Od chvíle, kdy jsem se otočil poprvý, jsem ztracenej. Mozek produkuje ty nejhrůznější hororový scénáře ve zběsilým tempu utrženýho těžebního vozejku Indyho Jonese. Ty někdo zaznamenat, tak sošku Oskara navlíknou do odrbanýho trika, nastřelí strniště, a přejmenujou na Roba.
Je tma jak v pytli. Srdce mám až v krku, stoupám do poctivýho kopce uzemím nikoho kolem opuštěných dolů na rudu a komplexu s ruinama baráků. Vše chytře situovaný v lese. Lampy tu nejsou. Přijde mi, že to kolo dělá strašnej rambajs. No jednoduše jsem osranej až za ušima. Je několik minut po čtvt na čtyři ráno a já se sápu z Kraslic za Mártym na Bublavu.

Včera nás totiž napadlo zahrát si na dobrodruhy a jít si odpočinout filmováním a focením přírody z posedu. Přesněji zvěře. To přece nemůže být těžký.

A kvůli tomuhle jsem zamáčkl budík ve tři ráno, abych div nenačůral vedle záchodu jak jsem měl zavoskovaný oči. Mozek tápe co jsem to večer vlastně chtěl a kvůli čemu vstávám. Jak na potvoru se mi ještě zdálo nevím co, ale ve snu jsem začal slastně usínat asi půl minuty před zazvoněním budíku. Je mi, jako by mě zadupalo stádo splašených pštrosů.

My prostě čas od času takový nápady máme. Kdesi v nás jsou dobrodruzi. Jenže naivita v našem podání je často neuvěřitelná. Asi to sami znáte. To si uvaříte fazole od Hamé na Coleman vařiči v lese minutu od nejbližší silnice a hned se cítíte jak Krokodýl Dundee. No a tom mluvím.

“Tady si vem čelovku a bundu” uvítal mě Márty. Sáhnu si ve tmě na předloktí a fakt, že mám jen triko s krátkým rukávem. Zima jak v morně a strach z nočního průjezdu dolama mi evidentně zablokoval informaci, že jsem si zapoměl mikinu.
“Díky”.
Jsme vybavený a mysleli jsme na všechno. Bágl s jedním foťákem, několika rolema filmů, bez blesku. Prostě odlehčená survival výbava. Jsem na sebe hrdej, jak jsem to podchytil. Horší je, že moje durch skejtový tenisky v tý mokrý trávě kloužou jak mejdlo na lině a je mi zima na nohy. V báglu mám minimalistickou výbavu i piškoty, ale fusakle ne. Chtělo to lepší boty.
Asi budu mít varhánky.

Nakonec jsme našli posed, kterej se nám hodil, vydrápali se na něj a začali čekat. Furt tma. Musíme bejt potichounku, ať nic nevyplašíme.

Přesně vám asi nevysvětlím, jak se čas vleče, když se snažíte být absolutně zticha a každou minutou očekáváte dvanácteráka se stádem laní za křovím. Jenže tak to nechodí. Ona ta zvěř prostě nezačne courat jen proto, že už jste se uvelebili a čekáte.

Prvních deset minut jde, pak se začnete ošívat.
Dalších deset minut, oči ochabujou, uši taky, mozkem se honí znuděný kraviny.
Následujících deset minut a hra na dobrodruhy nás postupně přestává bavit.
Začínáme dalších deset minut..

“Ty sis` prd !”
“Neprd..”
“Prd…dyť to cejtim!”
“Sakra Robe neprdl..”
“Murtěji doprdele já to nebyl a nikdo jinej tu není..prd sis`.”

Pár vteřin hrobovýho ticha..

“Neprd..”
“A ještě k tomu ti hrozně smrdí z dršky. Takhle se prozradíme…vlastně jsme tu zbytečně, protože fouká k lesu a ty ses právě div neposral a táhne ti z huby..”
“Hele začínáš mě štvát Robe!“
“Ty mě taky..”

Je jasný, že jsme vydrželi trpělivě čekat tak něco přes půl hodiny než jsme se přistihnuli jak na sebe tlumeně prskáme. Určitě to bylo slyšet až do Německa.

Ventil upuštěn a my čekáme dál.
Minuty se zase vlečou.
Svítá.
Začínám mít hlad. Zašmátrám v báglu a zašustím sáčkem od piškot.

“Co to je?!!” sykne Márty
nejsem si jistej jestli v jeho tónu cejtím podráždění, úžas nebo mix obojího.
“Piškoty”
“Ty máš piškoty?!”
“Jo..” začínám tušit kam míří..
“My čekáme na zvířata a TY TADY MÁŠ piškoty?!”
Nenajdu argument ani kdybych chtěl, to jsem podělal..
“Hm..” hlesnu.
“…jseš chytrej..” nechává poentu masochisticky viset ve vzduchu Márty.
Si připadám jak blbec.

Za další půl hodinu už zvesela krafeme, probíráme ženský, kola a pramálo myslíme na to, proč tu vlastně jsme.
To je zvláštní, jak veškerá morálka povolí.
Smějeme se, mluvíme nahlas, bezstarostně šustíme piškotama ze sáčku mezi náma, hecujem se, kdo doflusne dál a tak podobně..

Až do chvíle, kdy jsme přistiženi nepřipravení….

“Bacha vole! Vole čum! Čum!” plive kolem sebe Márty nedokousaný piškoty a sápe se k vypnutý kameře, div neurve s ohlušujícím praskáním posed ze stromu.
Už to vidím taky!
“Co to je !!??” křičim na Mártyho “Co to je?! Srnka?” Natahuju se bezmocně pro foťák pověšenej na nejvzdálenější větvi.
“Jezevec vole..”
“To je jezevec??…Páni!!! Jezevec!”
Švenkuju s teleobjektivem po celý louce a né a né ho najít. Když ho dostanu do hledáčku, tak mizí za stromem..
“Máš něco?” ptám se zklamaně Mártyho.
“Jo asi jo….” kontroluje zakousnutej netrpělivě do spodního rtu na LCD kamery.
“ !!! Je tam uáááááááá….” hulákáme na sebe na posedu jako bysme vyfotili sněžnýho levharta.
“Jezevec Márty…je-ze-vec…chápeš to!”
Mám velkou radost.

Takže slejzáme z kopce promrzlí, s durch botama, ospalí a máme radost z toho, že Márty má na kameře sunoucí se šmouhu a já si aspoň vyfotil Bublavu při východu slunce…

Tak teda asi tak, no. Rob

[Not a valid template]