Dívám se poodhrnutou záclonou ven, až kam inverze dovolí. Takže plus mínus přes ulici. Za ní se zorným polem sune přihrbená silueta s deštníkem. Počasí veškeré detaily vykresluje schématicky jako figurky nebo mašinku na dopravní značce. Projelo auto a figurka zmizela za temně šedým sprejem, kterej zdá se, ani neklesá, ani nestoupá.
Abych to zjednodušil – počasí, že bych blil.
Doba temna začala. Kdybych to mohl změnit, vyplním jakejkoliv formulář, klidně s šesti průklepy, ale něco mi našeptává, že by to nepomohlo. Nezbývá, než se obrnit trpělivostí a najít si alternativní zábavu za kolo. Jednou z nich je chození. Je primitivní a má něco do sebe. Vzdálenosti se zkracují, na jednu flašku strčenou za gumou tepláků dojdu tam, kam bych si to v létě plánoval jako expedici, před níž nejdřív vyplenil varskej hudáč. Navíc v kopcích se tenhle hnus mění v krásu. V tomto období se pravidelně zjevuje Mates – kdo jinej. Nejít pokaždý jen sám je osvěžující.
Celej rok jezdím a opět nastal čas to na chvíli zjednodušit – jenom chodit. Potrénovat trpělivost. Tý je při tom ťapkání v kopcích Trnkovi zapotřebí. A možná všem, kteří „nemají“ čas, protože tam ho je tři prdele pro všechny.
~rt