoko.”
“No radši to trochu utáhni…” cítím jak Lukáš zatlačil do beranů.
“Klesej trochu, nemůžeš přistávat věčně.” Budík má být na pětce, kde je ideální klouzavej sklon a já lehce olizoval jedničku a zdálo se mi to ažaž.
“Pětka. To je takový to po čtyřce.” Opakuje Lukáš, když jsem rafičku chrabě přesunul na dvojku. Jednoduše jsem přiblížení prožil velmi intenzivně a pamatuju si z něj jen stromy před drahou, který jsem musel snad škrtnul podvozkem a pak Lukášovo:
“Jsi metr nad zemí polož to už, polož to už…”
Jen jsem mu do těch beranů přicmrndával, ale obava z toho, abych něco nezkonil, byla děsivá.
Cessna začala skákat po dráze.
“Hele neměl bych už brzdit?!”
“Šetři brzdy, ještě to je dlouhý…”
“Dlouhý… je to dlouhý…” mrmlal jsem si pro sebe a hypnotizoval konec dráhy.
Až tak dlouhý mi to zase nepřišlo.
Chvíli jsem fotili na zemi s letadlem a cestou zpět si celou akci zopakoval Ruda. Já dokumenotval. Řeknu vám, že to je úžasný. Vždy jsem rád vyměňoval zážitky za všechny své peníze, protože to je asi jediná smysluplná investice. A tohle byl zážitek, že bych z něj rozsvítil Kraslice i s vánočníma pičovinama na sloupech, jak mě nabyl.
“Ty Robe… vnímals něco?”
Prohodil mezi potahováním z jeho cigára Ruda ve chvilce odpočinku, než jsme nasedli do Passata a odjeli z letiště.
“Jo, asi jo. Prvních pět minut moc né, měl jsem plný oči budíků a zoufale se snažil udržet letadlo stabilní, pak asi jo, jen ti to nedokážu popsat..”
“Ty vole, já ti garantuju, že kdyby kolem mě prolítlo hejno mimozemšťanů, tak by mi to bylo úplně u prdele…” vyfoukl zamyšleně kouř.
těbůch,
~rt