Safra. Když to takhle půjde dál, tak se v sedmdesáti natáhnu z postele pro zubní protézu na nočním stolku vedle lampičky a křížovek, aby se mi rozklepaná ruka uprostřed pohybu zastavila a mě došlo, že to bylo nejrychlejších sedmdesát let mýho života. Slovo fofr už jentaktak vystihuje, jak rok za rokem letí. “Včera” jsem se v teplákách ještě za panelákem mohl vyčůrat, kde jsem chtěl, aniž si kdokoliv myslel, že jsem úchyl. Na mamku jsem mezi dveřma spěchal, ať mi dá rychle napít, že venku hrajem na schovku, a nebo se vztekal, když mě rodiče hnali od televize do peřin.

Všechno pomalu začíná splývat. Ztrácím orientaci a nedokážu přesně zařazovat události. Bylo to předloni, nebo loni? Když spočítáte roky zpět, plácnu, třeba 2002, zamrazí, kolik jich bylo a přitom se nezdají tak dávno. Zcela upřímně zjišťuju, že z “neaktuálních” událostí dokážu konkrétně a neomylně zařadit do souvislostí a času jen několik výjímečných okamžiků, jako byla třeba vojna.

Tenhle rok je toho zářným příkladem. Ano, i ty předešlé, samozřejmě, ale ty už mi právě splývají. Je konec sezóny. Snažil jsem se ho užít a co nejméně toho zmrvit. Mám špatnou povahu a nedokážu být spokojenej s tím, co dělám. Bojím se ztrácet čas a dělat věci napůl. Tedy ty, na kterých mi záleží. No a tak vlastně nevím, jestli jsem ho promrhal nebo využil. Rád bych to věděl, ale je brzy na to, abych to mohl posoudit.

Třeba podzim byl sprint. Hlídal jsem Mártyho u ohně na vesnický slávě, smotanýho do roztomile veselý opice. O půlnoci se domlouváme, že ráno v pět vyrazíme na několik snímků při rozbřesku. Márty, u ohně v hlubokým záklonu, s kelímkem v ruce a výrazem spokojenýho Švejka po obědě, odsouhlasí cokoliv a bere velice osobně, když si myslím, že to nezvládne. Ráno na mě vyplivl pozdrav spolu se slinama jako Lemmy Kilmister refrén Ace of Spades, vystředil se vůči futrům a napodruhý prošel. Vysápal se do auta, já naložil jeho kolo a později na Jeřábím jezeře, se snažil z něj vyhnat tu příšernou kocovinu, která mu jentaktak umožnovala sedět na kole. Natož jezdit.

Taky jsme finišovali na kalendáři Michala Prokopa. Práce, která mě opravdu bavila celou sezónu, škoda, že se nedá jen tak opakovat. Kde jinde zkusíte fotit na dráze, u doktora, na cestách nebo třeba ve strip baru? No tak vidíte, to se prostě musí zažít. Zážitky vytržený z kontextu nemá cenu popisovat, ale tohle stálo za to.

Nebo třeba přelom září-října. V sled událostí vnímaných jako sloupy podél kolejí pohledem z okna Pendolina se proměnila práce na dalším VELO FR. V září se to spustilo, od konce září v Aplách sněží. Tudíž v duchu CIA: možné je úplně všechno, nemožné trvá jen o trochu déle.
Déšť, sníh, zima jako kráva, krásný paprsky babího léta, víc v autě než ve vlastní posteli, nezaplacený složenky a pavučiny v holobytě, rozsekanej objektiv a kolena před generálkou, „Mariborský syndrom“ i kopec legrace. To a mnoho jinýho donesla práce na dalším VELO FR magazínu a jeho DVD.
V bezva středisku Wagrain, za příšernýho počasí, odvedl profesorskou a trpělivou práci Kamil, kterej to pak následně odnesl angínou.
Čekání v Leogangu na počasí Strupa, mě, Kamila a Kačku stálo den na MTV. Morbidní, ale Nico Vink nám to vynahradil trpělivostí, odhodláním i pár, dech beroucíma, kouskama na kopci.
Filip Polc byl u zrození “Mariborského syndromu”. Za kamerou i foťákem zhola katastrofální den. O to horší, že Filip jezdil jak vítr. Jeho trpělivost a snaha byla nesmírná. Rozhodně poklona za nasazení i nezištný support při celý slovensko-slovinsko-rakouský anabázi spolu s omluvou za naší mediální neschopnost.
Semmering s Adamem Vágnerem byl 8mi hodinovej záchvat smíchu u béém bééé.ee.ééém full gás vole ježdění, kde tento skvělej den vměstnal Adam do odzbrojující věty: „Stříkej to na mě horký, čaroději..“.
Obě posledně jmenovaná střediska zpříjemnila Nexi. Šikovná fotografka, o který ještě uslyšíte. Chtěla okouknout nějaký fotofígle a tak se na výlet odvážně přidala. Martina se toho nebojí.
Winterberg nám svou zimou zasunul pinďourky hluboko do raketovejch sil, ale Joost Wichmann je komik. Mix Mariborskýho syndromu a třech vysmátých řízků na kopci při práci v nesmyslný zimě.
Cestou do Geisskopfu, jsem musel dát za pravdu Frkymu a Zdeňkovi, kteří mě důrazně varovali nad navigační ne-schopností Michala Márošiho, protože jsme tam jeli přes Rudu, ale do Geisu přijeli od Mnichova. Traťe ho stály znovuodraženou patu, ukopnutej palec, průvan ve střevech po hrachovce a dva brufeny. Skvělej den. Občas jsem měl bránici rozškubanou jak fáborky na špagátu v Himaláji. Perfektní tečka.

No tak vidíte. Ono se řekne tři měsíce. Víc jak devadesát dní! Moc toho v tý hlavě nezůstane, co? Každej den od probuzení do usnutí je plný zážitků. Ale vybavit si je můžete jen povrchně. Spíš jsou to pocity. A tak díky za ty, který zařadíte. Ať jsou zlomový, veselý, smutný nebo se může jednat jen o větu. Třeba tu, kterou mi řekl táta večer, než jsem odjel právě na tu vojnu: “..hele, kdybysme se ráno neviděli, tak ahoj..” a šel si lehnout.

Heyou Rob

[Not a valid template]