Uběhly tři, možná čtyři měsíce ode dne, kdy mi na iPhonu pípnul mail od Briana, že potřebuje nafotit balík fotek pro sponzory. Plán, cestu, prachy jsme dohodli během pár týdnů a teď se mi trenky nepříjemně zařezávají mezi půlky. Navíc mi bágl vytahuje triko nad ledviny, čímž všem kolem chtě-nechtě předvádím svůj houpající se pupek. Štvě mě to, ale nemám zrovna moc času to řešit. Podle cedulí je to ke gejtu dvanáct minut a start je za patnáct. Dál si přetíženej cupitám Amsterdamským letištěm. U přepážky neohrabaně vychrlím odpovědi na všetečný otázky, kdo mi balil kufr a jiný cavikoviny. Pak už jen vydržet strašně moc hodin s kovbojem vedle mě. S kovbojem, kterej každý dvě hodiny musí pít dájet kouk. Asi aby měl dojem, že nežužlá kostku cukru. Ach jo.
Přibližně 40 minut po startu jsem si z čista jasna po letech vzpomněl na mojí korunku v puse. Byla tam ještě z dob, kdy jsem se učil na malý stát jako chlap a čůrání nepřipomínalo morseovku. Nyní, když už zase při čůrání radši sedím, mi praskla. Tak dlouho necítil prasklý zub pod ní čerstvý vzduch. S tak svěžím nádechem jsem nepočítal. Málem mě připravil o vědomí. To se ty preclíky od Delta Airlines zase jednou vyplatily, držím se za pusu a mířím na hajzlíky. Jako by to mělo něčemu pomoci. Aspoň můžu dlaní chvíli bouchat do zrcadla, skučet a nezavinit svým chováním preventivní přistání na nejbližším letišti.
Hned za přepážkou imigračního úředníka v Portlandu mi pípla textovka od Briana a za 15 minut mě čekal před letištníma dveřma ve svým monstrózním Sportsmobile. Podrbal jsem se za uchem, hodil nahoru bagáž a za povážlivýho zapraskání švů na zadku mých tepláků se na první pokus vysápal nahoru k místu spolujezdce. Na zadních sedačkách se líně převalila fenka Anni. Anni Lopes.
Namířili jsme si to skrze Oregon, Washington do Whistleru v Britské Kolumbii. Byla to parádní cesta. Mnohem lepší než ta předešlá v trubce. Tady aspoň Robyk vidí hromadu věcí. Dálnici, města, mosty, americky nevkusný auta, Seattle, “Né, já z tý Eifelovky neskočím, Kevine!”, fabriku Boeing i s letištěm, západ slunce, “Ten meloun je poněkud podezřelý..”, kopce, Hradčany s observatoří uprostřed, a tak dále. Ano, přiznávám – sem tam jsem na okamžik usnul, ale to se během tak dlouhý cesty prostě stává. V jednom zapadákově jsme se na večeři sjeli s Joem, mechanikem, který nás bude téměř 3/4 tripu doprovázet. Taky jsem tím nevědomky odstartoval měsíční šňůru mexického jídla. Chvilku jsme si na normální knedlíky po návratu zvykal, protože jsem necítil nic, na čem nebyl půl centimetrový koberec koření.
První část tripu na Whistleru byla hektická. Program našponovaný a focení se lepilo po chvílích, kdy byl čas. Museli jsme ho využívat precizně. Brian by o profesionalitě mohl přednášet, takže oblečení, kola, helmy, detaily se ladily jednoduše, přesně a rychle. Místa jsme si vyjasňovali stejně přímočaře a možností, které na spotu může jezdec předvést jsou s Lopesem, upřímně řečeno, nadstandardní. Přeju každému fotografovi snášející buzeraci neukázněnosti kdejakýho snouborďáka na tripu mrvící 90 % záběrů tím, že je středobod Země, který vstávat nebude, tyhle hadry si neoblíkne a bs180 nepřipadá v úvahu, když přeci umí rotaci, která je sice cool, ale vypadá spíš jak Chuck Norris v mixéru a navíc ti ještě říká odkud to máš fotit. Nic takového tady. Naštěstí.
Whistler jsme prožili, jak jsem už zmínil, hekticky, ale obecně vzato bez něčeho, čemu by se musela věnovat pozornost. Každodenní bikování, focení. Ob den akce se Schleyem a tak furt dokola. Park je určitě hezkej, ale nenabídne prakticky nic novýho. Nahoru dolu jak vocasové. Ani Brian ani Richie ani já park nepreferujeme. A když zjistíte, co je kolem za bikování, nebojíte se trochu té námahy, tak byste se přestali divit. Moje privátní fyzická příprava před tripem se vyplatila. Kilometry natočený na silničce i hodiny na Kraslických trailech byly znát. Nejsem Brianovi, fotobágl-nefotobágl, přítěží v terénu! Pominu-li Richieho guide počin, kdy nás vzal na trail Ride Don`t Slide, který se ani do slov nedá vměstnat, tak bych vyzdvihl jeden z návratů z vrcholu hory. Zasekli jsme se tam při tvoření s Brianem až na hranici sněhu. Slunce bylo vlastně už na horizontu a naše dvě figurky byly široko daleko jediný na celé hoře od půlky nahoru. Zabalili jsme to pozdě a dolů je to přes 40 minut sjezdu. Lopes je skvělej guide sám o sobě a ví přesně, jak který traily na sebe navazujou, abychom se dolů dostali dříve než přijde úplná tma. Sjeli jsme to prakticky bez zastavení. Brian vždy počkal, to ano, ale jakmile jsem se dotknul brzdy, tak s klasickým “Keep going, Rob..” mi nedal na výběr. Bůh žehnej tomu, kdo přišel s teleskopickou sedlovkou, protože můj fotobágl opravdu není chlebníček na školní výlet v 6.B a sednout si na vysokou sedačku i na krátký okamžiky je silný zážitek!
Cestu do Oregonu jsme si zpestřili nejdříve návštěvou Wade Simmonse ve Van city a celodenním bikováním s ním na několika old-school trailech na Shore. Sedlo mi tu všechno. Den, nálada, fyzička, nadšení a já jezdil jak vzteklej. “Czechs are crazy…” potřásl Wade hlavou u jednoho místa, který jsem ten den otvíral na oči, protože kolem toho blemcali moc dlouho. Přitom jsem jen nestačil zabrzdit a – bágl mi posunul helmu do očí, takže jsem sotva viděl – tím vlastně neměl na výběr. Vypadalo to efektně a sklidilo ohlas. Já se od samýho leknutí nadechl až za čtvrt hodiny, ale podařilo se mi tvářit jak když si Steve McQueen ležérně zapaluje cigaretu, takže cajk. Mno, ale s materiálem ze Shore mám jiný plán a tak k tomu třeba až jindy.
Simmons je, byl a bude pro mě osobně nej jezdec. Jeho styl považuju za unikátní, nenapodobitelnej a vždy jsem k němu bezmezně vzhlížel. Není takových atletů moc.. McKonkey, Morrison, Haakon, Palmer, Tomac, Chiappucci, Allen a několik dalších. Takže bikovat nebo sedět s Wadem před jeho barákem a srkat pivo odškrtávám jako splněný sen. Tečka.
Druhá zastávka byl Portland a fabrika Chris King. BL má s Kingem kontrakt a když už jsme tudy projížděli, zastavili jsme se na návštěvu. Krom malé exkurze bodla i sprcha a zázemí na odpočinek. Jednou, až budu bohatej, chci taky, aby mi na kole s nezaměnitelným zvukem hučela zadní nába od Chrise. A až budu mít prachy na tryskáč, koupím i přední nábu s hlavovým složením. Nevěřil jsem, ale fakt to nedělají mašiny. Každý ložisko, každou pružinku, každou podložku do sebe zastrčí lidský ruce ve firmě, kde hledí na recyklaci a životní prostředí víc než polovina zdravě uvažujících rodin na třídění plastovýho odpadu.
Odpoledne jsme čapli kola a mazali brouzdat Portlandem. Downtown vkusnej, ostatní klidný, zelený, tichý a na kole tu jezdí asi 200 % obyvatelstva. Paradoxně na silničních. Po delší době město, který se mi i líbilo. Je tu klid. Potřeboval jsem odeslat několik hiresů z wi-fi, tak jsme se rozdělili a sešli se až na večeři.
“Hej, Brian, jaká omáčka pálí míň?”
“Tahle napravo skoro nepálí.” čachtal si v ní tacos.
“Díky..” zasípal jsem mu za okamžik s uslzenejma očima ironicky přes stůl, zatímco se dávil smíchy jak si Trnka naběhl. Opět.
Jo, pálila míň, pravda, ale, když vám někdo do huby strčí zapálenej klacek nebo plamen z autogenu – poznáte rozdíl? Pochybuju.
Noční cesta do Oakridge utekla jak voda. Asi proto, že já si schrupnul a BL se učil španělsky. Je mu ten jazyk bližší. Já ho za měsíc naučil česky jen “pes”. Takže vždycky, když chtěl udělat dojem, píchnul prstem do Anni a řekl – “pes”. Ráno jsme se probudili na truck stopu a já si radši třikrát protřel oči. Hory hezký, ale městečko bylo doslova strange. Chvilku mi trvalo než jsem se zorientoval. Najednou tu byli čtyři lidi a my s nima jeli dvěma autama nahoru na začátek trailů. Nikdo mi nic neřekl, nikdo nic nevěděl. Ten trail trval snad 4 hodiny. Byl to river trail, takže žádný zákeřnosti. Nebo alespoň né častěji než jednou za čtvrt hodiny. Ani to nezabránilo tomu, že jsem večer byl oškubanej jak angrešt. Nepočítám-li, že jsem v jednom okamžiku nohou trefil kámen tak tvrdě, že mi vyjely prsty protrhlou botou ven. Nic jsem si nezlomil, naštěstí, jen to bolelo. Brian mi dal jiný a trip to nijak neovlivnilo. Jak si dál urovnat vzpomínky z tohoto trailu? Byl jsem tam já, BL, Joe, dvě holky cca 27 let, dva další týpci. Během dne jsem se dozvěděl, že jedna holka je učitelka z Portlandu, druhá studentka a pánové jsou majitel a vývojář z Ibis cycles. Nevzali jsme si než jednu flašku a vedro bylo jak na Marsu. Místy jsme projížděli sežehnutým lesem. Pohledy z jiný planety. Holky jely zatraceně dobře! Každou chvíli někdo čuměl do mapy a kroutil nechápavě hlavou. Nikdo nechtěl připustit, že jsme v prdeli.
“Hele, hele, tu vodu s potoka nepij, Robe!” okřikl mě Joe. Ale já byl na pokraji sil, jak se ovládnout a nechlastat to. Z pár cest jsem si už sračku dovezl a tak jsem měl představu, co to umí a aspoň jsem si v tom cachtal držku. Ale odolejte…
Dojeli jsme na konec. K řece.
Některé skeče se nedají tak snadno odvyprávět, ale když strávíte celý den na kole a nevíte, kde co a kdy končí tak pak řeka přijde vhod. Naskákali jsme do ní jak vyplašení tučňáci. Za námi zůstala jen cestička poházených hadrů, který jsme odhazovali v běhu. Na šutr uprostřed proudu se Brian ňák dosápal, ale mě donutil zatraceně makat svoje stylový ouško. Proud mě strhl a jednou rukou jsem si musel držet bikový kraťasy, který jsem si nezapnul nafest. Jen tak tak, že, že jsem posledních několik mil po silnici nejel jen v tričku a fotobáglem. Bože to by byl trapas. A navíc by mě asi zavřeli. Brian stojící na šutru uprostřed řeky se málem zlomil smíchy. Ale boží mlýny melou, takže hned obratem sice předvedl překrásnou šipku do proudu, ale to, že si zapomněl Jawbony na hlavě byl tak brilantní nápad, který bych přirovnal snad jen k něčemu tak blbému jako odjet na 14-ti denní rodinou dovolenou do Konga. Ha ha, tak jsem se prozměnu smál já. Boj zpět proudem na břeh bych neotvíral. Sedli jsme si na rozpálený kameny a odpočívali.
Odjezd z Oakridge do Hood River se změnil na odjezd do Bendu. Brzo se to ukázalo, jako dobrý rozhodnutí. Není to daleko. Kolem dvou hodin cesty a ani jeden jsme tam nikdy nebyli. Bend je relativně nový město, rozkládající – přesněji – roztahující se na náhorní plošině asi hodinu od hor, sopek a zasněžených peklomíst. Roztahanej je férově. Až jsem měl dojem, že je to vždycky kruháč v přírodě, tuhle barák, támhle supermarket a támhle sopka. Jsme na sopečném území. Všechno a všude kolem formovaly sopky. Pominu-li třeba semafory. Lávová pole, sopky, prach a rozervaná krajina. Dramatický a krásný. Bend je dále považován za moderní adresu k bytí, takže takovej trochu Aspen nebo Chamonix style, ale bez úzce zaměřenýho způsobu vyžití. Tady Doppelmayr nanajdete.
Do hor je to hodina. Přes léto je tady minimum srážek a neuvěřitelně prašno, přes zimu kvanta sněhu s hlubokými mrazy. Období poměrně striktně oddělené s minimem plytkých dnů. Naštěstí jsem tu byl v léte. Turisti tu mají širší pole působnosti. Od trekkingu po rafting a mezi tím kdesi cosi.
Namotali tu stovky mil trailů s absolutní předností bikerů. Sven mi řekl přesný číslo, ale když jsem si to převedl na kilometry, tak se mi to zdálo dost kosmický, takže to takhle neurčitě zaokrouleme. S předností dokonce i před hikery a koňmi! Já nevím, potkat Hatátitlu v trailu, tak s úplně klidným svědomím slezu a počkám, až těch několik set kilogramů svalů s kopytama prokluše zákon nezákon. Zpočátku jsem si na Bend nedokázal vytvořit názor, ale čím se náš pobyt zde chýlil ke konci tím příjemnější byl. Musel jsem se trochu zorientovat. Další dny uběhly jak voda. Stále jsme jezdili, stále fotili. Sven Martin s ženou Anke a Kirt Voreis nám byli příjemnými průvodci i hostitely. Kirtovo garáž je fakt úlet a 36 let ukrytých v jeho figurce je asi ňáká blbost. Devatenáct… dobře.. maximálně jednadvacet. Sven nás skrze čmáranice na papírku nasměřoval na vyprahlý secret spot za městem. Ten jsme úspěšně našli a tvořili na něm až do úplného setmění. Nešlo nevyužít toto opuštěnýho místa v sežehnutý krajině s hlubokým prachem a sopečným horizontem. Má to za barákem a několik top jezdců kolem. To bych mohl i považovat za výhodu. První den se s námi dokonce vydal na trail i Chris Horner! Doufám, že už ho přestala bolet hlava z těch otázek, který jsme na něj všichni vystříleli během těch hodin v terénu.
Přišel den a my to tu museli, chtě-nechtě, zapakovat. To bylo hned. Každej jsme si odváželi něco jinýho. Já tunu smradlavejch fusaklí v igeliťáku a Brian časopis s realitama. Tak už to chodí.
Noční přesun do Portlandu a spaní na parkovišti před supermarketem. Takňák jsme blemcali kolem auta a nechtěli si připustit, že naše téměř měsíční putování je u konce. Kdybych vám chtěl popsat všechno, nikdo by to nepřečetl. Už takhle mi to přijde příšerně dlouhý. Ve světě se za jeden den taky nestane jen přesně tolik událostí, aby se vešli do večerních zpráv.
Ráno rozloučení na letišti a mě dělilo od domova něco kolem třinácti hodin v trubce, Briana šestnáct hodin po dálnici. Tak děti, šmitec, pohádky je konec, zuby a spát.
RT