Upřeně hypnotizuju další sněhový bochánky před sebou. Kužel světla z čelovky jim dává dokonale čistý tvary. Jsou dokonalý. Žádná ostrá hrana. Svině jsou to! Vím, že to nejsou bochánky, ale ohlý stromky.
A zase trčíme po pás ve sněhu. Škubeme se jak dva tydýti a snažíme najít oporu pro nohy pod sněhem. Je tolik míst, kde vám sněžnice na nohách jsou na nic, spíš na obtíž. Jedno takový je přesně tohle. Při dostávání je z propadlin do těch překrásných bochánků. Pod nimi jsou bubliny. Ohlý stromek dolů sníh už nepustil.
Jsou všude kolem. Našlapujeme jak v porcelánce. Hůlkama šátráme a stejně se propadáme. Vyčerpávající boj o každý krok.
No nebudu přehánět. Až tak tvrdý to nebylo. Koneckonců, těch pět kilometrů nám zabralo jen něco málo přes pět hodin.
Vlastně takovýhle místa byla jen dvě. Možná tři. Přeskakování…v uvozovkách „přeskakování“, lehoulinké obšlapávání mokřin, močálů, potůčků zato bylo téměř všudypřítomný. Vlastně taky ne. Prostě jsme šli a semtam překročili vodu.
Určování směru bylo citlivé téma. Kompas jsme sledovali a neustále porovnávali s mapou, v jakých místech zelený plochy bychom mohli být.
„Jdeme na jih!“
„Cože“ otočil se Mates.
„Jdeme na jih.“ kontroluje to na svým kompasu.
„Nokurva fakt, že jo. Jak to? Před pár minutama jsme šli na západ“
Otázka to byla řečnická. Oba jsme věděli, kde se to zaškobrtlo. Právě jsme se skoro vyplazili z tak hustýho malýho lesa, že prostupová rychlost byla jen o málo vyšší než sprint k smrti vyděšený žížaly.
V rychlosti to, ale není. To neustálý klikatění se a hledání průchozího místa. Tam byl problém. Orientace v lese je zrádná. Kdyby mi to neřekl kompas, přísahal bych, že jdeme stále na západ líznutej severem. Tam kam potřebujeme.
Les jsme si začali dělit na „velký“ a malý“ záhy. Vlastně ještě během první hodiny cesty. Ten malej-je problém. Vyčerpávající problém.
Sníh je různorodej. Jsou místa, kde nás i unese. Jsou místa, kde je lehce lehnutej prašan. Jsou místa, kde je krusta. Těch je povětšinou. A neunese nás. Takže dřeme jak bulharský vzpěrači. Stehna v jednom ohni. Hůlky se boří děsně hluboko.
Poslední záchytnej bod. Cesta. Zdržovat se na ní dlouho nebudeme. Zjišťujeme směr, který potřebujeme a zase pokračujem „napřímo“.
„Vidím to ještě na hodinu, co?“
„Jo za hodinku chrápeme.“ přitakal Mates.
Za hodinu a půl jsme se dostali na Novou Ves. Už jsme viděli světla Bublavy i Stříbrný. Konečně po pěti a půl hodinách v temnotě jsme najisto věděli, kde jsme.
Jenže ta poslední hodina a půl byla brutální. Les nám nadělil tolik překážek, že jsme se občas museli držet, abychom se na to nevysrali, na místě nezahrabali a nepočkali do rána na světlo. To jsme dost dobře taky nemohli, protože to byl úsek, kde byla snad jenom voda a malej les.
Tohle high-five plácnutí byl důvod. Je to prchlivý a opojný. Stojí za to!
A že pár krizí bylo. Jasně. Kdekdo se pousměje nad 5ti kilometrama. Není to jako trek od cedulky k cedulce na úctihodnou vzdálenost nebo přes ohromný pohoří v nejodlehlejší části zeměkoule. Je to obyčejnej les za barákem.
Zahrabaný ve sněhu koukáme na překrásnej, snad nejhezčí biák na celým širým světě. Vyjasnilo se. Přituhlo. Ale ty hvězdy!
„Jsem slyšel, že sněžnice jsou teď děsnej bům“ zahuhlá spacák vedle mě.
„Jak jako?“ ptá se můj.
„No, že si lidi bůkujou 5km s průvodcem na Šumavě“ odpovídá spacák napravo.
„Páni..“ nevím co mu na to mám říct, je mi to vcelku putna.
„Jo…tak tohle by bylo asi zatraceně drahých 5km…“ dokončil Matesovo spacák myšlenku a usnul.
~rt

[Not a valid template]