“Do prdele Robe, uhni, nevidim, bere mě zprava?! Tak Bere ?!” Křikne, na mě Kamil cestou z letiště do Casablancy, chvíli potom, co jsme vjeli do města. Zavrtám se ještě hloubš do sedačky, zatáhnu břicho a po očku sleduju, kam zrovna Kamil cuká hlavou, abych zavčasu uhnul z jeho úhlu pohledu. Zdejší provoz a jeho neexistující pravidla vyžadují trénink. Neustále ve střehu v X, Y i Z ose, to je sakra víc než jen periferní vidění. Chlápek u autopůjčovny nám dal několik cenných informací co se chování na silnici zde týče. Kamila zajímalo, kolik se jezdí ve městě, odpovědí mu bylo teatrální našpulení spodního rtu, obvykle prý tak padesát-šedesát jak kdy. Hm. A policajti, ti jsou přísní? Nemusíme se bát, až nás zastaví, stačí jim dát 5EUR a v klidu pokračovat dál. Dobrá. Na dálnici jsem si málem vykroutil krk, protože zase tak často jsem na ní osly, chodce,cyklisty, lidi na fichtlech zatím ještě neviděl. Po vjezdu do města jsem ztratil i zbytek iluzí, že auto neoškubeme hned první den. Dva rychlostní pruhy oddělené dvojitou čárou, po který si to sune invalida na vozíku jsem už jen vyčerpaně přehlédl. Jednoduše, celý tento článek by mohl být klidně jen o ježdění v Casablance, takže postoupíme.
Nedokážu vysvětlit jak, ale hotel jsme našli. U přístavu. Vjeli jsme na náměstí před ním. Nejsem ještě připraven na takovou divočinu. Všude někdo vysedává a většina v hábitech s kapucí. Děsí mě to. Ještě, že jsme tak nenápadní. Kšiltovky, oakleye, červenou mikinu já, pruhovanou Kamil a ty senzační krabice s kolama. Nevím kam s očima, tak si čumim na blatník pod nohama. V hotelu nás uvítal zjizvenej chlap v křiváku a to už na mě začalo být tak akorát dost. Pokoj vymalován super barvičkama a pach plísně, že bych postel vyždímal už z principu, krom toho, že je měkká jak želé na laciným dortu.
Když jsem večer v krámku před hotelem platil kolu a sušenky nejušmudlanější, téměř průhlednou pětistovkou, připomínající nejjemnější hedvábí, chlapík nesouhlasně zkřivil obličej a syknul na mě něco, co jsem si vysvětlil jako “ nemáš menší, sakra?”
Nepředběhl mě jeden člověk. Ani dva. Bylo jich tak devět, jak jsem furt koukal kolem sebe a čekal, kdo mi vrazí kudlu pod žebro, ani jsem nedutal a neodvažoval se přihlásit o nárok nákupu, jen kvůli takové malichernosti, že jsem tu byl první. Konečně. Ven! Marocký jídlo k večeři mě taky neuchvátilo. Všudypřítomný bordel mnohem víc. Vykukuju opatrně ze dveří na posedávající strašidelně zahalené temné postavy, v rohu se zcela nezakrytě tři rvou, kolem chodí děcka s maminou a nikoho to nevzrušuje. Tady se projít nepůjdu.
Zase šílený provoz, zase smog, že by se dal krájet, zase výpjatý situace za volantem. Už půl hodiny se statečně snažíme vymotat z města ven. Cedule nejsou a když jsou, tak jím nerozumíme. Stahuju okýnko a zkouším naznačit tý sympatický slečně ve vedlejším autě, že se jí potřebuju zeptat na cestu. Pomohla nám, takže za další půl hodinu zvolna opouštíme stresující Casablancu a vydáváme se…ani nevím. Tam kde nás to vyvedlo. První pumpa. Mapy nejsou, ale chceme do Marakesh. Jedem správně. Tohle se opakuja asi 3x než to vzdáme. Projeli jsme městem a frčíme do hor Atlasu, který už před námi vidíme. Samozřejmě, stále zhýčkaní Evropou, nejdřív jezdíme a blbnem, než abychom si hledali ubytování. Uf. Chci být menší a ještě menší. Zastavujou nás policajti. Mrkne na český řidičák. Otočí ho vzhůru nohama, zpět, podívá se na něj zezadu, zepředu, pak na nás. Evidentně rezignuje. Nedivím se, přečíst `Tatarkovič` zprava by zacyklovalo i mě. Několik arabských vět, které pokorně odkýveme a pouští nás dál.
Je to ghetto, strašný. Ptám se hloučku u silnice, kde tu najdu hotel, nikdo neví, ale ukazují si přes rameno na týpka, že ten rozumí anglicky. Podle diktátu přihlouplých amerických filmových studií se evidentně jedná o předlohu fanatika, co bez semtexu do letadla neleze. Jak za poslední dva dny už mnohokrát, jsem se opět zcvrknul asi o dva centimetry obavou, když ke mě soustředěně kráčel a nespouštěl ze mě oči. V ruce drží knihu a já-jak jinak-vidím korán. Ať to je nebo není. Mýlil jsem se, byl to sympaťák a pomohl nám.
“Ty vole, Robe, zdá se mi, že jsme ten trip mohli plánovat dýl než 2,5 hodiny” utrousí Kamil, hned jak típnul motor v největší prdeli, co jsem kdy byl. To je přesně to místo, kde Indiana Jones odpráskl toho maniaka s mačetou. Nadechuju se, tvářím se jakože nic a vystupuju na silnici. Ještě než jsem zabouchl auto měl jsem v ruce ruku ušmudlanýho lokála a koukal mu na dvě řady vybrakovaných řad zubů zkroucených do úsměvu, asi na uvítanou. Bohužel. Tohle na dýško nestačí kámo, tak se na něj taky aspoň zatlemim jak sluníčko a vyprošťuju ruku z jeho.
Na pokoji potom nevěřícně stojím u okna a přemítám, jestli nejsem úplně blbej jet na výlet zrovna sem.
Nezbylo nám nic jinýho. Zaprvý, už jsme se museli najíst, a zadruhý vás pouliční stánkaři jednoduše chytnou a nepustí. Můžete se kroutit, nesouhlasit, obávat se a já nevím co ještě. Pokud zavadíte pohledem o něco co nabízí, většinou jídlo a nepatrně se cuknete nebo zpomalíte krok, popřípadě zastavíte tak nemusíte ani chtít, ale máte slušnou šanci, že jste si to právě ač nevědomky koupupili. Obratní jsou, to jo. Budu si na ně muset najít ňáký recept, zatím vítězí strach z toho, že to berou osobně a já chlapíka v kapuci nechci naštvat. Ani všechny ty, co s ním postávají kolem a prohlíží si mě jako fialovýho angoráka na výstavě králíků. Prostě teď a tady budete jíst. Takže sedíme naproti sobě na upatlaných židlích vedle rozčtvrcený krávy, po který lezou mouchy a žumláme obalenou údajně rybu se studenýma hranolkama a ňákou neidentifikovatelnou omáčkou. Všechno je masný, skleničky použitý a jídlo vám naberou jedině rukama. Všichni si je potom samozřejmě umyjeme v tom barelu s vodou co mám právě za zády. Jako všichni.
Ať jedeme kamkoliv, celý den jen někoho zdravíme, rozdáváme samolepky a zubíme se na chumel dětí, co se seběhnou, když někde zastavíme. Taky odrážíme nápory žebráků. Se střídavou úspěšností. Nebo zdrháme před konfliktem, když děcka běžící vedle Kamila nečumí na cestu, sejmou dvě holky v hábitech, který na zem dopadnou nejdřív lopatkama a až potom ostatními částmi těla.
Bude zajímavý si na to vzpomenout za 4 dny, až budem bez obav v noci courat po ulici, jíst špízy na špinavém talíři, přitom se bavit o ženskejch a prostředí neřešit. Dnes ještě nepředstavitelný.
Čupím na bobku v rohu zasviněný koupelny, učůrává na mě ledová voda, kterou jsem před chvílí spláchl hajzlík a stejně tak si tu ráno vyčistil zuby. Umyvadlo už druhý den neodtýká, takže tak. Za normálních okolností bych si asi zanaříkal, ale když jsem viděl mejt se děcka ve strouze u silnice a především po dnešním průjezdu vesnice v horách, vím, že se mám fajn. Ta vesnice mě sebrala. Asi to není tragická chudoba ve smyslu světových průserů, ale já na to nejsem připravenej. Vyfotil jsem si tam usmrkaný rozcuchaný a ušmudlaný děcka, měly radost, že si s nima `povídáme`. No, ale nakoukl jsem do několika hliněných chatrčí a moc jsem si to nepřebral. Chtěl jsem pryč. Myslím na to, realita není sladká.
Zamrkal jsem a protřel si oči, ale ty hovna od psa tam evidentně jsou. Stojím na prahu hotelovýho pokoje v Moulay Brahime asi o hodinu cesty hloubš v horách od vesnice, kde jsme strávili předešlých několik dní. Vedle mě se zubí Kamil a spřádá konspirační teorie jak majitel hotelu dovedl psy před naše dveře a donutil je vysrat se tu.
Před chvílí jsem zaplaťpánbů vstal a šel se umejt pod tak ledovou vodu, že jsem pod ní neudržel ruce. Krom toho, že byla rezavá. Noc byla pekelně studená. Večer jsem vyklepal moly z kousavý deky, přehodil jí přes sebe a do svítání se pokoušel usnout. Mrznuly mě ruce a igelit v oknech místo skla tomu nepomohl. Měsíc mi zářil do obličeje a já propadal panice. Kamil to přežil v moiře, neprofuku, mikině s kapucou, bikových kraťasech, termonávlecích a teplých fusaklích celkem dobře. Já už hůř. No a teď koukám na hovna přede dveřma. Takhle poznávací turistika, kdesi v teple hotelu uprostřed Marrakeshe zřejmě neprobíhá. Ty konvoje bílých LandCruiserů s vymydlenýma lidma uvnitř, kterým se na krku kinklá foťák a v ruce žmoulaj brožurky, jsme několikrát potkali. Máme tu přežít 4 noci. Dejme tomu..
Večer jsem našel majitele tohohle Adamsnovic baráku, jak sedí pod dekou a nepřítomě čumí do hor z hotelové restaurace, celý šetrně zabalený do igelitu. Hosti tu nejsou, tak ať se na to asi nepráší. Stejně tak se tu dá zmasakrovat Rob s Kamilem a igelity spálit za barákem, že by DNA nenašel ani Horatio Caine z Miamy. Naznačuju mu, že se stěhujeme o hotel dál. Kouká na mě a já doufám, že nemá mačetu. Nakonec se zazubí “proč jako?” odtuším. “Je mi zima” odpovídám. Zazubí se znova a jde se mnou. Dává mi další kousavou molodeku. Ovládám se, odcházíme. To je moc.
Majitel holetu o několik serpentýn výš nás před několika hodinama odchytil při tvoření dole v údolí na corneru a nalákal právě sem na teplou vodu a komfortnější spaní. Stojí před svým hotelem jako by na nás čekal.Vyhrává Samantha Fox a mi se k němu suneme jak spráskaní psi. Jsme jediní hosti, ale voda teplá fakt je a pokoj v pohodě. Ta muzika, kde ječící Samanthu doplňuje Madona se svojí peckou “Like a Virgin” neustále dokola mi leze krkem, ale překousnu to. Ten chlapík s knírkem v křiváku a teplákách tak jako tak vypadá na podprůměrný pokus o napodobení Freddie Mercuryho v `86, takže to dává smysl. Překřtili jsme si ho pro zjednodušení na Hasana.
Hned první noc na novým baráku nám dala lekci. Z hor přišel orkán. Dveře na balkón zabarikádovaný roller DaKinem, auto asi nevydrží na kolech a vůbec…z pod deky vykukujou jen vyděšený oči. Tohle se mi nelíbilo. Ráno vylejzáme ven a auto je v pohodě. Uf. Ploty, vlajky, stožáry sice nejsou a ve vesnici spoušť, ale to jsem čekal.
Chci tak moc, když si přeju jednu standardní noc? Nepanikařit. Jdem něco dělat.
LaFet je svátek, kdy celej arabskej svět podřízne berana. Jestli jsem to dobře pochopil. Ten Hasanův už čeká na dvorku. Snažím se nevypadat zhnuseně, když mi jeden lokál popisuje, jak si druhej den jeho kůži navlíkne na sebe a bude s ní běhat po vesnici. Taky mi už více dává smysl příhoda z před pár dny. Zahalenej chlapík od kterýho jsem nechtěl nic koupit nás víceméně donutil na děsivou prohlídku města, zadky stažený, ale jdeme. Když je po všem, nechce peníze, ale abychom si něco koupili. Po chvíli odmítání se začíná vztekat a stojí přede mnou prskající berber v hábitu, co mi palcem ukazuje známý gesto, když vám někdo naznačuje podříznutí. Kamil, se chladnokrevně schoval za mě, přes rameno vykukujou jenom oči a dloube mi do boku se slovy “Robe vole, udělej něco” (později si tuto příhodu ve VELO magu přečtu jako : “…Rob nakonec neodolal a několik náramků si koupil..”). Zpět k situaci. V hlavě se mi zjevuje, že jsem kdesi četl, abych smlouval za každou cenu. Celkem drsně, se srdcem v kalhotech, typa okřikuju. Stichne typ i Kamil. Vyčkávám. S pokornějšm hláskem se zase hlásí typ. Takže nakonec beru co nabízí, za přemrštěnou cenu, ale méně jak poloviční než tu co chtěl. O pár dnů si do skládanky, naznačující “podříznutí” vkládám LaFet a to, že potřebuje prachy na tu slávu. Tam jsem si to vyložil, vem nebo tě nechám podříznout.
Samotný LaFet je trochu obdoba český zabijačky, až na ty hygienický normy zase. Ruce se nemejou, pot se utírá furt rukama, takže ksicht zmalovanej od krve jak Brad Pitt v každým druhým filmu. Nůž, který při stahování kůže a před chvílí prasil vnitřnosti, patří jedině mezi zuby..příliš už nás to nepřekvapuje. Koukneme a jdem zase jezdit.
Potřetí v životě to mám přes Frankfurt a podruhý na mě letištní personál z místních hajzlíků asi jen tak nezapomene. To, ale předbíhám. Hasan nám ráno před odjezdem naordinoval obdobu mléčný rýže, už když to vidím, vím, že jsem prohrál hru “přežít Maroko bez sračky”. Kamil si do toho naláme trochu cukru a vsadí to poměrně zlehka. Mě se to mění v peklo. Hasana nechci zklamat a tak se obětuju. Celej den mi je blbě, X hodin cesty na letiště na Kamila promluvím stěží pár slov a sedmihodinový čekání na letadlo jakbysmet. Hádka u přepážky o váhy zavazedel a krabic. Rozptyluju se mnohem drsnější hysterickou hádkou o pár přepážek dál, kde se to vyvíjí asi tak, že dav ulinčuje obsluhu. Afričani se s tím nepářou. Sedím v Airbusu už hodinu a koukám jak se nám hrabou v motorech a kapitán nám s bohorovným klidem oznamuje jak čekáme až bude letadlo opravený. Konečně. Po nočním letišti to k ranveji mydlíme poměrně rychle, piloti zatáhnou motory v zatáčce při příjezdu na ranvej, letadlo jde na bok, div neškrtne křídlem o zem a hned za to bere do plnejch. Já chci pryč. Kamil si usíná a já nevím jak se neposrat. Ve Frankfurtu jako správný cestující z těchto destinací nás neustále jen kontrolujou, jasný, všichni s plnovousem a v hábitech. Chápu to. Poslední kontrola už je standardní při vstupu do dalšího letadla (to už mám za sebou bolestivý hajzlíky). Přijdu k sedačce a tam sedí paní. “Tady sedím já” povídám. “Ne já..” odpovídá. “Obávám se, že ne” povídám a ukazuju palubní lístek. Kontruje usměvem a taky ukazuje palubní lístek. Říkam “fakt, že máte správnou sedačku, ale letíte do Bostonu”. Zazubí se, že jsem to konečně pochopil. “Tohle letí do Prahy” kontruju. V druhý sekundě sleduju jak sprintuje uličkou ven z éra. Nechci vědět, jak se do toho letadla dostala, když za sebou mám tolik kontrol. Svět je plný zvláštností. Sedám a těším se, jak za následující měsíc ztratím 7kg a na hajzlu v prvních dnech po návratu budu připomínat střelku kompasu.
Tím jsem chtěl říct, že to byla zkušenost k nezaplacení.
Rob