V listopadu jsem se za Louží poprvé zranil a tím si odškrtnul další zkušenost. Je dobré mít zkušenosti, horší je to s jejich sbíráním. Bez ohledu na zranění jsem se cestou domů jako obvykle dušoval, že už se do týhle znejtovaný trubky nenechám zavřít na tolik hodin. Prostě to je divný. Chápu nadšení někoho, kdo míří do Emeriky prvně, i těch, pro které je to vysněná země, i těch, jež si cestou za oceán léčí své ego. Vlastně chápu i ty blogerský hvězdičky, který nyní tak zbožňuje Olympus. Míří tam „za nákupy” a vyfotit si kafe, iPad a iPhone na stole, aby měly další folouvery, kterým jejich řádky neprojdou očima dál než na dno očních jamek. Všechno to chápu, jen se mnou už je to horší. Nemám proti Americe vlastně nic, jen na ní koukám výrazně střízlivěji. Dala mi skvělé kamarády, za kterými tam vždy rád pojedu. Dala mi úžasné zážitky, ale i zkušenost a nadhled. Né všechno tam je tak skvělé. Zdaleka ne všechno.

Takže v zásadě necelé tři měsíce poté, co jsem si v Utahu zprasil nohu, jí už ohnu natolik, že se znovu dokážu schoulit v dobytčáku transatlantického letu mířícího tentokrát do San Diega a vypnout počítadlo hodin do destinace. Jako obvykle si kdosi v řadě přede mnou bohorovně nechal tu mapku puštěnou půlku cesty a spí jak zařezanej. Já, nespač, na to pochopitelně musím koukat co pár minut a opět odpočítávám. Teorie Třesku nebo Friends vznikly jako prvotřídní veledíla. Kdykoliv ty jejich senzační dialogy zahlédnu, třebaže beze zvuku, vyskočil bych vzteky tak vysoko, že bych se nevrátil zpátky na zem. Jenže takhle mapka to trumfne. Ostatně Teorii Třesku si pouští mládenec s beďáry šikmo přes uličku přede mnou. Také mu na to vidím. Už nad Islandem mám na krajíčku.

Vlastně se nic nemění.

Motory ženou 340 tun “triplsedmy”, cestovního letadla s aktuálně nejdelším doletem na světě, zběsile vpřed. Nesmírný prostor všude kolem to zkresluje do jemného, tichého, poklidného plynutí. Až pohled ze zádi, skrze jedno z posledních okýnek prozradí cosi o nepopsatelné síle tahu motorů. Proud spalin ženoucí se z turbíny napoví, že bych ruku z okýnka nevystrkoval zrovna s nadšením. A to vše jen pár metrů od pochrupujících cestujících. Před nimi na obrazovce se prťavé letadýlko pohybuje mapou jako v Indiana Jonesovi. Prolamuje časová pásma, ignoruje stín polokoule, lidské smysly otupí, tělo poplete. Po necelých dvanácti hodinách dosedá na zem, kde za stejnou dobu uběhly dva dny. Nebo den a půl? Nebo půl? Nebo žádný? Nebo teprve uběhne? Hodiny nahoře utíkají tak, dole tak, jen ty naše vnitřní odečetly neomylně z toho, co nám zbývá. Ostatní se proměnilo v rastr, abychom věděli, kdy vstávat, kdy spát, kdy na autobus, kdy na sociálku nebo kdy kde být…

Obsáhlý příběh vyjde v následujícím čísle časopisu Velo.
Já si přibalil pár filmů, foťák s 35mm objektivem a dělal si svoje „nepovinný“ fotky.
~rt