Ležím si na zádech a čumákuju do korun stromů. Naprostej klid a výhled mám slušnej. Naslouchám všem těm zvukům kolem. Opodál klove datel a moc se s tím nepáře. Do toho jinej pták. Vždycky, když zaskřehotá, tak se cuknu. Zní jako cirkulárka. Vůbec nevím, co to je zač. Stromy poklidně šumí a kynklaj se proti blankytně modrý obloze zjemněný závojem chladnýho vzduchu mixujícího se s tím teplejším. Je tu hezky. V zápěstí mě píchá, levý lejtko pálí jak čert. Jak to, že se tolikrát dokážou potlouct i místa, který prostě nedávají smysl? A je to.
Pár okamžiků zpět to byla vypjatá vteřinka. Šutr mě čutnul blbě. Vlastně ne on – to já na něj blbě najel a ňák se mi to splašilo. Zase to zpomalený vnímání všeho v průběhu pádu. Křišťálově čistě mi dochází tolik detailů, který si v klidu zpracovávám. Sakra! Tak tohle nepoberu. Ve zlomku vteřiny jsem z kola venku a letím nekontrolovaně mezi stromy. Jeden je podezřele ve směru a na ten logicky mířím kebulí. Zvláštní, kdybych na něch chtěl plivnout, netrefím ho. I přemítám, co za značku helmy mám. Taky mi bleskne, že všechny testy v časopisech a na webech se dělají jen „jak sedí“, „jak větrá“, „jak vypadá“, „kde tlačí“ – jednoduše nic, co by mi teď bylo k něčemu. Sakrapráce, stromů je kolem jak sraček. Trefit jakejkoliv z nich není originální. I kvůli sobě bych se měl hecnout a zkusit ho minout. Simsalabim a je to. Těsně vedle, jen líznul mojí zánovní větrovku a poohejbal přední – taky zánovní – kolo. V hlavě mi hučí, ležím si tu na zemi, čumím do korun a poslouchám datla. Zápěstí bolí, noha taky. Odplivnu trochu jehličí, zmáčknu oko, který cuká a jsem rád, že jsem rád. Herdek, na tohle už jsem starej. Ale co furt, mohl bych být i starší. Tak tu ležím a v klidu si čumákuju do korun stromů.