Objet Doupovky je vlastně prkotina. Stačí 3-4 hodiny času a tyčinka v dresu. Jenže riskujete, že se to zase zcvrkne do fixování horizontu, soustředění na točení nohama, prázdný pohled pod přední nábu a občasnou kontrolu parametrů jízdy na digitální krabičce. Chcete-li vejleti, je to trochu jinak. Vejleti začíná ještě před vyjetím – vymejšlením. To ještě nevíte, že chcete objet Doupovky, poněvadž ten smysl nebo chcete-li “motiv”, teprve hledáte. Jakejkoliv smysl. Nemusí být hlubokomyšlenkovej Za konec vybíjení tučňáků v Ugandě ani vznešenej, třeba Za zánik učesaných travellerů s čistejma teniskama na Instagramu. Nemusí jít o nic víc, než že máte chuť to podniknout.
Pak se domluvit třeba s Hájisem, u nějž je alespoň drobná šance, že se sebere a vyrazí než, že bude 6 měsíců v roce něco odsouvat doaleluja kvůli tomuhle a hlavně tamtomu. Nu a když se to potká s počasím, nadšení se dostaví hned s prvním šlápnutím do pedálů. Vejleti začíná!
20180428_ROB_GR2_R610635
20180428_ROB_GR2_R610636
Bez názvu-2
P5192245
Dlouho jsem přemýšlel, jak těch pár řádků uchopit, protože, jak chcete popisovat objíždění vojenskýho prostoru? Bylo možné zasadit vyprávění do příšerně vážného rozepisování mýtického místa a dechberoucí odvahy objevovat nečekaně očekávané „zapomenuté“ krajiny…což je kravina, protože to je jen relativně uzavřených pár kopců a lesů s dírama po granátech. Fakt ne! Nebo z toho zkusit udělat další epickej cajdák ohledně cyklosvobody, svobododůležitosti, protivně epických fotek a žmoulání plechovky piva s debilovýrazem do ohně, což je momentálně aplikované téměř na vše jednoduchým ctrl+C a ctrl+V. Osobně u toho běžně řvu se zakloněnou hlavou, ať jim doprdele vezme někdo baterky! Takže taky ne! Možná to pojmout jako popis cesty: „tam jsme se dali doleva, načež nás nepříjemně překvapil prudký kopec, následován šokem z nedostatku převodů a nakonec nás dorazil páreček turistů v místě, kde jsme chtěli svorně slézt, čímž dramaticky změnili situaci – chápete – prostě nejet za této okolnosti nepřicházelo v úvahu…bla bla bla…“? Jak vidíte, není z čeho vybírat.
20180428_ROB_GR2_R610657
20180428_ROB_GR2_R610648
Z toho plyne, že vlastně není co popisovat, protože se jednalo o nanejvýš privátní vejleti. Nepřenositelný zážitek, kterej jsme si děsně užívali a přinesl to blahodárný uspokojení z vejleti samotnýho, z jízdy na kole, z krajiny, z poznávání nových silniček. Radost i rozčarování z propojování neznámých silniček různýma stezkama a cestičkama. Projeli jsme ospalý vesničky i nepříjemný tupý místa ve kterých bylo jen bušení do pedálů. Některý kopce jsme si dávali, jindy se jen kochali. To a tolik ostatního namixovalo blahodárný pocit z jízdy, která nás opět dovezla před připomenutí si, jak skvělej vynález kolo je.
20180428_ROB_GR2_R610675
20180428_ROB_GR2_R610673_porta 160vc
Bez názvu-6
Bez názvu-5
Bez názvu-3
Bez názvu-4
20180428_ROB_GR2_R610721
Těch 106km v hlavě nosím celou sezónu jako skvostnej vejleti! Že to bylo plejtvání časem, dočíst až sem? Jak se to vezme, protože ono jen to, že jedete-li v cizím území do neznáma v očekávání toho, co jste si usmysleli u stolu doma, má svou vlastní chémii a pak i ten vítr kolem uší šumí takňák jinak. A jak tohle popíšete? Šššššššš (?)..tak to asi těžko.
20180428_ROB_GR2_R610682
20180428_ROB_GR2_R610725
~rt