Před týdnem jsem vyrazil do Kalifornie za Lopesem. V následujících sedmi týdnech budu fotit, co se do Briana, Intense, Pearl Izumi a Oakley vejde.
Příprava byla vlastně nepřípravou. K balení jsem se dostal až den před odletem. Naházel jsem věci do tašky a ráno vyrazil na letiště. Cesta se nezměnila. Byla opět příšerně dlouhá. Ono se řekne, že ráno vlezeš do trubky a večer z ní vylezeš někde úplně jinde, ale pravdou je, že prostě sedíš 2+11 h na prdeli a děláš všechno pro to, aby se hemeroidy konečně uchytily a měly se jak prase v žitě. Už v Praze jsem měl informaci, že odlet z Londýna bude o 3h opožděn. Proto mě překvapila dáma u výstupu z letadla. Vrazila mi cedulku, abych mohl předběhnout všechny a všude a mezitím sprintovat na Terminál 5. Nebyl daleko. Autobus, pár minut sprintu, vlak, pár minut sprintu, nu a za slabých 45 min jsem byl na místě. Uřícenej, upocenej, brzdím na značce. Zde mi bez emocí potvrdili, že náš let BA 269 bude opravdu opožděn a lístek na předbíhání v mé ruce vystřídal lístek na jídlo za pět liber. Nemohu vyvrátit, že jsem si na okamžik nepředstavil, jaké to je rozbít někomu židli o záda na třísky jako Terence Hill. Bezbarvým hlasem jsem poděkoval, otočil se a šel si koupit jiný triko, protože představa, že v tomhle hnoji budu sedět 11h mě děsila víc, než chudáka budoucího spolusedícího. Ostatně, ten ne-tu-ší, čeho jsem ho ušetřil. Pak jsem si našel klidný místo, pokud se o takovém dá na Heathrow mluvit, a zabavil se sledováním cvrkotu na ploše. Za tři hodiny nás začali horem dolem lifrovat do dvoupatrovýho Airbusu A380, co vůbec nevypadá jako trubka a už vůbec ne na to, že by měl lítat. Ovšem se mnou bude muset ve vzduchu vydržet až do LA, jinak si to za rámeček nedá. Sedačku jsem měl v druhým patře. Musím říct, že čím větší letadlo, tím míň místa pro lidi. Sedí nás tam nahňácaných víc na úkor ostatních nad-lidí v ostatních nad-třídách.
V Kalifornii jsem naskočil hned do procesu, což se – krom jiného – projevuje tím, že tu nemohu moc tlachat. Víc zas příště. RT