Hrkám si to krásných 98km/h po D1 a tuším, že by se to nemuselo tentokrát vyšpatnit až tak zle. Po několika týdnech cvakání opět nějaké focení podle mě. Těším se.
Nepříjemný zvuk mě donutil ubrat z této obdivuhodné rychlosti a vybičovat všechny smysly do střehu. Dojem přešel v jistotu. Ten zvuk je tu navíc.
Skvělý. Vždy, když mám půjčený auto, tak musím smuně uznat, že Murphy měl pravdu.
Zastavuju na nejbližší pumpě. Ani nevím proč. Do motoru dokážu leda koukat a jsem rád, že najdu, kde se kapota otvírá. Auta jsem vždy jen využíval. Nehrabu se do nich a nezajímají mě víc, než jestli se do nich vejde kolo, fotobagáž a možnost přespání. Jestli mají plastový obyčejný nárazníky, abych si mohl odtlačit ňoumy co mi zablokují při parkování výjezd a jestli mají držák na kelímek vedle volantu. Ten tohle auto nemá, ale něco mi napovídá, že je to momentálně sekundární problém.
Típnul jsem motor, a než se zamyslel, co dál, tak vedle mě zaparkoval jiný vůz, ze kterýho se čoudilo. Vlastně ani auto nebylo vidět. Z dýmu vylezl podsaditý chlapík a se zatvrzelým výrazem telefonoval. Tomu už je to jasný. Tady končí.
“KristeJEŽIŠI !!”
Vyjeklo ze mě fistulí a nadskočil jsem nad sedačku, když jsem se otočil.
Za okýnkem nehybně stál Ukrajinec a upřeně se na mě díval.
“Nemaš startovací kabely?” pronesl.
“Ne!” odštěkl jsem.
Otočil se a zelezl do auta, který by stejně nevydrželo do setmění. To je vidět. Zabouchl dveře a z auta se ozval tlumený výkřik “dóópííčééé..”.
Já snad zaparkoval do zlýho snu.
Před nedávnem se mi ozval Kuchta, že by rád nafotil quaterpipe. Poslal mi náhled jak to vypadá a co na tom dělá. Krom toho s Petrem strašně rád fotím. Za ty roky víc a víc. Pokaždý zařídí, že u něj trávím fajnový chvíle na hony vzdálený humbuku z arén a ostatních FMX shows.
Odepisuju, že při rozbřesku.
Za pár dní se ozval znovu.
Následující dva dny sedíme na Medardovi a zkoukáme počasí ze všech stran.
Rozhodnuto. Vyrážím. V pět ráno fotíme.
Není cesty zpět, přikrej si to před rosou, píšu KuXovi textovku.
Ty vole.., cinklo mi zpět.
Těším se. Jedna překážka, jedna věc, žádný rampy. Žádný nervy. Má tam na trénink mladýho divočáka Ponyse s přítelkou milenkou..emm..Miluškou…jakože Milenkou. S velkým.
M.
Taky jsme se domluvili, že na chvíli dorazí Kamil Tatarkovič. Prostě se to vylaďuje do příjemný sešlosti na kopci.
Po dalších 20ti kilometrech v dobrým rozmaru, že zvuk navíc je podle všeho neškodnej jedu 55km/h v zuženým úseku, kde je šedesátka. DAF nalepenej nervozně na mým nárazníku se může ublikat a já mám aspoň jednou radost, jak si ho vodím.
Dokud mi neupadl vejfuk.
Rychlost šla na třicet, rachot mi rozsekal i pochod myšlenek, kolona začala troubit a to vám řeknu, ty tíráci mají zvuk zaoceánskýho tankeru. Cítím se jak Mr.Bean přistiženej při levotě. I chytám stejnej stresovej tik, jako on, když už neví kudy kam.
Končí zůžení a já očekávám následky. Asi se budu muset zodpovídat. Každej se dřív nebo později bude muset zodpovídat z leváren, který, kdy udělal, protože na každou svini se někde hřeje voda, ale já? Já nechtěl! Kecám. Co naplat.
Účet prosím..
Kamión s rozsvícenou celou rampou, za ohlušujícího řevu klaksonu mě v hrozným kalupu míjí o 5,5 cm od zrcátka a s obdivuhodným přehledem to strhne 6 cm přede mě. Nechápu jak ví, kde mu končí návěs, ale jsem rád, že to řídí profíci. V jinýmu případě bych si příště radši projistotu zklopil zrcátko. Trochu mi to rozhoupalo Seata. A máme tu další, který jsem si povodil. Rukama ukázkově svíram volant na za pět jedna a přihrbeně čumím striktně před sebe. Jedu 30km/h po dálnici. Periferně cítím jak si mě z jiných aut prohlížejí. Občas vytuším pohyb. Konečně to je za mnou. Zastavuju za krajnicí na blinkrech a jdu očíhnout škodu.
Upadl.
Ke Kuchtovo rampám přijíždím po půlnoci s vymlácenou palicí a tikajícíma očima od rachotu.
Povětšinou si jezdíte k mechanikovi někde po okolí. Ne tak já. Já mám shodou okolností mechanika 400km od baráku a není to ledajakej mechanik. Je to KuXovo mechanik Zdenál. Ne nechlubím se ani nevtírám, jen se to tak stalo. Vždy, když jsem si půjčil auto a nejel za Petrem HDM dodávkou nebo autobusem tak mi něco odešlo. Rutina, dá se říct, ale sranda to je až od momentu, kdy se směje i Zdenál.
Ráno vstanu otevřu oko a vedle stojí KuXovo auto, škubnul jsme sebou a začal se vyprošťovat z rakety do který jsem se večer ukázkově zapnul. K vzteku. Se běžně do spacáku moc nezapínám. Z venku to byl jen rozhoupanej Seat a tlumený nadávání. Vypotácim se ven v trekkovejch botech, trenclích, trikem Motley Crue naruby a vlasama jak Mary z “Něco na té Mary je”, když ten hňup hledal kam to hodil a ona si to spletla s tužidlem…však víte. Asi příšernej pohled. Proti mě vytuněnej KuX připravenej na focení.
“Dva měsíce tu nepršelo..” oznámil hned po uvítání.
Ajo, ono prší. Tohle nevypadá na čistý rozbřesk.
“Upadl mi vejfuk.” odpovídám Petrovi.
Dialog na úrovni.
Déšť mě sere, s ním jsem na Moravě nepočítal.
No co, následuje plán B a to je čekání, dnes si dáme večerní session a ráno vstaneme znovu.
“Ty vole, jak to děláš, tady dva měsíce nepršelo.” ozvou se Zdenálovo nohy z podauta mezi blikáním svářečky.
“Vždycky, když dojedeš fotit tak je hnusně, nebo fouká vítr.”
“Já ti ani nevím.” odpovím nohám.
Vlezu do auta a tam textovka: `Nejsi náhodou na východě?`
Co s tím všichni máte?! Kvůli tomu, že jsem z Krušek, kde nám furt prší a hlídáme vám prdele, aby sajrajt z Atlantiku nelezl moc rychle na území ještě neznamená, že si déšť s sebou tahám.
Jenže všechno zlý je k něčemu dobrý. Pršelo půl dne a večer se vyčasilo. Na Krajcáku se neprášilo a vzduch byl pročištěnej a čirej. Světlo večer nebylo v pudinku, ale čistý. Vzhledem k tomu, že to klapne i ráno, mám teď jeden trik na quateru 12 hodin od sebe.
Ráno to taky nebude jak jsme si to naivně nakreslili. Tak už to bývá, ale zase mlha, prosvícená světlem má něco do sebe možná víc než ostrý světlo na horizontu. Narychlo upravuju úhly vzhledem k podmínkám a vzniká fajnová veselá fotka one handera na quateru.
KuX tam má ten quater dva roky. Je na druhou stranu než dělá whipy. Je za ty roky lítání a motokrosování zramovanej dost a nejen jeho krční páteř je sešroubovaná, ale krom jinýho, ani levej kotník nepatří k jeho oporám. Ten, kterým by si z největší pravděpodobností odšlápnul, kdyby něco neklapnulo. Dva roky trvalo než ho začal lítat. Jeho nadšení pro FMX je obdivuhodný. Můžem jen smeknout a hledět. Všem tu ukázal FMX cestu a stále aktivně lítá a posouvá možnosti o kousek dál. Když už logicky nemůže hrotit triky, jak mladí divočáci, postaví na Krajcáku Bajkonur, jindy quater. Petrovo pojetí FMX je rozmanitější a kreativnější. Privátní focení s ním je vždy zážitek. Stačí mu nadšení z jedný povedený fotky za den nebo tři a v tom to má stejný jak já, takže se dobře doplňujeme.
Často fotím jen do bezvědomí vyladěný akce a obdivuhodný výkony. Je to jak cirkus. Skvělý, ale méně je občas více. Více, pokud pod tím cítím podstatu věci, nadšení a jakousi symbiózu s tím co a proč to dělá. Když já vím, jak by to mělo vypadat a vím přesně, proč to tak chci, ačkoliv to není vrcholný trik nebo ultimativní překážka, tak jsem nadšenej. Tehdy fotíme podstatu, nikoli formu. Podaří se to málokdy a většinou jen s pár lidma, o kterých vím, že tím zcela upřímně žijou a mě si pustili blíž k sobě. U kterých cítíte, že jejich život je ježdění. Ať vyjedou jednou týdně nebo na tom sedí od rána do večera. Paradoxně, někdy první varianta bývá ta pravděpodobnější.
Opravdu mě veškerej ten `motocross, dávání, zasílání, huštění, pila-pila-pila, držení, ostření, porno, masakry` a jiný kraviny nechávají klidným. Až tito oni dospějou a zjistí, že není potřeba to tak vyřvávat po okolí, tak jich stejně u ježdění už moc nezbude a ten zbytek už bude víc jezdit a míň kecat.
ride more, talk less
Rob T.