Promítal jsem fotky a vyprávěl k nim příběhy, na konci světa v Jablůnkově. Myslím, že jsem nebyl daleko od rekordu, kam se v rámci našeho království vůbec nejdál dostat.
Doprovodil mě Filip Matuš. Z promítání jsme vyrazili na Slovensko. Zajezdit si.

„Jak je to daleko na tu tvojí chatu?“
„Jakou chatu? Moje chata je zelená!“
„No bezva, spíme v dodávce, to beru!”
„Vem si špunty.“
„Hovno, nebudeš chrápat jinak se nevyspíš. V tomhle jsem dobrej.“
„To je moje dodávka! Já u tebe taky nesměl pustit topení.“
„Ale pustil…“
„To je jedno, tohle je moje dodávka a…“
“… a tak koukej nechrápat, ať se v ní taky vyspíš.”

Takže, spaní bysme měli. Auto taky. Destinaci taky. Chybí něco? Ne.

Pod vrcholky kopců jsme tenkou silnicí dokličkovali hluboko v noci. S posledním zblblým komárem, co ještě zmateně kroužil nenadálou tmou kolem zhaslých reflektorů Tojoty, jsme se zapnuli do raket a usnuli.
Ráno ukázalo našedlou tvář. Takovou tu zpruzelou, která má schopnost vás probudit do neuchopitelně blbýho dne bez cíle. To naštěstí nebyl náš případ a tak jsme to protentokrát nechali bejt.

Před autem polorozpadlá vrchní stanice lanovky, za autem neutěšenej pohled na několik roztroušených penziónů. Ticho místa čeřil jen nesmělej cvrkot dělníků stavící další penzion. V zimě to tu musí být nacpaný, ale toho rána to nemohlo být daleko od klidu odpočívající Pripjati.
“Nic moc, je to tu dost depresivní.” Bylo první co jsem odhalil a sdělil oteklý hlavě vedle mě.
Nereagovala. Věděla, že to není tak docela pravda.
Bylo jen brzy. V jarmark se to nezměnilo, ale turisti tu později brouzdali celý den.

“Jo a nefunguje mi zadní brzda.” Změnil nečekaně téma Filip. Bum!
“Na kole?”
“Jo, na kole.”
“Na tom kole, na kterým budeš jezdit a na tom kole, na kterým tě zároveň budu fotit?” Ujistil jsem se.
Filip obelstil moje záměrně prodlužovaný vedení a několikrát naprázdno zmáčkl páčku zadní brzdy.
Znám ho dost dobře na to, abych věděl, že si není schopnej vyměnit ani píchlou duši a tak jsem se hecnul k pořádně dramatickýmu výrazu při pohledu na páčku, na Filipa a na páčku a na Filipa…
“Je prázdná. Asi.” Mačkal dál Filip s přiblblým úšklebkem.
“Ty si ale debil!”, rozesmál jsem se. Nemá to cenu. Jeho ježdění vysoce převyšuje detail, že je bez brzdy. On ví, že toho nenechám a vyžere si to na mých kousavých kecech. Já vím, že se s ním bude zase skvěle fotit, protože na tom kole prostě umí.

Další rozbřesk a další brzký výjezd na vrchol. Úvodní asfalt nám šumí pod koly, kličkujem mezi výmoly a zase poslouchám Filipovo bláboly. Fyzicky na tom už asi nikdy nebude dobře. Žije si pohodlně a doufá. On ví, že čím dýl sedíš, tím těžší je se zvednout. Ví to, ale je to jak to je. Takže po pár šlápnutích se mi vždy bude snažit vnutit, že to co právě děláme, je nejnamáhavější věc, kterou člověk kdy v historii dělal. Je roztomilej. Jeho balancovaní na hraně nadsázky a vážnosti je brilantní. Nadruhou stranu Filipův styl na kole je snem každýho fotografa. Má talent, kterej sám vysává i dar, který mu zachoval zodpovědnost k focení z dob, kdy se dal Matuš často nalistovat v časopisech. Takže to funění vlastně nehraje roli.

Pocit z prvního rána zmizel. Martinky jsou krásný a rozhled fascinující. Odstup zcela zvrátil prvnotní dojem. Vůbec, celý výlet byl nezvykle línej a poklidnej.
Je dobrý si to čas od času připomenout.
~rt

[Not a valid template]