Sedět mezi Londýnem a San Franciscem u okýnka je trest. Na hajzl nemůžete, bo všechny prudíte. Ňákou dobu to jde, ale už nad Grónskem mě to přestalo bavit a začal jsem se ošívat. Když v San Franciscu konečně po jedenácti hodinách skončil filmovej festival a otevřeli dveře z trubky, bylo akorát na čase.
Sea Otter jsem chtěl dlouho zažít na vlastní kůži a tak jsme se tam vypravili s Michalem Prokopem. Naše cesta měla ještě jeden cíl. Ambiciózní. Musím říct, že když mě ta myšlenka napadla, nebylo těžký odhadnout, kolik lidí se mi vysměje. Díky Zdeňkovi Pólovi se ovšem podařila zrealizovat do teď už zdárného konce. Na diktafonu mám dialog mezi Brianem Lopesem a Michalem Prokopem a k tomu nafocený fotky ušitý přesně k jejich rozhovoru. Kdybych chtěl letět na Měsíc v puntíkatejch trenýrkách, asi by to zařídili taky. Michal celou tuto ‘akci v akci` dotáhl k dokonalosti a nezbylo než o pár dní později při stmívání sedět u Sheep Hills na mostě, kinklat nohama v prázdnu, čumět na světla L.A. a dumat nad tím, co všechno se dá během jednoho výletu.
Skrze všechny zácpy a ostatní zlo velkoměsta si to San Franciscem nejdříve hrkáme ke Golden Gate Bridge. Takže nemíříme okamžitě na jih do Monterey asi hodinu od Frisca čumět jak bulíci na trať a závodiště. Je fajn se taky rozhlédnout kolem sebe. Jsme jen lidi. Nikoho přeci nebaví být na tolika místech a vlastně nikde.
Takhle je to lepší.
“Alcatraz!” škubnul jsem sebou a třísknul se kolenem o palubovku.
“Alcatraz, vole!!” vyjeknul znovu Michal.
“Kde?” třu si bolavý koleno.
“Tamlepičo.” mává mi rukou před obličejem.
“Ajo.”
“Mi neřikej, že tamotaď je těžký zdrhnout..”
“Řiká se, že jo.”
“Blbost.. se na to podivej..”
Po pár minutách plánování jak zdrhnout z Alcatrazu stojíme u mostu.
Samozřejmě se musíme navzájem vyfotit, jakože tu jen tak zrovna náhodou stojíme. Víte, co myslím.
Fotit se s mostem.
Někdo postaví velkej most, natře ho skoro celej na červeno a druhej, aby u toho postavil hajzlíky pro ty kvanta lidí, co se s tím červeným mostem chtějí vyfotit.
“Mě tak hřejou ruce..” hlesnul Michal do ticha hotelovýho pokoje v Monterey o několik dní později.
Nezmůžu se na nic jinýho než bolestivý heknutí. Kůži na obličeji mám o tři čísla menší, rozpálenou jak plotýnku. Ruce, který na tom momentálně nejsou o nic líp mě zrovna příliš nezajímají. Oba jsme spálený až běda. Smutný příběh, co vám budu vyprávět.
Sea Otter po několika letech potkalo spalující vedro a Michal to, že má krém na opalování bohužel zjistí až zítra při odjezdu do LA.
Hotelovou snídani jsem bral od první návštěvy u paní recepční jako osobní výzvu.
Zase na mě kouká. Zase nepříjemně. Nemůže nás být moc, co překousnem její pohled a jdeme si z ušmudlaný konvice nalejt kafe a vzít ňáký koblihy k snídani. Možná jsem dokonce jedinej, co je ochotnej tuhle ranní proceduru po cinknutí zvonečku nad dveřma absolvovat. Možná zkouší jestli vyměknu. To je ono! Zastavím se jí na očích, otočím se a beru si provokativně další koblihu. Vanilkovou.
Není nad malý ranní vítězství.
Otter je přesně takový, jak se o něm píše. Velký. Zázemí vně autookruhu Laguna Seca a všude strašlivě moc lidí, závodníků, návštěvníků. Silniční cyklistika na okruhu se může zdát lehká, ale je tam jedno stoupání, který bych při četnosti průjezdů a exkluzivním vedru absolvovat nechtěl. XC, Short Track, Dual Stunt, DH a hlavně místní, roky neměnný, dual. Všechny tyhle akce se úspěšně postaraly o to, že jsme se na hotel vraceli zaprášený a hlavně seškvařený jak zapomenutý karbanátky.
“Proč máš tu mikinu v tomhle vedru?” zeptal se mě Dewan z Chumba bikes. S vypjetím jsem nepatrně povytáhl rukáv. Zkřivil obličej, bolestně syknul a začal něco lovit v trucku.
Hodil po mě pikslu čehosi “tohle je dobrý, když si vožereš držku v poušti a usneš na slunci..”
“Díky.”
Večer jsme to na sebe s Michalem napatlali tak vehementně, až jsme při mluvení mlaskali jak Vetřelec, když otvírá hubu.
“Ta se nepočítá..” ohradil jsem se.
“Jak to, že ne?!” zaprotestoval Michal.
“Takto..”
Z Monterey do Los Angeles je to asi sedm hodin po rovný dálnici, takže jsme počítali všechny zatáčky s poloměrem menším než 8000km. Ňák jsme se zabavit museli.
Vedro k zalknutí a všichni jedou stejně rychle. Spíš stejně pomalu.
V LA jsme minuli downtown. To je pár paneláků a dál to valili směr Murietta. Tam bydlí náš následující hostitel Dale Holmes. Jak tak jedeme, postupně s různou úspěšností usínám. Přijde na to, jak rychle to zaregistruje Michal. Podle toho tolik naspím. Ve chvíli, kdy zjistí, nebo si jen myslí, že za brejlema klimbám, hystericky zařve bez varování: “NESER!!” s razancí koncertní sestavy Marshall.
Pár okamžiků než se mi vrátí srdce z fatální arytmie do se životem sloučitelnou arytmií pak poposedávám a zjišťuju, jestli a jak moc jsem si navlhčil trenky. Zavrčim něco nepříjemnýho, narovnám brejle co mi díky tomu pokaždý spadly z očí někam na úroveň pusy nebo rovnou ulítly ke stěračům na palubovku. Než jsme dorazili do Murietty, měl jsem oči jak Mickey Mouse po flámu.
Dale je týpek. Seká věty, že si musím vystačit s `oukej, ourýly a nouvéj`, to poslední navíc doplňuju šokovaným výrazem s pootevřenou pusou a teatrálním pozvednutím obočím. Stejně mu nerozumím. V následujících dnech si napodobováním `Dale slangu` zpestříme nejednu chvíli. Zní to všechno, jak když dlouze protáhnete hrdelní “HHHHHHHH…..” a někdo vás u toho tříská židlí do zad. V baráku s námi bydlí jeho ovečka Maris Strombergs, který vyhrál BMX na Olympiádě v Pekingu. MP ho pro zjednodušení překřtil na Ivan Drago.
Dale si s Michalem chce povídat, jenže není čas. Musím jim siestičku přerušit. Za Muriettou jsou dirty. Poničený dirty, jak zjišťujeme po příjezdu. Michal se ňákým zázrakem dokáže rozjet aspoň na ten největší a tak ho tu honím dokud není ve stavu vyčerpaných koní z Asterixe co zrovna přiběhli s poslem do Říma.
Pokud si chrabě naplánujete 4X focení, LA downtown + Hollywood check, den zakončit podvečerní session na legendárních Sheep Hills a venku je stabilních 90°F, tak očekávejte vyčerpávající maratón.
Tak se i stalo. Proto Michal následující den bude bezmocně ležet ráno na posteli s polštářem na hlavě, do kterýho bude huhlat, že dnes na všechno sere. Ovšem to předbíhám.
Fontana a 4X dráha. Polední vedro mi snad roztaví podrážky. Peklo nemůže být daleko. Je mi jasný, že jakýkoliv opakování pro navlečenýho Michala bude krutý. Radši jsem tam teda lítal jak pošuk, aby se moc nemusel hejbat nebo si nemyslel, že je v tom sám. Asi dvě hodiny tvrdý práce v podmínkách, kde by měly problém i cajky, co mají letět na Mars, zakončujeme bagetárnou a tupým tichem z teplotního šoku.
Asi jsem tam jak ten pošuk lítat neměl.
Večer a Sheep Hills. Legendární místo. Celý bikový svět ho zná. Dirty. A ono je to, jak řekl MP, takovej mrdplácek. Je. Ale koho to zajímá? Každý místo má svou duši, historii a atmosféru. Tady jsi na Sheep Hills, tak neremcej. Co`s čekal? Šimáno na pěti kolech?
Přesně. Sheep Hills mají v sobě něco magickýho. Už jen tím, že jsem tam, dupu a práší se mi od bot. Byl jsem tu. Kouknul jsem se. Nadejchal prach. Cvaknul fotku. Sheep Hills jsou a zůstanou Sheep Hills. Jsem rád, že mě Michal na ten mrdplácek vzal a mohl jsem tam strávit pár chvil svýho času.
To Michal tam pokračoval ve splňování mých požadavků. Opět jsme těsně nestihli světlo, ale je to profík každým coulem a protrápil se na těchto rádiusech pro fotky s 26” kolem. Prvně nejde všechno a zadruhý je to vyčerpávající. Bylo mi jasný, co by se dělo, kdyby tu měl svoje 20” dirtový kolo, který visí vedle jeho silničky v Daleho garáži.
Po setmění se šouráme k autu přes most u Sheeps a svým způsobem je to zvláštní chvíle v tom prohřátým večerním vzduchu. S přistávajícími letadly na LAX airport, světly LA v dálce. Nevím čím, ale zvláštní pocit. Povznášející? Nevím.
“Ne m bej” ozývá se přidušeně z podpolštáře, ze kterýho bezmocně čouhají ruce.
“No tak, v klidu, dnes to musíme dát.” houknu přes místnost k polštáři.
Polštář vydá zvuk.
Beru to jako souhlas.
Později mi polštář dělá vajíčka.
Míchaný.
“Máme tu různý druhy hadů… jedovatý i nejedovatý.. takový ty.. chřestýše. Tak musíš dávat bacha, kam šlapeš, je celkem vedro.”
Říká mi Brian Lopes, zatímco mi vydupává místečko, odkud jsem si usmyslel, že budu fotit, ale sám tam tvrdohlavě odmítám jít.
Nechci detailně rozepisovat, co se dělo. Den jsme strávili s Brianem Lopesem. Doma mě napadlo udělat mezi nima rozhovor – dialog a přímo k povídání ušitou foto session. Zdeněk Pól se dal před naším odletem do práce a Michal to dotáhl, jak jsem psal v úvodu, k dokonalosti. MP s Brianem mají mezi s sebou skvělej vztah, plnej vzájemnýho respektu. Michalovi bylo jasný, že tentokrát budu potřebovat vést za ručičku. Zvládl to v roli režiséra, aktéra i reportéra zcela suveréně. U Briana doma, na obědě, na pump tracku i na dirtech. Brian je neuvěřitelně pozornej. Najednou trávíš den s legendou a připomínat to můžu leda tak sám sobě. Z Briana jsem to necítil ani pikosekundu. Jeho ježdění je přesně ten signature Lopes smooth style. Musím fotit, musím se soustředit, ale většinou se přistihuju, že stojím a nevěřím vlastním očím s jakým přehledem jezdí. Lehce ztratíte kuráž za těchto okolností.
Michal to vystihnul, když jsme tak stáli vedle sebe a sledovali ho.
„.. Robe.. koukej na něj. 38 let. Neuvěřitelný.“
Týpek v triku jménem Blick, co se tam později ochomejtal, nás pozval na návštěvu do Oakley. Týpek v triku, co se tam ochomejtal, je šéf sport marketingu v Oakley a provede nás jejich vesmírnou budovou, ukáže Engine Room, o kterým ví jen málo lidí ve firmě a ve finále nastartuje tank před budouvou a sveze nás tam po okolí. V LA. V tanku. V českým `bevku` s českou vlajkou. Michal s Brianem připomínali pištící děcka, Blick jenom hulákal nadšením a já se jebnul o 50ti kilovej poklop.
LAX airport v Los Angeles. Před hodinou jsme se rozloučili s Michalem, kterej tu ještě zůstává. Čumím nepřítomně na letištní plochu a snažím se urovnat si myšlenky. Jak je ten život důmyslně propletenej. Jak si všichni myslí, že s ním vyjebou. Leda hovno. Vždycky se to vyšpatní samo. Je jak Sportka. Remcáte, když berete jen pátou, místo abyste byli rádi, že vás během toho remcání nesmete kára na přechodu. Spoustu zážitků z tohoto tripu si budu muset nechat ňákou chvíli uležet a vstřebat než je prostě přijmu.
Rob T.