Ale tak znáte to. Vrátíte se domů a všechna všednost se na vás sesype dřív, než strčíte boty do botníku. Poplatit resty, zjistit, kdo nezaplatil, uctivě požádat o vyrovnání dluhů, a tak podobně. Myšlenky se okamžitě začnou ubírat jiným směrem. Ale vraťme se v čase o tři týdny zpět …
…dodávka drncá po rozpraskaným asfaltu. Brian leží vzadu v posteli a dává odpočinout bolavým zádům, já druhý den kroutím volantem od rána do večera. Míjím jednu ceduli u vjezdu do státu za druhou. Všeobsahující Kolorádo, Wyoming se svými Tetons, rozervaný Utah, nekonečné pláně Idaha, Oregon s prériemi, lesy i řekami, a lesnatý Washington s bílými vrcholky na obzoru. Městečko Bellingham ve Washingtonu je naše další zastávka. Brian tu měl „shop-ride“. Dva dny jsme jezdili s místníma bikerama a po několika týdnech jsme vlastně nebyli ani ve vyprahlým prachu ani v nelidský vejšce. Prostě v lese a na hrabance. Nevýhodou je, že každej nadšenej biker se chce před Brianem ukázat. Daň, kterou s ním chtě nechtě momentálně platím. Dvacet maníků sedne na kolo, přijede pod kopec a hned na úpatí za to všichni vezmou. Jakože nevezmou, ale topí pod kotlem víc, než kolik sami snesou, aby tomu Lopesovi ukázali, jak jsou silní. Kdyby jeli jako každej den mezi sebou, udělali by líp. Brian se na mě jen otočil a zápěstím naznačil plnej na motorce, já ztvrdl ve tváři. Nahoře jsme počkali. Ve stoupání na druhým kopci už to zase byli ti přátelští chlapci, který jsme poznali, když jsme se představovali před vyjížďkou. Tichá bolest platí na všechny. I na mě, ale nejsem v pozici, abych si mohl dovolit dát ji najevo. Předstírám, že takhle jezdíme normálně. Což je vlastně od června pravda. Je to jak platit dvoje daně. Jedna je bolest nahoru a druhou platím dolů v následných sjezdech, ve kterých nezřídka prožívám jeden prdelní moment za druhým. Taky už jsem si v rámci možností zvykl. Schéma ježdění s Brianem je ve své podstatě primitivní: nahoru držim, dolů držim, zbytek se ňák vyšpatní.
Z Bellinghamu, který zanechal skvělý dojem, to už bylo jen pár hodin do Whistleru. Kanadský celník položil nezbytné otázky, odlehčil naší lednici od ovoce a se slunce západem jsme vybalovali tašky na Whistleru. Nic se tu nezměnilo. Nechci bejt řiťopich, ale fotit ani jezdit mě tu moc nebaví. Park je rozmrdanej takovým způsobem, že by u každýho prodavanýho kola z druhé ruky měla být kolonka: „nikdy nejezdilo na Whistleru“ nebo naopak. Což by byla klíčová informace o stavu kola. Protější kopec, kam nevedou lanovky, je bezva. Traily jsou tam nemilosrdný a cesty na jejich vrcholy taktéž. Tahle strana Whistlerskýho ježdění je jiný příběh. Deset dnů zde uteklo jak voda a já tu našel konečně český pivo. Teda…třetinky Pilsnera, což asi není pivo, když je to malý pivo, ale aspoň to nechutná jak ty jejich stáčený kaluže. Bodlo každý večer.
Dva měsíce mimo barák jsou fuč, poutám se do sedačky Boeingu 747 mířícího z Vancouveru zpět do Evropy. Až to na mě přijde, zkusím sepsat ucelený příběh (třeba někdy na podzim).
Díky za čas, vám, kteří jste si tyhle křeče četli. Ahoj, R

Bellingham

selfie

Vancouver

Whistler

YVR

YVR > LHR

LHR

LHR > PRG