“Jo, potřetí a co má bejt?!”, zaúpím ve tři ráno, když se držíc za prdel snažím zavčasu doběhnout na záchod. Já nevím, že Kamil má tak lehký spaní a ještě k tomu ty jeho všetečný otázky. Jasně, že se nejdu pomuckovat s gekonama na stropě koupelny, protože mě nebaví spát.
No, a jak tak sedím na prkýnku a ani nemusím tlačit, si říkám, že kolem a kolem jsem tu věc v Ujunggentegu, ze který jsem vyndal vosu, nožičku pavouka a ještě ňákou habraď snad ani jíst nemusel.
Těžko posoudit. Jenže vážně už jsme šilhali hlady a normální obchod tam nebyl. Tudíž cosi zamíchanýho z tý kuchyně hrůzy se jevilo jako záchrana.
Třeba Kamil. Toho hlad vyhnal rybařit. Chytil dvě ryby, který tam obratem nechal místním rybářům za to, že mu dali návnadu na háček a tak se odšoural se sklopenou hlavou na barák, kopajíc bezmyšlenkovitě do šutrů. Ano. Je hodně způsobů jak hladovět.
Když už jsem nevěděl kudy kam, hledal jsem vysvobození ve spánku. Jenže Kamil má arachnofobii a o obou pavoucích, který byli na cimře, bohužel věděl. Oni ani nešli přehlédnout. Jeden z nich je černobéžovej, rychlej a velkej jak dlaň chlupatýho řidiče náklaďáku. No a ten druhej byl lautr stejnej.

A tak si tu trůním na hajzlu přibližně uprostřed našeho tripu po Indonésii, který začal před několika dny na ušmudlaný posteli v Jakartě, na níž jsem seděl, zaraženě sledoval vlastní cukající se prsteníček a přemýšlel, jestli to je nebo není Parkinson.

Nic jinýho jsem ani nemohl. Můj krk byl oteklej a znehybněnej z klimatizace v letadle. První noc probděná na mnichovským letišti, druhá z části na dubajským a z druhé části plus část následujícího dne pokroucenej jak paragraf v letadle, který se nad Bengálským zálivem v turbulencích div nerozpadlo na nejtky.
“Why so serious..” a zcela fenomenální herecký výkon Heatha Ledgera hrajícího Jokera v Temným Rytíři jsem viděl během letu mezi klimbáním i různě dlouhými návaly kómatickýho spánku dva a půlkrát. Zbytek zaplácl Kevin Costner s takovým hovnofilmem, že se snad ani nikde jinde pouštět nedá.

Hned, jak jsme si půjčili auto, jsme také museli přehodnotit mnohé.
Vloni jsem si stěžoval na provoz v Maroku a Casablance zvlášť. Beru zpět. Casablanca byla demonstrace klidu, disciplíny a pořádku. Čeho jsou schopný Indiáni tady, je slovy nevyjádřitelný. V hlavě se mi pouze vybavila věta jednoho indického řidiče z reportáže Dona Belta a Eda Kashiho:
“Při řízení vozidla zde nejde o zručnost.”
“Jde o reflexy.”
Samozřejmě, ještě před vjezdem do města se nám setmělo. Přišli jsme o jakýkoliv vizuální kontakt. A to je teprve v prdeli. Dostali jsme se i do periferních čtvrtí, ze kterých jsem si nekontrolovatelně špinil trenky další dva dny. Snažili jsme se být nenápadní. Snažili jsme se moc. Ale výsledek byl zanedbatelnej. Axl Rose během vystoupení Guns n`Roses býval víc inkognito, než my dva tam.

Řidič náklaďáku na pumpě za Bandungem mi řekl, že je tam mimo víkend dobrá cesta a zabere šest hodin. Kouknu na měřítko mapy, soucitně se zasměju a slušně poděkuju.
“Hele, říkal, že za čtyři hodiny jsme tam”, tlumočím upravenou verzi Kamilovi u auta.
Kamil koukl na mapu, na měřítko. Složil mapu a se se slovy: “Za dvě hodiny si válíme šunky na pláži.”, nastartoval.
Jo, je to asi tak. Tohle nemůže trvat dlouho.

Po sedmi hodinách se soukáme ven z auta v Pelabuhanratu otlačený jako Bruce Willis, kterýho právě 4x přejel 18ti kolovej tahač smykem tam a zpátky. To, co jsme cestou viděli a zažili na silnicích, překonalo veškeré naše očekávání. Dejte Indiánům auta, vyřazený náklaďáky, nesmírný množství skůtrů v různým poločase rozpadu, obsazené jedním až čtyřmi pasažéry a pro přiživení Kamilovo noční můry, nezapomeňme na přeplněný autobusy s defaultně zařazeným pátým rychlostním stupněm. Pak je v euforii, že to umí ovládat, všechny najednou vpusťte na hubené silnice s rozmanitým mnohavrstvým povrchem. Toto vše vměstnejte mezi nekonečnou řadu pouličních stánků a obchodů s hromadou lidí, děcek a zvířat. Znásobte vzniklej chaos 20ti a stěží se přiblížíte armagedonu, kterým jsme projeli. Jak tu lidé proplouvají nekonečnou řadou patových situací se svým kamenným výrazem bez nástinu emocí, je frustrující. Konkrétně průjezd Sukabumi bych zařadil mezi vrcholný okamžitky. No a to, že v tom všem jezdíte nalevo a řadíte levou rukou je přesně ten moment, kdy by začal konečně mrkat i Dr.Hannibal Lecter.

Několik dní na rozkoukání a rozhejbání jsme zde v Pelabuhanratu pobyli. Všechno je tu jiný a hromady vjemů. Vedro příšerný a krém na opalování nikde, protože se nám už nevešel do limitu.
Po pár dnech zde jsme se rozhodli přemístit do Ujunggentengu na jihu ostrova. 70 km nám nemůže zabrat víc jak 4 hodiny. Už máme lépe vytrénovanej odhad. A to jsme stačili cestou sejmout dva lidi na skůtru. Vyndali jsme je z pod auta, oprášili jim záda a pokračovali dál. K baráku, kde přespíme jsme dojeli po pláži, přes potoky a pastviny. To je to místo, kde nekompromisně vyhladovíme, sežerem kdesi cosi a pošle mě to na tohle noční sraní, ze kterýho vám to teď vyprávím. Hezky jsme si to vybrali. Nevšední zážitek byla večerní výprava s místním hlídačem na focení a pozorování želv. První obrys se zjevil tři metry přede mnou po deseti minutách pochodu vytrvalým deštěm, neproniknutelnou tmou mezi oceánem a džunglí. Ta želva mi byla po kolena. Víte, ona je pomalá a relativně neohrabaná, ale otočila hlavu, otevřela tlamu, zasyčela, mě se v návalu paniky rozklepala čelovka na hlavě a nevěděl kudy jí oběhnout, aby mi nevyhryzla achylovku. Sledovali jsme je tam asi dvě hodiny. Jak vylejzají z oceánu, zahrabávají se, kladou vajíčka a zpět se vrací do moře. Nezapomenutelný.

Ráno jsme dostali oprávněnej strach, jak se odtud dostat v případě, že potoky bez mostů rozvodní. To bychom tam stejně tak mohli uvíznout na několik dní. Naší zpáteční cestou do Pelabuhanratu bohužele zaplatil další tvor skutečnost, že se Kamil s Robem rozhodli před pár týdny jet na Jávu. Po chlapících na fichtlu včera, to dnes byla slepice. Zrovna se učila lítat, ale tak nešťastně, že jsme zrovna byli u toho a stačili akorát zkřivit ksichty úlekem. Za Toyotou zůstal bohužel jen oblak bílýho peří pozvolna se snášející k rozpálenýmu asfaltu. RIP.

Jsme zpět v Pelabuhanratu z odříznutýho Ujngentenggu, kde byli pavouci velký jak tatranka a želvy po kolena. Nadruhou stranu tam nebylo nic než rybáři a džungle. Ani obchod. Je klidnej večer, začal pravidelný večerní déšť a tak sedíme na verandě, odpočíváme, posloucháme šumění Indickýho oceánu, usrkáváme místní pivko Bintang a kecáme o ženských.
“Do prdele i s potkanama taky už!!!”, prořízne tuhle idilku Kamilovo výkřik, když mu jeden vběhnul pod židli. Standardně řve na tři kroky od nich, ale teď se lekl tak, že chytil křeč do stehna. Lape po dechu, kroutí se v návalu křeče a snaží se vzpamatovat ze šoku, kterej kupodivu protentokrát přežil.
“Kretén jeden! Si otevřu další pivo, na tohle nemám nervy…a kurva nesměj se!!”
Můj nezvládnutelnej záchvat smíchu ho vytáčí víc než samotnej odznívající šok z potkana.
Je fakt, že je to nepříjemný.
Ono jich je tu dost. Přibližně 10ti metrová úzká pěšinka, sevřená živými ploty vedoucí ke dveřím našeho bungalovu byla Kamilem trefně přejmenoval na cestičku smrti. Přesně tam jsou zalezlí.
“Jsem tuhle četl, že v tropických oblastech zůstávají krysy a potkani zdraví.”, podotknu k odcházejícímu Kamilovi.
Vrhne na mě šokovanej pohled “…a to mě má jako uklidnit?!”, zavře dveře a zmizí v baráku.
Tak jsem na verandě osiřel.
Klídek, pivko a šumění oceánu.
Idilka.
“Do prdele, ještěrka!!!”, ozvalo se tlumeně z koupelny.

Sáhnu po toaletním papíru.
Emmm.
Ne, ne, ještě ne.
Určitě to znáte, vypadá to jako “hotovo mami, komín” a vzápětí střeva zase zakručí.
Poposednu si, ať mi neodumřou nohy a zase se opřu o lokty.
Co mě tady ještě asi tak čeká?

Následující projížďka mě vyřadí na dva dny. Prvně ještě nebudu doléčenej a taky se netrefíme a dáme to v dešti. Dlouhý tvrdý stoupání na úvod a pak lepkavou červenou antukou v džungli. Vnikneme tentokrát hloubš než obvykle. Dál by to asi nebylo rozumný. Déšť trochu uklidňuje od hadů a pavouků. Tedy, nevíme o tom nic, ale alespoň pocitově. Strávíme tam několik hodin a když už to bude vypadat, že Kamilovi jeho koule bláta, na který bude sedět, přestane fungovat po všech stránkách, tak se radši rozhodneme vrátit z kopců dolů do vesnice.
Že celá výprava nebude tak bikově pojatá jako loňský trip po Maroku ani jednomu z nás moc nevadí, protože přeci jen zde je na vnímání tolik věcí a ježdění není naše povinnost, ale radost. Stojí to tu za to.

Na závěr pobytu se přesuneme do vnitrozemí ostrova. Přesněji do městečka Cisarua.
Asi 100 km. Nechci se vracet k traumatizujícím zážitkům na silnici. Nudilo by vás to. Stejně nepochopím, jak se dá projíždět 100 km mezi pouličními stánky.
“Cože, 50.000?!”
Zareaguju na klukovo škemrání po tom, co jsem mu vtlačím do ruky 15.000 rupií.
“Mu je dej ne, ať je klid”, vstoupí do toho Kamil.
“Hovno, za stovku je plná nádrž a já mu dám padesátku za deset minut jízdy na fichtlu?!”, rozčílím se na něj a otočím hlavu zpět ke klukovi.
“Ne, kámo, víc nedostaneš.”
Zavřu okno.
Kluk se víceméně před 20minutama vtlačil před nás, když jsme se ho ptali, kudy do města. Bez něj bysme to hledali těžko, fakt, ale blbečka většího než jsem, ze mě dělat nebude.

Já se po ubytování ještě na několik hodin zachuchlám do deky a budu se snažit vyhnat teplotu a sračku, protože představa 15ti hodin v letadle s průjmem mě dovádí k šílenství. Kamil se večer vrátí promoklej na kost, protože ho to prostě v kopcích chytnulo. Druhej den to bude lepší, jdeme ven a pokračujem v prozkoumávání.

Rozdíly v ostražitosti lidí mezi různými místy jsou, ale obecně musím říct, že jsou tu skvělí lidé. Nemají se ani náhodou jako my a přitom jsou skvělí. Hned, jak vylezu v Mnichově z trubky budu nasranej. Proč to takhle nejde i v Evropě?

Taky budeme muset domů. Do Jakarty vrátit auto a nekonečných 11hodin čekat na odlet. I v půjčovně si Kamila budou pamatovat. Říkám, jsou tu skvělí. Program na další 11tihodinový mezipřistání v Dubaji jsme si naplánovali už před odjezdem z domova. Koupili jsme si víza, takže si na pár hodin půjčíme auto a vyrazíme do města.

Dubaj bude jedním slovem nesmírnej. Všechno tam je nesmírný. Ale paradoxně klidný, pozvolný a uvolněný. Žádnej chaos nebo ono hektický pulzování velkoměst. Nenajdete tu mezi miliardou obchodů, kde se pochopitelně neprodávají Levi`s ani Burton, ale Maseratti a Lexus jedinej, kterej by byl řešenej v evropským “piksla stylu”. Víte, jak vypadají všechny ultra hyper mega markety v Evropě, ne? Jak Globus v Plzni. Krabice na poli. To tady nehledejte. Samozřejmě si nenecháme ujít hotel-plachetnici. Myslíte, že se nepřevlíknem na chodníku a nevlezem tu do moře? Chyba, holánci. Sůl na tříslech mě bude škrábat hned, jak vylezu. Takže kraťasy se pak budou sušit z okýnka Lancera. To štípe! Takhle druhou část cesty nedám. Toalety v gigantickým obchodním centru budou zanedlouho svědkem vtipnýho umejvání Robyka v umyvadle.
Druhá jistota bude podívat se na palmu. Ten uměle vybudovanej ostrov ve tvaru palmy. Prokřižujem jí křížem krážem.
Nesmírný. Opět. Nejde mi do hlavy, jak něco takovýho může člověk vytvořit. Mrknem na dostavující se nejvyšší budovu světa, projedem kolem umělé indoor sjezdovky a vrátíme se na letiště. Později, když v noci uvidím na mém monitoru, že zrovna letíme přímo nad Bagdádem, tak si vytáhnu roletku a zkontroluju jestli kolem neletí ňákej SCUD pronásledovanej hejnem Patriotů. Neletí, jen další světla velkoměsta hluboko pod námi. Takže jdu dál poslouchat vztekajícího se tlustýho němce asi o destet řad přede mnou, kterej se hádá s arabem. Je to jak návrat do idiotova.

Hotovo. Teď už určitě. Splachuju, zhasínám a lezu zase do propocený postele. Dospat dnešní noc uprostřed skvělýho tripu po Indonesii, kterej mi zaleze pod kůži.

~rt

[Not a valid template] [Not a valid template]