Teda, to byla ale sezóna! Začal jsem jí v Mexiku, pokračoval ve Francii, něco narubal u nás na temným západě, léto prolítal na silničce a podzim zase zaplul do krušnohorských lesů. Hlavně za silniční kolo jsem letos rád. Dlouhý roky mě nebavilo tak jako letos. Mělo to řád, já se těšil na každých X hodin denně a program směřoval tak, abych mohl. Už jsem si nečuměl jen na přední nábu a nepočítal vteřiny. Zjistil jsem, že se můžu i rozhlédnout. Ty hele, bylo to velký, ale vysvětlovat to tady je mlácením dlaní do plechový střechy.
Poslední roky vždycky zůstalo u obludných plánů, který se nastřádaly během zimy, aby následně úspěšně protekly mezi prsty. Pak přicházel podzim, já si v říjnu uřel nudli z defaultního prvního nachlazení a kroutil se u toho vzteky jak Axl Rose při ploužáku, když jsem si představil, co všechno jsem zhnojil. Chvilku nejseš ve střehu a z května je září. Jasný? Ne? Takpodivej…jestli si myslíš, že máš na každou vyjížďku, na každou fotku, na každej plán, na každej výlet, na každej krásnej nápad čas, protože je teprv květen…tak nemáš. Chvilku nejsi ve střehu a z května není září, ale říjen. Po několika obětovaných rocích jsem to tentokrát podchytil. Nebylo to vždycky lehký, ale semtam se kousnout je potřeba. Nespolehl jsem se na nikoho a na nic, nenechal jsem si do ničeho kecat, na nikoho se neohlížel a nenaletěl ničemu co jen z dálky připomínalo lacinej efekt. Zvládl jsem většinu nápadů, který jsem zvládnout chtěl. Ať na kole, s foťákem nebo kdesi cosi. Bavilo mě jak to navazuje a odsejpá. Chtěl jsem tam u nás vysekat dva traily a vysekal dva traily. Chtěl jsem jezdit několik dní po Kruškách a chrápat pod širákem, tak jsem jezdil a chrápal pod širákem. Chtěl jsem zase na silnici projet nový dlouhý okruhy a tak jsem jezdil dlouhý okruhy. Chtěl jsem objet pár pravých enduro závodů ze západu a objel tři enduro závody na západě. Chtěl jsem se cítit prima a cítil se prima. Už jsem skoro zapomněl jaký to je. Sbíral jsem příběhy. Někdy je fotil, jindy jen sledoval. Teklo to kolem mě já jen zavíral oči a nechal to všechno se mnou cloumat. Zbavil se potřeby dělit se o to s kde kým a hned. Netrápilo mě jestli to někoho zajímá nebo nezajímá. Dělal jsem to kvůli sobě. Kvůli sobě neležel v posteli den co den bůhví dokdy, kvůli sobě nespoléhal na nic a nikoho, chránil se před povrchností. Starostí kolem nás je opravdu hodně. Všechny jsou důležitý. Moc důležitý. Prachy, práce, kariéra, tlaky, chtíč, nutnost, potřeba. Jenže přijde čas a všechno bude jinak. I ty i já se chtě nechtě ohlídneme. Neboj nic. Kolik toho pozbude naléhavosti a zjistíme, že čas byl, ale starali jsme se o důležitosti, který z nás smeje čas dřív než je doceníme? Pak už bude pozdě.
Jasně, že každá mince má dvě strany, ale je potřeba přijmout i tu blbou stranu. Patří k tomu.
A teď tu je podzim. Roky pro mě přicházel surově jak první stránky Remarqueova Čas žít, čas umírat a najednou ne. Nezvyk. Je tu a já si ho užívám. Barvy, vůni, atmosféru. To se mi líbí!
Takže jo.
Můžu.
RT