Je prosinec, pozdní odpoledne. Slunce se zuby nehty ještě drží nad obzorem a lživě rozlévá jarní naději. Čumím do něj dokud nevidím filajovej kruh na sítnici pinkající se o mantinely zornýho úhlu jak kolečko na obrazovce v busech Sudet Agency. Poposednu, ale nebylo potřeba – na omorojta to ještě nebylo. Dřevo bylo suchý a relativně vyhřátý. Houpu nohama těsně nad zemí, šilhám z toho ostrýho sluníčka a až studenej pot na mým skvěle fungujícím funkčním triku mi našeptává, že by nebylo od věci se sebrat a vypadnout. Domů ještě tak 40min a z toho půlku v údolí, kde bude sibiřský krušno. Tyvole obyčejná lavička. Kolikrát jsem tudy projel? Třistakrát? Pokaždý s tepem ve frekvenci rozvlněný prdelky Jenifer Lopez při záchvatu smíchu a i přesto jsem jí vždycky viděl. Na kolik věcí denně koukám, aniž bych si jich všiml? Ty vole lavička. To je pohoda…