Bod Nemo, napadlo mě. Místo v jižním Pacifiku, které je nejdál od jakékoliv pevniny. Nejodlehlejší místo na Zemi. Pohřebiště raketového odpadu.
Ležel jsem na chodníku, za očima mi pulzovalo, zhluboka jsem oddechoval a připadal si, že jsem právě tam. Netušil jsem, zda se mi rozbouřená střeva podaří zkrotit nebo ne, ale nebylo to dobré. Za zavřenými víčky se mi míhaly obrazy posledních dní. Kde tohle vlastně začalo?
Někdy před sedmatřiceti roky v Karose pana Klíra a u včelky Máji.
Když jsem byl malý chlapec, jezdil u nás autobusem pan Klír. Jistě, autobusáků tu bylo víc, ale každý, kdo kdy jel s panem Klírem, na to nezapomněl. Býval to čezeťacký motokrosař a stejně jako na té ČZetě, jezdil i s tou Karosou. To byl jeden z důvodů, proč měly sedačky v jeho Karose nezvykle ošoupané oba okraje ve výšce ramen. Také v jeho autobuse bývalo kláštěrní ticho. Vše důležité se řeklo při nástupu, když noha nakročila do autobusu a zrak padnul na pána v rozhalené košili, co vypadal jako Steve McQueen: „Notyvole…“.
Jízdu z bodu A do bodu B, kde se nebozí cestující vypotáceli ven za provolávání slávy Bohu, nekomplikoval a řídil se v zásadě jen dvěma pravidly. Brzda-plyn a brzdí se před zatáčkou, během zatáčení se plynem hlídá adheze.
Vzpomněl jsem si na něj, protože když jsme s Tomem odjížděli na objezd Durynského lesa, měl první vlak výluku hned v Rotavě, první stanici za Kraslau. Odsud do Oloví byl nahrazen autobusem. Tito šoféři tam na těch několika kilometrech jezdili tam a zpátky celý den a podle toho to odpoledne, už vypadalo. Byly více, než důkladně, obeznámeni s trasou a brzdné body by trefili i poslepu. Jenže ránní a odpolední vlaky jsou nacpané. Jedním z těchto odpoledních vlaků jsme jeli i my s koly a s námi i čtyři kočárky. Proto to bylo ve výlukovém autobuse dosti slícované. Měl jsem kolo na zadním, zasunuté v davu lidí jako aidam do toastu. Už po dvou zatáčkách jsem si vzpomněl na pana Klíra. Abych se kolem nikoho nedotkl, tak jsem v Oloví vypadl ven jako po stodeseti sériích břišáků v bulharský činkárně.
V Sokolově při čekání na nápoj, se perón povážlivě zaplnil študáky skloněnými nad displeji telefonů, ve kterých tráví svoje dospívání, namísto plácání skoků v lese. I do tohoto vlaku jsme se vešli a dokonce zbylo místo na sednutí. Moje bylo vedle kluka, co měl přes předloktí vytetovanou včelku Máju. Včelku Máju! Nemohl jsem z ní odtrhnout oči. Napadlo mě, jestli se s tím tetováním už tak trochu neplýtvá. Druhou variantou bylo, že bylo sponzorované soukromou klinikou na odstraňování tetování.
V Chebu jsme přesedli na předposlední spoj a s ním už moc lidí nejelo. Odvezl nás do Martredwitz, kde jsme měli něco přes hodinu na přestup a tak se vypravili sednout do města na pivo.
Překvapilo nás, jak jsou zdejší vlaky a nádraží špinavé. Nádraží zanedbané, zarostlé , smradlavé se žlutým obdélníkem na zemi perónu, který určoval místo, kde se může kouřit. Ve vlaku pro změnu s oním odérem, co nikdy nepoznám, jestli jde o moč nebo pot. Páteřní koridory a autobahny spojující tamější Mnichovi, Norimbergy, Berlíny nebo Frankfurty či kravými zvonci cinkající horské vesničky, tento obraz nenabízí a pravděpodobně by sfoukl iluze nejednomu milovníkovi vše-správně-némeckého, jejich koncernových vozů a stádního špígl nígl ordunku. O to víc, když ani nám z toho do jodlování nebylo.
Poprvé jsem jel na čtyři dny a tři noci s malým batohem. Do jeho 27mi litrů se mi vešly všechny zredukované potřeby k následování dětské touhy po svobodě a dobrodružství v jednoduchých živůtcích, které se ještě nestačily zkomplikovat.
Navrátit se na pár dní ke kořenům, pryč od technologiemi přehlceného světa.
Na kolo jsme sedli až ve vesničce Schney, kolem 18h a před spaním nás čekalo prvních 50km s výjezdem na nejvyšší vysílačku v okolí – Blessberg. Byla to veselá cesta, plná počátečního nadšení a s ním spojenou zásobou ironie. Vydržela nám, až do setmnění, kdy jsme vjeli do změti durynských kopců. Jeli jsme určitou dobu podél nich a jejich línie byla natolik zřetelná, že jsme si říkali „wau, jak do tohodle jako máme vjet?“. Také cesta pod kopci nebyla vždy tak úplně cestou. A konečně – začala se na nás podepisovat realita nejen ujetých kilometrů, ale i hodin trmácení se vlaky. Na úpatí Blessbergu jsme se vykoupali v potůčku a začali stoupat k matně určenému místu noclehu. Soumrak zmodral, světla pod kopcem se rozsvítila, vyšel Měsíc a výškové metry nám naskakovaly s neúprosností vodoměru. K dlouho nepoužívané budce jsme přijeli, když modrá tma, už byla černá. Ve světelech svítilen jsme jí v křoví téměř nemohli najít. Prosekali jsme k ní cestu. vyházeli nejnutnější nálety a začali se zanocovávat.
Nádherná měsíční podívaná mě předala klidu noci jako štěně, které usnulo uprostřed kolečkování před ledničkou.
Vzbudili jsme se do šedého rána. Během vraždění dvou klíšťat jsem se zájmem sledoval Tomáše, jak si zalil kaši a bez vaření jí začal jíst.
„Tome, nejsem Jamie Olivier, ale to se mělo uvařit.“
„Fakt?“ promíchal nevzrušeně hmotu.
„Jo.“
„No jo, nikdo učenej z nebe nespadl.“ odtušil bez jakéhokoliv náznaku, jestli mu ta informace prospěla nebo ne a nabral si další lžíci.
Ráno jsme na vrchol vyjeli pod mrakem much, které zle zkoušely naše odhodlání nezcvoknout. Vysílačka se ztrácela v mraku a jinak na vrcholu nebylo nic k vidění. Vojáci to už tak umí zařídit. Pod vrcholovým sjezdíkem jsme se napojili na Fränkischer weg a houpali se dál lesy a krajinou a potkávali se s dálkovými chodci. Zdálo se, že se jedná o frekventovanou trasu s rozumně rozmístěnými budkami. Charakter Durynského lesa jsme začali studovat, až jízdou, dopředu jsme se o něj nestarali. V mapách se sice zdál poněkud hrbolatý, ale žádnou červenou kontrolku nerozsvítil. Dnes si troufnu tvrdit, že bych jeho profil rozpoznal během několika minut jízdy.
Nikam jsme nespěchali, halabala trasa v hodinkách utíkala jako, když neutíká a na první svačinové zastávce, jsme za sebou měli směšně krátkou vzdálenost. Vrcholek byl placatý, ale dával nahlédnout do hlubokých vrásek širého okolí. Postupným okopáváním se sjezdy do údolí za údolím a výjezdy z nich, jsme překvapivě brzy zaregistrovali značnou nerovnováhu v silách mezi „má dáti“ a „dal“. A to jsme ještě nebyli ani v polovině. První hospoda v cestě byla zavřená a na prodej. Celé to místo bylo Bohem zapomenuté. Začalo krápat. Sedli jsme si do turistické budky opodál a zaraženě se zahleděli do krajiny z které nebylo zcela jasné, jsou-li to kopce nebo údolí. Někde v těchto místech nám došlo, že musíme MNOHEM ekonomičtěji vměstnat zbývající kilometry do množiny času a sil, které zbývaly. První den zkrátíme a ambiciózní objezd ocásku na konci (nebo začátku) Durynského lesa vynecháme. Ze Schönbrunnu na jihu pohoří protneme k Ilmenau na severu. I tak toho bude dost. Naštěstí (to jsme ještě nevěděli), byl před námi asi čtvrthodinový úsek fantastického trailu, zařízlého do stěny dalšího údolí, který nám hodně zvedl náladu. Nasál nás trochu těsnou skalní soutěskou a dále vedl tak zábavně, že jsme zastavili jednou, nabrat vodu, jinak jsme pištěli radostí.
Když jsme už šilhali hlady, zvládli jsme ještě udolat rozhlednu Kickelhahn. Posedět u ní, cvaknout několik povinných fotek a s mizivým nadšením se zakousnout do sjezdu k Ilmenau. Tomáš, už vykazoval pružnost betonového kvádru a prorazil zadní gumu. Bohudík jsme opravu zvládli nečekaně elegantně. Ve městě jsme našli putiku, kde nám dali smažené jídlo a pivo za na cent přesnou sumu, kterou jsme vezli v hotovosti. Její přepočítávání na pultu bylo vtipné pro nás i obsluhu. Toto představení muselo vynahradit dýško, na které už nezbylo. Oběd a pivo nás přilepilo k židlím. Se slitou artikulací a nejistými prsty hladící displej telefonu, jsme v mapě našli nedaleký obchod, kde bylo nutné vzít zásoby na zbytek dne. Po nákupu jsme se na obrubníku vzpamatovávali ze šnicl komatu a zcela jistě nepůsobili, že bychom dnes ještě někam měli jet.
Později se vyčasilo a začalo být zle vlhké vedro. Propadali jsme se do jednoho údolí za druhým a na výhledech nevěřili vlastním očím, kolik jich je ještě před námi. Stíny se prodlužovaly prostupová rychlost snižovala a cesta často nebyla cestou. Některé sjezdy do údolí byly stěnou. Zjistili jsme, že to nejsou údolí, ale díry. Jámy jako hovado! Proto ty nevysoké kopce z nich působily majestátně, nad Schwarzbudrgem, až alpsky. V těchto místech jsme spadli do údolí řeky Schwarza a po jejím břehu měli dojet někam k Bad Blankenburgu. Tam jsme plánovali sníst rekordní porci pizzy, zapít jí nevídaným množstvím piva a usnout ve velmi nelidské pozici v nejbližší budce. Posledními kilometry se vlekly jako komparz zajatců z válečného velkofilmu. Město bylo roztahané, zrovna procházelo jedním z těch dlouhých letních večerů s fesťákem a vyšňořenou omladinou, která to se v némecku vyšňořit opravdu umí. Pizzu s platebním terminálem jsme nenašli, Penny na druhé straně města stihli o fous. Rozhodli jsme se vrátit asi deset minut proti proudu řeky, odkud jsme přijeli k budce, jež jsme tam minuli. Tenhle úsek trval celou věčnost! Upadnutí na zem na konci, bych slézáním nenazval a kdyby mi někdo prozradil, co nás čeká zítra, tak se s Tomášem porvu o propisku při dobrovolném podpisu vlastního rozsudku smrti.
Budka byla ve vlhkém údolí, které neslibovalo ranní instagram/mainstreamové výhledy banálních nápadů insta/outdoor děvčat a chlapců. Kamenná podlaha budky a vlhká zem listnatého lesa generovala po půl dni deště a půl dni skleníku přesně ten počet slimáků, který snížil nemožnost kontaktu s nimi na nulu. Vzduchem bzučela spousta havěti a na zemi to žilo stejně tak. Připomnělo mi to, že jsem vyrostl v jehličnatých lesích a listnaté mám rád jen při podzimním focení. Profil dnešního dne byl pilou se zuby přesně tak vysokými, kdy nahoru to trvalo věčnost a dole jsme byli hned. K tomu ukrýval jednu důležitou informaci, kterou jsme sice viděli, ale neanalyzovali. Seděl jsem na stolku, nohama houpal ve vzduchu a pohled měl tupý. Nehluboko za tím tupým pohledem se v čurbesu myšlenek vyjevovala kontura touhy po zdolávání nekonečných alpských kopců, namísto těchto hrbolů mezi dírama. Když prvotní vypnutí systémů po zastavení uklidnilo situaci, začaly nabíhat v defaultním nastavení. Najednou jsem viděl, jak je ta řeka krásná. Divoká, vyrvaná do kamenného koryta, plná skal, skalek, balvanů a kamenných semskočauklouznidebile ostrůvků. Slunce prostřelilo své poslední paprsky do přímky naší části údolí a v nich jsme po zadcích sklouzli k vodě se okoupat, odkud se kulisy dramaticky změnily. Lehl jsem si na záda do proudu, později sedl na šutr a kochal se. To místo bylo vlastně moc hezké. Stačilo pár kroků poodstoupit a perspektiva byla úplně jiná.
Rozložil jsem si spaní na stole před budkou, Tomáš uvnitř. Udělali jsme si čaj a povídali. Vše se už zdálo v normálu, ale pastu jsem si vymáčkl na kryt kartáčku, což mi napovědělo, že ještě zcela fit nejsem. Kolem druhé ráno na mě začalo kapat. Bez toho, abych si i s raketou ublížil, jsem odsunul jedno kolo, Toma a zalezl k němu pod lavičku mezi slimáky. Nepršelo dlouho, ale já usnul a do rána jsem na tom nemínil nic měnit.
Hned v ranních kilometrech dalšího dne nás překvapil vyježděný trail nad nedalekým městečkem. Nebyl nijak těžký. Takový standardně kličkovací do rychla s hopinama, co si staví kluci kolem velkých měst, ale byl příjemným zpestřením. Výhledy do zdánlivě nekonečných kopečků a údolí nás sice nenaplňovaly optimizmem, ale musí se jim férově nechat, že byly kouzelné. Krajina připomínala neklidné moře se vší jeho nevyzpytatelností. Samé kopečky, sem tam ospalá vesnička a první větší město dne – Saalfeld.
Je to právě těch 37 roků, co jsem byl poprvé a naposledy v Saalfeldu. Jako kluka mě sem na tábor dovezl svou turbo-Karosou právě pan Klír. Možná mi tahle dávná vzpomínka byla důvodem, když jsem si v mapě prohlížel zelenější flek Durynského lesa a všiml si Saalfeldu. A také tu byly koleje. Durynský les protínají koleje rychlovlaku jako paprsek lejzru, který zase rád hypnoticky sleduje Tomáš. Nuže, tam někam se dá dohledat nápad vyrazit na kolech sem. A jeho pomyslné vlákno souvislostí shodou okolností vede časem, až někam do mé čtvrté třídy.
Po nákupu ve zdejší aldině, jsem se pokoušel rozluštit pocit, který TO ve mně vyvolávalo. TO, „že tu zase jsem“. Bezvýsledně. Jednalo se o ten druh silných, leč beztvarých vzpomínek, které už jsou jen připomínkou jednoho dětského léta. Vzpomněl jsem si na strach jestli přežiju cestu, na podlouhlé ubikace typ „lágr“, kloučka na vedlejší palandě, co si furt četl, kombinační šílenství jídel na talíři a holku, která kolem mě celý turnus kroužila, dokud mi nedala kravatu a prvního neohrabanýho francouzáka. Cítil jsem se tak trochu jako oběť. Jinak nic. Asi to tak má být. Bylo to dětství, patří to dětství a zůstane to dětství.
O pár hodin později mi s celou tou zdejší krásou začala docházet trpělivost. Mohl za to její profil, který nás bezohledně šikanoval. Pila jako včera, až na ten jeden detail. Zatímco včera měla klesající tendenci, dnes stoupající. Do kopce jsme jeli několik hodin v kuse, což byl triumf reality nad optimizmem. Bylo nutné makat a myslet na to, že bez bolesti není krásných odměn. Projeli jsme těžebním skanzenem Schiefersaal. Jako mnoho takových míst, bylo spíše šedé, temné, beznadějné. Jestli se k něčemu hodí přirovnání „východoněmecké“, tak na tohle místo určitě. Tento den byl velmi těžký. Ubylo fotek a zítra to mělo být ještě tvrdší.
K večeru jsem s předstihem (to jsme si mysleli) začali vyhlížet bivak. Jenže k tomu by se nám hodilo nakoupit něco k snědku, což je v némecku problém, který se ani dnes neměl změnit. Ve městě Blankenstein (vy, kteří čtete mé příběhy pravidelněji, si tento název zapamatujte), byl most přes řeku Saale a pod ním obchoďák Diska. Nebyl jediný důvod pochybovat, že by nebylo otevřeno. Obchod byl velký a čas jsme měli dobrý. Zcela jiný názor na to, ale měla skupina místních hasičů na parkovišti před obchoďákem. Předváděli tam za doprovodu némeckého folklóru svá naleštěná auta a dětičkám jejich interiéry, zatímco rodičové si to fotili do svých mobilních telefonů s nasazením kulometčíka na normandské pláži v červnu 1944.
Na dveřích Disky visel průhlednou izolepou přilepený již méně průhledný papír, nesoucí stručnou informaci. Dne toho a toho, zavřeno. Datum byl bohužel dnešní.
Z nás dvou je Tomáš ten hlučnější a já ten sprostější. Tento papír nám ukázal, že věci, které se zdají jednoduché, zpravidla vůbec jednoduché nejsou. Třeba nepoužívat na veřejnosti slova typu jebat nebo prostě neřvat sprostě. Byl to kataklyzmatický okamžik, během kterého mi málem vybouchla hlava.
Bivak jsme si našli asi o deset minut dál po břehu řeky. Cesta byla nejdříve s pidikolejema od historických těžebních vozíků a končila v jednom ze záhybů řeky, kde měly jakési pamětní nádražíčko nebo tak něco. Bylo to hezké, jenže pusté a my měli hlad. Pokračovali jsme dál po břehu. Odsud byla cesta vyskládaná z prapodivných panelů, které byly položené podélně a s dírami k okům pro jeřáb tak blbě, že nás dováděly k šílenství. Bez boje se staly nejdebilnějšími panely pro jízdu na MTB ve vesmíru. Našli jsme bivak! Byl tam pramínek oranžové, vody se spoustou – jak psala cedule – zdravých přísad, proto jsem se jí ani nedotknul. Osobně si vždycky představím harekršna aktivisty a ekologicky aktivní matky na mateřské dovolené, shromažďujících se v online komunitách, jak tam tu ceduli tlučou pod dozorem čoček telefonů a připomenu si, že jsou případy, kdy příliš zdaví škodí. Ani ne dva kilometry odsud se táhla dálnice. U ní bylo dálniční odpočívadlo. K té stoupala silnička s 12% sklonem. To bylo jediné místo, kde jsme mohli sehnat proviant. Sice jsme byli unavení, že bychom si nezvládli sednout ani na pařez, ale něco sníst jsme museli. Dokličkovali jsme nahoru a v restauraci jsme si objednali večeři. Už si nevzpomenu, co smaženého si dal Tomáš, ale já si dal bratwurst s kari. Jídlo chutnalo jako olizování střechy paneláku, ale měli jsme co jíst, takže jsme neremcali. Udělalo nám trochu těžko, ale zvedlo glykemický index natolik, že jsme odsud odcházeli v zásadě spokojení, nabuzení, rozjaření a ze schodů k automatickým proskleným dveřím sjeli na kole. O fous se otevřely. Nemohl jsem tušit, že tento bratwurs spustil odpočet k okamžiku, kdy se mi trávící i vyměšovací schopnosti vymknou kontrole.
U řeky jsme se v křoví na břehu omyli a rozložili spaní. Já na stole, Tomáš na spojených lavicích, batohy jsme pověsili na stromy, kam snad némecká slimáci nepolezou.
Nad ránem mě vzbudila zlá únava, která nejde zaspat. Pohled jsem nořil do temné, hluboce modré oblohy a říkal si, že tohle není dobré. Pocit fyzické vyčerpanosti se mísil s horečkovou slabostí a jistou průjmovou nejistotou. Bylo mi bídně.
Při odjezdu jsme se ještě jednou zastavili u dálniční pumpy. Na záchod, pro toaleťák, pro kolu. Právě tam začalo tohle vyprávění.
Když jsem si lehl na ten chodník a zavřel oči, abych zkusil najít trhlinu v teorii chaosu, podle které se dřív nebo později všechny věci stanou, i ty nejnepravděpodobnější.
Durynský les vystavěl chatrnou, dočasnou hráz za mým velmi těžkým obdobím. Tahle jízda se stala mou terapií. Umožnila mi znovu se cítit jako člověk a ne použitý kapesníček za stromem. Nemohl jsem uvěřit, že se to na konci zase posere. Doslova.
A tak jsem si tam ležel, bojoval se střevy a démony. Rekapituloval si poslední tři dny a pokoušel se přijít na to, co teď. Měli jsme za sebou další skvostné dobrodružství a já nechtěl, aby po něm zůstala pachuť čehosi nepovedeně nedokončeného, až se tenhle průjem stane historií. Tolikrát mi už slabá chvilka ukázala, jak nehezké je následné procházení seznamu lítostí. Všichni takový máme. Je nám bolestnou připomínkou vlastního přístupu k problémům a jak málo kolikrát stačilo, aby vše bylo jinak. Kdyby byl knížkou, jmenovala by se Kdyby Tři Tečky nebo tak něco a psalo by se v ní nepříjemně často o linii, oddělující „jde“ od „nejde“. Osobně jsem zatím nepřišel na to, kde leží, ale dokud se k ní dá udělat krok, nemusí mě to zajímat.
A nekontrolovatelné kakání není zlomená noha.
Posadil jsem se, opřel se lokty o kolena, sklopil hlavu, zhluboka se nadechl a pokusil se vystrnadit vzpomínku, jak jsem sotva před pár minutami se sveřepým výrazem cupital podezřele krátkými krůčky s nohama podezřele u sebe do těch dveří támhle za mnou. Hledal jsem slova, kterými sám sobě zformulovat programové prohlášení, které by znělo alespoň trochu motivačně: „teď se prober ty kokote, na tenhle průjem neumřeš“, za nímž jsem učinil rozhodnutí.
Všechno nebo nic, takže pokračuj nebo zemři.
Načež jsem na jeden bidon vody, dva hrnky černého čaje, jednu kolu, nula jídla, dvě krátká zdřímnutí ujel 7:08:46h, během kterých jsem byl Tomovi velmi tichým parťákem (promiň kamaráde :)).
A na posledním vrcholu, odkud domů vedl jen poklidný sjezd mi z ničeho nic bylo dobře.
Jako by mi ani nikdy špatně nebylo. Všechno zlé naráz zmizelo – fuuuuh – bylo fuč.
Zaplavila mě vlna vděku, že nelituju a vyplavila spokojené blahodárno.
Na kdyby se nehraje a i proto máme s Tomem další cestu krajinou, co’s neviděl v šuplíku. Jup :).
rt
