Prolínání států je nenápadný. Jen minete ceduli, která vás vítá v tom a tom státě. Víc nic. I přesto jsou hranice států zřejmé. Jakoby se překonala neviditelná bariéra. Ráz krajiny se změní, atmosféra také. To, co vidí oči, je zřejmé hned a co nevidí, si uvědomíte při další zastávce. Cesta z Kalifornie do Koloráda je dlouhá. Projeli jsme kus Arizony, Nevady, Utahu. Nepočítám-li tankování, zastavili jsme pouze třikrát. V Las Vegas u TJ Lavina na pár hodin. Bylo příjemný ho poznat, znají ho snad všichni. Kdo ne, použije gůgl. Ale 110°F v deset večer mě hnalo z tohoto místa pryč, pokud možno honem. Kýčovitost Las Vegas je nebetyčná. Neuvěřitelný. Odmítáte se na to lidskou nabubřelostí zářící město dívat a zároveň z něj nespouštíte oči. Nesmysl ve všech směrech.

Jeli jsme nocí ještě několik hodin, abychom našli místo, kde bude snesitelná teplota pro přenocování v dodávce. Takové jsme našli na hranicích Arizony a Utahu. Krátký spánek jsme ráno napojili na další dlouhou jízdu. Z Utahu si vybavuji jen volant, spícího Briana a krajinu, která mě furt rozptylovala od řízení.

Po měsíci ve sluncem sežehlé zemi byl vjezd do Koloráda tolik očekávaným osvěžením. Krajina se ještě chvilku přetahovala s Utažskou. Červená, bílá, oranžová bojovaly se zelenou. Řek přibývalo, a s nimi stromů, až Kolorádo vyhrálo. Mohutné, rozervané hory, divoké řeky, nekonečné pláně a lesy. A řídkej vzduch. Přes Fruitu a Vail jsme druhého dne v podvečer dorazili do Boulderu. Ježdění zde je takové – jak by pronesl Belmondo: „…tady je to nejasné“. Tedy, v horizontu několika dní. Silničářský ráj, navíc vysoko, ale MTB je půl na půl. Pokud hledáte epické celodenní jízdy v divočině, asi si tu přijdete na svý. Pokud chcete trailovat, musíte hledat. Ale pravděpodobně to zůstane tak na půl cesty ke spokojenosti. To nejsou jízlivý řádky. Chci jen sdělit, že z mého úhlu pohledu musíte přijet do krásnýho Koloráda s kolem a vědět, co tu hledáte, nebo mít průvodce, který ví přesně, co očekáváte. Odvedli jsme naší práci pro Pearl Izumi, naučil jsem je Prší a posunuli jsme se na dalších pět dnů o necelé dvě hodiny dál.

Do Winterparku k dalšímu dílu EWS endura. Nikdy jsem nebyl na focení závodů, i když uznávám – dokumentování endura mě trochu baví. Ale nesmí mi do toho nikdo remcat. Odtud nás doplnil Joe z BikeCO.com. Procestovali jsme toho spolu v minulých letech už dost. Je to přesně týpek, kterýho chcete mít v bandě několika lidí na dlouhý cestování. Zábavnej, nekonfliktní a ochotnej. Mám ho rád. Takže zdejší závodní stres jsem rozpouštěl v jeho vtípcích a neoblomný snaze naučit mě všechny k životu mimořádně důležitý kalifornský slengový obraty „joů, woadap, FFůůů?“ a podobně. V neděli vypadl navštívit rodinu, nedaleko odsud – asi 16h jízdy, a my ráno vyrazíme do Washingtonu, což je jako z Prahy do Madridu. Nebo tak něco. Tam se ve středu nebo ve čtvrtek zase setkáme s Joem, a odtud to budeme mít již jen kousek do Kanady. A vida, z popisování toho, co bylo, jsem přehoupl k tomu, co bude. Nejvyšší čas zavřít počítač a vystřídat Briana za volantem. Příště zase víc. RT