Tento storybook jsem fotil z 90% na film (Potra800, Foma200, Delta3200).
Vznikal rychle, ve spěchu, improvizačně a ve špatném počasí. Měl být zimní variantou norskému a švédskému storybooku.
Finální verze se někam zatoulala, proto fotky pod textem jsou jen tehdejší interní prezentací.
Ty „naházené“ produktovky atd. byly pracovním vodítkem, kam se co mělo zasadit. Stejně tak výběr fotek nebyl ještě finální. Začíná se zpravidla na velkém počtu. Berte prosím vizuál s rezervou, jde o takový pracovní polotovar.
Stejně tak tato verze ještě neobsahovala žádný text.
// nápad + plán + foto + text
Text jsem dodal tento:
Nejsme výrobcem opalovacích krémů.
Už přes třicet let vyrábíme outdoorové vybavení a oblečení. Takové, které z podstaty věci není určené do sluncem zalitých dní. Ačkoliv jsme zdolali hodně vrcholů a tvrdých přechodů, stále víme, že se začíná odspodu a také, že venku často prší, fouká, sněží, zkrátka, že tam bývá jaksi – opravdu hnusně. Tohle všechno a bůhví co ještě by nemělo být překážkou jít ven. Jsou k tomu přinejmenším dva důvody – tělo není stvořeno k sezení, to ho devastuje. A druhý je ten, že i úplně obyčejná procházka v hnusném počasí má sílu přimět rozbouřenou mysl k rozumu. Podceňovat obyčejnou, byť iracionální blahodárnost, není dobré.
Za předpokladu, že jedna je víc než nula a aktivita je klíč k blahodárnosti, rovnováze i rekordům, tak každá dává smysl. Nad to k ní nepotřebujeme ani Himaláje, ani Olympijskou arénu. A pokud Zátopek jednoho dne poprvé popoběhl, Pelé kopl do balónu a Hillary zvedl hlavu k horám, aniž tím v ten stejný moment plánovali přepsat historii, tak nám vychází, že aktivita i blahodárnost jsou mocnými činiteli. Že od nich vede cesta do vysokých hor, k rekordům i arénám. Pro teď ale zůstaňme při zemi. Jedno ťapání na lyžích v tichu zimních kopců za barákem s kamarády je víc, než žádné. A nikdy nevíte, co přinese.
Cesty mohou být dlouhé i krátké, s cílem i bez cíle. Je nanejvýš pravděpodobné, že se čas od času zastavíme nebo ztratíme. Proto není od věci sem tam přibrzdit a připomínat si právě tu primitivní radost z pohybu. Nečekat, až bude všechno v ideálním nastavení. Počasí jak vymalované, ladovská zima všude kolem. Nikde přeci není psáno, že nemůžete vyrazit na sněžnice klidně v riflích, pokud zrovna není nic jiného po ruce. Vyměníte snad příležitost za výmluvu? Starali jsme se snad jako děti, za co nám mamka nadává po hodinách skákání v kalužích v pro dospěláky nanejvýš depresivním počasí? Copak jsme jí během brblání „ať se podíváme, jak vypadáme“, nepřekřikovali zážitky, které pro nás byly zrovna nejdůležitější a nejintenzivnější na světě? Tváře hořely, tělíčko topilo o sto šest a tahle radost, nám byla jediným a vším, co nás zajímalo! Malé děti, velké radosti.
Není tady někde, když jsme ještě nic nevěděli o velikosti světa, TEN začátek, motiv i hnací motor, který nám může vždycky znovu pomoci udělat první nebo další krok?
My v Hannahu víme, že být venku a v pohybu je dar.
A všechno co to má přinést, nechť přijde.
