Ten kilometr byl dlouhý jak týden před výplatou a zařízl mi nesmazatelně do obličeje dalších pár vrásek. Trval tak dlouho, že byste během něj přečetli tento článek standardně, pozpátku, zrcadlově a ještě se ho naučili odříkat zpaměti.
Se ke mně jednoho únorového večera přikymácela Mártyho dvoumetrová figurka:
“Hele nepřihlásíme se na Krále?”
“Na toho se nehlásíš, tím tě musí zvolit a u nás není království. Jsme republika. My máme Hav..ehm..Klause.”
“Šumavy, ty prezidente. Na Krále Šumavy.”
Pomalu jsem se k němu otočil a dal si záležet, abych to trapný ticho protáhl jak jen jsem mohl:
“Jakože na maraton na kolech? Na těch našich sviních? Na těch kolech, co si tu v okolí mírumilovně trailujeme?”
“Jo.” přešlápl Márty.
“Hm, ty máš depku z dlouhé zimy, viď? Ta, ale přejde..”
“Hele 105km. Když už, tak už!” bouchl do stolu Márty.
Než jsem se zmohl na reakci odsunul mě i s kolečkovou židlí, zkušeným grifem a kadencí úhozů do klávesnice, za kterou by se nemusela stydět ani Krainová ve filmu, vygoogloval přihlášky a já zasýpal v návalu paniky, když tam zůstalo svítit jen tlačítko potvrdit u mé přihlášky.
“No co, co? Stojí to jen šest stovek nebo tak něco.” utrousil Márty a odklikl přihlášku.
Vyjeknul jsem.
“Máš vůbec čas v tom květnu? otočil se ke mně nevinně?
“Víš, už párkrát jsem tě zabít chtěl, ale vždy jsem se z toho dostal, teď ale nevidím jedinej důvod, proč to neudělat!” přeskočil mi hlas.
“Pff, nehudruj..” odkliknul i svou přihlášku.
“Jdi od toho! Od, kdy vůbec umíš na Apple? Kriste, vždyt jseš nebezpečnej jak nacamranej Kim-Čong něco u atomovýho kufříku!”
Vyrval jsem mu svýho stříbrňáka z pracek a přitisknul si ho na hruď.
“Hele musím si jít zatopit, tak zatím.” sebral se Márty a zmizel.
Jak měsíce ubíhali, přijal jsem to jako prostý fakt, na který jsem neměl příliš času myslet. Pouze jsem si řekl, že se na něj aspoň připravím.
Dvacet dní před Králem se mi podařilo sednout na kolo dvakrát a dva dny před startem jsem si z focení dovezl excelentní průjem. Tomu byste nevěřili.
Naládovali jsme kola do Mártyho postaršího Citróna a přejeli do Plzně, přespat k Evě Haškové. Během večeřeře nám vyprávěla o jakémsi outdoor závodě, během něhož 72 hodin nespala než se dostala do cíle. Dělal, jsem že to neslyším a předstíral zájem nad mapkou Krále. Následně se prohraboval lékarničkou, která v igelitce byla u startovního čísla také.
Ranní klatovské náměstí nás uvítalo ospalou předstartovní atmosférou a klidem. Téměř žádní lidé a ticho narušoval jen občasný smích pořadatelů připravujících startovní prostor. Dokud jsem ho neproříznul pleskotem vlastních tenisek, při sprintu do toi-toiky úhlopříčkou přes náměstí. Bych nikdy neřekl, že se z Plzně do Klatov jede tak dlouho. Mám před sebou děsivou porci hodin v sedle. Jak tohle dopadne…
Start proběhl překvapivě v klidu, bez žádných nervů spolutrpících ze všech koutů republiky. V lese se to natáhlo a já zauvažoval jaké je správné tempo pro takový maratón. Má strategie byla jednoduchá. Jet si své tempo, udržovat si klid v hlavě až přijdou krize, každých deset kilometrů sníst pišingr a pravidelně pít. Pod kraťasy jsem si strčil dvě tablety proti křečím na které trpím. Přinutit se sníst první pišingry bylo těžké, protože jsem po vydatné snídani neměl pocit hladu a ty poslední jsem naopak přežvykoval jak hroudu tabáku, vzhledem k faktu, že jsem si během těch bezmála sedmi a půl hodin v sedle vypěstoval dávivý efekt s averzí na vše sladké nebo iontové. Stejně tak jsem se vyhýbal energy gelům a jiným výdobytkům dnešní doby. Nestál jsem o žádnou raketovou energii. Potřeboval jsem naftu a mazut dohromady. Klapat bez přestávky jak rypadlo za Mostem. Nezastavit se. Koneckonců, kdo má ty jejich moderní lepyhuby furt žumlat. Jsem v tomto směru sedlák a tak sojové piškoty vyhrály.
Po dvou hodinách na trati jsme se pustili do temných vod neznáma, čím se na nás projeví další hodiny v sedle. Před námi stále světelný rok jízdy a pořadatelé prokázali notnou dávku zvrhlosti při vytyčování trati. Ukázkovým příkladem nám byl onen jednatřicátý kilometr. Trval tak dlouho, že kdybych během něj mlátil pořadatele papírovou mapkou formátu A5 do zad tak ho umlátím.
Brody. Z pozice fotografa se mi vždy líbily. Takový to vzrůšo. Vodník bubnuje, voda teče, já si najdu místo, abych si nenamočil tenisky a v pohodě hecuješ projíždějící v honbě za snímkem. Ne dnes. Vodník je zlý, lidé kolem brodu krvežízniví, voda, která mi olízla kulky je ledová a celkově se jedná o jeden nepovedený vtip. Po dvou kilometrech – dřív než se vynadávám – tu máme pro velký úspěch prvního brod druhý. Šťípněte mě, to nemůže být pravda. Užasný na tom je fakt, že přejíždíme ten samý veletok, jen zpět. Cítím se tak ponížený. Zbylé dva na trati už jsou lidé přátelští a ukazují nám, kde je voda nejmělčí. Z toho mi vychází, že vodník je zlý masochista.
Občerstvovačky. Jednoduché schéma. Promazat řetěz, vyčistit kazetu, šaltr, přesmyk, nalít do sebe vodu, ionťák, sníst půl pomeranče a na prvních dvou banán na zahuštění toho co si vezu s sebou. Dále se sebezapřením hrst rozinek, které nenávidím. Beru to jako procvičování toho co všechno musím z hlavy vypustit, abych dojel. Cvaknout pár fotek, vylézt do sedla a pokračovat. Hlavně se udržet v pohybu i když na volnoběh. Protáhnout si záda a vše co ještě na těle aspoň trochu funguje. Na posledních dvou občerstvovačkách navíc slaný rohlík se sýrem, protože salám nechci v dalším kopci krkat. Hlavně si nesednout.
Od 40km již všude kolem cítím pouze apatii. Všichni si svorně plácáme nohama to své, tep také všichni na 160ti, krev hustou, že by se dala krájet a cíl jediný, dojet. Roviny založit a držet, mírná stoupání tempo a hlídat převody, abych to moc nerval, strmé výjezdy každý za sebe. Ve sjezdech jsme s Mártym zřejmě jediní, kteří odpočívají a užívají si to. Sjíždíme výrazně rychleji a často toho využíváme k poskočení do skupinky před námi, která stejně jede stejně rychle jako naše předešlá. Za podmáčené louky patří pořadatelům velikánský dík. Jet skoro na kašpárka po rovině a vidět tak daleko, kam můj zastřený zrak momentálně dohlédne je jedinečné. Dr. Mengele by to nevymyslel důvtipněji. Děkuji i za to, že jednu z nich jste zakončili dalším brodem. Udělali jste mi velkou radost!
Vyhráli jsme s Mártym nad Králem! Dojeli jsme ho na našich kolech. Příjezd do cíle nám rozhodně nekonečné útrapy na trati vynahradil. Nikoliv tím jarmarkem všude kolem, ale pocitem, že jsme to zvládli. Mlčky jsme si před páskou podali ruce a věděli, že jsme dostali lekci. Sedli si do trávy a začali jsme se navzájem uvolněně posmívat, kdo má větší pytle pod očima, glosovali a jinak se popichovali až se dostali k otázce, kdo z nás ráno vlastně vymyslel, že přejet na kole od cíle na náměstí bude dobré pro vytočení nohou po závodě. V okamžiku, kdy tato konverzace přerostla v tlumenou hádku a lidé se počali otáčet jsme toho nechali a začali se osočovat, kterej debil z nás dvou přišel s nápadem si po dojezdu sednout do trávy. Nyní jsme se nemohli zvednout. S nářkem jsme si navzájem pomohli na nohy jak dva postřelení z fronty a vydali se na přejezd Klatov k autu. Každý pohyb, přejezd obrubníku nebo vycvakávání nohou na semaforech jsem měl dojem jako bych byl z lega, protože ten Král Šumavy je vám tak skvělý maratón, že jsem musel sníst dva brufeny, abych doma vylezl z auta. To jen tak na okraj.
Se mějte,
Rob