Bez rovnováhy není štěstí. Letos jsem vyměnil hodně práce za méně času a nedoneslo to profesně nic dobrýho. Od rána do večera sedět u kompu, nekonečný hodiny zpracovávat to “jenom cvakáš foťákem”, ždímat hlavu, abych v poklusu vymyslel něco, co je už předdomluvený, ale zatím nebyl čas si sednout a promyslet to. Ono se řekne “něco vymyslet”, ale jakmile někdo říká “něco, někdy nebo nevím”, tak ani nemusí mluvit. Vymyslet něco, co není blbý jako tepláky bez kapsy, neznamená vzít předlohu a udělat to jako “oni-tohle-tamto-tuto” – to není těžký, ale trapný. Nápad se často musí “vysedět”. Tenhle rok byl pracovně na povrchu a materiálně skvělej, ale uvnitř mě jeden z nejhorších.


Jezdecky byl nejhorší kam až pamatuju. Když míň jezdím, odchází istinkty, vyježděnost. Tu nájezdem na štěrkoletu nenasupluju. Sice se budou točit nohy, ale z kopce pojedu jako tydýt. Když jedu jako tydýt, přichází chyby, s nimi pády, s pády otřesy, bolesti a hlavně…nejistota. Nejistota se vkrádá do hlavy a neuchopitelně ovlivňuje jízdy další. Při nich jen režíruje další mistrný kousky, ze kterých plyvu hlínu a hledám brejle. Spirála se roztáčí a přichází ztráta chuti jít na kolo. Mám skvělý kola, skvělý! Jenže jsem se stal hmotou, která tomu kolu dělá ostudu. Někým, kdo umí takňák zatočit doleva, doprava a vytřeští-li oči, tak i zvednout přední kolo: “Ahoj moje moderní kolo, já jsem tvoje závaží”.
Jestliže je jednou ježdění součást mého já, tak ovlivňuje mojí vnitřní rovnováhu. Když není rovnováha, promítá se to i do nálady. Výsledek je plusmínus nahovno.
Proto tenhle rok byl tak divnej. “Špatnej” není správný slovo, ale pro příště si nesmím zapomenout nastavit strop a nezapomínat svou cenu. Přijít pak o ježdění a s ním i o chuť fotit je takhle jednoduchý – lousk.

~rt