Kdo nic neočekává, má ze všeho dárek. Stalo se a já po třetí po sobě fotil portfolio pro sponzory Brianu Lopesovi. Po předešlých zkušenostech už jsem věděl, co mě čeká. Především dřina na kole. Na focení s Brianem je lepší se připravit fyzicky a technicky víc než ze strany foťáku. Základem je fotit chladnokrevně. Neopakovat, snažit se mít všechno hotový z prvního cvaknutí. Kalkulovat a občas obětovat snímek, mávnout nad tím rukou a jet dál. Především držet krok. Neodpadat, neremcat, nefňukat. Odřeniny si pofoukat večer, bolavý svalíky nikomu neprozradit. Vlastnímu focení je potřeba věřit. Bezvýhradně. Kdykoliv sáhneš na foťák, vědět, že víš co s ním máš dělat. Nemyslím to mačkaní a kroucení čudlíkama. Především se rychle zorientovat v prostoru, obhlédnout takříkajíc celý obraz a pokud možno ihned odhadnout možnosti místa a věřit vlastnímu úsudku. Prvnímu. Výhodou je, že znám Briana a vím, co dokáže. V jednoduchosti je síla. Když sáhnu na blesk směje se: “Ale, ale, ale, copak to vidím, ty a blesk? Ts-ts-ts”. Řekl bych, že už vysledoval, že jsem s ním šikovnej jak řezník z náměstí při neurochirurgický operaci.
Na setkání na druhý straně světa bez zádrhelů jsem si už zvykl a při vylejzání z letištní haly v Portlandu mě ani nenapadlo, že by tam nebyl. A tak to bylo. Za minutu na mě troubila velikánská dodávka Mercedes. Joe, Paula a Brian už mě berou jako člena týmu. Žádný zdlouhavý vysvětlování, co nás čeká a jaký jsou plány. Známe se, víme co každej z nás umí a vyhovujeme si. Namířili jsme si do Bendu. Jakýsi druh aklimatizace. Ještě ten večer jedeme na hodinu projet místní traily, nadejchat prachu. Druhý den dirt session, kde se přidá i lokál Kirt Voreis a pak už zamíříme na “expedici.”
Momentů, kdy jsem si připadal, jako bych závodil s Lopesem, jsem napočítal dost. Zarputile jsem se snažil ho uviset, kde se jen dalo a podle toho taky pravidelně přestřelil svoje síly a v půlce dne pletl nohama jak Jarouš po šestnácti kouscích domů z nádražní putyky. Díky bohu, že Olympus zdokonaluje jeho pidifoťáky do možností velkejch sviní. Moje výbava pro celý tři týdny čítala objektivy 24mm, 35mm, 90mm a 150mm, těla Olympus OM-D5, záložní PEN P3 s hledáčkem, blesk FL600R se šňůrou a sadu baterek. Zdá se vám to málo? Mně to stačí. Jen příště do kapsy přihodím novej Oly XZ-2, kterej definitivně odbourá lenost štrachat se v báglu, když se děje něco neočekávanýho. Při přejezdech, na cestu, atd. Těším se na něj. Skvělá point and shoot kamera! O co lehčí batoh jsem měl, o to víc toho, logicky, zabrala voda a jídlo. Další těžká rána byla, že jsem nezrychlil a Brian si nejednou rejpnul, že jsem stejně rychlej jak s velkým foťákem předloni v Kanadě. Hrozně vtipný… Na svou obhajobu musím říct, že tady to byly téměř výhradně river traily a nikoliv sjezdování. Trail má 70 majlí a jede se dva dny. Rozptyl zbídačený skupinky při příjezdu v kempu byl “hodina žádná míra”. Do druhýho dne nenastoupili všichni. My komplet. Ale to je furt jenom ježdění a focení..
Už jsme taky zabrousili do hlubších témat. Začali se víc vyptávat na Československo. To je dobrá zpráva. Předloni se sem tam ptali na Čečensko. Když jsem jim pracně vysvětlil, že Československo už není, byli překvapení. Když jsem dodal, že už skoro 20 let, tak se na sebe jen mlčky podívali. Ale teď už věděli a dokonce to vysvětlovali i známým, když mě představovali. Už jsem nebyl z Čečenska, ani z Československa.
“Střílí tam u vás policajti lidi?” překvapí mě při jednom přejezdu Joe.
Chvíli tápu jestli jsem dobře slyšel, ale Brianovi za volantem do uší mluví lekce Španělštiny a Paula podřimuje.
“Cože?”
“Povidám. Střílí tam u vás policajti lidi?”
“Ne… proč?”
“Jakto?”
“Jak jakto? Nestřílí. Proč by měli?”
“No podivej…” naklepe do googlu v iphonu policista zastřelil člověka a vyjel na nás obdivuhodný seznam odkazů chronologicky seřazených od nenovějšího po nejstarší.
Nejčerstvější odkaz měl teprve čtyři hodiny a byl z Texasu.
“No, u nás se nestřílí…” opakuju mu zatvrzele.
“To je divný.” zamyslí se Joe.
Trochu o tom přemýšlím a taky si říkám, že by to čas od času nebylo od věci.
Pak jsem si ale vybavil zásah elitní ochranky, když na pana prezidenta stříleli plastovejma kuličkama jak v Sarajevu a představil si, co by se zbraní asi dělali řadoví strážníci při přepadení pobočky Komerčky v Jáchymově. Rychle jsem tuhle děsivou představu zahnal.
“Asi je nás málo, tak abysme se nevystříleli.” zalhal jsem.
Joe pokejval hlavou.
Za tři dny jsem za jízdy odhodil ohryzek od jabka a Joe to zaregistroval.
Velmi se zamračil a připomněl mi, že tady policajti střílej lidi.
Zasmál jsem jak nejfalešněji jsem dokázal, ale když se zpátky otočil nad svý řidítka, ostentativně jsem se podíval přes rameno. Blbej fór…
Ale témat bylo samože víc. Velmi zajímavý bylo vysvětlování, co je a jak se pozná White Trash. Vžitej výraz pro některý týpky. Taky ve zkratce whiskey-tango. Už jsem si zvykl, že kdekomu říkaj visky-tango, většinou drsňákům v klasických muscle kárách, ale nedokázal jsem rozeznat, kdy jo a kdy ne.
Po dlouhým vysvětlování už jsem si představil burana s dvojmístným truckem na zvýšeným podvozku před lokálem, kterej poslouchá Lynyrd Skynyrd nebo Fleetwood Mac, má kšiltovku John Deere, opřenej o kulečníkový tágo v začouzeným báru a dělá do miss Jižní Dakota za pultem.
Převedl si to do českejch poměrů a vyšel mi týpek v truckerský kšiltovce s vytuněnou fábií nebo jiným 6 let starým nesmyslem s velkým vejfukem, kterej se čistě oblíkne jen na páteční piatiku.
“Aha.” zakončuju sáhodlouhý pokusy o pochopení.
“Tak.”
O zajímavý momenty nebyla nouze. Jen se nechci zase tolik rozepisovat. Ono je to totiž jedno velký dobrodružství. V Hood River jsme s rozbřeskem fotili v takových poryvech větru, že mě jeden sundal z kola mezi lávový šutry. Do dneška mám na ksichtu z toho šlic. Na North Umpqua trailu si zase x-krát popálil nohu o jedovatý křoví. O den později si, až v momentě, kdy jsem najel na úsek trailu širokej jak půlka zadku Kate Mosový uvědomil, že jsem ve vejšce šestýho patra a napravo není nic. Doprdele, ale vůbec nic. Jen šutry dole v řece. Nehnul jsem ani brvou, protože jsem do toho vjel nevědomky, ale že bych se tam smíchy potrhal, tak to spíš ne. Podobnej zážitek v divukrásnejch Smith Rocks, kde jsem s otevřenou hubou vejral na skálolezce, jak navazujou další délku lana ve stěne zvané “Monkey face”. Stál jsem na protější skále, když vedle mě vítr shodil kešku, který jsem si nevšiml. Plechovou pikslu. Tak jsem se tam v tý vejšce taky málem posral leknutím jeden krok od osmdesátimetrový stěny. Ale to bysme tady byly do večera a vy z těch keců pak měli hlavu jak pětikilovej meloun.
Všechny tripy s Brianem mají společnýho jmenovatele. Velikánskou hromadu zážitků a rekonvalescenci po příletu.
V letadlech přes Atlantik směrem na východ nejsem schopnej zabrat a podle toho to dopadá. Něco nachrápu při přeletu ze západního pobřeží na východní, ale pak z New Yorku jen po minutě sleduju ubývající čas do destinace. Děs. Ale stojí to za to. Bez prdele to stojí za to!
A tak naše dodávka po třech týdnech peláší k Portladu, kde mě vyhodí a já se vypravím zpátky do Evropy. Slunce je proklatě nízko, vrhá krásnej boční stín s legračně vysokým autem až buhvíkam do pole vedle dálnice. Spokojeně si vevnitř pobrukujem do rytmu Sweet Home Alabama linoucí se z repráků a další trip se uzavírá.
Thanks Brian, Paula & Joe!
~RT